Henrique Capriles Radonski na úzké školní chodbě těžce postupuje chumlem lidí. Žáky z chudé čtvrti města Guarenas nezajímá, že je to guvernér státu Miranda a poslední opoziční politik, který má v autoritářské Venezuele nějakou významnou funkci. Pro ně je to hlavně ten chlapík, který rozdává lízátka.

Na tohoto dlouhodobého konkurenta vůdce národa Hugo Cháveze se vrhnou jako vyhladovělé pirani na krvavou flaksu. Také jejich matky nechávají stranou důstojnost a nabírají si sladkostí plné kapsy. Jako by nestačilo, že sem ambiciózní politik přijel slavnostně předat autobus na svážení školáků z okolních kopců.

Vezmi si mě! Dám ti syna

Být v Jižní Americe úspěšným politikem vyžaduje kontaktní kampaň, a to natěsno. Na atraktivním čtyřicátníkovi, který svůj masami neoblíbený elitářský původ maskuje neoholenou tváří a lidovým oblečením v podobě basebalky, volné košile, kapsáčů a kecek, visí mladá žena jako záclona na garnýži. Neomaleně přesvědčuje svobodného guvernéra, kterého propaganda někdy pomlouvá jako sukničkáře a jindy zase jako homosexuála, ať si ji vezme, že mu dá syna. Další obyvatelé čtvrti mu do dlaně mačkají svoje rukou psané žádosti o vyřešení svých problémů, které Capriles jako zaneprázdněný Santa Claus předává svým asistentům. Mají za úkol jeho jménem na každou z těchto suplik do týdne odpovědět.

V čele Venezuely stojí už 16 let populistický socialistický režim, jenž si podporu veřejnosti kupuje nekoncepčními a rozdavačnými sociálními programy, které do nedávného pádu cen ropy bezstarostně financoval díky ohromným rezervám „černého zlata“. Například nařídil prodávat základní potraviny pod výrobními náklady, což vedlo ke kolapsu trhu, takže nalézt mouku, mléko, maso či toaletní papír na pultech je nyní těžké.

Capriles, který před naším 25minutovým rozhovorem ve školním kabinetu dvě hodiny zkoušel žáky prvního stupně ze čtení, odmítá schovávání se vládních politiků za propad ceny za barel. Jako hlavní ekonomický zádrhel vidí masové znárodňování a to, že výřečný prezident, který sám sebe nominoval na mluvčího Latinské Ameriky jako protipól Bílého domu, kvůli potvrzení této role rozdával na kontinentě miliony dolarů plnými hrstmi. „Chávezem nastavený socialistický model, kdy stát kontroluje celé hospodářství, nefunguje nikde na světě. Historie to dokazuje,“ říká k aktuální krizi, která sužuje Venezuelu.

Během šesti měsíců na přelomu let 2012/13 se jako kandidát sjednocené opozice neúspěšně utkal o nejvyšší post s Hugo Chávezem, jenž však brzy nato podlehl rakovině, tak i s jeho nástupcem Nicolásem Madurem, na kterého comandante před odjezdem k léčení na spřátelenou Kubu ukázal prstem jako na svého dědice. Žádám Caprilese, aby své politické soky srovnal. Je stručný: „Maduro je jednoduše úplná nula. Neumí vést, je to jen figurka.“

Sám neumí odpovědět na to, kdo aktuálního prezidenta řídí. „Možná je to kolektivní vedení Chávezových dědiců. Nebo hlavní rozhodnutí činí z Havany pan Castro. Ať je to kdo chce, teď režim zažívá nejhorší momenty, byť v televizi všichni vystupují tvrďácky,“ zdůrazňuje.

Směje se tomu, že více než dva roky po smrti comandanteho je v Caracasu vidět víc jeho portrétů než při posledních volbách, ve kterých tento voják ve výslužbě kandidoval. „Aktuální vedení je tak špatné, že se schovává za obrazem Cháveze, který mezi obyvateli zůstává populární. Snaží se ho zbožštit a jeho prostřednictvím dosáhnout od národa odpuštění za špatné řízení země. Nicolás ho zkouší imitovat, ale dělá to příšerně. Obléká se stejně, snaží se stejně mluvit a gestikulovat při svých historkách, a nyní dokonce zkouší i zpívat. Ale nefunguje to, protože chavismus byl Chávez. Bez něj jsou to jen udržovatelé moci.“

Komplic, nebo hlupák?

Na otázku, jak by na tom dnes byla Venezuela, kdyby v březnu 2013 vyhrál volby proti Madurovi, reaguje: „Ne kdybych vyhrál, ale kdyby byly uznány výsledky. S Chávezem o půl roku dříve jsem skutečně prohrál, ale proti Madurovi jsem uspěl. Jenže u nás není dovolání, všechny stupně moci jsou v rukou chavistů. Když se podíváš na soudy, v nichž je žalován stát, je výsledkem nula vyhraných případů,“ říká právník, kterého jeho protivníci během kampaní místo jménem označovali slovem šmejd.

Odmítá, že takový scénář byl v zemi, v níž Chávez demokracii postupně ostříhal dohola, dopředu jasný. Přes ukradené vítězství stále prosazuje, aby se opozice se socialisty utkávala ve volbách a odstavila je od kormidla ústavním způsobem. Příští šance má v prosinci, kdy se konají parlamentní volby. „Když je chcete ve Venezuele vyhrát, musí to být s velkým rozdílem, aby nikdo nemohl výsledky kamuflovat. Neumím říct přesné číslo, ale musí to být triumf. Tak jako se to povedlo tady v Mirandě, kde jsem guvernérem. Chavisté mi tu pozici nedarovali, ale vítězství bylo tak jasné, že mi ho nemohli upřít.“

Tuto strategii však mnozí v opozici považují za naivní. Navíc Caprilese v pozici šéfa významného státu považují za fíkový list režimu, který oprávněná obvinění z diktátorských metod smete ze stolu poukázáním právě na něj. „Proč to Capriles dělá? Jsou dvě možnosti: buď je jejich komplic, nebo hlupák. A hloupý on rozhodně není,“ ptá se a hned si také odpovídá právník Luis Betancourt. „Proč odmítl po ukradených volbách povolat lidi, když byli na jeho straně? Porážku tak sice neakceptoval slovy, ale činy ano,“ rozčiluje se tento dlouhodobý opoziční aktivista.

Na takové námitky má Capriles připravenou odpověď. „Víte, lídr se nemůže vždy rozhodovat tímto,“ sahá si na srdce. „Musí více používat toto,“ ťuká se do čela. „Analyzoval jsem situaci, vybral nejlepší scénář. Alternativou by byla občanská válka. Jestliže jsem postaven před rozhodování buď post hlavy republiky, nebo životy Venezuelanů, které chci jako jejich prezident reprezentovat, bez vteřiny váhání dám přednost zachování životů,“ tvrdí.

Svého tehdejšího rozhodnutí jako příznivec politiky nenásilí ani trochu nelituje. „Čas mi dává za pravdu, kvůli nynějším ekonomickým potížím ta polovina země, která podporovala vládu, už dnes polovinou není. A stále se zmenšuje. Dnes jí 80 procent Venezuelanů nevěří. Kdybych tehdy přistoupil na násilnou konfrontaci, již si tehdy přála část opozice, uzavřeli bychom se těm občanům, kteří nyní změnili názor a také si přejí změnu. Teď mám na své straně jasnou většinu,“ vysvětluje své postoje.

Kamarád za katrem

Chávez sice nebyl žádný demokrat, ale za jeho nástupce se dodržování lidských práv výrazně zhoršilo. Maduro řadu svých konkurentů poslal na základě vykonstruovaných obvinění do vězení. „Může se stát, že mě zítra také zatknou,“ říká k tomu Capriles, který už si jako starosta caracaské čtvrti Baruta za mřížemi poseděl pět měsíců v roce 2002 při vyšetřování spoluúčasti na zpackaném převratu proti Chávezovi. Odsouzen ale nebyl. „Chavisté o mně vypouštějí různé fámy a začleňují mě do údajných pučistických spiknutí. Podle jedné verze jsem měl já osobně z Kolumbie pilotovat letadlo s cílem bombardovat prezidentský palác v Caracasu,“ chytá si hlavu do dlaní.

„Ale pro režim by bylo těžké zavřít rovnou hlavu opozice, což jsem bezpochyby já, takže to zkouší odspodu, a zastrašuje tak lidi před tím, aby se angažovali za změnu. Chce je přesvědčit, aby rezignovali na možnost, že ho lze odstavit ústavní cestou. Chce, aby ztratili naději,“ dodává. Dost si fandí, mnozí bývalí spolubojovníci ho už jako svého šéfa zatratili. Považují za něj spíše Leopolda Lópeze, který nechtěl čekat na další volby a počátkem roku 2014 svolal demonstrace proti Madurovi, jež skončily 43 oběťmi na stranách protestujících i policie.

López je od té doby v base, a to i přes své protestní hladovky a nátlak jihoamerických politiků, kteří si až kvůli jeho případu začali pošlapávání lidských práv ve Venezuele všímat. Nicméně Capriles za propuštění svého kamaráda z mládí přes slovní proklamace nijak zvlášť neagituje. Lópezovo buřičství vidí jako „absolutní debakl, který zpomalil změnu, které chci dosáhnout“.

Ovšem jinak se do kritiky kolegů z opozičních řad, s nimiž má evidentně napjaté vztahy, nechce pouštět. „Ale už je to za námi a já jsem člověk, který se do budoucnosti nekouká přes zpětné zrcátko. Ne jako tato vláda, která žije z nostalgie nad minulostí,“ převádí rozhovor na chavisty, které za nynější hospodářské krize označuje za nečitelné. „Jsou schopní čehokoliv včetně vnitřního puče proti Madurovi, na kterého by mohli hodit všechny problémy, nebo vyvolání občanské války. Klidně budou zabíjet, aby se udrželi u moci. Na jejich chuť po násilí je nejlepší odpovědí jasná pacifistická většina, na niž si netroufnou,“ burcuje.

Do médií vstup zakázán

Tuto většinu se snaží lovit v Mirandě, kde k tomu má na rozdíl od zbytku republiky možnosti. Přesně ve 12 hodin udělá jako každý všední den živý vstup do lokálního rádia. Je to vedle internetu jediné médium, kde se může pochválit, protože do celonárodních sdělovacích prostředků pod kontrolou diktatury nemá přístup.

Jestliže dnes je v terénu ve škole, zítra ho čeká zemědělské družstvo. Kolik asi dostane nabídek k sňatku poté, co zkušebně podojí krávu? Kolik dopisů s prosbou o pomoc a kolik hlasů si tím vším zajistí ve svém boji o ústavní odstavení socialistů od moci?

Capriles je ve výhledu na nejbližší měsíce optimistický: „Nechci předbíhat, ale pokud v prosincových parlamentních volbách výrazně uspějeme, mohli bychom se pokusit o odvolání prezidenta a využít většiny v kongresu k tomu, abychom nastartovali zemi k lepší budoucnosti.“