Ty snímky jsou dnes jako poselství z jiného světa: dospívající rodáci z Bagdádu na nich nevěřícně zjišťují, že ať se v jejich městě dostal k moci kdokoli, ještě do osmdesátých let tam bývaly čisté ulice, po silnicích jezdily patrové autobusy jako v Londýně a do nich nastupovaly studentky v halenkách a sukních. A hlavně: rodina si mohla dát grilované ryby na nábřeží Tigridu bez marně vytěsňovaného strachu, že kvůli fanatikovi s pásem výbušnin na těle půjde o její poslední večeři. Na sever, mezi Kurdy, tehdy nebyl důvod jezdit: skoro dvě desetiletí tam bojovali separatisté proti vládním vojskům a pak už tudy vedla fronta ve válce proti Íránu. Kurdové pro ostatní Iráčany ztělesňovali typ ušlechtilého divocha: dobrosrdeční a přímočaří, ale zároveň tvrdohlaví, vznětliví a zaostalí.

Devadesátá léta v Iráku začala Saddámovým dobrodružstvím s okupací Kuvajtu, po níž následovalo mezinárodní embargo. Americké a britské bombardéry udržovaly bezletové zóny na severu a jihu Iráku – Bagdádem neuznané, avšak podle obou anglosaských zemí dostatečně podložené rezolucí Rady bezpečnosti OSN číslo 688. Vláda v Bagdádu najednou měla svázané ruce a ve vnitřních problémech, které by dřív vyřešily dvě divize armády, musela být najednou zdrženlivější. Na neshody s Kurdy teď, v roce 1991, reagovala uvalením vnitřního bojkotu. Samosprávný Kurdistán zůstal odkázaný na přímou pomoc agentur OSN, vybírání tranzitních poplatků a omezené obchodování s Tureckem a Íránem (pravda, někdy těžko rozlišitelné od pašování).

Desetiletí poté se Arabové od Tigridu divili: Saddám byl v roce 2003 svržen a Kurdy, dříve podceňované a často i mezi sebou rozhádané pastevce a malorolníky, nevyhladověl. Naopak: Kurdové si humanitární pomoc z OSN pochvalovali (režim v Bagdádu pořádal okázalé pohřby údajných dětských obětí embarga, ale v Kurdistánu se dříve zanedbaná zdravotní péče zlepšila), kurdské milice se přes stranickou roztříštěnost staly zárukou proti budoucí vlně teroru a náboženské i národnostní menšiny (křesťané, jezídi, Turkmeni) celkem nerušeně rozvíjely vlastní aktivity. Měl to být zárodek budoucího, lepšího Iráku. Po dalším desetiletí začíná být opět jasněji: nůžky se rozevřely, a zatímco Kurdistán láká investory ze Západu i Arabského poloostrova, zbytek Iráku začíná být srovnatelný spíše s Afghánistánem. „Kurdistán výrazně prosperuje, arabské provincie upadají,“ konstatoval český energetik František Fuksa už v roce 2007 v rozhovoru se čtenáři Aktuálně.cz. Přesto Kurdové někdy tušili, že poslední léta pro ně vypadají příliš dobře na to, aby to byla pravda: čerstvou výstrahou se stal bezprecedentní postup teroristické armády takzvaného Islámského státu, která letos 9. srpna obsadila Machmúr – město, odkud na cestu do centra autonomního regionu Kurdistán stačí 20 minut autem.

Cesta do bodu nula

„Naše minulost je smutná, naše současnost tragická. Naštěstí nemáme budoucnost,“ říká ironicky kurdský filmař Hinér Salím ústy jedné ze svých postav. Odhadovaných 40 milionů Kurdů je dnes rozmístěno do států kolem starověké Mezopotámie jako na ciferníku: dvanáctka, což je Turecko, dostala asi polovinu všech Kurdů a zbytek je v sestupných počtech rozptýlen po směru hodinových ručiček: v Íránu je Kurdů dost, v Iráku o něco méně, i na Sýrii zbyl nějaký ten milion. Vítězové první světové války rozdávali, až na Kurdy nezůstalo nic: nerealizovaný „projekt místní autonomie převážně kurdských oblastí ležících východně od Eufratu“ (mírová smlouva ze Sèvres u Paříže, oddíl 3, článek 62, z roku 1919) se nakonec Kurdům postaral o reklamně znějící přídomek „největší národ bez vlastního státu“.

To, že Kurdové se za národ považují, se projevuje na jejich fascinaci historickými, politologickými a jazykovědnými tématy: na který starověký národ z oblasti možná navazují (Médové? Gutejci? Kardouchoi zmínění Sókratovým žákem Xenofontem?); ze kterého starého jazyka pochází kurdština (Je pokračováním médštiny? Kolik toho uchovala z avestštiny?); proč Arabové, Peršané a Turci měli ve středověku vlastní říše, a Kurdové nikoli (Může za to islámská expanze v 7. století, nebo kurdský vojevůdce Saladin ve 12. století, který právě ve jménu islámu potíral křižáky, ale na svůj Kurdistán zapomněl?); jak měli Kurdové prosazovat vůli po sebeurčení (Co mohly jinak udělat státečky, které v Kurdistánu existovaly jako vazalové osmanské a perské říše až do 19. století, a jak víc se mohli snažit vlastenečtí básníci, kterým připravil cestu vizionář Ahmad Chání už v 17. století?). Tyto otázky od 19. století probírali kurdští buditelé z řad nových, ve městech usazených vzdělanců, kteří se zpočátku soustředili na kultivaci kurdštiny (nesnadný úkol, neboť kurdský jazyk je roztříštěn do několika zeměpisných forem). Jejich myšlenky ale rezonovaly i mezi kmenovými vůdci a předáky vlivných bratrstev mystického islámu, mezi nimiž jistý Ubajdulláh z Nahrí vedl v roce 1880 první novodobé povstání Kurdů, namířené navíc proti oběma regionálním mocnostem: Osmanům i Peršanům. Po vzniku Turecka a Iráku následovaly vzpoury Kurdů i tam.

Specifikum Iráku je v tom, že má nejvyšší podíl Kurdů na celkové populaci: mezi jednou pětinou a jednou čtvrtinou. Po první světové válce Irák vytvořila a spravovala Británie, která byla připravena uplatnit na Kurdech své nejlepší tradice uznávání komunit. Královské letectvo sice udusilo prvotní kurdská povstání a Mahmúd Barzindží, který se prohlásil za „krále Kurdistánu“, byl roku 1922 internován na Cejlonu; současně ale Britové zaváděli používání kurdštiny ve státní správě, školství a soudnictví, což znamenalo i nutné vytvoření místních elit a jejich zaměstnávání v Kurdistánu. Iráčtí Kurdové se tak stali tahouny ve formování jazykové terminologie i zkušenostech se správou institucí. Doporučení komise Společnosti národů z roku 1925 dokonce Británii nabádalo, aby „zaručila kurdskému obyvatelstvu místní samosprávu“. Jenže to už bylo na cestě plánované stažení Britů ze zcela nezávislého Iráku, který byl vyhlášen v roce 1932. Britové zůstali jako poradci na ministerstvech, ale směřování země už se mělo určovat z Bagdádu, který naopak práva Kurdů omezil. A další povstání byla na světě.

Krátké období euforie, arabské i kurdské, nastalo v roce 1958, kdy davy v Bagdádu svrhly probritského krále a z exilu se mohl vrátit kurdský vůdce Mustafá Barzání. Klid mezi Kurdy vydržel tři roky, než bylo jasné, že ani tentokrát autonomie nebude. Autonomie nakonec byla Kurdům vnucena: v roce 1970 ji vyjednal tehdejší viceprezident Saddám Husajn, ale Mustafá Barzání ji nepřijal. Oboustranná spokojenost ztroskotala na dodnes nevyřešených bodech: vytyčení hranic kurdských území, zejména postavení národnostně smíšené provincie Karkúk (známější pod nesprávným přepisem jako Kirkúk), a dělení příjmů z ropy. Samospráva s názvem Region iráckého Kurdistánu byla omezena na tři provincie: Dahúk, Arbíl a Slémání (Sulajmáníja), které plošně tvoří jen kolem poloviny území Iráku obývaného Kurdy, ale stala se právě tou výsečí, která se v roce 1991 ocitla mimo kontrolu Bagdádu.

Saddám Husajn, v 80. letech již jako prezident Iráku, považoval kurdské osídlení podél hranic s nepřátelským Íránem za natolik rizikové, že přistoupil k bezprecedentním krokům: desetitisíce kurdských horalů přesídlil do „komplexů“ ve vyprahlých rovinách, na některé opakovaně použil i chemické zbraně a v masových hrobech skončilo přes 180 tisíc kurdských civilistů. Venkov jako kolébka kurdství tak dnes přežívá hlavně v idylických vzpomínkách. Úděl Kurdů v Iráku, dnes už převážně městských lidí, je rozporuplný: na jedné straně jako jediní ze všech států, kde se Kurdové ocitli, získali samosprávu, na straně druhé jako jediní zažili masivní genocidu.

Brno jako vlastní bratr

A jsme u dalšího paradoxu: co se týče slova „genocida“, možná poprvé ho v souvislosti s Kurdy najdeme roku 1963 v materiálech ÚV KSČ, který se zavázal nevysílat československé odborníky do Iráku, pokud by tam jejich nasazení mělo být využito ve vojenských operacích proti Kurdům. Historikové Petr Zídek a Karel Sieber zjistili, že zásadově formulovaný postoj se začal drolit už o rok později, kdy soudruzi nechtěli dál odolávat zbrojní poptávce z Bagdádu. S oběma stranami, Bagdádem i Kurdy, přitom bylo nač navazovat: stejní badatelé připomínají, že střelné zbraně se z brněnské Zbrojovky vyvážely do Iráku už od roku 1935. Slovo Brno, vyslovované spíše jako birnó, se u Kurdů stalo synonymem spolehlivé pušky. Jak zmiňuje v České republice usazený kurdský lékař a obchodník Yekta Uzunoglu, pušku Brno dokonce opěvuje kurdská píseň: „Milovaná dívka je tvá družka, ale Brno je jako vlastní bratr.“ Toť téma k diskusi v září, kdy se má v Arbílu otevřít český konzulát.

Vrt do budoucnosti

Režim Saddáma Husajna v Iráku skončil 9. dubna 2003. Populace Kurdistánu s tím měla zdaleka nejmenší problém: nenáviděný tyran v 80. letech zarazil poslední hřebík do rakve kurdské sounáležitosti s Irákem a v 90. letech si Kurdové nanečisto vyzkoušeli, že se úspěšně dokážou řídit sami. Ještě před svým koncem Saddám neopomněl Kurdům okopávat kotníky: z pozice hlavy státu povolil turecké armádě provádět operace i na území regionu Kurdistán, a dokonce tam zřídit trvalé základny; a aby nepřišli zkrátka ani Kurdové u íránských hranic, Saddám v jejich zóně podporoval radikální islamistickou skupinu Ansár al-islám (Stoupenci islámu). K ní se s jeho vědomím v roce 1999 připojil i Abú Musab az-Zarkáwí – Palestinec z Jordánska a vynálezce uřezávání hlav rukojmím před kamerou, který po roce 2003 zformoval odnož teroristické al-Kajdy v Iráku. Spojenectví mezi věrnými Saddáma Husajna a fanatickými islamisty se tedy nezrodilo ze dne na den.

Irácký Kurdistán po Saddámovi můžeme vnímat ve třech fázích.

V první fázi si kurdské strany hledaly místo v nové irácké politice. Jejich vztah k Bagdádu osciloval mezi pragmatismem a cynismem, jako by říkaly: vy nás potřebujete víc než my vás (protože v Kurdistánu věci fungují lépe než v Bagdádu, a snad proto jsme jediní, s kým je ochotna jednat úplně každá regulérní strana z arabského Iráku), ale pozor, Irák nevznikl z naší vůle, a proto máme právo odejít. Region Kurdistán pracoval na potvrzení své široké autonomie včetně nadřazenosti zákonů (třeba islámem povolené mnohoženství je v Kurdistánu regulováno přísněji než ve zbytku Iráku) a vyvíjel i vlastní linii zahraniční politiky (má zastupitelství ve 13 státech). Avšak marné byly snahy Kurdů vyjednat si po vzoru Jižního Súdánu referendum o nezávislosti. Jeho neoficiální verze proběhla spolu s parlamentními volbami v roce 2005, kdy aktivisté nasbírali přes 1,9 milionu podpisů žádajících odtržení od Iráku. Region Kurdistán má také vlastního prezidenta – Masúda Barzáního, syna legendárního vůdce Mustafy – a ten se letos 30. června postavil za konání nového, již oficiálního plebiscitu. Není vyloučeno, že kurdský Nový rok (Nauróz), který připadá na 21. březen, budou iráčtí Kurdové od roku 2015 slavit i jako Den nezávislosti. Ale nepředbíhejme.

Cesta k tomuto očekávání nutně vedla přes druhou fázi: od listopadu 2005 v regionu Kurdistán zahájila zkušební vrty norská ropná společnost DNO. Záhy se přidaly další, ve velkých městech se objevili zahraniční pracovníci (ropní experti, ekonomové a učitelé ze Západu, manuální profese z jižní Asie) a na místě starého Kurdistánu vznikl nový. Kurdové bohatli, ať už z vyšších příjmů autonomní správy (přes tři čtvrtiny ekonomické síly jsou státní zaměstnanci), prodeje pozemků (ceny rychle vzrostly až desetinásobně), nebo jako formální partneři při registraci zahraničních firem. Ano, připomíná to ropný zázrak ve státech Perského zálivu (byť politolog Aleš Kudrnáč z Univerzity Palackého v Olomouci upozorňuje, že tento systém vznikl v iráckém Kurdistánu už před jeho ropným boomem, kdy se v 90. letech zahraniční nevládní organizace opíraly o síť místních zprostředkovatelů s politickými kontakty). Kurdistán však vzápětí dostihlo i známé ropné prokletí.

„Kurdové zjistili, že bez práce se dá zbohatnout. Začaly se stavět velké budovy ze skla a betonu. Lidi se předháněli, kdo si koupí klimatizaci, nejdražší dům a nejdražší auto. Ale úplně se zapomnělo na infrastrukturu. Nikoho nenapadlo, že se musí rozvíjet zemědělství, vodní zdroje a obrana,“ říká kurdský kardiochirurg Mariwan Majid (Maríwán Madžíd, 41 let) usazený v Praze. Jeho slova potvrzuje americký orientalista a novinář Chase Winter (31 let), který v Kurdistánu pracoval: „Peníze se vynakládají neúčelně, ale dodnes neexistuje třeba pořádná silnice mezi Arbílem a Slémání,“ zmiňuje dvě největší města regionu Kurdistán. Komplikace přišly na přelomu roku: Kurdistán dokončil vlastní přípojku k iráckému ropovodu do Turecka, kterou je podle ministra pro přírodní zdroje Áštího Haurámího aktuálně schopen vyvážet 250 tisíc barelů ropy denně a příští rok chce dodávat dvojnásobek. Vláda v Bagdádu veškerou samostatnou ropnou politiku Iráckého Kurdistánu považuje za protiústavní, nicméně do loňska byly prodeje kurdské ropy vykazovány jako příjem iráckého státního rozpočtu, z něhož se pak nejméně 17 % vyplácelo Kurdům. Až letos v lednu: Bagdád neposlal z rozpočtu ani dínár, a navíc pozastavil platby státním zaměstnancům v regionu Kurdistán, za které byl přímo odpovědný. „Ukázalo se, že Kurdistán není schopen samostatně fungovat. Zemědělství nedokáže zajistit ani základní potraviny,“ popisuje doktor Majid rok 2014 v Kurdistánu, který pro většinu místních začal několika měsíci bez výplaty. Ty během léta zpětně dostávají v dolarech, už z nezávislých a s Bagdádem nevyjednaných prodejů kurdské ropy. Vedle těchto oficiálně přiznávaných obchodů existuje i pašování ropy v cisternách. „Z provincie Slémání anebo přes ni se ropa určitě pašuje do Íránu,“ potvrzuje Chase Winter.

Do ekonomických problémů přišly problémy bezpečnostní, předznamenávající třetí fázi novodobých kurdsko-iráckých vztahů: 9. června organizace Islámský stát obsadila město Mosul a během pár dnů dostala pod kontrolu území podél tisícikilometrové vnitřní irácké hranice s regionem Kurdistán. Kurdští péšmarga, oficiálně dvousettisícová Garda regionu Kurdistán, reagovali obsazením sporného města Karkúk. Aureola jediných, kdo jsou schopni vzdorovat alianci fanatických islamistů s bývalými důstojníky Saddámovy armády, vydržela Kurdům do 3. srpna, kdy se údajně kvůli nedostatku munice stáhli z izolovaného pohoří Sindžár, kde zůstala náboženská menšina jezídů vystavena hrozbě genocidy, mučení a zotročení. Region Kurdistán má odhadem pět milionů obyvatel, a k tomu poskytuje útočiště asi milionu uprchlíků: jak Kurdům ze Sýrie, tak nově i Arabům a křesťanům z území zabraných Islámským státem.