Nepokoje na východní Ukrajině, přerůstající v občasné ozbrojené střety, trvají již téměř dva roky. Nejčastěji diskutovaná příčina bojů, tedy rozpor definovaný jako přetahovaná „na Západ, nebo do Moskvy“, samozřejmě nezmizela, ale pod povrchem je to složitější.

Zatímco anexe Krymu byla pro Vladimira Putina a snad i většinu Rusů především emocionální záležitostí, na východní Ukrajině mohou být nakonec významnější ekonomické faktory. Navíc argument, že „tady žijí naši, tak jim musíme pomoci“, na Donbase z ruského hlediska tak úplně neplatí.

V případě Krymu mnoho jiných důvodů k násilné anexi, než je ten emocionální, nenajdeme. Hospodářsky šlo totiž i v rámci Ukrajiny o velmi slabý region, který letní turistika u Černého moře nemohla vytrhnout. A neobstojí ani odkaz na obavy o osud ruské vojenské flotily kotvící v Sevastopolu – smlouva o pronájmu přístavu byla ještě za předešlého prezidenta Janukovyče Rusům prodloužena na mnoho let dopředu. Těžko tam tedy hledat něco jiného než Putinovu snahu ukázat, že se „umí postarat“ o Rusy žijící v zahraničí, což mu zvýšilo domácí popularitu a naopak odvrátilo pozornost od ochabující ruské ekonomiky. A řadovým Rusům mohlo udělat radost, že mají k dispozici konečně větší kousek teplého moře.

Donbas, železné srdce

Jenže Donbas je úplně jiná káva. Doněcká a Luhanská oblast, jejichž části nyní ovládají proruští separatisté, byly ekonomicky nejsilnějšími oblastmi Ukrajiny a i životní úroveň tu byla vyšší než ve zbytku zbídačelé země – skutečnost, kterou se v žádném konfliktu nevyplácí přehlížet. Statisticky řečeno, míra bohatství na Donbase (zkratka z ruského Doněckij bassejn, tedy Doněcká pánev) byla v celé zemi nejvyšší hned po metropoli Kyjevě a lidé se tu měli lépe. Například průměrný HDP na hlavu byl na Donbase až trojnásobný v porovnání s hornatým západem Ukrajiny či se zemědělskými oblastmi ve středu země.

Tím, že legální ukrajinská vláda válkou ztratila vliv nad velkou částí Donbasu, ztratila i významnou ekonomickou základnu, kterou naopak mohou využívat proruští povstalci. To je podstatné bez ohledu na skutečnost, že na Donbase jde – viděno optikou vyspělého světa – o technologicky zastaralý průmysl a vesměs o odvětví, která na Západě nepatří zrovna k tahounům ekonomiky. Tedy o těžbu uhlí, železárny či navazující chemii. Dohromady Donbas stále tvoří významnou hospodářskou oblast a jeho ztrátou se Ukrajina octla téměř bez klíčových surovin. I přesto, že samozvané povstalecké „republiky“, Doněcká a Luhanská, ovládají jen část tohoto hospodářsky klíčového území.

Před začátkem násilností se na Donbase těžila naprostá většina ukrajinského uhlí, pocházela odtud i velká část produkce energie. Tím se Ukrajina např. stala z velkého exportéra uhlí jeho dovozcem. Je tu také řada zbrojních továren, které již v minulosti masově exportovaly do Ruska – a teď se Rusům hodí dvojnásob. Ukrajina se tedy ocitla téměř bez vlastních strategických surovin a navzdory nedávné diverzifikaci hospodářských vztahů je svým východním sousedem stále vydíratelná – směna zboží a služeb s Ruskem pořád tvoří přes čtvrtinu ukrajinského zahraničního obchodu. Rozsáhlé zemědělství, disponující nejlepšími půdami v Evropě, sice vytváří relativně vysokých 10 % HDP, přesto nemůže stát v žádném případě ekonomicky udržet nad vodou. A cizí investice do rozvrácené země s obří mírou korupce přicházejí jen ve skrovné míře.

Je tedy zřetelné, že bez velkých hospodářských injekcí zejména z EU se Ukrajina v dohledné době nemůže zmátožit. V současnosti ovšem mezi rozhodujícími evropskými politiky není zrovna velká vůle do lidnaté a velmi chudé Ukrajiny (průměrný HDP na hlavu na úrovni Namibie či Belize) lít peníze, politickému provozu v Unii navíc dominuje migrační krize. Další bod pro Putina a další důvod k tomu, aby se východní Ukrajina stala jakýmsi velkým Podněstřím. Tedy mezinárodně neuznaným územím de facto ovládaným Ruskem. S podstatným rozdílem: značným ekonomickým potenciálem.

Kdo jsou a co chtějí ukrajinští Rusové?

Zatímco ekonomická priorita Donbasu v rámci Ukrajiny je nesporná, na demografickém poli už situace tak přehledná není. Často opakovaný – a ruskou propagandou ochotně vytěžovaný – argument, že Rusko má na východní Ukrajinu nárok prostě proto, že většinu obyvatel tu stejně tvoří Rusové, a tím jde o „přirozenou oblast ruského zájmu“, totiž při bližším zkoumání neobstojí.

Ukrajinci jako národnostní skupina tvoří většinu ve všech administrativních oblastech Ukrajiny kromě anektovaného Krymu, tedy i na Donbase. V Doněcké a Luhanské oblasti je to sice mírnější většina než jinde (kolem 60 %), přesto tu etničtí Ukrajinci nad etnickými Rusy početně převažují. Alespoň takový byl stav v roce 2001, kdy proběhlo poslední sčítání lidu, novější hodnověrná data nejsou k dispozici. Není však pravděpodobné, že by se mezi počátkem století a vypuknutím války na Donbase v tomto ohledu něco zásadního změnilo, a pokud ano, spíše došlo k mírnému navýšení podílu Ukrajinců jako hlavního státotvorného národa, což je proces obvyklý i v jiných zemích.

Odlišná je situace s ohledem na tzv. obcovací jazyk. Ruštinu jako první jazyk každodenního styku skutečně uvádí většina obyvatel Donbasu, byť to není většina drtivá, a tyto ruskojazyčné oblasti netvoří žádné rozsáhlé, souvislé území. To je značný rozdíl např. oproti Krymu, kde ruština ještě před Putinovou anexí zcela dominovala, stejně jako příslušnost k ruské národnosti. K importu a podpoře ruštiny na Ukrajině jako jazyka vzdělávacího, úředního apod. zde docházelo v dobách Sovětského svazu, jež z historického hlediska skončily relativně nedávno.

Je tedy zřejmé, že nemalou část obyvatelstva neklidných ukrajinských východních regionů tvoří rusky hovořící Ukrajinci, jejichž identita je nevyhraněná a kteří se zřejmě snadno stávají terčem propagandy z jedné i druhé strany. Jak vypadá situace po této stránce dnes (a tedy do jaké míry může demografická skladba obyvatel „legitimizovat“ ruské nároky na území), nelze hodnověrně zjistit, protože válka na Donbase samozřejmě vyvolala i rozsáhlé přesuny obyvatel. Podle některých odhadů se z Donbasu od poloviny roku 2014 přesunuly stovky tisíc lidí právě do Ruska – pokud se tak stalo, nepochybně šlo spíše o rusky hovořící obyvatelstvo, které se s ukrajinským státem příliš neidentifikovalo. A protože obětí na životech bylo v Donbaské válce zatím „jen“ několik tisíc, znamenalo by to relativní nárůst významu ukrajinsky hovořícího a smýšlejícího obyvatelstva na Donbase – tedy proces jdoucí proti ruským záměrům.

Nejsou lidi

Nakonec ale ukrajinsko-ruské potýkání se na Donbase možná dopadne úplně jinak. Od politických změn počátkem 90. let ubylo na Ukrajině kvůli mimořádně nízké porodnosti a značnému vystěhovalectví hrozivých 20 % obyvatel (asi 10 milionů lidí) a Donbas patřil k územím s největšími populačními ztrátami. Také v Rusku probíhá demografický pokles, byť ne tak prudký. A tak za pár desítek či stovek let možná donbaské pláně zase pokryje místo stávající černozemě divoká step, která tu bývala po staletí. Jen ti lidé tu jaksi budou chybět…