Začínala s klasikou, její současný záběr je však mnohem širší: spolupracovala s řadou výrazných jmen domácí alternativní a nezávislé scény jako Vladivojna La Chia, Ecstasy of Saint Theresa nebo kapelou Umakart, zároveň má zkušenosti s vystupováním na komerčních akcích a večírcích či s působením v projektu Vivaldianno producenta, skladatele a textaře Michala Dvořáka. Jak nejznámější česká violoncellistka Tereza Kovalová vidí českou hudební scénu? Jak náročný je violoncello nástroj? A jaká je vůbec zkušenost mladé ženy z pánského klubu, jímž česká hudební branže stále ještě je?

V poslední době spolupracujete na projektu Zvíře jménem Podzim, jehož duchovním otcem je hudebník Jakub König neboli Kittchen. Projekt sdružuje špičky současné nezávislé scény, vedle Kittchena a vás v kapele působí třeba zpěvačka a klavíristka Marie Kieslowski, producent, DJ a beatmaker Aid Kid nebo bubeník Tomáš Neuwerth. O Zvířeti jménem Podzim se občas píše jako o pokusu vytvořit jakousi superkapelu v rámci české nezávislé scény. Byl to skutečně záměr? A pokud ano, jak zatím vychází?

Jak to vyjde, to uvidíme. Zatím jsme měli takovou veřejnou premiéru v rámci festivalu Hradecký slunovrat, kde jsme měli možnost si vlastně poprvé vyzkoušet, jestli to, co jsme si vymysleli, mnohdy nezávisle na sobě, protože na projektu dohromady spolupracuje šestnáct lidí, bude fungovat. To je asi největší problém projektu – dát tolik lidí časově dohromady, první reálná zkouška za účasti všech muzikantů, kteří se na Zvířeti jménem Podzim podílejí, proběhla den před koncertem na Hradeckém slunovratu. V čem je podle mě naopak hlavní síla Zvířete – a teď nechci, aby to vyznělo nějak špatně k potenciálním fanoušků –, je to, že celá věc vzniká i hodně pro nás, členy kapely. Máme možnost zažívat spolu něco jedinečného, což se nestává. Já hraju dvacet let a tohle zažívám poprvé, takovou hnací sílu, takový zájem, aby to dohromady fungovalo. Smazává to všechny negativní nebo potenciálně konfliktní momenty, které by v tak velkém kolektivu mohly normálně nastat. V tom je Zvíře jménem Podzim výjimečný projekt. Co se týče té „superkapely“ – myslím, že je to spíš v tom, že Jakubovi, tedy Kittchenovi, se podařilo velmi citlivě propojit lidi, kteří by se jindy třeba nepotkali. A zároveň mohu s klidem říct, že se i v rámci takto různorodého kolektivu pobaví každý s každým. Takže ten záměr na začátku určitě nebyl ten, že se sejdeme a řekneme si: „Tak – a teď máme superkapelu.“ Spíš šlo o to, vytvořit něco, co bude ryze vycházet z Jakuba a nás a zároveň to třeba bude použitelnější i pro mainstream. A znovu – jestli to skutečně vyjde, uvidíme, celý projekt je na začátku.

Jste v pozici muzikanta s ohromným žánrovým a stylovým rozsahem – od velkých komerčních projektů jako Vivaldianno nebo hraní na firemních večírcích až po alternativní tvorbu. Není to občas trochu schizofrenní situace?

Já už jsem častokrát slyšela, že jsem taková hudební děvka, která hraje se všemi a s každým. Já to tak neberu. Potkávám různé lidi, kteří přemýšlí různým způsobem nad hudbou, a ta rozmanitost je právě inspirativní. Baví mě, že lidi, kteří mě třeba neznají, vzhledem k nástroji, na jaký hraju a trochu možná i kvůli tomu, jak vypadám, automaticky předpokládají, že se věnuji jenom určitému druhu hudby. A pak je překvapí, s jak rozdílnými kapelami a muzikanty jsem už spolupracovala. Takže tahle rozmanitost je pro mne skvělá jízda.

Je violoncello nástroj, který se k hudebním crossoverům mimořádně hodí?

Rozhodně je to nástroj, který napomáhá lyrice v dané písni, hodně se používá v baladách, ale zároveň je dobře využitelný v tvrdších žánrech. Violoncello má určitou vnitřní melancholii a i vyloženě popovou věc dokáže trochu stáhnout k zemi a dodat jí řekněme jistý šarm. Nevýhoda violoncella je v tom, že nemá možnosti harmonického hraní. Když vystupujete třeba s dýdžejem, což já občas dělám, a máte v podkresu jen minimalistický beat, není se tam moc čeho chytnout. To pak vyžaduje třeba looper, s tím se ale musí hráč samozřejmě naučit. Když jsem si smyčkovací zařízení pořídila já, trvalo mi asi dva roky, než jsem se k dokopala k tomu, naučit se s ním pořádně pracovat.

Klasice se už tedy nevěnujete vůbec?

Ano, mám sice vystudovanou konzervatoř, ale k tomu, co dělám teď, tedy většinou elektrifikovaným věcem, jsem směřovala už od šestnácti. Na klasiku jsem vlastně nikdy nechtěla úplně zanevřít, ale vzhledem k tomu, jak jsem začala postupně projevovat jako muzikant, šlo moje směřování k tomu, dělat si to sama a po svém. Tím nechci říct, že u klasiky to nejde, ale je to mnohem náročnější. Ale můj vztah ke klasice se rozhodně nijak nemění a doufám, že si s orchestrem ještě někdy zahraji. K tomu je ovšem třeba jistá konstelace a takové věci se plánují dlouho dopředu, aby se stihly nacvičit. V tom, co dělám nyní, nehrozí podle mne možnost vyhoření, které při výhradném hraní klasiky asi může nastat. Žánrová rozmanitost mi přináší to, že každý den je jiný, setkávám se s novými lidmi a naopak s jinými, třeba s Vladivojnou, si buduji vztah už roky.

Když se bavíme o žánrové rozmanitosti, vy jste se účastnila nejen coby muzikantka, ale i jako herečka kabaretního představení v Berlíně. Jaká to byla zkušenost?

To je věc, na kterou budu vzpomínat už navždycky. S divadlem jsem měla tedy zkušenosti už z roku 2014, kdy jsem dělala živý hudební doprovod při představení Marná lásky snaha v rámci Letních shakespearovských slavností. V Berlíně šlo v roce 2015 o projekt Sheer Madness. Představení mělo asi dvě a půl hodiny a hrálo se v nejstarším berlínském kabaretu Wintergarten. Inscenaci si artisté a muzikanti napsali na tělo, což mi přišlo ohromně cool. Byl to příběh z blázince v poválečném Berlíně a já tam hrála jeptišku, která se o chovance ústavu stará. Kromě sólově zpívaných věcí jsem tam měla i dost dialogů a monologů, a přitom jsem tedy neuměla skoro ani slovo německy, k představení nebyly noty, jen zvukové záznamy, čili ten měsíc před premiérou jsem měla hlavu totálně v pejru, šprtala se slovíčko od slovíčka a cvičila. Ale nakonec to byl neuvěřitelný zážitek. Hrálo se měsíc v kuse, s tím, že v pondělí a úterý bylo volno a o víkendech byly dvojprogramy. Většinu večerů bylo plno. No a můj zatím poslední výlet do divadelní oblasti byla účast na taneční inscenaci Orfeus, kterou s bratry Bubenčíkovými připravilo režijní duo SKUTR. U Orfea doufám, že se to ještě povede vyvézt za hranice, myslím, že v jednání je momentálně Japonsko.

Čeští hudební kritici se poměrně často nechávají slyšet, že hlavní problém naší scény spočívá v absenci kvalitního mainstreamu – toho, čemu se říká „chytrý pop“. Vnímáte to podobně?

Obecně bych řekla, že úroveň populární hudby je u nás dost vysoká. Ovšem to, jak dobrou hudbu kdo dělá, ještě nemusí souviset s tím, jak moc je známá a především jaké má promo. Česká nátura je taková, že nemáme rádi, když se věci mění. Stačí se podívat na rádiový model. Ať se na mne nikdo z rádií nezlobí, ale takhle to na mě působí od dospívání doteď: posluchači vyžadují určitou hudbu. Primárně tu z let před rokem ’89. A tím nechci nijak hanět ty písničky – songy samotné nemůžou za to, jaká je s nimi vedena politika v nasazování do éteru. Posluchači je tedy chtějí. Čili rádia tvrdí, že na tom, jak často tento typ hudby nasazují, nemohou nic změnit. Ale kdyby rádia byla odvážnější a více tlačila současnou českou hudbu, tak by to přece mohlo zafungovat. Jsem asi naivní, ale třeba zákonem zavedené procento současné české produkce v programové skladbě rádií mi nepřijde jako úplně scestný nápad. A co se týče toho „chytrého popu“, já zase tak detailně českou scénu nesleduji, ale hodně fandím třeba zpěvačce Lenny a těším se na to, s čím přijde. Vývoj, jaký známe ze zahraničí, tedy postupné míchání žánrů a stírání rozdílů mezi tím, co byl čistý pop a co byla žánrová hudba, musí časem dojít i k nám, je to logické.

Hru na violoncello i vyučujete, přitom jste mimořádně časově vytížená kvůli svým závazkům. Jak to jde dohromady? A vyučujete děti, nebo i dospělé?

Dohromady to jde špatně, ale mám skvělé nadřízené. Jinak věkový rozptyl studentů jsem měla třeba minulý rok od pěti do třiatřiceti. Řekla bych, že minimálně třetina mých studentů jsou dospělí. A troufnu si říct, že mít činného muzikanta jako učitele je vždycky výhoda. Dovolila bych si tady radu pro rodiče – violoncello nedoporučuji v hodně mladém věku. Ty začátky trvají s malými dětmi mnohem déle, a je tak náročnější u toho vydržet.

Na portálu YouTube se objevila řada interpretek, houslistek a také violoncellistek, které na nástroj často hrají populární melodie a hity a v kombinaci se sexy oblečením jim to přináší miliony zhlédnutí. Co říkáte na tento fenomén?

Já chápu, proč je to populární. Ostatně ve Vivaldiannu máme Američanku Tinu Guo, která dělá přesně něco v tomto duchu. Já bych do toho nikdy nešla. Stejně jako bych nešla do toho, co u nás dělá třeba trio Inflagranti. Chápu, proč se to lidem líbí, mě to nic neříká. Ale řekněme, že vnímám pozitivně popularizaci hraní na nástroj, třeba i přes to, jak hru na violoncello učím. A hraní na hudební nástroj, jakýkoliv hudební nástroj, spouští mozkové funkce, které nespouští žádná jiná činnost na světě. Propojuje to levou a pravou hemisféru, protože musíte využívat zároveň kreativní a zároveň analytickou část mozku. Hra na nástroj pomáhá při učení, protože se lépe soustředíš. Motorické schopnosti se tím tříbí. Schopnost vnímat víc věcí nejednou: dívat se na noty, kontrolovat správný posed, dobré uchopení smyčce, klad prstů… Při živém hraní vás pak bombarduje miliarda věcí dohromady. Čili pokud ty holky z YouTube někoho přitáhnou k hraní, třeba děti, pak za mě jenom dobře. Co si o tom myslím já sama, je vedlejší věc.

Jste respektovaná muzikantka, zároveň jste se nějakou dobu zabývala i modelingem. Předpokládám, že úspěšná atraktivní mladá žena si v hudební branži občas musí vyslechnout lecjaké poznámky. Od zvukařů, technického personálu, možná i některých kolegů…

Sexismus je součást světa, bohužel, a ano, hudební branže je převážně pánské prostředí. A holčičkám, kterým tohle nevoní a mají problém s tím, že je někdo diskriminuje, bych řekla: Postav se tomu, holka. Proto snad máme feminismus. Ale já konkrétně s tím moc zkušenostní nemám, nevím, možná proto, že bych nikoho nenechala, aby si něco takového ke mně dovolil.

Pojďme k vašemu nástroji. Jak obtížný nástroj na zvládnutí violoncello vlastně je?

Moc lidí si to neuvědomuje, ale hraní na violoncello je mimořádně náročné po fyzické stránce. Je to takhle: moje vybavení váží třicet pět kilo. To s sebou vozím na veškeré zkoušky a hraní. Při hraní samotném pak vyvíjíš tlak, tělo je v nepřirozené pozici. Hrát na nástroj je jako vrcholový sport. Vykonáváte jednostranně zátěžovou činnost a vykonáváte ji v takovém množství, že to ovlivňuje vaše tělo. Jak vypadá. Třeba v mém případě je v kontextu toho, jaké mám zdravotní problémy, moje povolání těžce degenerativní. Ničí mě. Ale vybrala jsem si ho, tak si to musím vyžrat. A to bude podobné u profesionální hry na jakýkoliv nástroj. I když třeba takový triangl… ale nic proti perkusistům, sorry.

Co vás tedy česká v nejbližších měsících, případně ještě teď, ve druhé půli festivalové sezony?

Zvíře jménem Podzim bude mít křest v listopadu v pražské Akropoli, kolem toho bude několik dalších koncertů: v Brně na Flédě, měl by proběhnout koncert v klubu Papírna v Plzni. Do konce léta bude Zvíře ještě k vidění v rámci doprovodného programu na filmovém festivalu v Mariánských Lázních. Kromě toho budu spolupracovat na inscenaci Modlitby pro Kateřinu Horovitzovou pro divadlo v Mostě. A konstantně pracuji na své sólové desce, ale to ještě bude chvíli trvat, mám takový dojem. Na sólovou desku se mě lidi ptají už posledních pár let a položit se do něčeho, na čem leží určitá očekávání lidí kolem mě, ale samozřejmě především z mojí strany, to chce čas a velkou mentální vyrovnanost, která mi teď kvůli nějakým osobním kotrmelcům scházela. Jisté práce na desce už probíhají, experimentálně s tím půjdu do studia teď v září.