Vítěz World Press Photo Sergej Maximišin

Praha je jako město pro Kena a Barbie

Vítěz World Press Photo Sergej Maximišin
Praha je jako město pro Kena a Barbie

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Dvojnásobný vítěz nejprestižnější světové soutěže novinářské fotografie (v kategorii „umění a zábava“ a „každodenní život“) Sergej Maximišin usedl minulý měsíc v porotě Czech Press Photo. V rozhovoru pro Týdeník Echo si nebere servítky hned u několika témat.

Profesionálním fotografem jste se stal až v pětatřiceti letech. Proč až tehdy, co jste dělal předtím?

Ano, to je pravda, začal jsem dost pozdě. Stal jsem se fotografem v pětatřiceti letech… Předtím jsem vystudoval jadernou fyziku a začal pracovat v galerii Ermitáž.

Co měla společného jaderná fyzika s prací v galerii?

Pracoval jsem tam jako fyzik v oddělení keramiky a mincí. Měl jsem vybavení na určování jejich stáří, používal jsem k tomu termoluminiscenční metodu. Ale v období perestrojky byla hladová léta, Ermitáž nevyplácela mzdy, takže jsem byl nucen muzeum opustit. Bylo to velmi smutné. V té době jediný způsob, jak uživit rodinu, bylo začít podnikat. Mí přátelé mi nabídli místo manažera v realitní společnosti, stal jsem se ředitelem rusko-nizozemské firmy. Byl jsem tam do roku 1998 a mezitím začal studovat fotografickou školu. Když jsem ji skončil, věděl jsem, že jediné, co mě teď zajímá, je fotografování.

Ale amatérsky jste už předtím asi fotil, ne? Proč jste se vlastně rozhodl začít na „stará kolena“ chodit na fotografickou školu?

Samozřejmě, fotil jsem třeba, když jsem byl na vojně, na Kubě. Byl jsem nadšeným amatérem, ale toužil se stát profesionálem. Musíte pochopit, fotografie je nemoc, byl jsem infikovaný. Takže když jsem skončil školu, byla to najednou velká díra v mé duši, už jsem nechtěl fotit jen pro sebe. Ale jak to udělat, abych měl publikum? Pak jsem se dozvěděl, že velké noviny Izvěstija hledají fotografa. Nejdřív jsem pro ně několik měsíců pracoval jako dobrovolník a pak se stal kmenovým fotografem. A hned dva měsíce poté jsem se dostal do Čečenska. Takže to pro mě bylo jako v pohádce…

Na začínajícího fotografa jste byl, s prominutím, poněkud starý. Čím jste přesvědčil, že jste dobrý?

To byla legrační historka. Bydlel jsem v té době v Petrohradu. Moskva a Petrohrad jsou dvě zcela odlišná města, a to se týká i způsobu komunikace. Lidé v Petrohradu jsou mnohem zdvořilejší. Když jsem tedy volal do novin Izvěstija do Moskvy, mluvil jsem tím naším zdvořilým způsobem: Byl byste tak laskav a poskytl mi dvě minutky vašeho drahocenného času? Budu si toho velice vážit. A můj budoucí šéf řekl: Hele, blízko Petrohradu je městečko, kde jsou teď bez vody, tak to nafoť a pak teprve volej! Takže jsem byl vlastně odmítnut, ale rozhodl jsem se, že to místo dostanu. Jel jsem tam, udělal fotoreportáž, poslal jim fotky a můj budoucí šéf řekl: No teda! Tak to s vámi můžeme začít. Moje fotky se jim prostě líbily.

Je pro vás Rusko nejfotogeničtější zemí na světě?

Nejsem si jist, jestli je zrovna fotogenické, ale myslím, že koncentrace fotografů na jeden čtvereční metr je tam menší než jinde. Rusko je velmi exotická země, jenže fotit je tam těžké. Nemáme tam žádný pouliční život, protože je na něj příliš zima. Není to Indie nebo Kuba. Pořídit dobrou fotku v Rusku stojí hodně úsilí – na rozdíl třeba od Kuby.

Ale na druhé straně je Rusko zemí mnoha překvapení, i co se týká výjevů, které by se daly fotografovat.

Ano, je to země různých tváří. A to doslova. I v jednom městě narazíte na zcela odlišné obličeje. Když jsem byl třeba čtyřicet dnů v Iráku, připadali mi tam všichni stejní. Rusko je také zvláštní tím, že tam strávíte třeba rok, a stejně ničemu nerozumíte. Lidi tam jsou úplně jiní, libí se jim často úplně opačné věci než třeba v Estonsku.

Je těžké fotit v Rusku i proto, že tam je obtížné získat povolení fotografovat něco, co by bylo úplně samozřejmé v jiné zemi?

Myslím, že v tomhle ne. Věci, které jsou zakázané v Rusku, jsou zakázané i ve Francii či jinde. Naopak v tomhle je Rusko možná svobodnější než západní země. Samozřejmě máme teď problémy s naším politickým režimem, třeba s cenzurou, ale my fotografové to teď necítíme, ani nevím proč. Je úplně jedno, co fotíme, asi už nejsme důležití. (smích) Jiné je to s televizí.

Jak to myslíte? Svobodnější?

Ve Francii je na rozdíl od Ruska mnohem těžší získat povolení fotografovat ve vězení, ve školách, na úřadech.

Vy jste v Rusku fotil na místech, kam asi není úplně jednoduché se dostat: ve vězení, na záchytkách, na kožešinových farmách... To jste tam jen tak nakráčel a začal fotografovat?

Možná tomu nebudete věřit, ale třeba lidé z té kožešinové farmy sami zvali fotografy, aby tam fotili. Volali na regionální ministerstvo a stěžovali si, že si nikdo neumí představit, v jakých podmínkách tam tvrdě pracují a jak jsou špatně placeni. Prosím, pozvěte novináře, ať to vidí a ať vidí, jak jsme skvělí, říkali. Ale asi nečekali, že budu fotit zvířata stažená z kůže a ne například jejich nejlepší pracovníky.

Ještě někdy pracujete pro deník Izvěstija?

Samozřejmě ne. Izvěstija jsou teď nejhorší noviny v Rusku. Od roku 2003 jsem na volné noze.

Jaké je nejzvláštnější místo v Rusku, které jste fotografoval?

Myslím, že to je Russkoje usťje. Je to delta řeky Indigirky. I dnes je velmi těžké se tam dostat, musíte letět pět hodin do Jakutsku, pak letíte dál do městečka Čukorda, potom si musíte najmout motorový člun. Je to fantastické místo, protože ti lidé žijí v Russkoje usťje od 16. století, ale byli objeveni teprve ve 20. letech minulého století. Jsou to Rusové, prchali před represemi Ivana Hrozného, měli z něj takový vítr, že utekli osm tisíc kilometrů. Rusko prostě tyhle Rusy ztratilo. Žili v sousedství mnoha divokých kmenů, vědci zkoumali jejich krev a zjistili, že už to nejsou Rusové geneticky, ale zachovali si ruštinu starou čtyři sta let a ruské zvyky, udržují folklor 16. století. Je to absolutně neuvěřitelné místo, skutečně ztracený svět.

Udělal jste slavný portrét Vladimira Putina, kde vyhlíží docela temně a krutě. Jak jste ho pořídil?

Je to velmi prozaický příběh. Byla to tisková konference Putina a bývalého německého kancléře Schrödera. Proběhla v prostorné hale s velkými okny zakrytými závěsy. V jednom byl otvor a skrze něj najednou zamířil paprsek světla přímo na Putina, úplně jako z projektoru. Všichni fotografové přestali fotit, protože vznikl velký světelný rozdíl mezi Putinem a Schröderem a všichni chtěli udělat jejich společnou fotku. Ale já si říkal, že Putin vypadá krásně, a zmáčkl jsem to.

Vypadá, že se v té chvíli zlobí.

Podle mě spíš vypadá, že se bojí.

Měl jste možnost s ním být na menší vzdálenost?

Ano, když jsem pracoval pro Izvěstiji, měl jsem akreditaci do Kremlu a měl s ním několik schůzek. Tedy ne soukromých, fotografoval jsem ho.

Fotografoval jste Putina ještě v nějaké zajímavé situaci?

Ano, například během návštěvy továrny, na summitu G8 a podobně. Ale zajímavé je, že ten portrét, o kterém jsme mluvili, mají rádi lidé, kteří Putina nenávidí, ale také ti, kteří ho mají rádi. Tahle fotografie visí například v kanceláři Dmitrije Peskova, tiskového mluvčího Vladimira Putina. Každý si z toho snímku vezme, co chce.

Jak se Putin chová při setkáních s novináři?

Nic zvláštního.

Fotografujete lidi ze všech vrstev ruské společnosti včetně těch nejbohatších a nejvlivnějších. Změnila se společenská smetánka ve srovnání s tou z 90. let?

Samozřejmě. Elita za Jelcina byli byznysmeni. Putinova elita jsou funkcionáři.

Jedna z vašich fotoreportáží se jmenovala „Lenin dnes“. Když jsem chodil do školy, četli jsme nějaký propagandistický článek v ruštině, kde byla otázka „Je Lenin stále živý?“. Odpověď měla znít ano. Takže je dnes v Rusku Lenin ještě živý?

Když jsem dělal tu reportáž a analyzoval situaci a vztahy lidí k Leninovi, uvědomil jsem si, že Lenin má dnes tři podoby. Zaprvé je to padlé božstvo, protože za sovětských časů byl skutečně bohem. Měli jsme řadu kněží a chrámů k jeho uctívání – ve školách, v armádě, všude. A najednou to všechno zmizelo. A ty obří Leninovy chámy jsou dnes buď prázdné, nebo rekonstruované na něco jiného. Jako například Sušinské muzeum na Sibiři, to byl velký Leninův památník a nyní je to folklorní muzeum. Další podoba Lenina je obchodní značka. Stal se velmi populárním artiklem, spousta lidí vydělává peníze díky jeho portrétům. A třetí tvář je pořád živá, protože hodně lidí Lenina stále uctívá a naše komunistická strana má bohužel stále silnou pozici. Můj úkol byl prostě analyzovat tři tváře bývalého vůdce. Bylo to zábavné, protože dva měsíce předtím jsem dostal zakázku udělat něco podobného o odkazu Stalina. Takže během jednoho roku se mi podařilo nafotit dvě z mých nejoblíbenějších reportáží. Mám nejradši takové práce, které vyžadují nějakou investigaci, vždyť jsem fyzik!

Kdo je v Rusku dnes populárnější? Stalin, nebo Lenin?

Stalin, samozřejmě. Protože Stalinovo jméno je úzce spojeno s jistou renesancí. Lenin je podle mínění Rusů muž, který ničil, zatímco Stalin je ten, kdo budoval. Proto má dnes větší ohlas. Bohužel.

Nelitujete, že jste nefotografoval už za Jelcinovy éry, která byla poněkud divočejší, a možná tedy zajímavější pro fotografa?

Myslím, že nejzajímavější doba pro fotografa byla kolem Velké říjnové revoluce… Já jsem spokojen se svou dobou (smích), mám hodně zajímavých situací. Možná bych mohl litovat, že jsem se nestal fotografem, když mi bylo pětadvacet, ale třeba bych neměl. Možná mi moje životní zkušenost pomohla stát se profesionálem.

Teologická akademie (Machačkala, Dagestán, 2008). - Foto: Sergej Maximišin

Jaká nová témata jsou pro fotografy v Rusku za posledních deset patnáct let?

Co je nového, to je renesance konzervativních sil. V 90. letech naše životní úroveň nebyla sice tak dobrá jako nyní, ale měli jsme silnou naději. Teď je ale v Rusku velmi smutná situace, časy se zcela změnily. A mně se ty změny silně nelíbí. Nesnáším „Krim naš“.

Co to je?

Krim naš, náš Krym, to je slogan těch, kteří podporují Putina na Krymu, anšlus Krymu. Jsem proti politice své země na Donbase a na Ukrajině, takže pro mě je velmi složité žít v Rusku, když tam 86 procent lidí podporuje Putina a změny, které v Rusku probíhají.

Vy jste strávil dětství na Krymu. Byl jste tam v poslední době? Jeden český senátor (Jaroslav Doubrava, Severočeši) tvrdil, že tam během své návštěvy našel jen samé šťastné lidi…

Byl jsem tam fotit po anexi pro německý magazín Geo. Neřekl bych, že všichni jsou šťastní, ale 80 procent, to souhlasí. Samozřejmě lidi na Krymu tento vývoj podporují, já si však říkám, že právo je někdy důležitější. Kdyby Německo zabralo Kaliningrad, byly by také protesty.

Často fotíte v zemích, kde vládnou nebo donedávna vládly autokratické režimy. Je to záměr?

Dávám přednost zajímavým místům a hlavně složitějším úkolům. Když vidím dvě cesty, vyberu si tu složitější. A když fotíte v Severní Koreji nebo Íránu, moc fotografů tam nenajdete.

Dostal jste se v Severní Koreji i na jiná místa, než na která cizince obvykle pouští?

Samozřejmě že jsem byl na všech těch schválených místech, ale jednou nebo dvakrát se mi podařilo udělat víc. A v jednom případě z toho bylo první místo na World Press Photo. Prostě jsem prchl. Bylo to na hranici mezi Severní a Jižní Koreou v Pchanmundžomu. Povedlo se mi vyšplhat na věž a vyfotografovat vše z výšky. Nikdo jiný to neudělal.

Fotografoval jste v Česku?

Ne, neměl jsem tu žádnou zakázku. A pro mě je také velmi obtížné fotografovat v Evropě. I když Evropa je trochu jako Rusko, ale jen trochu čistější. (smích) Asie, to je jiná planeta. Před třemi lety jsem přijel do Polska na pozvání regionální vlády Horního Slezska. Sedm fotografů ze sedmi zemí dostalo za úkol fotit sedm různých měst ve Slezsku. A moje město bylo Tarnowskie Góry. Bylo to tam neuvěřitelně nudné, podle dohody jsem tam měl strávit měsíc, ale utekl jsem za šestnáct dní. Málem jsem zešílel z toho, že tam nebylo co dělat. Po prvním týdnu jsem se rozhodl, že budu fotit nudu, a po dalším týdnu jsem se rozhodl prchnout.

Nejste v Česku poprvé, už jste byl třikrát porotcem soutěže Czech Press Photo. Jak se česká fotografie za ta léta změnila?

Byl jsem v porotě už před šesti či sedmi lety. Jsem překvapen – je mi to líto –, že se nezměnilo nic. Já v Rusku učím fotografii a tam se fotografie mění každý rok. Je tam hodně mladých fotografů, kteří hledají nové cesty a způsoby. Když srovnáte ruskou fotografii s tou před sedmi lety, je dnes absolutně odlišná. Ale tady je pořád stejná. Nevím proč. A další překvapení: samozřejmě máte velmi talentované fotografy a je mezi nimi hodně mých přátel, ale například ve finále Czech Press Photo ve zpravodajství máte sedm reportáží o syrských uprchlících a jednu z Donbasu. Mně přijde divné, že fotograf jede tam, kde je spousta dalších fotografů. Já když někde vidím jiné fotografy, mizím. Proč fotit věc, kterou mají všichni? To je můj pohled na letošní soutěž.

Vladimir Putin (Petrohrad, 2001). - Foto: Sergej Maximišin

Takže bylo pro vás těžké najít vítěze?

Ne, vůbec ne. Jeho fotka, ta byla jako hvězda. Průměr, průměr – a najednou hvězda. Bylo to snadné. Jeho jméno neznám, je to fotka uprchlíků (šlo o snímek Jana Zátorského z Mf DNES – pozn. red.). Mezi členy poroty byl trochu boj, ale já jsem silně podporoval tuhle fotku.

Připomíná vám Česko něčím Rusko?

Narodil jsem se a vyrůstal na Ukrajině, takže někdy mi to tu připomíná Ukrajinu. Lidi, jazyk, Praha je například mnohem podobnější Lvovu než Moskvě. Ale Praha je jedno z mých nejoblíbenějších měst na světě, i když někdy mi připadá jako město pro Kena a Barbie. (smích)

Řekl jste, že se ruská fotografie v poslední době velmi změnila. Co je v ní tedy nové?

Nový trend je, že teď už nejsme média. Opustili jsme škatulku média, nyní spadáme více do škatulky zábava. Zprávy jsou dnes televize, internet, tak se lidé informují. My, fotografové, předáváme své pocity. Účel fotografie se tedy změnil, nefotografujeme, co lidé už viděli včera v televizi. Jediná věc, kterou můžeme dělat, je zprostředkovávání pocitů. To řekl už Lev Tolstoj, že smyslem umění je zprostředkování pocitů. Teď už tedy není rozdíl mezi dokumentární a uměleckou fotografií. Pokud nejste umělcem, nikoho nezajímáte, to je největší změna za posledních dvacet let. Ale mnozí fotografové v Česku to nepochopili a stále se snaží informovat. To už dnes není potřeba.