S americkým velvyslancem v Česku Andrewem Schapirem

Vinit můžeme jen Vladimira Putina

S americkým velvyslancem v Česku Andrewem Schapirem
Vinit můžeme jen Vladimira Putina

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Matka nového amerického velvyslance Andrewa Schapira Raya Czernerová, která se narodila v pražské židovské rodině, se dostala z protektorátní Prahy v roce 1939 až úplně na poslední chvíli. Teprve poté, co vypukla světová válka, získala jako pětiletá se svou sedmiletou sestrou Helgou povolení vycestovat za svými rodiči, kterým se už několik měsíců předtím podařilo odjet do Spojených států. Jejich babička později zemřela v Treblince, strýc v Osvětimi. Zavražděni byli i další příbuzní. Po Normanu Eisenovi tedy usedá do křesla velvyslance další diplomat s československými kořeny. A přišel zrovna do doby, kdy je český prezident kvůli svým výrokům chválen spíše v Moskvě než ve Washingtonu a kdy i premiér Bohuslav Sobotka zpochybňuje účinnost protikremelských sankcí či případnou přítomnost amerických vojáků ve střední Evropě.

Narazil jste po příjezdu do Prahy ohledně vaší rodinné historie na něco, o čem jste do té doby neměl tušení?

Našel jsem tu dva vzdálené příbuzné, o kterých jsem předtím nevěděl. Pomohla mně je najít jiná příbuzná, která žije v Seattlu, kam v 60. letech emigrovala. Zašli jsme na večeři, bylo to skvělé setkání. Vzal jsem s sebou fotky naší rodiny pocházející někdy z doby kolem roku 1910 a v nich jsme si ukazovali: „Tohle je moje prababička a její sestra byla zase vaše prababička.“

Noc před odletem do Česka jste prý nespal a celou dobu prohledával krabice po matce. Co jste tam našel?

Bylo to úžasné, dosud s tím nejsem u konce. Byly tam většinou dokumenty patřící mým prarodičům, které matka do té krabice uložila poté, co její rodiče zemřeli. Byly v češtině nebo němčině. Našel jsem tam vysvědčení mého dědečka i babičky i doklady o studiu na Karlově univerzitě. Byly tam i milostné dopisy mého dědečka adresované mé babičce, které jí psal do Prahy, než se vzali. On tehdy jako obchodník hodně cestoval, pobýval ve Vídni, v Budapešti nebo v Londýně. Líbilo se mi, že lidé v těch časech psali dopisy úplně jinak než my dnes v e-mailech. Velmi dlouhé, vybroušenou, až básnickou formou, krásným písmem.

Bylo tam i něco, co se vztahovalo k tragickým válečným událostem?

Objevil jsem tam pohlednici, kterou můj dědeček poslal své dceři, tedy mé tetě, v květnu 1938 z Londýna, kde byl na obchodní cestě. Tehdy pracoval pro firmu Shell. Byla to taková obyčejná, veselá pohlednice a já si uvědomil, že rodina vůbec netušila, co se blížilo. Na fotografii bylo zachyceno střídání stráží u Buckinghamského paláce, dědeček tam napsal: „Drahá Helgičko, měla by ses na ně přijet taky podívat!“ Svět se pak skutečně změnil. V té krabici byla také pohlednice, kterou moje prababička napsala den předtím, než ji deportovali do Terezína. Byla z července 1942, psala ji bratranci v Domažlicích: „Zítra se musím hlásit, nevím, co se bude dál dít. Tak zatím naviděnou. S láskou, Paula.“ A to byla úplně poslední zpráva, kterou jsme od ní dostali.

Vy jste se v zemi, kde se narodila vaše maminka, ocitl jako velvyslanec. Nemáte ale pocit, že jste přijel do nejtěžšího období v česko-amerických vztazích po roce 1989?

Nemyslím si to. Nechtěl bych příliš srovnávat různá období, jsem ale toho názoru, že česko-americké vztahy jsou nyní velmi silné. A i když jsou tu menší nevyjasněné záležitosti – a skutečně jde o menší záležitosti –, vnímám jako velké privilegium, že tu mohu být právě v roce 25. výročí sametové revoluce. To je právě nejlepší čas k tomu, abychom všechny důležité hodnoty, které naše země spojují, znovu potvrdili.

Jenže během nedávné návštěvy českého premiéra Bohuslava Sobotky v USA, právě ve dnech toho výročí, prezident Barack Obama nenašel čas na to, aby se s ním sešel. Nejde spíš než o shodu okolností o určitý signál či poselství?

S premiérem Sobotkou se sešel viceprezident Biden a to setkání bylo podle mě velice úspěšné. Původně bylo naplánováno jen na třicet minut, ale trvalo hodně přes hodinu, byl jsem u toho. Promluvili velmi upřímně o všech tématech, která se naskýtala. Takže to bylo velmi pozitivní.

A proč tedy prezident Obama nenašel skulinu ve svém programu?

Prezident se zrovna den předtím vrátil z dlouhé návštěvy Asie, takže si dovedete představit, že když se vrátíte z týdenní cesty, hoří na vašem stole milion věcí. A viceprezident Biden je člověk, který se už desetiletí intenzivně zabývá záležitostmi Ukrajiny, střední a východní Evropy. Zrovna několik dní po schůzce s premiérem Sobotkou odjel do Kyjeva. Viceprezident Biden už tu byl mnohokrát, vyprávěl nám o své cestě, kterou podnikl coby mladý senátor už v roce 1979, měl vždycky velký zájem o tento region, takže byl logickou volbou pro tuto schůzku.

Tedy pokud někdo bude hledat nějaké poselství v tom, že se Obama se Sobotkou nesetkal, tak se mýlí?

Ano, to by bylo nesprávné, to by byl omyl.

Nicméně někteří američtí politici znepokojení nad nedávnými výroky českých politiků, jež se týkaly Ruska, vyjádřili. Není však jistá změna postojů českých představitelů také důsledkem ústupu USA ze svých pozic ve střední Evropě během posledních let? Poté, co Obama přišel do Bílého domu, to vypadá, že Spojené státy o tento region už nemají stejný zájem jako předtím.

Nemyslím, že za to, čeho se Rusko dopustilo na Ukrajině, je možné vinit někoho jiného než Vladimira Putina. Zároveň si nemyslím – a nemyslí si to ani prezident –, že naše podaná ruka Rusku a jemu určená pozvánka do mezinárodní komunity, nabídka spolupráce a partnerství, byl omyl, za který bychom se teď měli omlouvat. Je jen velmi nešťastné, že Rusové tu podanou ruku odmítli, a je také velmi nešťastné, že Putin nemohl přijmout myšlenku, že orientace Ukrajiny bude proevropská. Neměli jsme jinou možnost než na to odpovědět.

USA vyvolaly kolem roku 2007 emoce a očekávání ohledně plánu postavit v Česku protiraketový radar. Pak tento záměr opustily. Nebyl to právě bod obratu, jehož důsledkem je, že někteří čeští politici teď vzhlížejí více k Východu?

Měli bychom mít jasno, co vedlo k rozhodnutí ohledně radaru. Radar a instalace protiraketových systémů nebyly nikdy zamýšleny jako ochrana před hrozbou z Ruska, ale dále z východu, hlavně z Íránu. A bylo to rozhodnutí lidí, kteří o tom vědí strategicky a vojensky mnohem více. Znamenalo to provést instalace v Turecku, což se ukázalo jako lepší řešení, pokud šlo o nebezpečí z Íránu. A já doufám, že lidé tady si to neinterpretovali špatně.

Brzy poté, co jste přišel do Prahy, oznámil jste svůj plán podporovat protikorupční aktivity a hnutí a zajistit pro tyto organizace granty. Jak byste vyvrátil obavy těch, kteří říkají, že hlavním záměrem americké vlády v těchto aktivitách jsou jisté politické cíle?

Já tedy od Čechů, s nimiž jsem mluvil, ať už to jsou obyčejní lidé, podnikatelé, nebo lidé z vlády, slýchám převážně ocenění, že jsme ochotni tohle téma pozvednout a snažíme se pomoct. Je to problém nejen v tomto regionu, ale také v mé vlasti, a proto bychom měli spolupracovat, abychom v potírání korupce dosáhli co nejvíc. Jde o to, vybudovat struktury a instituce, které vyústí v dobrou veřejnou správu. Ale je potřeba to dělat správným způsobem a já tady nechci nikomu kázat. Jak jsem řekl, máme podobné problémy na mnoha místech v mé zemi, v mém městě i v mém státě (Chicago, Illinois). Takže máme zkušenosti – a z tohoto důvodu chceme být nápomocní.

A jaké konkrétní plány v boji proti korupci máte?

Věřím, že na konci tohoto roku ohlásíme výběrové řízení pro granty určené lokálním skupinám, jejichž programem je zvýšení transparentnosti. Vím, že tu je skutečně mnoho lidí, i ve státních službách, kteří se v tomto směru o něco snaží. A jim pomáhá, pokud mohou říct: tady jsou základní pravidla a postupy, které můžeme použít. Máme zájem pomoci v tom i orgánům činným v trestním řízení.

Máte příklady z jiných částí Evropy, nejlépe západní, kde jsou USA podobně aktivní v rámci protikorupčního hnutí? Nebo je v tom Česko výjimečné?

Nejsem expert na ostatní země, ale nynější prioritou našeho ministerstva zahraničí je snaha pomoct zemím, které se potýkají s korupcí. Byl jmenován i koordinátor těchto projektů. V zemích, jako je Ukrajina, ale i jinde se ukazuje, že problém korupce není jen otázkou ekonomiky či férovosti, ale také bezpečnosti. Pokud vláda ztrácí důvěru či podporu svých lidí, a nebo když se otevírají dveře pro vstup určitých sil, které mohou politiku manipulovat nečestnými prostředky, může to vést k bezpečnostním problémům. Když se podívám na vaše poslední volby, byla korupce pro mnoho občanů velké téma, proto chceme na této platformě stavět a pomoct, jakkoli můžeme. Ale není třeba mít pocit, že je to zaměřeno specificky na Českou republiku.

Většina lidí se shodne, že korupce je špatná a je potřeba ji omezit, ale nemohou být tyto „čisté cíle“ využity či zneužity populisty? Nebyl to třeba právě případ posledních voleb?

Nejsem tou správnou osobou, abych takhle přímo komentoval českou domácí politiku. Ale jedna věc nemůže být zpochybněna – že občané byli tématem korupce velmi znepokojeni – a stále jsou. Zda na to politici navážou a udělají nějaký pokrok, zůstává na posouzení voličů.

Nedávno jste se sešel s nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem. Ten schůzku nechtěl komentovat. Můžete říct, co jste probírali?

Poté, co jsem sem přijel, setkal jsem se s tucty českých představitelů a politiků. Když jsem byl v Brně, měl jsem velmi příjemnou schůzku s Pavlem Zemanem, ale sešel jsem se tam i s hejtmanem, primátorem. Setkal jsem se i s lidmi z ministerstva spravedlnosti. Pan Zeman mi připadá jako velmi zanícený, inteligentní a pečlivý člověk. Vyprávěl mi o práci, kterou má za sebou, a já se zeptal, jestli jsou nějaké možnosti, jak bychom mohli pomoct.

Mladí Češi dnes Ameriku už často nevnímají podle toho, jak se zachovala za druhé světové války nebo jak podporovala odpůrce komunismu, ale jsou kritičtější, protože si pamatují jen události, které proběhly v minulých dvou dekádách. Měl jste možnost mluvit i s mladými, kriticky naladěnými Čechy?

Kvalita otázek mladých lidí, s nimiž jsem mluvil například na univerzitách, na mě udělala velký dojem. Přestože jedna z hlavních oblastí, na které bych se měl zaměřit, je mluvit o pochybnostech mladé generace, nemyslím, že by tu byl nějaký významný pokles (popularity Spojených států). Četl jsem v překladu váš velmi zajímavý článek, ale viděl jsem v něm i data z průzkumů veřejného mínění, jež ukazují, že podíl těch, kteří americkou zahraniční politiku vidí příznivě, je velmi vysoký. A to včetně mladých lidí. Pokud existují studenti, kteří jsou kritičtější, je to něco, co se dá očekávat, a je to v pořádku.

Amerika představuje, i navzdory kritice, mezi mnoha Čechy stále dobrou značku, byť ta těží hlavně z minulosti. Napadají vás nějaké novější příspěvky k posílení té dobré značky?

Když se dnes rozhlédnete po světě, USA se v partnerství se svými spojenci, jako je například Česká republika, zasazují za demokracii, svobodu, sebeurčení v bezpočtu míst. Samozřejmě na Ukrajině, která se nachází ve velmi nešťastné situaci. Podstupujeme test, my všichni, nejen USA. Podívejte se na Blízký východ, který je velmi komplikovaným místem. Povstala tam síla, která přišla s novým stupněm násilí, brutality, intolerance. Spojené státy zasáhly v koalici, která řekla: „Ne, tohle je potřeba zastavit.“ Pak je tu ebola. USA poslaly tisíce vojáků do Západní Afriky, aby pomohli zpomalit šíření této smrtelné nemoci. Aby se zvýšila prosperita všech, USA vyjednávají s EU smlouvu o volném obchodu, která bude skutečně historická, protože bude první mezi USA a evropskými zeměmi. Speciálně pro zemi závislou na exportu, jako je tato, bude převratná. Bojujeme proti změně klimatu, jde o prioritu ministerstva zahraničí, jsme v tom vedoucí silou a právě jsme vyjednali smlouvu, o níž by se dalo říct, že mění pravidla hry. Mám na mysli dohodu s Čínou o emisích. Těch oblastí je hodně a jsme šťastní, že Česká republika může být v mnoha případech partnerem.

Andrew Schapiro - Foto: Jan Zatorsky

Nejsou to ale spíše jen pěkné proklamace a nejde ve skutečnosti v každé zahraniční politice, včetně té americké, o zajištění bezpečnosti, ekonomického prospěchu a o ovlivňování jiných států v zájmu toho, co my chceme? Není všechen ten idealismus spíš politický marketing?

Myslím, že ani vy tomu nevěříte. Důvodem, proč USA a Česká republika mají tak silné vazby, je i to, že nezastávají, nepřijímají tenhle cynický či skeptický pohled. Když jsme zde v Evropě bojovali za druhé světové války proti fašismu, nebylo to proto, abychom získali území, suroviny, ale proto, že se tu objevila strašná ideologie a Amerika, země založená na ideji, že každý má právo na život ve svobodě, nemohla přihlížet tomu, jak je svět válcován tou hroznou silou. Když jsme pracovali na tom, aby se nešířil vliv Sovětského svazu, stálo to obrovské náklady. Opět nešlo o území, důvodem byla ideologie, která nám byla zcela cizí. A nyní odpovídáme na to, co dělá Putin nebo ti šílenci z Islámského státu... Teď jsem byl trochu patriotický, ale nejen proto, že to mám v popisu práce.

Vaším „zaměstnavatelem“ je váš bývalý spolužák z Harvardovy univerzity Barack Obama. Pamatujete si na první setkání s ním?

Na právnické fakultě bývají nejlepší studenti vybíráni do publikace, která vychází několikrát za rok. Dostal jsem se tam jako student třetího ročníku a Barack Obama jako druhák. Pamatuji si, že když promluvil na setkání těchto studentů, lidi se začali na sebe obracet a ptali se: „Co je to za chlápka?“ On působil mnohem inteligentněji než my všichni ostatní, vystupoval rozvážněji, dospěleji a citlivěji. V našich školách a možná i tady občas narazíte na někoho, kdo zvedá ruku každých pět minut a pořád chce mluvit. Ale tohle nebyl Barack Obama. On zvedl ruku jen jednou za hodinu, ale to, co řekl, všichni pozorně poslouchali. A myslím, že stejný zůstal dodnes.

12. prosince 2014