Jak probíhal volební finiš u ANO, Okamury a Pirátů

Palte na štáby

Jak probíhal volební finiš u ANO, Okamury a Pirátů
Palte na štáby

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Pátého srpna roku 1966 zveřejnil Mao Ce-tung ručně psaný plakát „ta-c’pao“, tedy „palte na štáby“. V podstatě v něm vyzval masy mladých příslušníků Rudých gard k revoltě proti oficiální státní linii, reprezentované prezidentem Číny Liou Šao-čchim a Teng Siao-pchingem. Tento moment odstartoval v Číně tzv. kulturní revoluci, mocenský zápas, který uvrhl nejlidnatější zemi planety na deset let do krvavého chaosu a vyžádal si statisíce, možná miliony obětí. Letošní parlamentní volby v České republice jistě nebudou mít takto krvavou dohru. Přesto jde o přelomový moment – nikoliv jeden člověk, ale přes dva a půl milionu voličů dalo jasně najevo, že dvacet sedm let budovaný systém tradičních stran, založený na pravolevém dělení, je u konce. Týdeník Echo přináší reportáž o atmosféře v hlavních stanech tří stran, které, každá po svém, těžily z bezprecedentní voličské vzpoury. Už samotná povaha míst, jež si hnutí ANO, SPD a Piráti vyvolili za svá dočasná Orlí hnízda, totiž o vítězích leccos vypovídá.

ANO: Teď už s náma nevyjebou

Jsou asi čtyři odpoledne a ve volebním sídle hnutí, jemuž vtiskl nezaměnitelnou podobu druhý nejbohatší muž ve státě, se opatrný optimismus definitivně překlopil v sebevědomé veselí jednoznačných vítězů. Sečteno je přes polovinu hlasů, už je zřejmé, že ANO drtivě vyhrálo. Centrum pohybové medicíny na pražském Chodově, kde strana rozbila svůj štáb, jako by odráželo povahu celého hnutí. Na střeše kancelářské budovy přes ulici vykukuje logo firmy Agrofert a samotný štáb je aseptický, rádoby elegantní korporátní koridor. Nevyužité výklenky a zákoutí okupují velkoformátové komerční napodobeniny japonského aranžérského stylu ikebana, trávník kolem budovy je perfektně zastřižen a celý prostor spíš navozuje pocit firemního sjezdu než volebního štábu.

Videoprojekce volebního studia ČT připisuje hnutí 31 procent – ANO nakonec dosáhne na 29,6. Ačkoliv o několik hodin později sám Andrej Babiš při tiskové konferenci prohlásí, že „je z výsledku nadšený“, odpolední nálada mezi členy a příznivci strany je překvapivě klidná – že by oligarchu mohla dohnat jeho estébácká minulost či kriminální aspekty jeho podnikání, si zřejmě nikdo vůbec nepřipouštěl. Marek Hanč, PR specialista Babišova týmu, mladý, ale už vlivný zákulisní hráč nejen pražské politiky, k tomu při cigaretě dodává: „Tušili jsme, že to takhle dopadne. Všechna data z našich průzkumů na to ukazovala – jeli jsme pozitivní kampaň, prezentovali Babiše jako dobrého hospodáře a zároveň někoho, kdo dokáže zavedený systém přeorat. Naši rivalové, především TOP 09, stavěli hodně na negativních emocích – a to je špatný marketing.“

Do Strakovky, nebo na Pankrác? - Foto: Jan Zatorsky

Marketing a PR jsou pro pochopení nálady ve štábu strany ANO vůbec klíčové termíny: kromě pár politiků v obligátních oblecích je tu zástup lidí v dokonale padnoucích outfitech, nenápadně kombinujících ležérní a oficiální styl. Tenhle módní trend už dávno přijali za svůj důležití kádři z reklamních agentur, kteří každý víkend okupují trendy bary na Letné a ve středu hlavního města. Lobbisté v tradičních špičatých botách a lososových košilích by v centru babišovského triumfu vypadli směšně – strana ANO se prezentuje sofistikovaněji. Pro plejádu sebevědomých úsměvů a drahých košil s rozhalenkou zasazených do designových sak a celkově pro obecnou atmosféru vůně peněz a úspěchu, která se line z ochozu nad sekcí vyhrazenou pro novináře, se obtížně hledá vhodné přirovnání: nejpřesnější je snad „manažerský realismus“.

Jeden z těchto exemplářů pak při pohledu na průběžné výsledky voleb prohodí k sousedovi: „Máme přesně tolik, aby už s náma nikdo nevyjebal.“ Že je obratný marketing prakticky jediným tmelem jinak zcela vyprázdněné skořápky zvané ANO, pak nevědomky potvrdí i předseda strany. Během tiskové konference Babiš něžně políbí na čelo Marka Prchala, architekta volební strategie strany. Fotografie polibku se okamžitě rozletí internetem a sociálními sítěmi, je užita v desítkách koláží a remixů. On-line sarkasmus však nezmění nic na tom, že Andreje Babiše, trestně stíhaného oligarchu, muže s krajně diskutabilním vztahem k demokracii a svobodě médií, volilo jeden a půl milionu občanů této země.

SPD: K vůdci neprojdou

Zatímco hnutí ANO sází na ostré lokty manažerů a voličům slibuje, že když to tu vezme pořádně do ruky někdo od byznysu, tak s tou politickou pakáží zostra zatočí, Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury to hraje jednodušeji, ale ve výsledku neméně efektivně. Být příznivcem SPD je totiž, soudě dle fotek a statusů v diskusních skupinách sociálních sítí, něco víc než být sympatizantem jedné strany. Znamená to přihlásit se k určitému komunikačnímu a vizuálnímu kódu, znamená to akceptovat příběh „my versus oni“, kdy za „oni“ lze dosadit leccos: uprchlíky, muslimy, tradiční politiky, intelektuály – nebo souseda, jemuž se v životě vedlo o trochu líp. ANO (odhlédneme-li od základního faktu, že strana je marketingový projekt, jehož účelem je zajištění mocenské pozice jediného muže) je stranou protestu racionálního – toto racio je obsaženo v hesle „řídit stát jako firmu“. Okamura (pro něhož je celá SPD pouze výtahem k penězovodům ještě jasněji než v případě Andreje Babiše) jde hlouběji. Protestní potenciál SPD je kulturní: Okamura ujišťuje voliče, že na poslechu kapely Ortel, maloměšťácké xenofobii a české pivní pohodě není nic špatného – to svět v daleké Praze a ještě vzdálenějším Bruselu se zbláznil. A vybrané místo i průběh volebního štábu SPD s tímto příběhem dokonale korespondoval.

Vypadněte! Na štábu SPD novináře nechtěli - Foto: Jan Zatorsky

Je kolem páté, sčítání hlasů pomalu finišuje. Tomio Okamura a jeho svita zakotvili, jak se na hrdé nacionalisty sluší, v hotelu Čechie v Karlíně. Hotelová lobby, kde se novináři akreditují, vypadá jako špatně nasvícená vzpomínka na 90. léta. Řada novinářů se však uvnitř příliš neohřeje: vedení strany nakázalo filtrovat média podle toho, jak o SPD a zejména o osobě předsedy Okamury v minulosti informovala – zda „objektivně“ (to jest bez kladení nepříjemných otázek), nebo zda se se dopouštěla „špinění a dehonestací“ (což v žargonu SPD de facto znamená standardní žurnalistickou činnost). Před vchodem do hotelu Čechie, zabarikádovaným dvěma stoly, se tak rychle tvoří hrozen zástupců převážně nezávislých internetových médií. Dovnitř se nedostane tým Seznam Zpráv, DV TV, problémy má i Česká televize. Redaktor Týdeník Echo rovněž není vpuštěn (již předtím byla akreditace odmítnuta také redakci on-line deníku Echo24.cz).

Na selekci dohlížejí dva osvalení pánové, kteří vypadají, že si k úloze dveřníků Svobody a přímé demokracie odskočili z nějaké severočeské diskotéky. Kolem sídla strany je vůbec nadprůměrný výskyt osob vybavených mohutnou muskulaturou a sestřihem zvaným „ostrůvek“, který je v našich zeměpisných šířkách oblíben zejména mezi nasteroidovanými kulturisty a tím typem pražských taxikářů, kteří si za trasu z Ruzyně do centra účtují polovinu průměrného měsíčního platu. Jeden ze svalovců pokuřuje s Miloslavem Roznerem – expertem SPD přes kulturu. Pan Rozner se nedávno proslavil epochálním výstupem v předvolebním panelu České televize na téma kultura. Fakt, že to byly právě kamery ČT, které zachytily Roznerovo nesouvislé koktání, dost možná přispěl k tomu, že se veřejnoprávní médium dostalo u okamurovců na černou listinu. Celkový dojem, připomínající spíš sjezd extremistů než volební štáb parlamentní demokratické strany, dokresluje několik stranických automobilů, jimž vévodí jasná tvář pana předsedy a heslo „Ne islámu“. Přesto pro stranu s fašizujícími tendencemi, která si na novináře najímá namakané pohůnky a jejíž předseda se krajně nerad konfrontuje s nezávislým tiskem, hlasovalo přes půl milionu Čechů.

Piráti: Dvanáct let po CzechTeku

Zatímco protestní étos hnutí ANO a SPD je v podstatě jen obalem pro partikulární osobní zájmy šéfů obou partají, Česká pirátská strana je zřejmě skutečně autentickým protestním subjektem. Lídr Ivan Bartoš osm let Piráty budoval odspoda a vytvořil partaj, která spojuje punkové (či v případě Pirátů spíše technařské) rebelantství s vizí digitalizovaného moderního státu. K tomu připočtěme některé figury se svéráznými názory na NATO a kritickým pohledem na zahraniční politiku Spojených států, jako má zlínský lídr strany Giuseppe Maiello, a Piráti mají co nabídnout širokému spektru protestně naladěných voličů: prvovoličům z řad středoškoláků v podstatě stačí cool image Ivana Bartoše, počítačově gramotní voliči ocení pirátskou kritiku zastaralé státní byrokracie a důraz na transparentnost a digitalizaci, levicověji a radikálněji laděnému elektorátu se zase může zamlouvat kritický postoj strany k vojenským intervencím Západu.

Skauti 2.0. - Foto: Jan Zatorsky

Spektrum účastníků pirátského volebního mejdanu ve smíchovském klubu Uhelna tomuto dělení v zásadě odpovídá. Je po sedmé hodině večerní, volební výsledky jsou v podstatě definitivní a Ivan Bartoš už vystoupil v České televizi. „Dvanáct let po CzechTeku jsme ve sněmovně.“ Vidět dredatého předsedu třetí nejsilnější strany mluvit o CzechTeku 2005, kde policie s posvěcením premiéra Jiřího Paroubka ztřískala několik set většinou neškodných mladých lidí, je zadostiučiněním i pro ty, kdo na legendární akci nebyli, ale policejní zátahy na hudbu jim jaksi z principu nejsou sympatické. Na pódiu v hlavním sále klubu rapuje MC s dredy po pás song o sázení marihuany – je to MessenJah, známá postava tuzemské reggae a ragga scény.

V rytmu se houpají mladí podporovatelé strany i starší ročníky s vizáží IT odborníků. Skoro všichni mají na tváři falešné tetování v podobě loga České pirátské strany – i díky tomu to v Uhelně vypadá spíš jako na afterparty po maturitním plese než ve volebním štábu strany. Před klubem je už cítit charakteristický pach hořícího skunku a je evidentní, že tady party teprve začíná. Později má, coby hlavní host, vystoupit jeden z nejznámějších českých rapperů Daniel Ďurech alias James Cole. Odkazy na ilegální a s anarchistickou scénou odjakživa spojený CzechTek, dým z marihuany, reggae a rap – jestli se v některém ze štábů alespoň přiblížili obsahům slov protest či revolta, bylo to tady. Důvěru v to, že charismatický Ivan Bartoš dokáže se svojí ideově značně neukotvenou partají posunout Česko do éry digitální transparentnosti, projevilo přes půl milionu voličů.

SPD, ANO a Piráti jsou tři strany, které nejvíce operovaly s fenoménem protestu – jejich voliči od nich budou očekávat „palbu na štáby“ a nabourání statutu quo. Zdá se však, že reálnou protestní stranou jsou pouze Piráti. SPD a ANO se spíše než pálit na štáby chytají položit kouřovou clonu, která zakryje skutečné zájmy obou lídrů.

Sociální demokraté a jejich chvíle hanby. - Foto: Jan Zatorsky