Čtyři příběhy, čtyři osudy, čtyři ukázky toho, jak se žije ve státě, kde už nefunguje prakticky nic. Podle Světové banky by se mohla libanonská ekonomická krize zařadit mezi trojici nejvíc dramatických recesí od poloviny 18. století. Přes 75 procent tamní populace nemá dostatek peněžních prostředků ani na zajištění základních životních potřeb.

Experti tvrdí, že na současné dno zavedla Libanon občanská válka a následná zahraniční dluhová politika a korupce předešlých vlád a ekonomika založená na importu. To vše vedlo k pádu měny a zastavení půjček. Vláda nemá ani na nákup plynu a ropy, aby mohla vyrábět státní elektřinu. Koronavirus snížil počet turistů na minimum, zato je tady přes milion uprchlíků ze sousední Sýrie.

Příběh první – Nada čeká na zázrak

Nada si navyklým pohybem nasadí roušku. Její oči jsou zarudlé, vyhaslé a stejně jako její hlas i gesta působí vyčerpaně. Zkříží ruce na prsou a s dlouhým povzdechem odpoví. „Ano, i já už to zvažuju. Mám dvě dospívající děti, můj plat byl ještě před dvěma lety 1500 dolarů, teď mám asi 50 dolarů. To si nikdo neumí představit. Když dostanu dobrou nabídku, odejdu,“ odpovídá na otázku, kterou si klade v současnosti snad většina Libanonců. Nada Junisová je jednou z těch zdravotníků, kteří ještě do úmoru pracují, aby dokázali prakticky nemožné – postarat se o pacienty. I když chybějí léky, nejde elektřina a platy klesly o 80 %. Pracuje na porodním oddělení a rodičky nemohou příchod miminka odložit na „lepší časy“. Nada říká, že svoji práci miluje. Dalším smyslem její práce je i zaškolování studentů. Pracuje totiž v univerzitní Nemocnici Rafíka Harírího v hlavním městě Libanonu, Bejrútu. Přestože jde o jednu z největších veřejných nemocnic, ani zde se neobejdou bez mezinárodní pomoci. I tady na porodnickém oddělení novorozence převážejí ve vozících, na nichž je vidět samolepky „česká pomoc“. I sem směřuje podpora z českého programu MEDEVAC. „Jednou za tři měsíce do nemocnice přijede tým oftalmologů, kteří zde operují zdarma šedé zákaly. Pomáhají Libanoncům, ale i syrským a palestinským uprchlíkům,“ říká Jihad Annan, který spolupráci mezi oběma zeměmi zprostředkovává.

Není to covid, co dohání libanonské nemocnice na pokraj zhroucení. Je to ekonomická krize, která trvá již dva roky a která nyní dovedla Libanon k totální destrukci státních institucí. Kvůli ní již přes 40 % zdravotníků – lékařů i sester – opustilo zemi. Kvůli absolutně směšným platům, které způsobil dramatický pokles libanonské liry. Měna ztratila 95 % své hodnoty.

„Když budu muset, odejdu. Nejspíš do Francie. Jsme nuceni k takhle těžkým rozhodnutím. Každý si hledá jinou práci, jiné možnosti. Žádáme pořád o studenty, abych zaplnila místa po těch, kteří již odešli. Stále jen čekáme. Každá moje porodní sestra musí za měsíc odsloužit 16 až 17 služeb, abychom udrželi chod oddělení. Asi se musí stát zázrak, abychom se z toho dostali. Čekáme na něj,“ zalévají se Nadě oči slzami.

Příběh druhý – Ahmed od popelnic

U kontejnerů na odpad stojí tři kluci a slastně šlukují špačky, které vylovili z jedné z igelitek. Nejmenší se představuje jako Ahmed. Má zarudlé oči a dospělý výraz. Ani stopy po bezstarostném dětství na břehu moře, které je pár metrů od nás. Jsme v uprchlickém táboře pro Palestince Nahr al-Bared. Takových je v Libanonu několik a dnes zde žije kolem 150 000 uprchlíků, kteří se nemohou vrátit tam, odkud museli odejít. Nemohou v Libanonu legálně pracovat, dostávají podporu přes OSN. Tábory jsou jakási města ve městech, lidé zde provozují své živnosti, obchodují, fungují tu restaurace, dílny. Lze se sem dostat jen na speciální povolení vydávané libanonskou armádou. Ta je jedinou ozbrojenou složkou, která střeží Nahr al-Bared, kde se v roce 2007 odehrál krvavý konflikt mezi libanonskou armádou a džihádisty z Fatah al-Islam. Po krvavých bojích tábor ovládla armáda a od té doby jej kontroluje ona, na rozdíl od dalších palestinských táborů, kde mají ozbrojené jednotky sami Palestinci.

Je deset ráno, kluci by měli být ve škole. Místo toho soustředěně přehrabují odpadky a zkušeně vytahují plastové lahve a plechovky. Nakládají je na modrou kárku. „Denně si vydělám dva až pět dolarů. Do školy nechodím, táta říkal, že musím pomáhat rodině,“ svěřuje se klučina ve špinavé maskáčové bundě. Ekonomická krize nutí stále víc lidí, aby se snažili přivydělat si, kde to jde. Na ulicích se stále víc lidí přehrabuje v odpadcích, odkud dolují plasty a kovy, ty pak prodávají do výkupen surovin. Když je kárka plná, Ahmed se do ní opře a tlačí ji dva kilometry k výkupně. Jede kolem luxusní restaurace na pobřeží, kde právě obědvají desítky bohatých Libanonců. Kdo má v téhle zemi dolary, bohatne, a kdo je nemá, chudne. Propast mezi bohatými a chudými se zvětšuje. Zatímco střední třída rychle mizí a její bývalí příslušníci rozšiřují řady chudých.

Příběh třetí – profesor Christian, poslední mohykán

Schody činžáku na předměstí Bejrútu právě myje uklízečka odněkud z Afriky. To ukazuje, že jsme v bohatší čtvrti. Výtah nejede, není proud. Tady už je to ale standard.

Dveře bytu otvírá muž s distingovaným chováním a příjemným jemným hlasem. Vstupujeme do překrásně zařízeného obýváku, kde je vidět vkus i luxus. „Omlouvám se, je tu zima. Jak nejde elektřina, nemáme čím topit,“ říká Christian Taoutel, profesor na Univerzitě sv. Josefa. Zůstáváme v bundách. „Míval jsme skvělý plat. Hodně jsem cestoval, koupil si tento byt, auto, chodil do restaurací. Teď je všechno jinak. Už nejsem bohatý. Žiju od výplaty k výplatě. Mám stále stejný plat, ale jeho hodnota je 20x nižší. Většinu dám za benzin, elektřinu a jídlo. Do restaurace mohu jít už jen jednou za měsíc,“ vykresluje profesor současnou realitu. Právě vzdělávací sektor je spolu se zdravotnickým ve vážné krizi. Odešlo odtud velké množství lidí z řad inteligence a nemá je kdo nahradit. „Odchod z Libanonu je už rok hlavním tématem mých hovorů s přáteli. Mnozí mí kolegové, docenti, už jsou v Evropě, kde dělají třeba řidiče. Přemlouvají mě, ať také odejdu, že v Libanonu není šance na zlepšení. Když odejdu, kdo tu zůstane? Kdo půjde příkladem mladým lidem, kdo je bude učit? Připadám si jako poslední mohykán,“ říká Taoutel a přiznává, že neví, jak dlouho to ještě vydrží. „Naší nadějí jsou volby v květnu. Lidé musejí potrestat ty, kdo nás do téhle krize přivedli. Musejí potrestat zkorumpované strany a politiky a volit nové strany, které nemají špinavé ruce,“ míní Taoutel a my si bezděky vzpomínáme na české Věci veřejné či projekt ANO. Největší důvěře Libanonců se těší armáda. I ta se ale potýká s nedostatkem peněz a odlivem lidí do zahraničí. „Problém s armádou je, že ji platí vláda, která nic nemá. Armáda je z 80 % financována USA. Pokud by nebyly tyto zdroje peněz, nebude žádná libanonská armáda. Proto jsme jim z Česka poslali pět letadel potravinové pomoci, v posledním letadle byly i léky. Česká pomoc teď přišla opravdu vhod a včas, vždyť plat vojáků začíná na 40 dolarech. Tak Česko pomáhá stabilizovat libanonskou armádu,“ doplňuje Jihad Annan, který pomoc koordinoval.

Sedáme s profesorem do auta a jedeme potemnělými ulicemi. Nesvítí jediná pouliční lampa. Město se noří do tmy. Je právě totální blackout. „Všechno začalo občanskou válkou, ta trvala patnáct let a byla součástí studené války. Libanon se stal také dějištěm izraelsko-arabských válek a válek mezi křesťany a muslimy. Po válce v roce 1990 bylo nutno vše postavit od nuly, infrastrukturu, přístav, elektřinu, školy, nemocnice a celou zemi,“ říká Taoutel, profesor historie a specialista na první světovou válku na Blízkém východě. Mezinárodní společenství po válce Libanon podpořilo a začalo mu půjčovat na rekonstrukci. Jenže všechny vlády byly zkorumpované. A dluh narůstal. Když přesáhl 100 miliard dolarů, řekli zahraniční věřitelé Stop a Libanon se od té doby propadá stále hlouběji. Ekonomika je postavena na importu, dováží se 80 % všeho, co země potřebuje. Dovoz je navázán na dolary – ty ale chybějí. Před dvěma lety se dolar prodával za 1500 libanonských lir, nyní za 30 000. Někteří analytici ale dávají zastavení půjček Libanonu do souvislosti s nalezením nových ložisek zemního plynu ve Středozemním moři a se snahou mezinárodního společenství omezit v Libanonu hnutí Hizballáh. Část ložisek plynu sdílí Libanon se sousedním Izraelem a obě země se nemohou dohodnout, kdo bude kde těžit a komu ložiska vlastně patří. Pro Libanonce je židovský stát nepřítelem číslo jedna. V minulosti totiž Izrael vedl proti Libanonu několik válek a jednou z efektivních sil, která dokázala postup izraelské armády zastavit, bylo právě hnutí Hizballáh, šíitská milice podporovaná Íránem. V Libanonu se proto Hizballáh těší úctě části obyvatel. Jeho představitelé navíc ovládají mnoho institucí v zemi a zapojili se po boku Íránu do války v Sýrii a Jemenu. „Zastavením přísunu peněz teď chce mezinárodní společenství donutit Libanon, aby Hizballáh odzbrojil. Zároveň tlačí na vládu, aby podepsala dohodu o plynu s Izraelem a mohlo se začít těžit. Existuje plán, podle něhož by si ložiska u pobřeží Libanonu mohly rozdělit ruské, francouzské a americké firmy. Pak budou všichni spokojeni,“ vysvětluje bezpečnostní analytik, který si přál zůstat v anonymitě.

Příběh čtvrtý – starosta města, kde už uprchlíci nejsou ti nejchudší

„V roce 2011 sem do města přišlo 25 000 uprchlíků ze Sýrie. Byli to lidé prchající před režimem Bašára Asada. Přijali jsme je jako bratry. Jsou to také sunnitští muslimové, stejně jako všichni obyvatelé našeho města,“ začíná své vyprávění starosta města Majdel Anjar Saíd Jasín. Město je vstupní branou do údolí Biká a leží jen pár kilometrů od syrské hranice. „Donedávna tu nebyly žádné problémy. Syřanům se dostalo pomoci ve všech směrech – školství, zdravotnictví, potraviny, peníze. Teď ale v souvislosti s ekonomickou krizí roste napětí. Stoupá kriminalita, krádeže, musíme v noci nasazovat hlídky, protože nesvítí veřejné osvětlení a tma přeje zlodějům,“ vysvětluje v prostorné kanceláři Jasín oblečený do kožené bundy. Ani tady se netopí.

Problém je, že Libanonci žádnou pomoc nedostávají, přestože se jejich situace stále zhoršuje. Mezinárodní organizace podporují pouze Syřany. „Jako starosta všechny žádám, aby podporovali i Libanonce. Bojím se, že dojde k nějakému velkému konfliktu, k explozi násilí a frustrace. Teď je minimální mzda v přepočtu 22 dolarů. Syřané dostávají přitom na osobu 27 dolarů měsíčně. Když máte hodně dětí, máte měsíčně víc peněz než Libanonci,“ vysvětluje jádro problému starosta.

Nebýt krize, kvůli které Libanonci zchudli, uprchlíci by tu nikomu nevadili. A oni zcela jistě příčinou krize nejsou, byť spotřebovávají vodu a elektřinu a neplatí žádné daně. Každý registrovaný uprchlík ze Sýrie dostává od OSN měsíčně 27 dolarů. Když má rodina čtyři děti, je to 162 dolarů, takový plat už nemá v Libanonu ani zdravotní sestra nebo učitel. Libanonští politici na tento fakt poukazují a požadují návrat uprchlíků do Sýrie. Pravdu mají v tom, že většina Sýrie je nyní už bezpečná, pokud nemáte problém žít pod asadovským režimem. Část Syřanů se určitě vrátit nemůže, hrozilo by jim vězení nebo vojna, ale část Syřanů opravdu v Libanonu zůstává kvůli penězům od mezinárodního společenství. Mnoho z nich běžně překračuje hranice a jezdí za byznysem do Sýrie a zase zpět. Přes milion lidí, kteří tu už žijí přes deset let, zemi zatěžuje, obzvlášť v poslední době.

Od bankomatu v centru města se vine dlouhá fronta rozdvojená na mužského a ženského hada. Desítky Syřanů zde v rukou žmoulají platební karty. Přišli si vybrat peníze, které jim každý měsíc posílá OSN. „Nepracuji, mám občas bolení břicha, trpím plynatostí. Máme 14 dětí, takže nám peníze stačí. Teď si jdu vybrat dva miliony lir. Do Sýrie nechceme, protože tam nemáme peníze ani dům,“ říká starší vousatý muž, který v náručí drží nejmladšího, dvouletého synka. „Chtěli bychom do Evropy,“ uzavírá bez uzardění.

„Většina Syřanů teď ani nepracuje, žijí z pomoci. A to nám už vadí,“ uzavírá starosta. Ukazuje tak na další z obrovských problémů malé země, v níž se odedávna mísí křesťanské a muslimské vlivy. Křesťanů už v Libanonu dávno není většina, střízlivé odhady hovoří asi o dvaceti procentech. A jsou to především křesťané, kteří zemi opouštějí. To vychyluje početní rovnováhu ve prospěch muslimů, kteří jsou ale zase rozděleni mezi šíity a sunnity, s obrovským vlivem šíitského hnutí Hizballáh s Íránem za zády. Z nestabilní země se stal pověstný sud s prachem. Záminkou a důvodem k výbuchu může nyní být i drobný incident.