Na pěší zóně v centru bavorského Hofu křupe ráno napadaný sníh. Směrem od katolického kostela Marienkirche přichází skupina asi dvou tuctů snědých mužů, kteří na místní rodáky příliš nevypadají. Město ležící pouhých deset kilometrů od českých hranic má sice nejméně třítisícovou tureckou menšinu žijící zde už v několikáté generaci, ale tihle mladíci jsou žadatelé o azyl ze Sýrie a spěchají na kurz němčiny do nedalekého Domu evangelické mládeže.

V Hofu dnes žije něco málo přes sedm set uprchlíků převážně z Blízkého východu, velká většina z nich do města o 44 tisících obyvatelích dorazila loni. Tvoří nyní 1,5 procenta místní populace, což je o něco málo víc než se 1,1 milionu loni příchozích uprchlíků podílí na celkovém zalidnění Německa s 81 miliony obyvatel.

Čechy nekritizuji

U supermarketu Syřané v mrazivém počasí míjejí zde neohroženě sedícího Michaela Kuchenreutera, jejž částečně zahřívá oblak páry. Z kouře vytahuje bílou klobásu pro dalšího zákazníka. „Á Češi! Moje matka do Hofu přišla z Aše, v roce 1945 neměla na vybranou,“ usmívá se na nás párkař. V jeho hlase ani náznak výčitky a o téma, na nějž se ho tazatel z Česka ptá, projevuje neskrývaný zájem. „V Aši mám pár dobrých přátel a o uprchlících jsme už několikrát mluvili,“ říká osmapadesátiletý muž.

S českými kamarády se syn sudetské běženkyně z roku 1945 v názoru na přijímání uprchlíků příliš neshodne. „Je takový zákon, že když se loď potápí, vezmete její pasažéry na palubu,“ prohlašuje Kuchenreuter, podle nějž je otevřená náruč Německa, tak jak ji ještě loni propagovala kancléřka Angela Merkelová, vůči lidem utíkajícím z válečných oblastí samozřejmostí. A jak se později dozvídáme, v Hofu je párkařův vstřícný postoj hodně rozšířený.

Přestože jsme byli jen deset minut jízdy od Aše, připadali jsme si během hovorů s místními jako v jiném časovém pásmu. A to navzdory výsledkům průzkumů veřejného mínění, které se po silvestrovských útocích v Kolíně nad Rýnem mění i v Německu.

Podle lednového průzkumu CVVM je šedesát procent Čechů proti přijímání běženců, a to včetně těch prchajících před válkou (české úřady přitom loni udělily azyl jen 71 uprchlíkům). „Já Čechy za jejich postoj nekritizuji. Chápu, že žili dlouho v komunismu a nejdřív se chtějí pořádně nadechnout,“ říká párkař Kuchenreuter smířlivě. Jenže v menšině začíná být i ve své vlasti. V lednu v některých výzkumech (například televize ZDF) poprvé převažují ti Němci, kteří se domnívají, že jejich stát imigrační vlnu nezvládne. Takových bylo 60 procent.

Žádná podobná anketa v pohraničním Hofu neproběhla. Zmapovat postoje tamních obyvatel a zjistit, jak se tu daří utečencům v zjitřené době, jsme se tedy vydali sami.

Málo kebabu v turecké čtvrti

„Ich komme aus… war. Přišel jsem z války,“ souká ze sebe směsicí němčiny a angličtiny čtyřiadvacetiletý Afghánec Sádik. U stolu v učebně, kde právě probíhá lekce německého jazyka, sedí dvanáct mladých mužů, převážně z Afghánistánu a Etiopie, a jediná žena. Ukrajinka Anastasia z Doněcka, kterou doprovází její přítel. Všichni jsou žadatelé o azyl, z čehož plyne nárok na bezplatnou výuku, ale především na ubytování a měsíční apanáž 310 eur určených na jídlo, oblečení a kapesné.

Někteří jsou tu pouze pár měsíců a němčina jim ještě příliš nejde. Třeba třiadvacetiletý Ali Bayat z Afghánistánu, který tvrdí, že byl ve výběru tamní fotbalové reprezentace, přišel po strastiplném putování včetně plavby přes Egejské moře do Bavorska teprve v říjnu. „Německo je nejlepší. Lidé jsou tu milí jako mí vlastní bratři. A proto říkám: Deutschland – King of Europe,“ pronáší.

Učitel Raimond Kaap se rozhodne novináře zapojit do výuky a přiměje jednoho ze studentů položit návštěvě otázku: „Jak se daří uprchlíkům v Česku?“ Snažím se co nejjednodušeji vysvětlit, že naše vláda se jich rozhodla přijímat co nejméně, výdaje na ně jsou s Německem nesrovnatelné, o ostnatých drátech kolem takzvaných detenčních center, kam jsou mnozí posíláni, obráni o peníze a pak opět vypuštěni, raději pomlčím. Z pohledů přítomných je i tak zřejmé, že se do Česka nepohrnou.

Po hodině němčiny kráčíme se skupinkou uprchlíků městem. Pražádná pozornost ani nevraživé pohledy. Od loňského srpna, kdy do Hofu začaly jezdit autobusy uprchlíků, přerozdělovaných sem podle spolkového klíče z Pasova, Mnichova či Bayreuthu, jeden za druhým, si lidé na exotické postavy zvykli. Jen když na lávce přes železniční trať míjíme partu bavorských teenagerek, vyprsknou dívky v smích a cosi na cizokrajné mladíky rozjíveně pokřikují. „Měl jsem německou holku. Byla z Bayreuthu, ale byla to hrozná lhářka, protože mi nedávno řekla, že má kluka,“ svěřuje se stále očividně otřesený Ali.

Dorazíme až do čtvrti kolem vlakového nádraží, kde žije už léta nejvíc hofských Turků (těch, kteří dosud nemají německé občanství, je podle radnice v Hofu zhruba 1600) a kde Ali a jeho kamarádi bydlí. „Turecké“ ulice tu nejsou ničím nápadné, snad jen tím, že na rozdíl od centra je tu méně bister s kebabem. Ta jsou určená spíše pro Bavory, Turci si pro sebe vaří doma. V Hofu jsou dvě muslimské modlitebny, zřízené v opuštěných domech už před lety. Pro stovky loňských přistěhovalců, z nichž je téměř 90 procent vyznavačů islámu, podle radnice žádná nová mešita vybudována nebyla. Viditelně tedy migranti charakter města nemění.

„Sedm set uprchlíků mi na Hof zas tak moc nepřijde,“ prohodí před kavárnou v centru města pokuřující devatenáctiletý Thomas, prodavač z nedalekého obchodu s oblečením, podle nějž je dobře, že lidé prchající před válkou dostali v Německu šanci. „Ve městě je téměř nevidím,“ dodává.

Ze 700 současných žadatelů o azyl bydleli v půli ledna ve společné ubytovně pouze čtyři lidé, všichni ostatní mají vlastní byty poskytnuté radnicí, většinou roztroušené v domech po celém městě. Jediným místem, kde je soustředěné větší množství uprchlíků pohromadě, konkrétně 213, je malý panelák stojící právě poblíž „turecké“ nádražní čtvrti. Je volně přístupný komukoli, není tu ani žádná recepce. Právě tam bydlí Ali Bayat, ve skromném pokoji, který sdílí se svým bratrancem. „Napište, že chci hrát v Německu fotbal,“ prosí údajný afghánský reprezentant, když nám ukazuje legitimaci, která podle něj dokazuje, že hrál coby krajánek první íránskou ligu.

Novoroční útok

I v Hofu jsou lidé, kteří vstřícnost k imigrantům kritizují. Například ve straně, která to má v popisu práce. „Po událostech v Kolíně zavládl mezi obyvatelstvem určitý pocit nejistoty. Stoupla poptávka po pepřových sprejích nebo poplašných pistolích,“ tvrdí ekonom Michael Wüst, který je místopředsedou bavorské pobočky strany Alternative für Deutschland, úspěšné především v sousedním Sasku. Osobně prý však Wüst v Hofu žádného člověka, jenž se začal připravovat na střet s uprchlíky, nezná, vychází z „celoněmeckých“ ohlasů na internetu. „V Hofu lidé uprchlíky zatím celkem akceptují,“ připouští.

Hofská policie podle Rainera Krausse, mluvčího tamní radnice vedené CSU, v loňském roce žádné kriminální činy uprchlíků nezaznamenala. „Přirozeně dochází k občasným třenicím mezi mladými muži, kteří žijí měsíce spolu, ale to považujeme za úplně normální,“ říká Krauss. A dodává, že radnice ani po událostech v Kolíně a kritice Merkelové i z řad CSU přístup k běžencům nemění. Bezproblémovou statistiku porušily až první hodiny roku 2016. Krátce před svítáním prvního lednového dne napadl podle policie u zastávky autobusu v Hofu „se sexuálním záměrem“ devětadvacetiletou ženu o osm let mladší Iráčan, uchazeč o azyl. Měl ji dokonce udeřit pěstí, ale žena se ubránila, na pomoc jí také přispěchali kolemjdoucí a násilníka po několika minutách dopadli policisté, načež skončil ve vazbě. „V Hofu registrujeme ze silvestra na Nový rok už jen jeden násilný čin, loupežné přepadení, kde jsou pachatelé neznámí,“ sděluje mluvčí policejního ředitelství kraje Horní Franky Alexander Czech. Podle policejní zprávy dva blíže nepopsaní mladíci zhruba kolem sedmnácti let v mikinách s kapucou obrali na ulici jednapadesátiletého muže o peníze.

Můžeme vás obejmout?

„Postávají v noci venku, dělají virvál, jsou agresivní,“ vypráví Monika Weinholdová. Majitelka hotelu Deutsches Haus nacházejícího se nedaleko pěší zóny nelíčí chování uprchlíků, ale mladých Němců, kteří propadli zlu, o němž se kvůli běženeckému tématu v Bavorsku nyní mluví možná méně než dříve. „Fetují crystal meth, pervitin, který se sem vozí z Česka. To je daleko horší problém než migranti,“ myslí si hoteliérka. Také podle dat bavorského ministerstva vnitra množství zajištěného pervitinu pocházejícího z Česka v Bavorsku rok od roku stoupá a v roce 2014 zemřelo v této spolkové zemi na předávkování touto drogou čtrnáct lidí. Jen státní zastupitelství v Hofu vedlo loni kvůli pervitinu 2134 trestních řízení.

„Uprchlíci? Některým lidem se nelíbí, že chodí ve skupinkách, mají mobily a značkové tepláky, ale mně je to jedno. V Hofu je spousta volných bytů, mladí odcházejí, proč těm lidem nepomoct?“ říká Weinholdová. Když se řekne uprchlická vlna, vybaví se jí prý spíše podzim 1989, kdy byl Hof „hotspotem“ pro tisíce východních Němců. Nejdříve pro ty, kteří našli azyl na pražské německé ambasádě a přicestovali sem „vlakem svobody“, a po pádu berlínské zdi desetisícům dalších ze sousedního Saska. „Po městě chodily zástupy, nevěřícně zírali do výkladů, u nás se pořád ptali, jestli si můžou dojít na záchod. Zvala jsem je do hotelu na snídaně zdarma, aby viděli, že z pádu zdi máme taky radost,“ směje se podnikatelka. Hof je na uprchlíky zvyklý. Stal se „překladištěm“ pro vystěhované sudetské Němce, ale také první zastávkou pro řadu Čechů, kteří prchali po roce 1948 před komunismem.

Nezměnila ale Monika Weinholdová názor po zprávách o silvestrovském napadení žen v německých velkoměstech? „Ne. S tím, že sem pošlou i ty, kteří budou chtít dělat bordel, se přece počítalo. Máme kvůli tomu házet všechny do jednoho pytle?“

Přestože kolínské útoky byly v půli ledna v německých médiích stále velkým tématem, mnohé místní to nechávalo v klidu. „Neustále se píše o těch pár lidech, kteří udělali něco špatného. Myslím, je to záměr, abychom najednou byli proti uprchlíkům. Ptám se, kam až to může dojít,“ zlobí se Inge Lebermannová, učitelka, která popíjí kávu v Café Altstadt poblíž Marienkirche.

Wendy Müllerová-Elliotová, rodačka z Velké Británie, která má na hofské radnici na starosti koordinaci uprchlíků, tvrdí, že žádného nepřístojného chování mužů z Východu vůči ženám si od léta v Hofu nevšimla. „Ani moje sedmnáctiletá dcera. Bere to s nadhledem, nepropadá panice,“ ujišťuje. „Ochota Německa pomáhat je dobrá, je otázka, kde je hranice. Možná byla dosažena, ale to já nevím, uvidíme,“ dodává.

„Je komické, že v zemích, kde nemají téměř žádné uprchlíky, z nich mají takový strach. Například v Sasku,“ prohodí radní Christine Schoernerová (Zelení), jež s Müllerovou-Elliotovou spolupracuje. „Ptáte se, jestli události v Kolíně nezměnily nás. Myslím, že změnily uprchlíky. S některými jsme se dříve zdravily objetím, jak to mají ve zvyku, ale teď se ptají: Můžeme si to ještě dovolit?“

Stará vina

Zatímco v Hofu – až na čtyři jedince bydlící ve zmíněné nouzové ubytovně – všichni uprchlíci žijí samostatně, v nedalekém Selbu jsou stále dvě „uprchlická zařízení“. V tom větším žije 64 lidí převážně ze Sýrie. „Tábor“ se na první pohled velmi liší od těch, jaké známe z Česka. Žádné ploty, natož žiletkové, žádná ostraha. Jde o bývalý Parkhotel, není to luxus, maximálně dvě hvězdičky a zvenčí se dovnitř dostanete až poté, co vám někdo ze zaměstnanců nebo obyvatel otevře dveře. „Jestli lidi v okolí neměli strach a nechtěli postavit třeba plot? Ne, nejsme vězení,“ diví se otázce vedoucí ubytovny Aalmoed Janssenová.

Je čas oběda, většina „hostů“ Parkhotelu je ve svých pokojích, na chodbě pobíhá několik dětí. Pobyt se tu může protáhnout i na několik let – dokud nebudou vyřízené jejich žádosti. Už mezi nimi nejsou Balkánci, kterým vláda právo na azyl neuznala a přesunula je do střediska v Bamberku. Ale Syřané, mnozí Iráčané, Afghánci či Eritrejci z Hofu nebo Selbu mají velkou šanci, že zůstanou v Německu napořád. Pokud se spolková politika, jíž nyní otřásá vzpoura proti Angele Merkelové, výrazně nezmění.

„V hlavách Němců vůle pomáhat stále je,“ míní Udo Münzel, jenž má za vládu Horních Franků integraci běženců na starosti. „Myslím, že to souvisí s vědomím závažné viny, kterou si neseme z doby Adolfa Hitlera. Pomáhali jsme sudetským Němcům, pak emigrantům z Čech. V naší generaci to je pořád zakořeněné. V těch příštích to už možná nebude.“