Čečenský vládce se neštítí orientálně středověkých metod

Ramzan Kadyrov: Putinův údělný kníže

Čečenský vládce se neštítí orientálně středověkých metod
Ramzan Kadyrov: Putinův údělný kníže

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Během minulých dvou týdnů se ve světových médiích začaly objevovat informace o brutálních represích proti homosexuálům ze strany bezpečnostních složek v Čečensku. Zprávy o bití, mučení a zřizování de facto koncentračních táborů pro gaye působí šokujícím dojmem dokonce i na poměry autoritářské reality současného Ruska. Jenže Čečenská republika, dlouhodobě nejméně stabilní součást Ruské federace, je co do extrémních společenských jevů mimořádná i v divokém kontextu putinovského režimu.

Jestliže architekt návratu k imperiální slávě carských časů, stejně jako k mocenskému významu z dob sovětských Vladimir Putin je, kulantně řečeno, komplikovaná figura, jeho nejvěrnější poddaný a zřejmě i blízký osobní přítel Ramzan Kadyrov, prezident Čečenska, je postava téměř komiksově bizarní. Přesto se mezi politiky největšího státu planety dá těžko najít muž výraznější a především nebezpečnější. Kadyrov vládne stylem údělného knížete, mixuje korupci, oligarchii, centralizovanou osobní moc i náboženství do mimořádně obludné podoby.

A teď tu naši! Ramzan Kadyrov tančí - Foto: Reuters

Čečenský debakl

Ramzan Kadyrov se narodil roku 1976 jako druhorozený syn muslimského klerika Achmada Kadyrova. Spolu s otcem bojoval proti ruské armádě v první čečenské válce (1994–1996). Dělal otci velitele osobní stráže, tehdy ještě relativně malého útvaru, známého jako Kadyrovci. Ramzanův otec vyhlásil ruským invazním silám džihád. Vzhledem k obrovské převaze Rusů apeloval na čečenské povstalce, že je povinností každého muže zabít alespoň sto padesát okupantů. Příslušníci kavkazského národa s dlouhou tradicí guerillového boje ještě z dob carské nadvlády si výzvu ke svaté válce proti ruským káfirům vzali k srdci. Na silvestra roku 1994 vjely do centra Grozného kolony ruských obrněnců. Koordinace postupu mezi jednotlivými kolonami byla nedostatečná, chyběly mapy, část osádek tanků a bojových vozidel pěchoty tvořili nezkušení branci.

Pak na rádiové frekvenci útočících sil promluvil cizí hlas. Řekl „Vítejte v pekle“, jak později shodně vzpomínalo několik ruských důstojníků. Past zaklapla. Malé, pohyblivé týmy Čečenců s protitankovými střelami rychle zlikvidovaly čela a zadní jištění obrněných kolon, tanky, uvězněné hořící technikou v úzkých ulicích, byly proti nepříteli rozmístěnému v nejvyšších patrech domů nebo v suterénech pod úrovní vozovky bezmocné. Prakticky celá jednotka na hrotu ofenzivy, 131. majkopská brigáda, byla do několika hodin zmasakrována. Rusové přišli o více než 200 tanků a obrněných transportérů. Během prvních dnů roku 1995 se do ruského týla po jednom či po skupinkách trousili dezorientovaní a hladoví vojáci, hrstka těch, kteří přežili od začátku katastrofálně zpackanou operaci. Novoroční útok na Groznyj se stal zřejmě největším debaklem ruské armády od konce druhé světové války.

Rusům se na jaře Groznyj nakonec podařilo ovládnout, ovšem za strašlivou cenu. Ve dvousettisícovém městě bylo zabito asi pětatřicet tisíc civilistů a pozorovatelé OSN označili Groznyj, vystavený kobercovým náletům a palebným přepadům ruské artilerie, za „nejzničenější město světa“. Problémy Rusů však nekončily, spíše naopak. Do Čečny se začali hrnout islámští radikálové, řada z nich se zkušenostmi z výcvikových táborů afghánských mudžahedínů. Muži jako saúdský polní velitel Ibn Al-Khattab, pod jehož velením provedli povstalci několik zničujících přepadů ruských konvojů v horských průsmycích na jihu země.

Zrnitá povstalecká videa s troskami zničené techniky a zvířecím děsem v očích zajatých ruských záklaďáků posloužila jako ideologické lákadlo pro příliv dalších ultrakonzervativních wahhábistů. Čečenským separatistům se nakonec překvapivým útokem ze srpna 1996 podařilo znovu dobýt i Groznyj. Kreml – ve snaze vyhnout se druhému Afghánistánu – projevil ochotu zasednout k jednacímu stolu. Nově ustanovená „Čečenská republika Ičkerie“ si během vyjednávání vymohla de facto úplnou nezávislost na federální vládě.

Země bez zákona

Jestliže v prvních fázích války projevoval mezinárodní tisk i veřejné mínění, zejména v postsovětských republikách, Čečencům jisté pochopení, renomé nového státu bleskově uvadalo. Příběh o hrdém horském národě, o vzdoru ruské brutalitě vzal rychle za své. Rozvrácená, válkou zdecimovaná Čečna byla krajinou bez zákona, Divokým východem, kde roli banditů a desperátů převzali místní islamističtí warlordi. Nejrychlejším zdrojem příjmu pro malé armády polních velitelů se staly únosy rukojmích, zejména těch ze Západu. Zdravotnický personál, humanitární pracovníci, žurnalisté představovali pro šéfy povstaleckých skupin nejsnažší cestu k dolarům. A právě tehdy začal skutečný mocenský vzestup kadyrovského rodinného klanu.

Achmad Kadyrov, ač sám absolvoval Islámskou univerzitu v Taškentu a od roku 1995 zastával pozici tzv. velkého muftího (vykladače islámského práva), byl k zahraničním wahhábistům značně kritický. Po první válce se řady jeho Kadyrovců rozrostly z osobní stráže do útvaru o několika tisících mužů. V březnu roku 1999 byl na letišti v Grozném unesen moskevský vyslanec ministerstva vnitra, generál Genadij Špigun, a už tak extrémně napjaté vztahy mezi federální vládou a republikou opět eskalovaly naplno. Achmad Kadyrov, náboženská autorita a hrdina první války, se odhodlal k bezprecedentnímu kroku a přeběhl na ruskou stranu. A s ním i tisíce mužů pod velením jeho syna. Uzavřel pakt s Rusy, jimž před lety vyhlásil svatou válku.

Druhá čečenská válka byla ve své „horké“ fázi mnohem kratší než ta první. Trvala od srpna 1999 do dubna 2000 a fakticky skončila dobytím Grozného ruskou armádou a proruskými milicemi. Město bylo podruhé během pěti let zcela zničeno. Kadyrovci i tentokrát bojovali na vítězné straně, jen na té druhé. Odměna byla rychlá: čerstvě zvolený prezident Putin, pro kterého se řešení čečenské otázky stalo úhelným kamenem domácí politiky, jmenoval Kadyrova hlavou nové administrativy. Čečna i Rusko před sebou ale měly dalších devět let boje proti islamistům, jejichž cílem vždy bylo vytvořit v oblasti tzv. kavkazský chalífát. V horách se stále válčilo a separatisté také rozpoutali masivní teroristickou kampaň v ruských městech: Moskva, Stavropol, Beslan, útoky měly stovky obětí. Putin, zvolený jako silový prezident s vizí, jak vyvést Rusko z chaosu a ponížení 90. let, chtěl výsledky – a chtěl je rychle.

To byla chvíle pro Ramzana Kadyrova. Voják, sportsman a vášnivý boxer měl poprvé možnost předvést skutečný rozsah svých dovedností. Jeho otec, relativně umírněný klerik ze staré školy, měl na starosti „oficiální“ obnovu země, zčásti financovanou z federálních dotací. Byl tváří nového režimu, mužem v obleku, kterého Kreml ukazoval světu. Jeho syn hrál docela jinou roli. Kadyrovci, neoficiální soukromá armáda, podléhající pouze jemu a otci, zahájili ve spolupráci s ruskými silami brutální kampaň s cílem pacifikovat separatisty. Od tajných služeb, zvláštních jednotek a oddílů ministerstva vnitra se Kadyrov i jeho muži rychle naučili nejšpinavější triky protipovstaleckého boje. V zemi se vzedmula vlna únosů a zatýkání skutečných i domnělých teroristů a jejich příbuzných. Lidé začali mizet. Objevily se informace o mučírnách v okolí Grozného, kde Kadyrov osobně dohlíží při výsleších zajatců. Z Čečny unikaly zvěsti o systematickém mučení, znásilňování, zabíjení a zastrašování obyvatelstva, vše v režii Kadyrovců a za tichého přispění ruských sil.

Sociální projekty Maradona a Tyson

Situace se ještě vyhrotila po úspěšném atentátu na Achmada Kadyrova, tehdy už prezidenta Čečny, z roku 2004. Odpovědnost za atentát se obecně připisuje Šamilu Basajevovi, vůdčí postavě čečenského separatismu a terorismu. Ramzan, který se hned po otcově smrti jel Putinovi do Kremlu představit v teplácích, postupně přebíral moc ve státě. Nejdříve jako místopředseda, poté předseda vlády a v roce 2007 ho, po dosažení zákonného věku, Putin jmenoval čečenským prezidentem. Jakkoliv se Kadyrov dušoval, že porušování lidských práv je „věcí minulosti“, podle organizací jako ruský Memorial pokračuje teror režimu proti všem náznakům opozice s neztenčenou měrou. Kadyrov měl a zřejmě dosud má od Putina bianko šek na udržení klidu v Čečně jakýmikoli prostředky – a v takové situaci se dá pod „boj proti terorismu“ schovat prakticky cokoliv.

Po sedmnácti letech vyhlazovací kampaně je četnost teroristických útoků v Čečně na nejnižším bodě od roku 1994, lidé ale umírají a mizí dál. Občanští aktivisté, příslušníci nevládních organizací, novináři – každý, kdo by mohl zpochybnit postavení Kadyrova coby spasitele násilím zkoušené země. Každý, kdo by mohl poukázat na skutečnost, že Kadyrov při obětování se za vlast, rodinu a Putina myslí také dost na sebe.

Kadyrov je coby relativně mladý člověk značně aktivní na sociálních sítích, zejména na Instagramu, kde má dva a půl milionu sledujících. Prezentuje se zde jako státník, sportovec, hluboce věřící muž i otec od rodiny, byť, pravda, občas přihodí výhrůžku Putinovým nepřátelům doma i v zahraničí, případně bizár typu boje s aligátorem. Co ovšem na selfie s fanoušky, politiky a rodinou vidět není, je jeho značné jmění. Na občasné otázky odvážnějších žurnalistů odpovídá Kadyrov podrážděně: „Kde beru peníze? Alláh mi je dává! A zkuste dokázat, že ne.“ Skutečnost bude zřejmě poněkud méně transcendentální.

Sedmnáct let od konce války zažívá Čečna slušný ekonomický růst. Nad kdysi vybombardovaným centrem se tyčí mrakodrapy a Groznyj, někdejší kavkazský Stalingrad, je na místní poměry moderní metropole s dynamickým urbanistickým rozvojem. Významnou roli v proměně Čečenska v „modelovou oblast federace“, jak zemi v roce 2008 pochválil někdejší premiér Sergej Stěpašin, ovšem hrály federální dotace ve výši až 500 miliard rublů. Těžko říct, jakou část si z nich Kadyrov odklonil pro své účely, patrně s tichým souhlasem či minimálně tolerancí Kremlu. Zdroje ruských nevládních organizací, jako je Open Russia, mluví až o třetině.

Skutečným rohem hojnosti ve struktuře kadyrovské finanční moci je však Fond Achmada Kadyrova, v podstatě alternativní národní poklad státu, spravovaný Ramzanovou matkou Aymani. Do fondu, údajně určenému na „rozvoj sociálních projektů“, oficiálně přispívají čečenští byznysmeni. Neoficiálně desátek odvádí každý, kdo v zemi pobírá plat. Manuální pracovníci okolo deseti procent, střední vrstva až třetinu výdělku. Veřejně se o tom v Čečně nemluví, nikdo nechce, aby mu ostří hoši od Kadyrovců zabušili nad ránem na dveře. K sociálním projektům pořízeným z fondu v minulosti patřil exhibiční zápas Ramzana Kadyrova s Mikem Tysonem (Tyson dostal dva miliony dolarů), účast Diega Maradony na fotbalovém zápase (dva miliony dolarů pro Maradonu) nebo osobní účast a zdravice herečky Hilary Swankové na Kadyrovových narozeninách (milion dolarů pro hollywodskou hvězdu).

Kadyrov stát řídí stylem mafiánského výběrčího výpalného. Coby věřící muslim zavedl zákaz alkoholu a podporuje mnohoženství. Pro Putina, který toleruje a přehlíží jen tu korupci, nad níž má sám dohled (nechce totiž dopustit opakování situace ze závěru Jelcinovy éry, kdy si místní potentáti prakticky rozdělili Rusko na soukromé sféry vlivu – paradoxně podobně, jako teď činí Kadyrov), a horuje pro tradiční pravoslavné hodnoty, je čečenský prezident podivný spojenec. Přesto je pojí silné, podle řady zdrojů dokonce přátelské pouto. Kadyrov ostatně neustále opakuje, že by za Putina zemřel, a několikrát vyjádřil přání, aby šéf Kremlu setrval na svém postu doživotně. Na první pohled je to přehledný vztah: Kadyrov dluží Putinovi za výtah k moci, Putin u Kadyrova zase přehlíží výstřelky orientálního samovládce, ovšem pod podmínkou, že udrží divokou Čečnu a její obyvatele v klidu a bázni. Ale vztah Putin–Kadyrov může být trochu složitější.

Ramzan a Gérard. Kadyrov miluje západní celebrity, kterým platí za návštěvy Grozného horentní sumy - FOTO: Reuters

Draka je třeba krmit

Časy se mění a doba, kdy režim mohl v poklidu likvidovat oponenty takříkajíc vlastními zdroji, se nachyluje. I v autoritativním Rusku je už příliš mnoho šťouravých novinářů, blogerů, aktivistů a whistleblowerů. Dát přímý příkaz k odstřelení některého z vysokoprofilových kritiků režimu si už rozmyslí i ostřílený kágébácký kádr jako Putin. Ovšem řada politických vražd novinářů a protikremelských politiků z posledních let nese čečenskou stopu. Kadyrovci už od konce druhé čečenské války často při honu na skutečné i domnělé teroristy spolupracovali s tajnými službami federace a jejich úderným hrotem, elitou ruských ozbrojených sil, týmy pro zvláštní operace Alfa a Vympel. Jednotky složené z Čečenců bojovaly na Ukrajině na straně luhanských a doněckých povstalců.

Čečenské síly operovaly v syrském Aleppu. Spekuluje se o Kadyrovově podílu na vraždě novinářky Anny Politkovské. Ta s mimořádnou osobní odvahou dokumentovala porušování lidských práv během války na Kavkaze a s Kadyrovem pořídila v roce 2004 rozhovor, během nějž ji čečenský kápo označil za „nepřítele státu, který by měl být zastřelen“. Z vraždy opozičního lídra Borise Němcova bylo obviněno pět Čečenců, ovšem kdo si atentát objednal, zůstává nejasné. A seznam jde dál a dál. Novináři, aktivisté, čečenští emigranti.

Není vyloučené, že si Putin drží čečenského střelce coby zlého psa a muže na špinavou práci. V případech, kdy by bylo příliš riskantní namočit do likvidace oponentů přímo ruskou operativu, dostane údělný kníže na Kavkaze jen všeobecné zadání, aby stopy nikdy nevedly přímo ke špičkám ruského státu. A polovojenský aparát, nepodléhající nikomu kromě samotného Kadyrova, provede zbytek. Vyšetřování se pak obvykle neprovádí se zvláštní horlivostí, uvázne na mrtvém bodě či v síti zůstanou jen malé ryby. Rozplést nepřehlednou motanici vztahů z divokého Kavkazu až do pozlacených sálů Kremlu je pak nadlidský úkol. Nabízí se otázka, nakolik je tolerování i na ruské poměry obří korupce v Čečně odměnou za věrnost a nakolik úplatkem za mlčenlivost. A zda Kadyrov nebude chtít čím dál víc. Už teď se označuje za jakéhosi neoficiálního lídra všech ruských muslimů, financuje stavbu mešit a islámských center napříč zemí. Občanů hlásících se k islámu či s muslimskými kořeny je ve stopadesátimilionovém Rusku asi patnáct milionů, téměř o polovinu víc než v celé západní Evropě.

Kadyrov, s největší pravděpodobností dolarový miliardář disponující soukromou armádou o síle kolem třiceti tisíc mužů, prezident, který vládne poddaným metodami středověkého loupeživého rytíře, je dle vlastních slov nejvěrnějším obráncem Ruska a Putina. Ale jedna z nejstatečnějších novinářek posledních dekád, na Kadyrovův příkaz zřejmě zavražděná Anna Politkovská, ho před třinácti lety viděla jinak. Na konci interview, jež absolvovala sama v jeho rezidenci, se prý rozplakala. Ne proto, že jí Kadyrov a jeho muži během rozhovoru vyhrožovali. Na to byla za léta reportáží z kavkazského konfliktu zvyklá. Ale z frustrace a zděšení z krátkozrakosti moskevského režimu, který pomohl muži jako Ramzan Kadyrov k moci. „Kreml si vychoval draka,“ řekla o něm. „A teď ho musí krmit, jinak začne chrlit plameny.“