Přítel mé mámy je můj táta, řekla by dnes možná většina českých kojenců, kdyby už uměla souvisle mluvit. V roce 2013, z něhož jsou k dispozici zatím poslední statistická data, totiž v tuzemsku přišla na svět většina prvorozených dětí mimo manželství – 27 tisíc z celkového počtu 51 tisíc takových novorozenců. Vdaným ženám se narodilo 22,5 tisíce potomků a rozvedeným či ovdovělým 1,5 tisíce. Poprvé v historii také množství prvorozených dětí neprovdaných matek překonalo i počet druhorozených dětí sezdaných párů.

Ve třídě dnešní základní či mateřské školy je situace poněkud nepřehledná. Děti mají často jiná příjmení než jejich rodiče, po vyučování pro ně přijde jednou táta, jindy nevlastní otec nebo přítel jejich maminky, někdy třeba „teta“ čili partnerka táty, který už s mámou nežije. Řada učitelek či družinářek snahu vyznat se ve spletitých rodinných vztazích svých svěřenců už dávno vzdala. Před třiceti čtyřiceti lety se zvláště mimo Prahu většina třídy dívala na spolužáky z „rozvrácených“ rodin mnohdy s lítostí, v krutějších případech dokonce s pohrdáním, naproti tomu dnes jsou součástí normálu a trendu.

Zmíněné rozvolnění má i pozitivní projevy. Kolem sebe vidíme čím dál víc expartnerů-rodičů, kteří po rozchodu nepálí mosty, ale zůstávají spolu ve víceméně přátelském kontaktu. Děti pendlují mezi nimi, aniž musí být „střídavá péče“ po dramatickém vyjednávání posvěcena soudem. Původní rodina se s tou novou schází, děti získávají jakési neformální nevlastní sourozence, jezdí se společně na výlety, vše je orientováno „na pohodu“. Ujal se nový pojem patchworková rodina – podle názvu textilní techniky, kdy se ze starých, použitých kousků látky sešívá nová.

O proměně pohledu společnosti na tradiční manželství a výchovu dětí svědčí také letošní výsledky výzkumů veřejného mínění, podle nichž by zhruba polovina Čechů souhlasila s adopcemi dětí registrovanými páry homosexuálů a leseb.

Nejkonzervativnější byli za Husáka

Odmítání institucemi stvrzených závazků, stále větší snadnost rozchodů a proměnlivost svazků ovšem některé experty na rodinný život zneklidňuje. „Musíme si vybrat, jestli chceme žít v kultuře, nebo v tlupě. Mám obavu, že některé formy soužití připomínají spíše jakási lovecko-sběračská uskupení. Tlupy nikdy nevytvořily stát, ale směřovaly k něčemu, čeho se spíš bojíme,“ říká rodinný psychoterapeut Lucian Kantor.

Václav Mertin z katedry psychologie pražské Filozofické fakulty to zase tak vyhroceně nevidí: „Jestli se rodiče vezmou, nebo ne, nehraje z mého pohledu dětského psychologa žádnou roli. Děti neřeší tohle, ale jestli vás mají a jestli fungujete,“ oponuje Mertin.

„Patchworková rodina může fungovat lépe než takzvaná tradiční, pokud ta je nějakým způsobem problematická. Klíčové slovo je vztah. Vztah, jaký mají rodiče k dětem a děti případně k jejich novým partnerům,“ dodává psycholožka Tereza Konrádová.

Rychlý rozpad tradiční rodiny začal v Česku ke konci 90. let 20. století, ale teprve v uplynulé dekádě nabral na obrátkách. Za posledních deset let se v Česku počet všech dětí narozených mimo manželství zvýšil o více než polovinu – z 29 procent na 45. Přitom před sto lety se nesezdaným párům narodilo jen každé deváté dítě, za první republiky dvanáct procent a za Husáka, v 70. letech dvacátého století, to bylo dokonce pouhých osm procent.

V českých dějinách šlo nejvíc mladých párů na radnici (a někteří z nich také do kostela) v prvním porevolučním roce 1990, protože tehdy bylo možné si naposledy vzít výhodnou manželskou půjčku, jeden z velkých hitů normalizačního režimu. Od té doby stále víc mladých mužů a žen odkládá vstup do manželství na neurčito. O důvodech oddalování tohoto kroku mladými lidmi, kteří se z pochopitelné rozjařenosti z nově nabyté svobody přestali chtít vázat, už bylo popsáno hodně papíru. Nešlo však jen o neutuchající nadšení ze života v posttotalitní společnosti a s ní souvisejících atrakcí, z čehož plynula nechuť se o ně vstupem do manželského chomoutu připravit. Situace se v zásadě spíše vracela do normálu: věk nevěst a ženichů se v posledních dvou desetiletích začal srovnávat s prvorepublikovými poměry. Před druhou světovou válkou muži vstupovali do manželství kolem 28 let (dnes v průměru kolem 30), za komunismu nedosáhl průměrný ženich ani 25 let.

Děti ano, manželství ne

Starší voliči levicových stran často s mladými odmítači manželství různých volebních preferencí v posledních dvou dekádách souznívali v názoru, že založení rodiny jim znemožňuje ekonomická situace: že si manželství a dítě nemohou prostě dovolit, protože na to v krutých podmínkách kapitalismu nemají. V novinách navíc vycházely odstrašující články o tom, že pořízení jednoho dítěte vyjde zhruba na milion korun. A který dvacátník ho dneska na účtu má, když nejdřív musí sehnat práci, vybudovat pozici ve firmě, splatit hypotéku na nový byt a absolvovat ještě nějakou tu dovolenou alespoň v Thajsku?

Skutečnost, že navzdory údajně drsným ekonomickým podmínkám, do nichž byla mladá generace vhozena, se děti rodí (v roce 2013 to bylo 107 tisíc dětí, což je víc než o deset procent vyšší číslo, než kolik se rodilo dětí v letech kolem přelomu tisíciletí) a stále častěji se tak děje mimo manželství, svědčí o něčem jiném: mladí Češi děti chtějí a potřebují, manželství už ne.

A to přesto, že manželství jsou stále lehce ekonomicky zvýhodněna oproti nesezdaným párům, například co se daní týče. „Když lidé uvažují o případném sňatku, nerozhodují se ale přednostně podle toho, jak je to ekonomicky výhodné,“ míní socioložka Linda Sokačová. Mnohem významnější důvod ztráty významu manželství je podle ní to, že rodičovská práva a povinnosti mají nyní manželé i „nemanželé“ stejná. Pro to, aby otec měl povinnost platit po případném rozchodu rodičovského páru výživné, nemusí být zapsán v oddacím listu. Rozhodující je, že je uveden v rodném listu dítěte.

Finanční legislativa ale přesto měla vliv na počet manželství v letech 2004 až 2008, kdy sezdaný pár mohl využívat výhodného společného zdanění. V tomto období se pokles počtu uzavíraných sňatků dočasně zastavil a počet narozených dětí v roce 2008 vystoupal na 120 tisíc, což je nejvyšší číslo posledních 21 let.

V sociální děloze

Pozoruhodné je srovnání se zahraničím. V sousedním Německu je velký rozdíl mezi východními a západními spolkovým zeměmi. Ve východním Německu žije jen 54 procent rodičů nezletilých dětí spolu coby manželé (podle údaje z roku 2011), na západě země jsou to tři čtvrtiny. Ve starých spolkových zemích ovšem manželství také ubývá, v polovině 90. let ještě bylo sezdaných rodičů 84 procent (zatímco na území bývalé Německé demokratické republiky 72 procent).

Němečtí sociologové vysvětlují tento rozdíl mnohem slabším vlivem církve a rozpadem tradičních společenských vazeb na východě země. „Pro mladé páry (v bývalé NDR) neexistuje žádná silná souvislost mezi rodinnými hodnotami a náboženstvím. Očividně mají lidé na východě menší potřebu dostat pro svůj vztah úřední nebo církevní požehnání. Není tu žádný společenský tlak, aby jako nastávající rodiče uzavřeli sňatek,“ prohlásila pro týdeník Focus socioložka Anja Steinbachová z Univerzity Duisburg-Essen.

Společenský tlak chybí podobně i v Česku k církvím vlažnému. Už ani na českých vesnicích se rodiče svých dětí-třicátníků neptají „Tak kdy bude svatba?“, ale spíš „Kdy se dočkáme vnoučat?“ Když však pozorují životní styl svých potomků ‑ především těch, kteří se odstěhovali do větších měst ‑ na vyptávání raději rezignují.

Svobodná matka dnes na rozdíl od doby před nějakými třiceti lety zdaleka neznamená společenské faux pas. Skutečnost, že druhorozené děti zatím ještě stále přicházejí na svět častěji v manželství než ve svazcích „na hromádce“, svědčí o tom, že těhotenství není urychlovačem svatby jako dřív („Hlavně abychom ty vdavky stihli dřív, než to na nevěstě bude znát“). O manželství začne řada párů uvažovat až ve chvíli, kdy se jim narodí první potomek.

Mnoho novopečených otců ale v hrůze z „chomoutu“ prchá. K tomu máme dispozici americká data, která ukazují, že 48 procent otců opouští dítě narozené nesezdanému páru do roka od jeho narození a 63 procent do pěti let. Bude to v Česku výrazně jiné? I klasická manželství se nejčastěji rozcházejí po třech až pěti letech soužití, takže by bylo zajímavé zjistit, jak rychle se navzdory narození dítěte rozpadají nesezdané páry a jaké jsou hlavní motivy.

Některé americké studie jako třeba ta z National Institute of Child Health and Human Development zveřejněná v roce 2000 ovšem argumentují, že skutečnost, že děti vyrůstají pouze s matkou, nemá na psychický vývoj dítěte takový vliv jako například matčin příjem či její vzdělání. Zkrátka že dítěti je lépe u finančně zajištěné a vzdělané matky, přestože potomka vychovává sama, než u chudých rodičů bez vzdělání, i když dítě vychovávají spolu.

Jenže dětem z rozpadlých vztahů chybí vývoj v sociální děloze, namítají jiní psychologové. S pojmem sociální děloha přišli poprvé liberečtí psychoterapeuti Vladislav Chvála a Ludmila Trapková. „Dítě je nejdříve chráněno biologickou dělohou před biologickými vlivy a tam uzrává devět měsíců. Pak se narodí do sociálního prostoru a máma s tátou vytvářejí prostor, který by ho měl dál chránit a kterému se říká sociální děloha. Poté přichází sociální porod, tedy uvedení dětí do společnosti, a to bylo vždy více na otci,“ míní psychoterapeut Lucian Kantor.

V USA rodí mimo manželství nyní už polovina žen do třiceti let (podle údajů z roku 2012). Největší nárůst nesezdaných rodiček byl zaznamenán mezi mladými běloškami, přesto se nejvíc nemanželských dětí stále rodí černým Američankám (73 procent oproti 29 procentům bílých matek). 92 procent Američanek s vysokoškolským vzděláním má ve chvíli, když přivedou na svět dítě, sňatek už za sebou.

V Česku naopak žije v nesezdaném manželství nejvíc lidí právě s vysokoškolským vzděláním (zhruba 7 procent) a nejméně se základním (3 procenta). Neplatí to však pro všechny věkové kategorie. U vysokoškoláků je podíl párů na divoko nejvyšší ve věku 25 a 34 let (u žen do 29 let), u ostatních věkových skupin zase procento s nejnižším vzděláním převažuje nad vysokoškoláky.

Belgičané a Švédi se rozvádějí víc

Vypadá to na první pohled jako dobrá zpráva: v Česku klesá počet rozvodů. V roce 2013 soudy rozvedly 27 895 manželství, což je o tři až pět tisíc méně než v letech 2001 až 2008. Pokles je ale jen optický, zaviněný snižujícím se množstvím sňatků. Neveselé pravidlo, podle nějž každé druhé manželství končí krachem (od roku 2001 je to 45‑50 procent), zůstává beze změny. Češi spolu v manželství vydrží v průměru třináct let, nejčastěji se rozvádějí po čtyřech letech svazku, v posledních letech nicméně stoupá věk rozcházejících se (přibylo rozpadlých párů, které spolu žily déle než čtvrtstoletí). Nejčastěji uváděný důvod je rozdílnost povah, názorů a zájmů. Méně častěji – alespoň podle statistik – svazek končí kvůli nevěře, alkoholismu či sexuálním neshodám.

V tuzemsku se ale stále rozvádí méně manželství než v části Skandinávie či některých zemích Beneluxu. V Belgii krachují tři pětiny manželství, více než polovina ve Švédsku, Lucembursku, ale také v Lotyšsku. „Žijeme v době, kdy když něco nefunguje, tak se to vyhodí. Když je něco ‚out‘, tak se to vymění za něco nového. Nevyměňujme, opravujme,“ poznamenala u příležitosti nedávno zveřejněné statistiky rozvodovosti vztahová poradkyně Milena Mikulková v rozhovoru pro ČTK. Dodala, že manželství není „bezúdržbový mechanismus“, lidé na něm musejí pracovat.

Trauma z rozvodu rodičů, které coby děti zažily desetitisíce dnešních dvacátníků a třicátníků, může být jednou z příčin, proč ti se pod čepec dnes tolik neženou. Vědomí, že každé druhé manželství se rozpadne a rozchod úředně posvěceného svazku může obnášet nepříjemné a zdlouhavé tahanice a vysvětlování cizím lidem u soudu, vede stále víc k tomu, že volí raději jakési manželství na zkoušku, bez papírů.

Obhajoba rituálu

„Tradiční rodina je něco jako hliněná destička, kroužková košile nebo parní stroj. Posloužila v průběhu lidstva svému účelu, má svoje místo a svou důležitost, ale je načase si uvědomit, že její čas minul,“ píše na svém blogu jedna ze zastánkyň rozvolňování rodinných svazků, bloggerka s pseudonymem Lúmmen, a připomíná, že po větší část historie byla běžnější polygamie či výchova dětí komunitou. „U Keltů třeba byla obvyklá manželství ‚na dobu určitou‘,“ dodává.

Masovější obrat k renesanci tradičních rodin a klasických manželství neočekává ani socioložka Linda Sokačová. „Domnívám se, že se spíše budou upevňovat nové formy rodiny. Nukleární rodina je moderní podobou rodiny, dříve existovalo více vícegenerčních rodin, takže hovořit o ní jako o tradiční je velmi problematické,“ podotýká Sokačová.

Státem, případně církví posvěcená rodina je podle již citovaného Václava Mertina „dobrá instituce“, ale kolem „toho papíru se to netočí“, míní psycholog. „Můžete žít jako dítě v manželství, ale zároveň být polosirotek. Táta i máma od rána do večera v práci. Rozumní lidé berou to razítko jako zbytečnost,“ myslí si Mertin.

Psychoterapeut Lucian Kantor, který má s rodinami procházejícími krizí dlouholetou praxi, se naopak domnívá, že rozvolněná společnost se k dříve zažitým pravidlům a také k tradičním rodinným svazkům po čase ve větší míře vrátí. „Nejde přece o pouhý papír, ale o rituál, kterého se dnešní lidé bojí, protože se bojí odpovědnosti. Třeba se zase rodiče stanou dospělejšími a uvědomí se, že chtějí pro děti to nejlepší. A to je obvykle jedna máma a jeden táta,“ věří psychoterapeut.