Ve čtvrtek 6. srpna Andrzej Duda složí před polským Sejmem přísahu a stane se novým prezidentem. Akt se neobejde bez tradičních ceremonií: trasu přejezdu prezidentské limuzíny budou střežit vojáci v historických uniformách, ve varšavské katedrále odslouží arcibiskup mši za novou hlavu státu.

Navíc, vše se symbolicky uskuteční v den, kdy v roce 1914 z Dudova rodného Krakova vyrazili vojáci legií Józefa Pilsudského bojovat za znovuobrození polského státu. Andrzej Duda, vychovaný nezávislým skautingem, který v Polsku pololegálně fungoval i v dobách komunismu, si tuto symboliku určitě uvědomuje. Nicméně, nový prezident je zároveň znakem velké generační proměny – prvním mezi nejvyššími státními činiteli, který dospělosti dosáhl už v době transformace a nemá za sebou opoziční (či nomenklaturní) minulost. Kdyby se narodil o tři měsíce později, ani by se na něho nevztahovala nutnost podávat lustrační osvědčení…

Působí mladistvým dojmem, pěkně oblečený, bezprostřední – Andrzej Duda dobře vypadá na obálkách časopisů i v televizi. Zvlášť když ho doprovází elegantní a vzdělaná žena, germanistka Agata Duda, a pohledná dvacetiletá dcera. Po pětadvaceti letech, kdy se v Polsku u moci střídaly stále stejné obličeje, si získal sympatie nejen voličů, ale i tabloidů, přesto – a možná právě proto –, že ještě před půlrokem jeho jméno většině Poláků nic neříkalo.

Kaczynského geniální tah

Duda, vzděláním právník, do vysoké politiky vstoupil až v roce 2006, kdy se stal náměstkem na ministerstvu spravedlnosti. Poté působil v kanceláři prezidenta Lecha Kaczynského, který zahynul při katastrofě u Smolensku. Duda byl jedním ze tří členů kanceláře, kteří se letu neúčastnili. Tyto dramatické události znamenaly v Dudově životě zásadní předěl: byl to právě on, kdo v hodinách následujících po katastrofě čelil poněkud nevhodnému chování vyslanců Bronislawa Komorowského, tehdy šéfa Sejmu a druhé osoby ve státě, kteří se pokusili okamžitě převzít prezidentskou kancelář, aniž by bylo úmrtí Kaczynského oficiálně stvrzeno. Uhlazený právník vstoupil do stranické politiky, kandidoval do Sejmu a následně Evropského parlamentu, stal se jednou z mediálních tváří pravicové opozice.

V posledních letech se politický systém zdál jako naprosto zabetonovaný. I když únava z dlouhého vládnutí liberálů z Občanské platformy rostla, konzervativní opozice vedená patriarchou pravice (více než 40 let v aktivní politice!) Jaroslawem Kaczynským byla vnímána jako příliš kontroverzní, aby měla kdykoliv šanci na rozhodující vítězství. „Stárnoucí despota“, jak byl nazýván, však dokázal překročit vlastní stín. Na svého nástupce „pomazal“ člověka o dvě politické generace mladšího a sám zvolil ústup. To, co se interpretovalo jako projev rezignace na boj o prezidentské křeslo, se stalo geniálním politickým tahem. Hlavní favorit, úřadující prezident Komorowski, a vládnoucí Občanská platforma nedokázali zachytit měnící se „vítr dějin“.

Zkušený Komorowski rivala podcenil. Příliš důvěřoval průzkumům, které mu dávaly naději na vítězství už v prvním kole, ale hlavně osvědčeným metodám mobilizace voličů. Ty na mladý elektorát nezabraly. Nepomohlo strašení nezodpovědnými pravicovými radikály ani komické obviňování pravice z problémů státu po osmi letech vlastního vládnutí. Neustálé zdůrazňování zásluh v boji za svobodu před rokem 1989 už jenom dráždilo. Naprosto opačný efekt než zamýšlený pak mělo nekonečné vychloubání se, že Polsko prožívá nejlepší období své tisícileté historie.

Nová generace nespokojených

Hlavně tento aspekt Komorowskému uškodil. I když se v českém tisku Polsko objevovalo coby příklad úspěšného zvládnutí ekonomické krize, makroekonomická čísla neměla příliš velké důsledky na život „průměrného občana“. Naopak, jen posilovala odtržení politické elity, euforicky reagující na chválu mířící z Evropy, od společenské nálady „dole“. Jako jeden ze syndromů se objevila nová polská generace „nespokojených“, kteří připomínají podporovatele španělských Podemos či řecké Syrizy. Nestihli boom 90. let, který jejich o dekádu starším kolegům umožnil spektakulární kariéru. Skončili studium, často už překročili třicítku, přesto stále pracují bez pořádné pracovní smlouvy, bez šance na vlastní bydlení a v podmínkách, které založení rodiny mění v nebezpečný hazard. V posledním desetiletí rostoucí nespokojenost těchto „nadbytečných“ ventilovala gigantická (dokonce větší než v 80. letech) emigrace – do Británie či Irska. Rostoucí frustrace těch, kdo zůstali, však měla často odlišné podoby ve srovnání s jejich vrstevníky z Madridu či Atén. Viditelný je třeba příklon mladé generace k vlastenecké symbolice, ke kultu Varšavského povstání či poválečných protikomunistických partyzánů (ekvivalent českého třetího odboje). Tento pravicový obrat se jeví jako součást vědomé vzpoury vůči autoritám minulých generací, které jako Adam Michnik kazatelsky nabádaly mladé, že se mají radovat ze „zázraků polské transformace“ a odmítnout nebezpečné vlastenecké mýty. Druhou stránkou „vzpoury mladých“ je volání po funkčním státu, jenž více dokáže hájit zájmy nejslabších a nejzranitelnějších vrstev.

Postarší „nudný strejda“ Komorowski, vnucující mladým představu, že mají být nadšení z toho, co mají, působil za daných podmínek dojmem návštěvníka z jiné planety. Naopak Duda dokázal zmíněným představám vyjít vstříc. Symbolicky v tomto ohledu mohou působit jeho první hodiny v roli nově zvoleného prezidenta: už v sedm ráno po dlouhé volební noci rozdával u varšavského metra kávu a hovořil s občany. A následně odjel položit květiny k pomníku hrdiny protiněmeckého a protisovětského odboje Witolda Pileckého, jehož výročí úmrtí připadalo zrovna na tento den. Moc, která je blíž k občanům a zároveň zdůrazňuje sebevědomí a důstojnost společenství – tak by se ve zkratce dal charakterizovat recept na vítězství.

Jako rovným s rovným

Hlavním projevem společenských nálad v Polsku byl úspěch nezávislého kandidáta, bývalého rockera Pawła Kukize, který v prezidentských volbách získal 20 procent hlasů. Většina jeho voličů ve druhém kole pak podpořila kandidáta opozice. V současné době však charismatický lídr spíše klopýtá na obtížné cestě výstavby politického hnutí, jež by se mělo zúčastnit říjnových parlamentních voleb. Je zřejmé, že opozice má v Polsku jedinečnou šanci získat i druhé, důležitější mocenské centrum a možná i dosáhnout ústavní změny. Znamenalo by to vnitropolitický obrat k větší sociální citlivosti, spojené však s názorovým konzervatismem. Už samotný nástup Dudy do úřadu obšem znamená výrazné posílení „atlantického“ směřování Polska a důraz na spojenectví s USA jako jedinou sílu reálně schopnou zajistit obranu Polska a zbytku regionu před mocenskými choutkami Kremlu. První týdny by měly ukázat, že Dudova politika nebude zacílena protiněmecky, jak se občas píše. Nicméně bude asi patrný odklon od nynější pozice, již opozice vnímá jako klientský vztah pasivního čekání na rozhodnutí Berlína či Bruselu. Patrná bude i snaha o posílení regionální, především visegrádské dimenze polské zahraniční politiky, kterou podle konzervativců současná garnitura zanedbávala, a napomohla tak marginalizaci V4.

Komorowského, až příliš pasivního vůči evropským mocenským špičkám, tak střídá prezident, který sice nezpochybňuje přínos a smysl EU, nicméně dokáže jasně formulovat i polský zájem a polskou perspektivu. Oproti třem předchozím prezidentům, kteří nastupovali do funkce ve vysoce polarizované atmosféře, si Duda získal sympatie i mnoha voličů jiných kandidátů. Je to pozitivní znamení do budoucna a zřejmě také znak únavy společnosti z mnohaletých vyhrocených šarvátek mezi liberály a konzervativci. Usedlé krakovské měšťany, častý terč vtipů, v Polsku často ironicky označují jako „krakauery“. Nicméně klidný, střízlivý a metodický přístup nového prezidenta, který z tohoto města u Visly pochází, mu může nakonec pomoct rozdělenou společnost spojit. A může pomoct i ve vztahu k Česku. Koneckonců, i v Krakově je stále ještě cítit společné dědictví Františka Josefa…

Autor je polský publicista, současně působí v týdeníku Do Rzeczy