Belgie byla až do druhé poloviny 2013 (celkem 535 dní) bez vlády a belgický stát se v té době ani nerozpadl, ani nebyl obsazen nepřáteli. Sociální systémy, zdravotnictví, veřejná doprava a bezpečnost byly zajištěny, ekonomika se nezhroutila a taktéž školství, kultura a sport chybějící ministry nepostrádaly. Politici, kteří se snaží vysvětlit, proč má být zvolena právě jejich strana, neodpovídají na otázku, proč jsou vůbec potřeba.

Také dnešní česká společnost dává politikům zřetelně najevo, že by se bez nich nejraději obešla. Tato kritika je sice radikální, přesto nejde dost daleko. Předpokládá totiž, že by stačilo zvýšit morální a profesionální kvalitu politického personálu, a bude lépe. To je však omyl. Kritika politiky a politiků by měla být fundamentální a vyústit v otázku, zda je současné pojetí vládnutí opravdu jediné a nejlepší možné.

Bezvýznamné ideologie

Žádná dnešní politická strana nemůže odvozovat mocenský nárok od ucelené ideologie jako návodu na vytvoření optimálního společenského modelu. Hodnoty dnešních politických stran jsou již jen zlomky velkých světonázorových systémů minulosti a chabý odlesk jejich bývalého nároku vysvětlovat a měnit svět. Z ideologických bojů 19. a 20. století zbyl jeden politický směr hlásající primát svobody a druhý prosazující rovnost. V mezerách mezi nimi je místo pro monotematické strany, jako jsou ekologové nebo liberálové.

Význam ideologie a politických stran vůbec zpochybňuje zejména skutečnost, že vlády různých stran mají stejně omezený akční prostor. Všechny totiž mají k dispozici stejný demografický, politický a hospodářský potenciál. Jejich možnosti omezuje stejně napjatý státní rozpočet, stejní sousedé a stejně nízký vliv na globální procesy. Není divu, že na tyto danosti reagují různé vlády velmi podobně.

To však není to nejdůležitější. Politika odlišných stran je stejná především proto, že je stejnorodá. Politické elity vyznávají stejné myšlenky ohledně pojetí a použití moci při řízení společnosti. Mnohdy až hystericky inscenovaná „krize“ demokracie tudíž není krizí institucí nebo procedur, nýbrž krizí převládající politické metody. Strany demokracii neodstranily, avšak vytunelovaly ji tím, že voliče zbavily možnosti volby. Občané si sice mohou vybrat jinou vládu, ale prakticky nikdy jiné vládnutí.

Politické strany jsou dnes zájmová seskupení, která odlišuje jejich aktuální podíl na moci podstatně více než to, k čemu ji chtějí použít. Přeháním jenom nepatrně, když řeknu, že dnešní politické strany
- chtějí získat moc a udržet ji převážně pro ni samotnou,
- chod společnosti spíše doprovází a převážně ruší,
- nejsou nezbytně potřebné pro to, aby stát fungoval a existoval.

Demokracie a diktatura

Čtvrt století od konce „studené války“ se rozplynuly i poslední cáry Fukuyamova snu o tom, že se demokratický model jaksi samospádem globálně rozšíří. Poté, co pád „železné opony“ rozdrtil zbytky ideologií, zůstalo na její východní straně pouze nepokrytě autoritářské vládnutí. Zánik komunismu však oslabil také nimbus demokratické společnosti. Dnešní situace v západních zemích zpochybňuje univerzální platnost, atraktivnost a v neposlední řadě i účinnost toho, čemu se dnes říká demokratické vládnutí.

Demokratické a autoritářské vlády se liší zejména v tom, jak se dostaly k moci a jak ji udržují. Autoritářské vlády si poslušnost obyvatel vynucují rabiátsky a někdy i velmi krutě. Průměrná demokratická vláda používá moc subtilněji a převážně manipulativní formou. S odvoláním na „nezpochybnitelné“ hodnoty jako životní prostředí, spravedlnost, zdraví, solidarita a mír je diskrétně poručnická. Cenzura v autoritářských společnostech a politická korektnost v demokraciích mají (byť i s rozdílnou intenzitou) stejné následky. Obě brání tomu, pravdivě pojmenovat fakta a problémy, a ztěžují tím úspěšné fungování společnosti.

Autoritářská vláda má podstatně slabší mocenskou legitimizaci, ale ani demokracie nepoužívá zcela bezchybně legitimizované metody vládnutí. V reprezentativní demokracii přenechávají voliči svou moc svým voleným zástupcům. Až potud je také vše v pořádku. Aniž by k tomu byli pověřeni voliči, předávají politici svoji moc do rukou nezvolených a za svá rozhodnutí nikomu nezodpovědných expertů. Nejznámější je v této souvislosti aparát Evropské centrální banky. Jiná, snad ještě nebezpečnější skupina nelegitimizovaných expertů jsou hospodářští lobbisté. To, že v Evropě nakonec nebudou zrušeny poplatky za roaming, je jejich „zásluha“.

Oba modely vládnutí ztratily velkou část své bývalé ideologické výlučnosti a staly se z nich spíše způsoby výkonu moci. Autokratické i demokratické vlády se i nadále liší formou, s jakou se vůči společnosti prosazují, ale vyznávají podobnou filozofii řízení. Co to znamená?

Selanka pod Gaussovou křivkou

Pro toho, kdo chce vidět, je zřejmé, že dnešní autoritářské a demokratické vlády sdílí představu, že se společnost vejde do excelové tabulky a že ji lze formovat pomocí sociálního inženýrství.

„Stát uřídíte, když máte čísla,“ řekl nedávno jeden vysoký český úředník. Předpoklad spočitatelnosti společenských procesů je z hlediska vládnoucích logický, ale přesto mylný a škodlivý zároveň. To, že je číslo považováno za hlavní měřítko účinného jednání, vede totiž k tomu, že jevy, které se snáze číselně vyjádří, jsou přeceňovány, a kvalitativní (těžko měřitelné) skutečnosti podceňovány. Politika tak pomíjí to, co je nepočitatelné, ale v konečném efektu mnohdy pro počitatelný úspěch nezbytné. Chcete důkaz, že se nejedná jen o laciný bonmot? Eurozóna právě troskotá na číslech, protože její tvůrci zcela opominuli význam odlišné národní mentality.

Svět čísel je pro politiky symetrický prostor, nad kterým se jako firmament rozpíná Gaussova křivka rovnoměrného rozdělení. V takovém universu vládne přímá úměrnost a sociální procesy mají lineární průběh, nejdůležitější je průměr a těžiště společnosti leží ve zlatém řezu. A tak politici připomínají členy recesistického spolku „pro plochou zemi“,  jenom s tím rozdílem, že mají moc svou bizarní představu o světě vnucovat lidem.

Politika se snaží obrousit živelnost lidské společnosti pro potřeby hladkého, lidskými vlastnostmi nerušeného vládnutí. Jejich strategie je paušalizace a detailismus. Jejich cíl je vymýtit náhody, zvraty a výjimky tím, že společnost vtěsnají do co nejpodrobnějších předpisů a plošně platných norem pro všechno ‑ od hřebíku až po akademické diplomy. Politici mají sklon myslet jako účetní s totalitární úchylkou a koncipují zákony jako „počítačové“ programy, podle nichž se má společnost chovat. Stát, který chtějí řídit, si představují jako soubor statistických ukazatelů. Ale to je chiméra.

Čísla sice vytvářejí dojem přehlednosti a ovladatelnosti, avšak s jejich pomocí lze v nejlepším případě řídit to, co se dá „očíslovat“. Velká část společenských jevů má však kvalitativní povahu ‑ a tu čísla nedokáží ani zobrazit, natož vysvětlit. Studená logika čísel, ukazatelů a plošně platných norem tak neustále naráží na rozporuplnost lidského nadání, pohnutek a touhy po moci a slávě.

Pozitivistická politická metoda tedy vede ke stále větší složitosti, ale nepřináší rostoucí úspěšnost. Lidé očekávají od svých vládců blahobyt a bezpečnost, avšak dostanou paternalismus a jednu krizi za druhou. Krize jsou zčásti nevyhnutelné důsledky věčné tendence k chaosu (známé pod pojmem entropie), ale ve stále větší míře k nim vede také překombinovaný způsob vládnutí.

Krize je šance, ale…

Od roku 1989 je lidstvo ve výjimečné míře konfrontováno s problémem rostoucí složitosti. Po pádu železné opony již nic nebránilo skutečně „globálnímu“ propojení, tedy konkurenci a kooperaci bez hranic. Výrobní a organizační struktury se s cílem vyrobit více a levněji zhušťovaly a zároveň se s cílem obsáhnout celou planetu rozpínaly. Tyto protichůdné procesy vedly k tomu, že objem a složitost ekonomických a politických vztahů zřejmě přesáhly úroveň, kterou jsou lidé schopni myšlenkově obsáhnout. Svět se stal složitým, nepředvídatelným a začíná být i neřiditelný. Chybí nám přehled o tom, čemu se vlastně chceme vyhnout, co chceme dosáhnout, a především co je opravdu důležité.

„Přičinlivost“ elit, snažících se dostat společnost pod kontrolu, vede k dalšímu zvyšování složitosti řídicích struktur a procedur. Roste tak i počet jejich vzájemných vztahů a v závislosti na tom klesá naděje tuto nadbytečnou složitost zvládat. Zdrojem rušivých vlivů a chyb se stala sama metoda vládnutí.

Krize lze za těchto okolností vnímat jako rozpad a samovolné zjednodušení příliš složitých struktur. Zároveň se jedná i o vynucenou revizi přehnaných ambic a o návrat na úroveň složitosti, která je snáze zvládnutelná; o redukci na to, co je podstatné a funkční. A konečně nám každé politické selhání zpětně umožní rozeznat, co bylo skutečně důležité. V tomto smyslu platí okřídlené pojetí krize jako šance. Tato šance však bohužel zůstává většinou nevyužita, protože elity odmítají revidovat svou filozofii vládnutí a chápou krizi pouze jako novou šanci znovu se rozběhnout proti té samé zdi. Historie eurozóny je asi tím nejznámějším příkladem tohoto přístupu.

Po krizi často dojde k nové legislativní erupci. Vlády nasadí koňskou dávku dosavadní medicíny a „svobodná“ společnost ještě více podklesává pod tíhou zákonů, direktiv, vyhlášek a norem. Ty mají vyrovnat příliš ctižádostivou, věcně nepřiměřenou, nedotaženou a ve svých důsledcích nedomyšlenou politiku, ale ve skutečnosti jenom dále zvyšují složitost řízení.

Český ekonom Pavel Kohout nedávno připomněl, že během vlády Alžběty I. (1558–1603) se anglický parlament sešel pouze šestnáctkrát. Tato skutečnost nijak nepřekážela Anglii v tom, aby se během alžbětinského období stala skutečnou mocností ve všech oblastech lidské činnosti. Nynější parlamenty zasedají téměř nepřetržitě a neustále chrlí legislativní smog.

Vím, můžete namítnout, že teď je svět složitější než v alžbětinské době. Možná, ale všechno nasvědčuje tomu, že řešit složitost složitě moc nepomáhá. Spíše se zdá, že si detailně kontrolující, a proto překombinovaná politika sama odřezává cestu k úspěchu. Její další „zdokonalování“ totiž znamená dělat co nejefektivněji to, co je s vysokou pravděpodobností chybné. Jak z toho ven?

Nové strany nepomohou, když je nenapadne nic jiného než kontrolovat život společnosti ještě lépe a profesionálněji než jejich předchůdci. Čekáme spíše na politický subjekt, který nebude hledat lepší, nýbrž jiný způsob řízení společnosti.

Peter Drucker hovoří ve slavném článku v Harvard Business Review o tom, že perfektně uplatňovaná špatná metoda sama o sobě nikam nevede. Nepomůže ani to, dělat správné věci špatnou metodou. Ale je třeba dělat správné věci správně. Ale jak tuhle Druckerovu složitou samozřejmost uskutečnit v politice? Jestliže se shodneme na tom, že zdokonalování dosud používané politické metody nikam nevede, pak zbývá pouze jedno. Musíme si položit otázku, je-li možné řídit společnost účinněji, aniž bychom zvýšili složitost vládnutí samotného.

Svět je na šikmo

Zhruba se sedmi sty nejběžnějšími pojmy si vystačíme ve dvou třetinách našich rozhovorů. Na Twitteru posílají dvě procenta uživatelů šedesát procent zpráv, ošetření pětiny pacientů stojí čtyři pětiny celkových nákladů. Slovo „the“ je nejpoužívanější anglický výraz a zároveň vystupuje dvakrát tak často jako druhé nejpoužívanější slovo „of“. Desáté největší jezero světa má zhruba desetinu velikosti největšího jezera. Prodejnost knih a honoráře jejich autorů podléhají stejným zákonitostem. A tak bychom mohli dále pokračovat. Jevů, které mají stejné vlastnosti, je tolik, že je na místě se ptát, co se vlastně tomuto pravidlu vymyká.

Proč však máme sklon myslet si, že jde jen o kuriozity? Protože toužíme po rovnováze a souměrnosti. Věříme, že se jevy okolo nás vyskytují rovnoměrně a procesy se vyvíjejí přímočaře. To však je omyl. Malcom Gladwell shromáždil celou řadu příkladů z různých oblastí. (The Tipping Point: How Little Things Can Make a Big Difference. Little Brown, 2000 New York.)

Domnělé kuriozity odpovídají jednomu ze základních pravidel (power law) pro chování společenského systému. Specialisté znají tyto jevy jako Zipfův nebo potenční zákon; nejznámější je však pojem Paretovo pravidlo. Když italský ekonom Vilfredo Pareto zkoumal rozdělení bohatství ve společnostech, zjistil, že zhruba pětina obyvatel kontroluje největší část majetku; uvnitř této pětiny opět platí, že menšina kontroluje nepoměrně velkou část majetku. Pareto bádal dál a zjistil, že se nejedná o výjimku, nýbrž o pravidlo, a začal proto hovořit o „předvídatelné nerovnováze“. Jak hned uvidíme, má tato „předvídatelná nerovnováha“ celou řadu velmi významných důsledků. V ekonomice je Paretovo pravidlo často, byť i spíše intuitivně používáno. Manažer s vámi bude souhlasit v tom, že malé procento zaměstnanců přispěje zhruba osmdesátiprocentním dílem k zisku. Obchodník ví, že (mnohdy dokonce i daleko méně než) dvacet procent jeho sortimentu přinese osmdesát procent obratu. Politici nesou při svých rozhodnutích nejvyšší, celospolečenskou odpovědnost a jsem si jistý, že jejich drtivá většina nezná ani samotný pojem Paretovo pravidlo, natož jeho důsledky.

Pětinová páka

Uplatníme-li Zipfův a potenční zákon či Paretovo pravidlo v praktické politice, vyplyne z nich několik velmi významných poznatků.

1. Čtyři pětiny naší energie, času nebo financí vyplýtváme na aktivity, které nás posunou jenom o jednu pětinu k našemu cíli. Je-li většina našeho snažení ztrátou času a sil, pak existuje obrovský prostor pro zvýšení účinnosti našeho jednání.
2. Každý sociální proces obsahuje jen velmi málo velmi důležitých a velmi mnoho spíše bezvýznamných proměnných. Možná namítnete, že všechno přece nějak souvisí se vším. Ano, ale jen výjimečně znamená souvislost také příčinnost. Jen velmi malý počet prvků, ze kterých se ta či ona situace skládá, stojí za to, abychom do jejich ovlivňování investovali své omezené síly.
3. Můžeme si být jisti, že v každé situaci existuje pevný opěrný bod. A když zapřeme páku právě tam, máme velké šance dosáhnout úspěchu. Toto ohnisko dění neleží ani uprostřed pravidelného statistického rozdělení, ani na konci číselné řady přímé úměrnosti. A už vůbec ne tam, kde ho vidí většina komentátorů. A jeho význam neurčuje četnost, nýbrž důležitost; kvalitativní je v asymetrickém světě více než kvantitativní.

Je tedy zřejmé, že můžeme velmi mnoho dosáhnout tím, že přeskupíme výdej energie z méně efektivních do efektivnějších oblastí a najdeme úhelné kameny každé situace. Ale podle jakého pravidla? Na co se soustředíme a co opomineme? A co je vlastně účinné? Naučili jsme se efektivitu spojovat s čísly a zvyšovat ji úsporami. To je ryze ekonomický a v politickém prostoru příliš zjednodušující přístup.

Představa cíle každého jednání je totožná s pojmem lepší. V politice bylo a je „lepší“ spjaté především s kvantitou. Politický a ekonomický chaos poslední dekády však ukazuje, že definice politické úspěšnosti musí být nutně obohacena o kvalitativní rozměr. Kvalitativně pojatá účinnost vede k otázce, jak znásobit síly, tedy do systému nejenom přidávat či z něho ubírat, nýbrž změnit jeho strukturu (tj. hierarchii, organizaci nebo funkci). Takové úvahy nás vedou přímou cestou k pákovému efektu silné pětiny.

Již víme, že v každé oblasti politického jednání existují silné faktory. Některé jsou velmi prospěšné a jiné velmi škodlivé. Pro ty druhé mají dobře vyvinutý čich zločinci. Rychle rozeznají, kde je slabina v systému a kde mohou nejlépe nasadit páku subverzivní změny. Zrovna tak existují v každém systému místa a faktory, jež lze efektivně využít v pozitivním slova smyslu, ke zvýšení jeho zvládnutelnosti, přehlednosti či rychlosti.

Možnost znásobit své síly, na kterou nás upozorňuje pravidlo 20/80, je zvláště zajímavá v éře dluhové krize a mocenského oslabení západních států. Zchudlé a zadlužené společnosti nemají příliš mnoho možností ovlivňovat procesy a řešit problémy kvantitativními zákroky. Zajímavější je pro ně nesporně možnost, jak znásobit své omezené síly. Nedostatek tak disciplinuje myšlení a nutí elity (zatím však ještě ne dost důrazně) hledat vlivné a pomíjet bezvýznamné proměnné.

Pravidlo silné pětiny má samozřejmě i svůj rub. Vždy narazíme na hranice optimalizace. Vždy existuje osmdesát procent zbytečností, tedy prvků systému či součástí problému, jimž se z různých důvodů nemá smysl věnovat. Buď proto, že mají jen okrajový význam, anebo proto, že je nelze ovlivnit. V obou případech to pro politiku znamená „ruce pryč“. Nemá totiž smysl investovat energii do toho, na co stejně nemáme vliv nebo o čem s velkou pravděpodobností víme, jak se to bude vyvíjet. Není ani účelné zabývat se věcmi jen proto, že se to od nás očekává, či proto, že to dělají všichni.

Vládnutí v asymetrickém světě

Krize demokracie je reálná, ale není krizí institucí a procedur, nýbrž krizí politické metody, krizí pojetí moci a řízení. Politická třída zřejmě považuje svou volbu za mandát k ovládání společnosti a moc používá především k usnadnění tohoto záměru. Její strategie je paušalizace a detailismus, její cíl vymýtit náhody, zvraty a výjimky a její metoda je vtěsnat společnost do co nejpodrobnějších předpisů a norem. Detailnost řízení se sice neustále zvyšuje, ale politických a ekonomických krizí přesto přibývá.

Každá krize je vlastně spontánní zjednodušení překombinovaných řídicích mechanismů a ukazuje, že vládnoucí nepostihli to, co je podstatné, ani to, že skutečně důležitého je málo. Každá krize nás důrazně upozorňuje na to, že žijeme v asymetrickém světě, v němž vládne „předvídatelná nerovnováha“, kterou tak plasticky popsal Pareto. Pravidlem je neobvyklé, nečekané a výjimečné. Symetrie nebo přímá úměrnost v sociálních procesech jsou chiméry a „zlatá střední cesta“ vede do prázdna. Každá krize nám připomíná, že složitost ekonomických a politických vztahů přesáhla úroveň, kterou jsou lidé schopni myšlenkově obsáhnout. Je tedy nejvyšší čas přestat přizpůsobovat společnost potřebám vládnutí a přizpůsobit metodu vládnutí reálným poměrům.

Těm odpovídá zdrženlivá politika, která se sice nezříká moci, ale zasahuje do společnosti co nejméně. Vláda se soustřeďuje pouze na to, co je opravdu důležité. Řídí se pravidlem 20/80 a hledá onu pětinu rozhodnutí, institucí anebo zdrojů, která umožňuje dosáhnout čtyř pětin žádoucích výsledků. A jelikož omezeným možnostem zvládat složitost současného světa musí odpovídat i realistické očekávání toho, čeho lze v politice dosáhnout, týká se zdrženlivost také toho, kolik slibů strana voličům dá.

Jak to vypadá konkrétně, když řekneme, soustředit se na to, co je podstatné? Politika by se
-  měla soustředit na omezené množství priorit a vzdát se snahy ovlivňovat úplně všechno,
-  měla by se věnovat tématům důležitým pro všechny, ale nikoliv úplně všem tématům,
-  měla by se zabývat všemi důležitými tématy, ale nikoliv do všech detailů,
-  měla by posilovat vybrané silné prvky v dané oblasti nebo procesu,
-  konečně by měla určovat a kontrolovat rámec v té či oné sféře společenského života, ale nesnažit se řídit veškeré dění uvnitř tohoto rámce.

Vládnout v nesouměrném světě znamená rozpoznat nedosažitelné, strpět neovlivnitelné a soustředit své omezené síly pouze na nejdůležitější a zároveň nejpravděpodobněji uskutečnitelné cíle.

To, co je dnes nazýváno krizí demokracie, lze překonat, smíří-li se politici s tím, že komplikovanost moderní společnosti znemožňuje vnímat ji jako statistický agregát a řídit ji pomocí sociálního inženýrství. Jestliže se politická elita rozhodne pro skromnější ambice jak ohledně cílů, tak hloubky mocenského průniku do společnosti, pak tím zvýší své šance ovlivňovat společenské procesy. A především: začnou-li politici opět sdílet moc, na niž sami nestačí, ukáže se, že v krizi nebyly demokratické instituce a procedury, nýbrž pouze způsob, jak s nimi bylo zacházeno.