„Schválně: jaké knihy si koupili dva začínající britští bojovníci džihádu krátce předtím, než loni v květnu odjeli z domovského Birminghamu do Sýrie? Které odhadujete? Milníky na cestě egyptského klasika islamismu Sajjída Qutba? Publikaci shrnující názory Usámy bin Ládina? Nebo Anarchistickou kuchařku od Williama Powella?“ Tyto otázky položil čtenářům britského týdeníku New Statesman spisovatel Mehdi Hasan.

Kdeže, odpovídá si sám. Oba mladíci, kteří byli později odsouzeni za teroristické činy, přes internet zakoupili svazky z populární edice … for dummies. Což lze přeložit souslovím „pro nechápavé“, ba i mnohem ostřeji. Jde o publikace, které velmi stravitelnou, tedy letmou formou seznamují čtenáře s daným tématem. Tito bojovníci ladili před blízkovýchodní cestou formu knihami Islam for Dummies a The Koran for Dummies…

„Není lepšího důkazu pro tvrzení, že čtrnáct set let staré náboženství jménem islám má jen málo společného s moderním džihádistickým hnutím,“ konstatuje Mehdi Hasan. A cituje šest let starou zprávu analytiků britské tajné služby MI-5, která – navzdory důvěrnému charakteru – unikla do redakce listu The Guardian. „Tito teroristé mají do zélótů opravdu daleko. Většina z nich nikdy nepraktikovala islám a jeho rituály. Jistě ne pravidelně,“ vysvětluje zpráva ostrovních zpravodajců. „Bývají nábožensky negramotní. Standardní náboženská výchova totiž obvykle brání takové radikalizaci, která končí u násilí,“ dodává britský deník s odkazem na vládní specialisty.

Vousatí inženýři

Stesky ohledně povrchnosti nejradikálnějších z muslimů nejsou nové. Již v minulém století si islámští učenci stěžovali, že jim náboženství zcizili – a zradikalizovali – studenti běžných, profánních předmětů. Tedy lidé, kteří neznali islám do (expertní) hloubky. A kteří opět, po staletích, proměnili konzervativní, s vrchností smířené Mohamedovo učení v revoluční doktrínu. „Mladá technická inteligence, studenti středních a vysokých škol, se stali hlavní silou velké reislamizační vlny na přelomu 60. a 70. let. Byli to právě tzv. vousatí inženýři, kteří se postavili do čela nejedné z radikálních záškodnických struktur,“ konstatuje slovenský religionista Atilla Kovács.

Osobně jsem při návštěvě slavné káhirské univerzity al-Azhar registroval jen těžko skrývanou přezíravost, s jakou náboženští učenci z této prestižní školy hovořili o Muslimských bratrech či jiných hnutích, které založili a vedli lékaři, inženýři nebo obchodníci. I když se bratři během své nedlouhé vlády nad Egyptem (2012 až 2013) snažili naklonit si al-Azhar, a to dokonce výslovnou zmínkou v jimi prosazené (a již zase zrušené) ústavě, povznesení učenci je nechali politicky padnout. Aniž hnuli brvou.

Poslední generace evropských posil radikálních hnutí je ovšem co do znalosti islámu ještě dramaticky slabší než (třeba) bratři. Nejmladší extremisté jsou – na rozdíl od vousatých inženýrů, kteří vyrostli v běžném, ba zbožném muslimském prostředí – náboženstvím prakticky nepolíbení. Jako muslimové se sice narodili (islám nezná obdobu křtu, k Mohamedovu náboženství automaticky patří potomci muslimských rodin, respektive otce). Jejich znalosti tradice jsou ale povrchní. Jinými slovy: ač se jedná o nositele muslimských jmen, jde fakticky o konvertity k islámu. A jak už to s konvertity bývá, umírněnost nebývá jejich ctnostní.

Tito nově probuzení muslimové potřebují jasná, a pokud možno co nejradikálnější sdělení. Většinou nemají čas ani chuť prokousávat se spletitostmi islámské nauky.

Smutek za Robinem Williamsem. Ještě že je čokoláda!

V Evropě je populární i mystický islám, súfismus, učení obvykle až pacifistické. Věnují se mu mnohdy lehce excentričtí hledači skrytých nauk, rozhodně však nejezdí do Sýrie řezat hlavy nevěřícím. Na starém kontinentě působí i Muslimští bratři – zakladatelé evropských poboček zde našli azyl na útěku před diktátory. Jejich (nedobrá) pověst pramení hlavně z faktu, že si – zjednodušeně řečeno – nárokují být zástupci islámu jako takového. To je ale nutí přijímat kompromisy: s vládou, ostatnímu muslimy, příslušníky jiných náboženství… Bratři jako celek navíc nikdy nebyli oddáni terorismu – veřejně se zřekli i násilí, jakkoli k němu mají ambivalentní vztah. Bratři naopak vždy vynikali pragmatismem. Z výše uvedených důvodů jsou pro mladé radikály bandou neakčních, smířlivých, vychytralých staříků.

Pro typického mladého radikála s povrchními náboženskými znalostmi je navíc příznačná osobní morální náprava. V těchto kategoriích totiž není složité přemýšlet. Mnozí pozdější vrazi se s gustem veřejně káli, jak špatný že život dříve vedli. Patrně přeháněli, aby dodali osobní konverzi na váze: každopádně hovořili o alkoholu, předmanželském sexu (také) s prostitutkami, drogách. Chálid Šajch Muhammad, organizátor útoku z 11. září, během pobytu na Filipínách prolétl v helikoptéře nad kanceláří své milé – nikoli manželky – s transparentem „Miluji tě!“. Nevyhýbal se alkoholu, o jiných děvčatech nemluvě. Pro Evropany nijak překvapivé, místy snad i sympatické. Dle svatouškovského kodexu islamistů zcela nepřijatelné.

Především západní média nepřestávají fascinovat západní zvyky a záliby nových rekrutů Islámského státu. Natalia Andrewsová a Felicia Schwartzová v listu The Wall Street Journal zaznamenaly stesky stoupence Islámského státu, který na Twitteru litoval sebevraždy amerického herce Robina Williamse. Muž s označením @Mujahid4life s láskou zavzpomínal na film Jumanji, kde Williams hrál hlavní roli. Při té příležitosti se islamista svěřil Twitteru, že miluje animovaný opus Lví král. Mladíci s touhou zabíjet pod černým praporem Islámského státu také žertovně pózovali v jimi obsazených obchodech s pikslami čokoládové pomazánky globální značky a obrázky pak poslali do sociálních sítí. Bez pomazánky by prý byl boj s nevěřícími těžší.

Evropská touha po radikalismu

Když autor tohoto textu pobýval v Pákistánu, vyprávěl mu jeden z vládních agentů, kterak v úkrytech zahraničních tálibánců na neklidných kmenových územích nacházel obaly od amerických čokoládových tyčinek. Pravdou je, že pro nepřipravené útroby Evropanů, Američanů, ale i Arabů je zemitá paštunská či balúčská strava věru výzvou.

Jen na okraj: zajímavé je, s jakým gustem i překvapením západní žurnalisté referují o amerických chutích džihádistů, které staví do protikladu k jejich bezesporu barbarským (a vždy také propagandisticky využitelným) činům. Jako by se obyvatelé Západu nedopouštěli krutostí, byť méně medializovaných.

Pravdou však je, že jistě stovky mladých, často středostavovských Evropanů a Severoameričanů zahodily cestovní pasy i staré životy. A zapojily se do brutálního vraždění na Blízkém východě.

Nabízí se otázka, co je k tomu vede, když ne chudoba ani hluboká znalost Koránu. Odpovědí je řada, stačí si vybrat…

„Morální pobouření, vztek při pohledu na společenskou nerovnost. Ale také hledání nové, opravdové identity, snaha někam patřit, být součástí dramatické změny,“ nabízí odpověď shora citovaný spisovatel Mehdi Hasan.

„Touha po slávě, uznání mezi přáteli. Snaha učinit se nesmrtelným, ctěným, na věky respektovaným,“ uvedl antropolog Scott Atran v roce 2010 před americkými zákonodárci. Americký badatel také džihádisty nové generace popsal coby „nudící se, málo zaměstnané, dosti kvalifikované a v zásadě netečné“ mladé muže.

„Zaprvé, významný vliv salafismu (rigidní verze islámu, jež často inspiruje radikály – pozn. red.) na trhu náboženských idejí. Byť ne všichni salafisté jsou džihádisté, samozřejmě,“ píše orientalistka Jocelyne Cesariová pro The New York Times. „Zadruhé, radikalizace evropských muslimů tváří v tvář diskriminačním zákonům některých evropských vlád. Nepomáhá ani protiislámský populismus části politické scény. Muslimové nabývají dojmu, že do evropské společnosti nepatří,“ pokračuje. „A zatřetí, na vině je rovněž kolaps všech hlavních evropských ideologií – nacionalismu, komunismu i liberalismu. Po nich zůstal prázdný prostor, který teď vyplňují nové, radikální myšlenky. Pro některé mladé Evropany je příslušnost k radikálnímu islámu podobně atraktivní jako členství v radikálních levičáckých organizacích 70. let, které vábily předchozí generaci nespokojenců,“ dodává Jocelyne Cesariová.