Pár bot vyvedený v zelenomodré krokodýlí kůži udeří v malé starosvětské dílničce do očí každého příchozího. U Radka Zachariáše, který se z opraváře obuvi vypracoval na ševce exkluzivních zakázkových bot pro movitější klientelu, si je objednal jeden známý pražský lobbista.

V dílně ve vsi Felbabka na Berounsku jsou k vidění další vybrané kousky, popsané často známými jmény budoucích majitelů, povolení je zveřejňovat jsme ale nedostali. Střevíce z plazí kůže jsou nejdražší, přijdou na 75 tisíc korun, Zachariášovy ručně šité výrobky ovšem pod čtyřicet tisíc zpravidla nejdou. Švec však tvrdí, že stále víc lidí je ochotno si za dobré řemeslo připlatit. A nejspíš to bude pravda, protože Zachariáš má i v zemi, kde „Baťa sekal cvičky“, konkurenci. Špičkovou zakázkovou obuv dnes už vyrábí třeba Zachariášův bývalý společník Erik Lawart, dále Michal Pavlas, Pavel Poláček a další.

Není pořízení si bot za čtyřicet, padesát či víc tisíc dekadentní rozmařilost?

To je subjektivní a relativní věc. Pro někoho je to levné, pro někoho šílené, protože si řekne, že by boty měly stát 999 korun.

Pro většinu lidí jsou vaše ceny dva měsíční platy.

Možná, ale tahle činnost není pro většinu. Pro většinu je tovární výroba. Pro tu menšinu, která je příjmově někde jinde, je to spíše psychologická záležitost. V hodnotovém žebříčku těchto lidí má smysl, aby do něčeho takového dali peníze.

Ty zelenomodré boty jsou kompletně z krokodýlí kůže?

To se nedělá. Krokodýl je nejluxusnější materiál, ale podšívka musí mít jiné vlastnosti než vrchní kůže.

Kde krokodýlí kůži berete?

Od obchodníků z Itálie. U těchto materiálů je problém v tom, že musí mít ochrannou známku CITES, tedy doklad, že to nebylo upytlačené. Většinou se to chová v Asii. Oni to tam nakupují a v Itálii to pak zpracovávají, vyčiní atd. Jedna věc je mít je na farmě a druhá vytvořit z toho použitelný materiál.

V Česku nějaké krokodýlí farmy jsou. Ty kůže neprodávají?

Tady se používají na maso, nechají to hodně vyrůst a pak je to příliš velké. U krokodýlů i jakýchkoliv jiných zvířat je nejkvalitnější kůže z co nejmladšího zvířete. Čím mladší zvíře, tím kvalitnější kůže. Ty, co používáme my, jsou z malinkých zvířat – jedno zvíře na jednu botu, jsou to malí krokodýlci. Musí to být tedy speciální chov na kůže a ne na maso, protože z těch malých by asi moc masa neměli. Kůže z velkých krokodýlů se používají spíš v brašnářství, čalounictví, udělají z nich třeba sedačku.

Co je to za druh krokodýla?

Krokodýl nilský.

Platí podle vás úsloví Boty dělají člověka nebo Podle bot poznáš, jaký jsi?

Určitě to takhle funguje. Lidé pomocí těchto doplňků vyjadřují svou individualitu. Někdo chce ten výrobek ovlivnit a dát do toho něco ze sebe. Ale někdo na to není a je rád za to, že mu ty boty padnou.

Možná to jsou plebejské otázky člověka, který si kupuje jen sériové boty, ale někdy je docela trapné, když se s někým setkáte, on se vám letmo podívá do očí a druhým pohledem prozkoumá, jaké máte boty.

Všechny věci o nás nějakým způsobem vypovídají, takže pokud někoho zajímá, co jste zač, na boty se taky podívá. Aby boty nějak vypadaly, člověk se o ně musí starat, musí si je vyčistit, leštit. Něco o člověku řekne, když přijde a má boty – jedno, jak byly drahé – špinavé, odřené, zablácené. Ale je pravda, že někdy to nevypovídá o něm, ale spíš o tom, že má někoho, kdo mu vyleští boty, když jde na jednání…

Je pravda, že leštiči bot z ulic vymizeli. V 90. letech byl jeden na pražském Václavském náměstí, ale už dlouho jsem ho tam neviděl.

Jeden tam někde pořád je, ale myslím, že to nedělá dobře. Každá práce se dá dělat na různé úrovni. Ve světě jsou lidé, kteří se nezabývají ničím jiným než třeba jen péčí o boty. A někteří v tom dosáhli světové špičky.

Jak se tomu řemeslu říká?

Patinéři. Dělají ruční barvení bot. Třeba Nurulaeff, firma Dandy Shoe Care. Někteří výrobci si u nich objednávají celé edice bot.

Vy jste v oboru před čtvrtstoletím začal na Žižkově s opravami bot, tedy s úplně jinou klientelou. Kdo byl tehdy váš typický zákazník a kdo je jím dnes?

Začal jsem v úplně jiné době, než je teď, těsně po revoluci. Tehdy byla po těchto službách obrovská poptávka, protože za komunistů jich byl obrovský nedostatek. Já byl tenkrát hrozně málo informovaný, a tak jsem si myslel, že když se budu zabývat oborem, po kterém je taková poptávka, bude v mých možnostech vydělat hodně rychle hodně peněz. Předtím jsem byl v továrně, v Motorletu, jako mechanik číslicově řízených obráběcích strojů, a tam byla možnost vydělat peníze velmi malá. Ale pomalu jsem si začal uvědomovat, jaké jsou rozdíly, že ceny, se kterými jsem nastoupil, jsou podhodnocené. Postupně jsem zdražoval, ale snažil se zlepšovat i práci a kupoval dražší materiály. Tím jsem se stával nedostupným pro lidi, kteří chodili ze začátku a koukali na to, kolik to stojí a kde je to nejlevnější. Ti odpadávali a postupně za mnou začali jezdit i kvůli opravám zákazníci luxusními auty, i v těch opravách se tedy klientela vystříbřila. Ale ještě trvalo spoustu let, než jsem se dostal k výrobě. Nebyl jsem vyučený, nic jsem o ní nevěděl a musel jsem se k tomu dopracovat. Teď boty dělám deset let.

Jak jste se k tomu nakonec dostal?

Dlouho jsem snil o tom, že bych boty vyráběl. Na Felbabku jsem se odstěhoval před patnácti lety, myslel jsem, že tady na venkově skončím s řemeslem. V té době jsem byl nejdražší švec-opravář v Praze, neuměl jsem si představit, že na vesnici se za ty ceny uživím. Říkal jsem si, že skončím zase někde v továrně. Ale naštěstí jsem v nedaleké vsi potkal člověka, který je brašnář a dělal také šermířské boty pro historické a filmové produkce. A ten mě tenkrát zásoboval prací, takže jsem si rozšířil portfolio činností, díky tomu jsem u řemesla zůstal a postupně se dopracovával k výrobě.

Jezdil jste do zahraničí okukovat mistry v oboru?

To bylo už v době, kdy jsem boty vyráběl a měl povědomí, co se ve světě dělá. Na začátku se mi líbily tradiční anglické boty, ultrakonzervativní anglický styl zvaný Oxford Full Brogue, což jsou perforované, zdobné boty. Postupně jsem ale zjišťoval, že se mi víc líbí italské a francouzské boty. Hlavně italský styl je volnější a svobodnější, design je zajímavější. A tak jsem ty styly začal měnit. Po několika letech jsem se seznámil s Lawartem (Erik Lawart je obchodní jméno Zachariášova bývalého společníka ve firmě – pozn. red.) a s ním navštívil pár dílen v zahraničí, v Itálii a ve Vídni. To byly hrozně silně motivační záležitosti, když jste viděl, že ve světě ti řemeslníci fungujou, že tím žijou a uživí se. To vám hrozně pomůže, protože do té doby jsme měli pocit, obzvláště na začátku, před těmi deseti lety, že jsme sami proti všem, že tady neměl nikdo povědomí o tom, co jsou to ručně šité boty. A pak jste přijel do ciziny a viděl, že to je normální věc.

Kolik stihnete párů za měsíc?

Ve dvou a půl lidech uděláme tak čtyři páry za měsíc. Mezitím máte zkoušky a další činnosti okolo. Když jsem byl sám s kolegyní, vyrobili jsme maximálně tři páry za měsíc. Až nás bude víc, chtěl bych to dotáhnout na deset párů za měsíc.

Jaké je označení pro ženu-ševce?

Ona je šička, šije jen na svrškách.

Kolik chcete přijmout lidí?

Ještě dva. Bude nás celkem pět, chceme rozšířit také servis a péči o boty a za pár týdnů se stěhujeme do Prahy, aby k nám zákazníci, kterých je hodně pražských, měli blíž. Dali jsme si inzerát na sociálních sítích, hlásí se nám různí lidé, ale samí vysokoškoláci. Do inzerátu jsme napsali, že vyšší vzdělání upřednostníme. Ale vlastně to nikdo vyučený ani nezkusil.

Vyučený švec se vám tedy nepřihlásil ani jeden?

Ne, asi už všichni někde pracují a nemají zájem měnit místo. Vyučených lidí je tu ale málo, protože obor se už strašně dlouho neučí. Ve Zlíně je teď možné absolvovat maximálně kurz. My jsme nyní ve fázi, kdy si chceme vychovávat lidi, ale samozřejmě máme strach z toho, že je naučíme, a oni nám odejdou. Z toho mají strach úplně všichni. Každý, kdo dělá nějaké řemeslo, se jednou dostane do problému, že by potřeboval lidi, ale když začne někoho učit, akorát si vytvoří konkurenci. Všichni, které znám, to takhle říkají.

Ale není tohle uvažování cesta k tomu, že to řemeslo jednou úplně skončí?

A taky to tak trochu vypadá. Za starých časů fungoval status učně, tovaryše, byl to promyšlený a zaběhnutý systém, ale pak se porušil, zničil. Neexistují podmínky, jak to udělat. Všichni spoléhají, že někde bude nějaká škola, kde je to naučí. Ale ukazuje se, že to nefunguje. Pak jsou ve světě firmy, které mají svůj speciální způsob, říkají tomu trénink, dostanete speciálního trenéra, který se věnuje jen vám, to je nejdokonalejší způsob. K něčemu takovému bychom se chtěli dopracovat. Jinak to nepůjde, nikdo nám ty lidi nevychová. Maximálně konkurence že by nám je předvychovala a my bychom si je pak přebírali.

Proč podle vás sériová výroba zcela nepřeválcovala tu zakázkovou?

Tovární výroba hodně potlačila tu zakázkovou. Za starých časů se vše dělalo zakázkově, pak začala strojní výroba a naprostá většina té zakázkové skončila. Naštěstí se ale pořád nacházeli lidé, kteří byli ochotni zaplatit za něco lepšího. Mluvím tedy o cizině, kde se udržela vysoká úroveň.

Proč jste chtěli upřednostnit vyšší vzdělání?

Lidé, kteří dosáhli vyššího vzdělání, uvažují trošku jinak než člověk, který se jenom vyučil a šel pracovat do továrny. Mají jiný žebříček hodnot. Dělník v práci spíše přemýšlí, jak si půjde odpoledne s kámoši někam užívat. Ale člověk, který něco vystudoval, tíhne víc k tomu, aby to s tou prací někam dotáhl. Ostatně můj kolega je vysokoškolák.

Jaký je další postup poté, co někdo zavolá, že by od vás chtěl boty?

Určitě se musíme sejít, změříme ho, detailně zkoumáme nohy, to je velmi důležitá věc. Máme různé metody, jak o těch nohách získat co nejvíc informací. Tohle se pořád zlepšuje, v budoucnu bychom chtěli využívat třeba 3D skenování. Teď měříme, kreslíme, fotíme, šaháme. Pak vyvíjíme model kopyta, vyrobíme kopyto a pak vyrobíme zkušební boty. Tato bota je lepená, detaily má vypracované jen rámcově. Sejdeme se znovu se zákazníkem a dělá se první zkouška bot, kde se ukáže, kde jsme udělali chyby. Znovu to změříme, udělá se druhá zkouška, ta je někdy tak dobrá, že už v tom může chodit, tak v tom chvíli chodí, a když je to dobré, dělají se boty načisto. Celý ten proces trvá zhruba osm měsíců. Až nás bude víc, doufáme, že to stáhneme na šest měsíců. Rychlejší je, když zákazník objednává své další boty na stejných kopytech. To trvá tak tři měsíce.

Jaký podíl vašich zákazníků tvoří ženy?

Na začátku jich bylo méně, ale přibývají a teď je jich asi pětina. Zpočátku jsem to moc nepropagoval, myslel jsem, že budu dělat jen pánské boty. Dámy měly většinou problém, že to dlouho trvá, a pak chtěly různé módní záležitosti, což my neděláme. Ale teď už začínáme nacházet ty, kterým to vyhovuje.

Ve vaší dílně to vypadá starobyle. Jak staré máte nářadí a ​stroje a odkud?

Je to převážně ruční práce, ty stroje se ani moc nemodernizují. Ty nejmodernější jsou dělané vesměs na tovární výrobu a už se vesměs na ruční práci nehodí, proto pracuji se starými stroji. Jenže dnes se jako ruční práce bere i to, když dělník stojí u stroje a drží tu botu v ruce. V tovární výrobě už mnoho věcí zvládnou roboti.

Jaké boty teď frčí, co po vás zákazníci chtějí?

I v našem oboru, který je hodně konzervativní, kde se vše dělá ručně, se přece jen nějaké nové trendy objevují. Ve světě je to třeba kombinace materiálů. Část svršku je z tkaniny nebo má kůže různé struktury – část je semišová, část hladká. Tady po nás něco takového ještě moc nechtějí. Málokdo přichází s tím, že by přesně věděl, co bude chtít. Nejvíc extravagance jsem měl na začátku, měl jsem takového zákazníka, kterého napadaly různé věci.

Třeba co?

Dělaly se pro něj boty v barvách české vlajky.

Když sháníte materiál nebo nářadí, co je nejméně dostupné, po čem se nejvíc pídíte?

Nejmíň dostupná je vrcholná kvalita. Ve všem. Když jsem začínal, neměl jsem na to, abych si koupil ten nejkvalitnější materiál, nejen finančně. Na začátku jsem za boty chtěl deset tisíc, a to mi nepokrylo skoro ani nákup materiálu. Navíc mi ho téměř nikdo neprodal. Když jsem se na někoho obrátil a chtěl kůži, z té zahraniční firmy se se mnou nikdo ani nebavil, protože jsem neměl jméno. Až po několika letech, kdy jsem byl na veletrhu, osobně jsem navštívil něčí stánek, viděli mé fotky na webu, mě postupně začali brát vážně a něco se podařilo. Ale pak jsem narazil na to, že jsem na to neměl, protože vám neprodají jednu věc, ty firmy jsou zvyklé obchodovat ve větších objemech.

Mluvíte stále o kůži?

Ano, mezi ševci je nejvyhlášenější dodavatel firma du Puy. Používají původní způsob činění, nespěchá se, pak se to samozřejmě projeví na ceně bot. Ale o tom to je. Jenže my jsme od nich nemohli získat žádné kůže, protože řekli, že minimální odběr musí být velké kvantum. Až teď, díky tomu, že máme větší tržby, se nám podařilo u nich udělat objednávku a posunuli se dál. Nebo jsme koupili anglické podešve tradiční značky, které se vyrábějí asi sto let. Jeden pár nekoupíte, koupili jsme si tedy paletu a budeme to zpracovávat několik let. Ale máme to. Jediné věci, které máme české, jsou stroje.

V národním panteonu jsou vysoko Baťové. Jaký máte vztah k ševci Baťovi?

Oni byli hlavně továrníci. Ten první Baťa pracoval jako švec možná někdy v mládí, pak to ale byl obrovský byznys, ocitli se ve správné době na správném místě.

Vy byste to jednou nechtěl dotáhnout tak daleko?

To nejsou moje ambice, mít takovou gigantickou firmu. Já bych chtěl zpět k té vrcholné kvalitě. Můj sen je, abych za svého života docílil toho, aby moje firma pokračovala dál.

Máte děti?

Mám dceru, vystudovala práva a pracuje ve státní správě. Ta to určitě nepřevezme.