Jordánskem otřásla vražda Nahída Hattara a světovými médii zavanul další mrazivý průvan strachu. Jordánsko – země, na niž bylo dosud z hlediska Evropy spolehnutí, zadržující k evropské radosti více než milion a půl syrských uprchlíků – se „vybarvila“.

Lidé, pro něž je muslim synonymem zla, si vraždou známého spisovatele a aktivisty opět potvrdili, že Blízký východ je „prašť jako uhoď“ a muslimové z principu netoleratní sebranka. „Jatka“, čekající pouze na příležitost, jak zlikvidovat dalšího křesťana. Zpráva o vraždě křesťanského spisovatele fanatickými muslimy proběhla i českými médii.

Skutečnost je taková, že Nahíd Hattar byl křesťan jen původem, přesvědčením byl ateistou a způsob, jímž na Facebooku zobrazil Alláha, popudil i množství konzervativněji laděných křesťanů. V Ammánu navíc najdete množství muslimů, kteří jeho vraždu prohlašují za „odpornou a nepřípustnou“. Důvod, jenž je v českých médiích uváděn jako příčina Hattarovy vraždy, pokládá množství Jordánců napříč celou společností za pouhou záminku. Za záminku, která je příčinou právě jen pro ty, kdo si Hattarovu smrt už nějakou dobu přáli.

Známý spisovatel a aktivista byl zavražděn přímo před budovou soudu v Ammánu, cestou na svou vlastní obhajobu v kauze údajně pohoršujících obrázků, jež sdílel na Facebooku. Za tento „čin“ byl obviněn z urážky náboženství a vzat do vazby.

Doličný pobuřující výjev znázorňuje pokuřujícího bojovníka tzv. Islámského státu – ISIS – v ráji, obklopeného ženami, jak posílá Boha pro víno a kešu oříšky. Hattarovi šlo o zesměšnění Boha tak, jak si jej představují bláhoví bojovníci ISIS. Jenže muslimů, kteří se cítili uraženi, bylo mnohem víc a fakt, že se „obyčejným“ muslimům vzápětí omluvil, na věci jako takové nic nemění.

Fantom uprchlické krize

Případ Hattar vzbuzuje množství otázek. Je příkladem situace, která je nepřehledná nejen pro cizince, ale i pro místní. Je výstižnou ukázkou toho, jak naše stereotypy ohledně Blízkého východu platí i nefungují zároveň. V Evropě jsme si na jednu stranu potvrdili, že ano, muslimský konzervativismus se úkorně vyrovnává s jakýmkoli nedůstojným zobrazením Alláha. Na druhou stranu dělat z rasistického nacionalisty, jak jej mnozí označují, se vší úctou k jeho boji za svobodu slova, „jordánského Havla“ by bylo jen důkazem toho, že jsme podobně omezení. Jako ti z muslimů, nad něž se prsíme s poukazem na náš vyspělý evropský sekularismus.

V době, kdy je česká společnost rozdělená švem fantomu uprchlické kauzy, je prvním, co v souvislosti s vraždou Nahída Hattara napadne, že spisovatel nemohl být tak prudkou reakcí nijak překvapen. Žil přeci v zemi, kde témata sexu, politiky a náboženství podléhají libovůli cenzury. S cenzurou měl navíc sám bohaté zkušenosti. Z provládních panarabských novin Al-Akhbar byl před lety bez milosti vyhozen, v době, kdy byl zavražděn, pracoval pro tisk v Libanonu.

Za takových okolností si těžko mohl nebýt vědom něčeho, co Mahá Kašúová z ammánské pobočky německé nadace Friedrich Ebert Stiftung označuje jako „jasné překročení hranice“.

„Komunita byla znechucená včetně křesťanů,“ říká mladá žena v hidžábu ve své klimatizované kanceláři s výhledem na rušnou ammánskou ulici. „Byl vzat do vazby právě kvůli tomu, že tolik lidí rozhořčil. Proslýchá se navíc, že ho zatkli pro jeho vlastní bezpečí,“ uzavírá.  

Je třeba dodat, že Hattar poté, co byl po necelém měsíci ve vazbě 8. září na kauci propuštěn domů, požádal o soudní ochranu. K žádosti přiložil seznam jmen dvou set lidí, jimiž se podle svých slov cítí ohrožen. Ostatně měl za sebou v té době již dva neúspěšné pokusy o atentát, mít se na pozoru bylo na místě.

Stát spisovateli přesto žádnou ochranu neposkytl. Část Jordánců tak z jeho smrti přímo obviňuje jordánskou vládu. Že jeho žádost ignorovala, nebo hůř, že ona „ledabylost“ byla dokonce záměrná. Zodpovědnost za Hattarovu smrt přičítá jordánské vládě – a to přímo premiérovi Hanímu Mulkímu – i spisovatelova rodina.

Přirozeně perverzní lidská fantazie si nenechá vzít představu toho, jak to asi vypadalo, když se premiér před pár dny osobně zjevil na prahu Hattarova domu ve Fuheis, dvacet kilometrů severozápadně od Ammánu, aby rodině kondoloval. Soustrast se dostavil osobně vyjádřit také jordánský král Abdalláh II., bezpochyby s nepoměrně méně dramatickým průběhem, přestože Hatterův nesouhlas s proamerickou politikou monarchy byl veřejně znám.

Prchajícího střelce hned poté, co Nahída Hattara před soudní budovou zastřelil, doběhl a zneškodnil kdosi z ulice. Lidová verze hovoří dokonce přímo o Hattarově bratrovi, který spisovatele na soud doprovázel a střelce údajně „chytil za vousy“.

Střelec – bývalý imám, pracující v té době již jako inženýr na ministerstvu školství – skončil každopádně za mřížemi hned po útoku. Čelí obvinění z nedovoleného držení zbraně, pokusu o vraždu a terorismu. Dle svých slov Nahída Hattara neznal a byl pouze pobouřen urážkou Alláha, sdílenou spisovatelem na Facebooku – poté si jej prý vygoogloval.

Faktem je, že se k útoku nepřiznala žádná z radikálních skupin a vrahovo napojení na ně je pouhou spekulací. Kauza sama se v Jordánsku otevřeně přetřásala pouhé dva nebo tři dny. Pak příslušné orgány o vraždě zakázaly médiím – včetně satelitních televizí, internetových periodik a sociálních sítí – s odkazem na probíhající vyšetřování jakkoli informovat.

Citace v anglicky psaném listu Jordan Times z oběžníku zaslaného médiím hovoří o nutnosti „udržet vyšetřování v tajnosti, protože je to ve veřejném zájmu“. Kdo neuposlechne, riskuje vězení. Jakkoli byla tedy vražda oficiálními místy jednoznačně odsouzena, o posunu vzhledem ke svobodě slova se ani náhodou nejedná.

Hattar musel moc dobře vědět, že vysvětlení typu, že obrázky na Facebooku nezesměšňovaly Boha jako takového, ale pouze „pomýleného“ Boha vyznavačů ISIS, mohlo možná fungovat jako vějička pro zahraniční média. Ne ovšem pro Jordánce, pro něž je tabu hovořit na veřejnosti o ISIS nejen kladně, ale vůbec toto téma otvírat. Mezi tabu v Jordánsku totiž nespadá jen kritika – ať už jde o kritiku krále, vlády, či něčeho jiného –, ale i jistá témata sama o sobě.

Ateismus nebo homosexualitu se například nepatří tematizovat v jakémkoli kontextu, a to ani v tom negativním. Mahá Kašúová to popisuje na příkladu sociologické studie o ISIS, zhotovené jistým jordánským antropologem. ISIS v ní onen antropolog analyzuje – nikoli překvapivě – proto, aby lépe porozuměl mechanismům jeho fungování a náboru rekrutů. Přesto byl humanitní vědec mnohými osočen z propagace Islámského státu. Proč? Protože v intencích mnoha místních by jinak neměl žádný důvod o ISIS hovořit.

Dříve než se budeme divit, případně podezírat a cejchovat, zkusme porozumět. Týká se to i Hatterových postojů. Nejenže nebyl bezrozpornou ikonou dobra, a to ani co se týče politických postojů, ale za rasistického nacionalistu ho označují i ti, kdo se jím jinak ohánějí jako příkladem bojovníka za svobodu slova, což je dvoukolejnost Evropě neznámá. Být v Evropě označen za rasistu, je – víme to všichni – bez pardonu konečná.

Asadův zastánce

Ačkoli mnoho Jordánců tvrdí opak, v zemi s tuhou cenzurou, která navíc kromě všeobecně známých problematických témat postrádá jasná kritéria, nešlo pravděpodobně o první vraždu „kvůli smýšlení“. Navíc Hattarovo přesvědčení, jež ilustrace na Facebooku dokládaly, a sice že příznivci ISIS jsou idioti, je plně v intencích jordánského veřejného diskurzu. Potíže by měl naopak ten, kdo by se ISIS na veřejnosti zastával. Provokativní obrázky na Facebooku byly dost možná jenom záminka – tvrdila to alespoň většina lidí, s nimiž jsem na to téma v Jordánsku hovořila.

Postoje Nahída Hattara byly kontroverzní stabilně. „Prošel řadou politických stran, v sedmdesátých a osmdesátách letech byl členem zakázané komunistické strany, pobýval na Kubě,“ říká Raša Ghošová, jež Hattera před lety ošetřovala v soukromé nemocnici Luzmilla. Tam se podle ní léčil z chronických žaludečních obtíží způsobených mučením, jež prožil ve vězení, kde pobýval několikrát právě kvůli svému marxistickému přesvědčení (Komunistická strana Jordánska byla v zemi paradoxně povolená ve stejném roce, kdy v Evropě v době sametové revoluce definitivně přišla o moc).

Raša není sama, kdo z dotazovaných prohlásil, že Hattar nebyl příliš oblíbený. „Nebyl prostě diplomatický,“ tvrdí bývalá zdravotní sestra, nyní pracovnice zdravotní pojišťovny, popíjející heřmánkový čaj v dřevem vykládaném baru na centrální Rainbow Street. „Spoustě lidí lezl na nervy, protože otevřeně říkal, co si myslí.“ 

Na otázku, nakolik Jordánci vraždu spisovatele tiše podporují, rozhodně odpovídá, že nikdo. Prý „ani ti, kdo se s ním názorově neshodnou“. Co Jordánec, to jiný názor. Co obyvatel Ammánu, to zcela jiné vidění toho, jakou má odstranění Hattara ve společnosti podporu. Přemýšlím, zda by to tak vypadalo i v Praze, kdyby někdo odstranil... nechť si každý domyslí sám koho. Dost možná by to bylo stejné. Zčásti proto, že odhadnout něco takového není nic snadného, zčásti proto, že odhad je vždy také reflexí našich přání a obav.

Kontroverzní pozice Nahída Hattara jako veřejného intelektuála si našla své nejpalčivější téma v otázce Palestinců a války v Sýrii. Hattar byl vášnivým zastáncem syrského režimu Bašára Asada. Ten mu dokonce před třemi lety nabídl místo svého poradce, to však Hattar odmítl. Asadův režim Hattar pokládal za jedinou alternativu za nepřijatelný ISIS, a Hattarově kritice se tak nevyhnula žádná ze zemí protiasadovské koalice.

Především v případě Izraele a USA to bylo pro establishment iritujícím způsobem v rozporu s vládní doktrínou. Jordánsko je totiž již léta závislé na americké finanční pomoci, za niž odvádí roli bezpečnostního nárazníku mezi Izraelem a sousedními arabskými státy.

Co se týče otázky Palestinců, kteří do Jordánska přicházejí z Izraele ve vlnách již od vypuknutí izraelsko-palestinské války v roce 1947, je třeba zmínit, že v současnosti tvoří sedmdesát procent obyvatel Jordánska. Hattara nicméně jejich počet v politickém rozletu nijak neomezoval. Navrhoval zbavit Palestince jordánského občanství a přimět je k návratu do Palestiny. Nápad, který zní na první pohled nejen bláznivě, ale i brutálně, veřejně vykládal jako podporu Palestinců.

Jako obavu o to, že vyklízením svých pozic v Izraeli přijdou o zemi, jež jim náležela. Stejně intenzivně jako se zasazoval o to, aby Palestinci přišli o své občanství, stavěl se logicky i proti izraelsko-americkému plánu na vytvoření jordánsko-palestinské konfederace. Ať už si o těchto snahách myslíme cokoli, pravdou je, že mezi truchlícími, kteří se den po Hattarově vraždě sešli před sídlem premiéra Mulkího na demonstraci odporu vůči Hattarově tragické smrti, nechyběli ani Palestinci.

Závěr se svíčkami

U zdi sídla jordánského premiéra, oslnivě zářící bělobou v paprscích odpoledního slunce, postávají lidé s Hattarovou fotografií, zdraví se a diskutují pod podmračeným dohledem kolemstojících policistů.

„Hluboce uvnitř si křesťan myslí, že je třeba se pakovat,“ spustí bez jakýchkoli okolků Rozan, studentka marketingu ammánské americké univerzity. Na otázku, jak běžný je nesouhlas s Hattarovou vraždou mezi muslimy, odpovídá: „I když je někdo z nich třeba na straně Hattara, bojí se to říct nahlas. Bojí se svojí komunity. Podle nich si ten, kdo urazí Boha, zaslouží smrt. To jsou muslimové, kteří nevědí, o čem je islám.“ 

Na dotaz, koho vlastně kauza Nahída Hattara zajímá vzhledem k tomu, že útočník údajně ani nevěděl, že spisovatel existuje, odpověděla: „Úplně všechny. Buď jsou pro, anebo proti. Jsme rozdělená společnost.“ – „Nejde o to, jestli s ním souhlasím, nebo ne – s plno věcmi, co říkal, souhlasit nemůžu –, ale nejde přece někoho jen tak zabít kvůli tomu, co si myslí,“ doplnila Rozan vedle stojící žena s pruhovanou kabelou.

Ten samý den v sedm večer se lidé scházejí na schodech před branou soudní budovy, kde byl Nahíd Hattar zavražděn, aby tu zapálili svíčky. Muž důchodového věku sedící schoulený nahoře a držící Hattarovu velkou podobiznu je prý Hattarovým bratrem. Kdo tu mezi lidmi všech věkových kategorií chybí, jsou ženy v hidžábu. Nechci se dopustit stereotypu v tom smyslu, že muslimové jednoduše nedorazili, a tak raději přemýšlím.

Možná dorazili jen ti méně konzervativní – ne všechny muslimky chodí v šátku. Anebo dorazili jen jejich muži, protože ony musí nejspíš připravovat večeři. S přicházejícím soumrakem počet lidí vzrůstá, vidět jsou už jen tváře těch, kteří jsou u svíček nejblíže. Někteří svíčky rozdávají, jiní je zapichují do pískových kruhů. Táhnou se po schodech nahoru až k bráně soudu.

Den poté se sešli na Paris Circle – jednom z několika ammánských kruhových objezdů, které slouží ve městě, kde jsou ne zdaleka všechny ulice značené, jako důležité orientační body – Hattarovi přátelé a příznivci zase.

„Byl to náš hlavní bojovník proti temným silám,“ říká mladík, který se představil jako Hattarův synovec. „Byl proti rasismu, byl bojovníkem za občanskou společnost a ženská práva. Byl příkladem pro nás všechny. Symbolem svobody naší země.“ Kruh okolostojících mladíků, které mi – se slovy „podívejte se, tohle jsou jordánští muslimové“ – Hatarův mladík hrdě představil, souhlasně přikyvuje.

„Chceme tvrdě pracovat za nové Jordánsko.“ Zajímá mě, čím je třeba začít. „Novými učebnicemi pro děti,“ odpovídá přesvědčivě mladík. „Ty současné jsou jen o islámu.“ Následně vypráví o tom, kolik energie jeho strýc Hattar vložil do snahy vyměnit staré učebnice, z nichž se učí žáci základních škol, za moderní. Ptám se ho, jaký je v zemi poměr lidí, jež Hattarova smrt pobouřila, a těch, kteří s ní souhlasí, byť třeba tiše. Odpovídá, že devět ku jedné ve prospěch souhlasu.

Korpulentní žena v růžovém o kus dál se do toho vkládá s tím, že ji celý ten příběh nepřesvědčuje. „To, že ho vrah neznal, je přece hloupost. Navíc o tom, že má ten den soud, nikdo nevěděl. Ta informace nebyla veřejná.“ – „Myslíte, že vraha najala vláda?“ ptám se. „Nevím. Stačilo znát někoho u soudu,“ řekla. Se svým druhem se mi pak ztratila z dohledu, za obeliskem stojícím uprostřed parčíku onoho kruhového objezdu. Zvláštní místo pro pietu, napadá mě. Jinak si nejspíš nemyslím vůbec nic.

(Autorka byla v Jordánsku v rámci projektu Goethe Institutu „Carte Blanche Middle East“. Některá jména v článku byla na žádost dotazovaných změněna.)