Opět nadešel čas jazykových kontrolorů a těch, kteří nedrží smutek kvůli mrtvým, nýbrž se soustřeďují na domnělý „politický prospěch“, který prý z toho mají jiní. V pondělí bylo v Berlíně brutálně zavražděno nejméně dvanáct lidí. Třeba si chtěli s kamarády na vánočním trhu vypít sklenku svařeného vína. Nebo koupit dárek. Nebo si snad malinko zaflirtovat s novou kolegyní?

A tu přijel ten chlap s náklaďákem a zabil je. Těch dvanáct lidí se ke svým rodinám nevrátí. Brzy je zpopelní a pochovají. Někde v Berlíně sedí jiní lidé a oplakávají ty mrtvé. Tucty těžce zraněných leží v nemocnici. Dá se o nich říct, že měli štěstí? Jejich život už nikdy nebude stejný jako dřív, a to i kdyby se úplně uzdravili, což jim ze srdce přejeme!

„Zločinem“ těchto lidí bylo, že si ten pondělní večer chtěli užít. Zapomenout na starosti a strasti, vychutnat si tu chvíli. Být lidmi. Nic víc nechtěli. A pak přišel vrah. Je mnoho způsobů, jak zacházet s nepochopitelným. Někteří lidé ztratí řeč, jiní truchlí nahlas. Někteří lidé se zlobí na ty „tam nahoře“. Nábožensky založení lidé se hádají s Bohem. Politicky orientovaní se dohadují s vládou.

To vše je legitimní, to vše je lidské. Je tu ovšem ještě jiný, docela zvláštní druh reakce. Na světě žijí lidé, kteří jsou tak dokonale rozežraní svou ideologií, že je na celém tom zločinu ani tak nezneklidňují ti mrtví. Spíš je mrzí, že by z toho vraždění mohli jejich protivníci vytěžit nějaký politický prospěch.

Chci to říct úplně jasně: když je někdo brutálně zavražděn a největší starostí někoho jiného je, že by ta hrůzná událost mohla prospět jakési straně, pak je tato osoba na nejlepší cestě k tomu, stát se psychopatem. Ten člověk dává přednost ideologii, politice své strany a jazykovému úzu před lidským životem a lidskostí.

Zbavme se konečně a navždy chomoutu jazykových a myšlenkových kontrolorů. Ti lidé patří minulosti. To oni nám bránili klást důležité otázky a poctivě hledat odpovědi. A že jsme si to nechali líbit tak dlouho, nás taky dlouho bude mrzet. A také nás to bude hodně stát. Mám pár otázek. Kupříkladu: jaké praktické důsledky bude mít skutečnost, že se statisíce lidí z nejnebezpečnějších oblastí naší planety mohly dostat do Německa bez bezpečnostní kontroly? Kontrolujeme dovážené krmivo pro psy, zkoumáme, jestli v něm nejsou škodlivé látky, ale vzdáváme se identifikace lidí přijíždějících z oblastí, v nichž vládne teror. Prý proto, že by to byla „diskriminace“ a podezírání. Ale tyto formulky zastírají prostou pravdu: že kontrola je někdy docela užitečná. Proč vlastně v České republice a Polsku nedochází k teroristickým útokům? A co to pro mě osobně znamená, když mě můj protějšek nazve „nevěřícím“? Kdo na toto všechno přišel?

Milí kontroloři jazyka a myšlenek, já se vás už nebojím. A pokud jsem se někdy bál, dnes tomu tak není. Můžete mi nadávat. Však já vím, já moc dobře vím: kdo sečte 2 a 2 a vyjdou mu 4, ten je pro vás „populista“ a „štváč“ nebo třeba i mimozemšťan. Ale koho to zajímá, co vy povídáte? Vaše slova ztratila jakýkoliv význam a všechny vaše předpovědi byly chybné. Vy nevíte, co říkáte. Chcete si zachovat svou ideologii. Já chci svůj život prožít v pokoji, chci vidět své děti, jak rostou a dospívají, a to v harmonii se všemi jinými lidmi na této planetě. Ano, já chci bezpečí a pořádek. Můj život je mi důležitější než váš světonázor. Pokud jsem se vaší kontroly mého jazyka a smýšlení někdy bál, už je to pryč.

Dushan Wegner žije v Kolíně nad Rýnem, narodil se roku 1974 v Československu, odkud ve dvou letech s rodiči vycestoval na Západ. Živí se jako textař, novinář a spisovatel. Jeho článek byl publikován na německém serveru Tichy’s Einblick v úterý, den po útoku v Berlíně. Týdeník Echo ho přetiskuje s laskavým svolením autora i redakce serveru.