Chudne střední třída, nebo je na tom lépe než kdykoli předtím? Vzdělanci se často přimknou k nejmajetnější vrstvě a snaží se manipulovat společností proti živnostníkům, soudí profesor sociologie. Čtyři odborníci diskutují o snech a nočních můrách středního stavu i o tom, jestli jsou pro něj důležitější finance, nebo volný čas.

Nejeden příslušník střední třídy s podezříváním a závistí sleduje ty, kteří jsou „nahoře“, a zároveň má pocit, že se propadá k nižší ekonomické vrstvě. O tom, nakolik jsou tyto averze a obavy oprávněné, diskutovali v Salonu Echa děkan Fakulty sociálních studií Vysoké školy finanční a správní Petr Matějů, ekonomka Ilona Švihlíková z Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů, teolog a expert na regionální rozvoj Tomáš Tožička a ekonom Daniel Münich z Centra pro ekonomický výzkum a doktorské studium (CERGE).

Považujete se za příslušníky nižší, nebo vyšší střední třídy?

Münich: Já nevím, co ten koncept přesně znamená. Nikdy se mi to nepodařilo definovat.

Matějů: Bylo by smutné, kdybych se jako sociolog nedokázal zařadit. Na tuto otázku vám odpovím, že vyšší, protože vysokoškolské vzdělání, profesorský titul a funkce děkana k tomu nutně vede.

Švihlíková: Subjektivně bych se považovala za nižší střední třídu, pokud bych se vůbec považovala za střední třídu. Z hlediska ekonomického se na to můžeme dívat různými pohledy, třeba si stanovíme rozpětí 70 až 150 procent mediánového příjmu. Do střední třídy patří ti, kteří jsou schopni tvořit úspory.

Tožička: Já jsem možná nižší střední třída, protože máme hodně dětí a v rodině nízké příjmy na osobu. Dnes se dolní okraj střední třídy posunul velmi nízko, zatímco vyšší třída vylétla někam, kde historicky ještě nebyla. Příjmové rozdíly mezi tou nejnižší a nejvyšší třídou jsou tak astronomické, že vlastně si je ani nedovedeme představit. Střední třída je na tom dnes, co se týče kvality života, možná hůř, než na tom byla před 30, 50, 60 lety.

Matějů: Už Aristoteles jasně pojmenoval střední třídu jako skupinu, která musí početně převážit nad tou nejnižší mimo jiné proto, aby nepřevládli ti nejnižší, protože ti mohou být náchylní k tomu, nechat se tyranem zlákat k jakémukoliv směru vývoje společnosti. Nechají se koupit. Špička, elita, má téměř neomezené mocenské choutky a může společnost ruinovat právě tímhle. Jestliže střední třída je dostatečně velká, vládne cosi, co nazval Aristoteles vládou rozumu, a to je nejvyšší filozofické vymezení střední třídy. A od dob Aristotela se bere střední třída jako základ stability společnosti. Jestliže se podíváme na současnou střední třídu, vidíme, že tuto stabilitu už příliš neudržuje. Cítí se ohrožená, navíc panuje napětí mezi starou a novou střední třídou. Ta stará, tedy malí a střední podnikatelé, skupina, která je naprosto nezastupitelná v moderních společnostech, zajišťuje zaměstnanost, to dnes nedělají velké korporace. A ta nová střední třída, vzdělanci, se bohužel velmi často přimkne k elitě, stává se její služkou a snaží se manipulovat zbytkem společnosti proti staré střední třídě.

Münich: Možná by tu diskusi rozvášnilo, kdybychom si řekli, kdo v té střední třídě v současnosti naopak není.

Jak jim budeme říkat?

Matějů: Dole je nižší třída. Nepatří tam ti, kteří nedisponují žádným kapitálem a jsou námezdní pracovní síla. Jsou nevzdělaní, prakticky bez majetku a nemají co nabídnout kromě svých rukou. Ta vyšší třída je třída, která žije už jen z majetku, ze spekulací a z renty. A ještě se vyznačuje specifickým životním způsobem, a tím je hédonismus. Klasická stará střední třída, podnikatelé, žila protestantskou etikou: Spoř a investuj. Vyšší třída ale už nespoří a neinvestuje, tito lidé pouze spekulují a společnosti toho moc nepřinesou.

Tožička: Navíc spousta těch superbohatých lidí jsou sami zaměstnanci, nejsou to majitelé těch firem. Ředitel Fordu má tisícinásobné příjmy průměrné mzdy ve Fordu.

Matějů: Tato část řekněme elity nemá prakticky žádný pozitivní vliv na rozvoj a stabilitu. Ve chvíli, kdy se blíží krize, co udělají? Přesunou kapitál okamžitě do jiné části světa. Stará střední třída se drží kapitálu, ona se odstěhovat nemůže.

Münich: Říkáte, že jsou neužiteční, neproduktivní, že jen žijí z čehosi, k čemu náhodou přišli. Ale to je špatná definice horní třídy, tvrdit, že jsou vlastně zbyteční a paraziti. Asi bychom mezi nimi našli i lidi, kteří jako manažeři zásadním způsobem ovlivnili směřování své země, odvětví.

Chudne střední třída, nebo je na tom lépe než kdykoli předtím?

Matějů: Nechudne, je to věc relace. Je na tom stále lépe, protože životní úroveň se v civilizovaných zemích zvyšuje. V relaci vůči špičce a tomu, co je pod ní, se mění její pozice, ale stoprocentně se mění k horšímu ve srovnání s elitou. To jedno procento na sebe koncentruje stále větší podíl majetku a příjmů. A střední třída, ačkoliv se jí nepochybně daří lépe a její příjmy i spotřeba jdou nahoru, se tváří tvář tomu, co se děje na absolutním vrcholu, přece jen cítí, jako by neměla stejné šance.

Americký ekonom a Clintonův ministr práce Robert Reich spočítal, že v roce 1978 byl průměrný příslušník nejmajetnější desetiny procenta Američanů 220krát bohatší než průměrný Američan, dnes je bohatší 1220krát. Je v Evropě trend jiný? A musí to být vlastně nutně špatně pro střední třídu, když se nůžky sice rozevírají, ale ona sama se hůř nemá?

Švihlíková: Ze Spojených států se ty trendy většinou šíří dál. Když se podíváme na 60. léta, průměrný Američan pracoval u automobilky a vydělával 30 dolarů, dnes je nejčastěji frekventované zaměstnání v soukromém sektoru u Wallmartu a tam je 8,50 na hodinu. Jeden z největších sektorů pracující chudoby má Německo, o tom se poměrně málo mluví. Vývoj mezd nám jednoznačně ukazuje, že se od 70. let dramaticky rozpojuje vazba mezi růstem produktivity práce a mzdami. A to ve všech vyspělých zemích.

Matějů: Asi jste viděli dokumentární film Inequality for All, právě s Robertem Reichem. Ve filmu vystupují tři nejbohatší kapitáni americké ekonomiky a ti přiznávají, že vlastně už nepřinášejí pracovní místa ani nepromýšlejí, kam kormidlovat v rámci své země, ale kde jinde ve světě mohou zhodnotit svůj kapitál. Neřekl jsem, že jsou to příživníci, je to přirozené a oni se tím nijak netají. Pracovní místa i v dobách krize paradoxně vytváří stará střední třída, protože investuje a nemůže ze země odejít, tedy ne masově.

Mě by ale zajímalo spíše Česko. Jak postihla krize zdejší střední třídu?

Münich: Je třeba vědět, že lidé žijí současností, že si pamatují několik posledních let – a to byla právě krize a během té krize střední třída lehce propadla vůči spodní třídě. Spodní třída si v žádném případě nepolepšila, ale ta střední si pohoršila.

Matějů: My jsme se ve výzkumech ptali lidí, do jaké míry se cítí být příslušníky střední třídy, což je podstatné třeba pro volební chování. Jestli budou, či nebudou čelit politickým extrémům. Od počátku transformace nejprve stoupal počet těch, kteří se identifikovali se střední třídou, protože měli pocit, že se najednou otevírají možnosti. Zhruba od roku 1997 nastal prudký pokles, aniž se výrazně zhoršily ekonomické podmínky střední třídy. Důvodem bylo právě to, že lidé dostali informaci, že se nad nimi odehrává něco, o čem neměli ponětí. Ptali se: Jsem já střední třída, když teprve tam nade mnou se odehrává ten krásný život?

A pokud podle nějakých výpočtů víme, že „ti nahoře“ mají stále víc peněz, a my máme dlouhodobě přinejlepším pořád stejně, je to pro střední třídu v zásadě špatně?

Matějů: Každá frustrace je špatná.

Münich: Český statistický úřad má určitě tabulku, která ukazuje, že nominální a reálné průměrné mzdy v dlouhodobém horizontu rostou. Možná dva roky v krizi tam byla nula, a možná i klesly, ale je to průměr a vím, že průměr může zkreslit i to, že vám odpadne jeden okraj té distribuce, nahoře nebo dole, zatímco v tom středu se nemusí dít nic. Navíc nedoceňujeme řadu kvalitativních zlepšení, která mají služby i zboží a jež se už do cen nepromítají.

Tožička: S tím zásadně nesouhlasím. Myslím si, že kvalita života za posledních padesát let šla dolů. Je tu nárůst závislosti na drogách, počítačové i další závislosti, na pornografii, gamblingu... Můj otec byl mladý ve 20.–30. letech a patřil mezi ty nejchudší. Jeho otec byl alkoholik, matka uklízela a živila rodinu, a přesto v té době měl možnost chodit do sportovních kroužků dělnické tělovýchovné jednoty a dostal tam vybavení. Něco takového dnes sotva najdete. Takový člověk nemá dnes vůbec šanci se začlenit do společnosti nebo jeho dítě chodit do kroužků. Už dvacet let nepouštíme děti ven, protože technologický rozvoj a znečištění neumožňují, aby si děti hrály venku. Jedna z nejcennějších věcí, kterou si dnes můžou dovolit jen ti nejchudší a nejbohatší, je umřít doma se svými blízkými, kteří se o vás budou starat. To si prostě naprostá většina střední třídy nemůže dovolit. Před dvaceti lety bylo normální, že jste si vzal do práce plavky a šel jste se po práci vykoupat do nějakého rybníku a nedostal jste z toho žádnou alergii. Dnes jste v naprosté většině rád, když se jdete vykoupat nebo máte nějaké volno o víkendu. V dlouhodobém trendu kvalita života střední třídy na Západě jde dolů.

Jak vy jako ekonom vidíte otázku kvality života střední třídy?

Münich: Mám pocit, že romanticky vzpomínáte jen na to hezké a na to špatné jste zapomněl. Svět se prostě mění a přináší pozitivní a negativní věci.

Rozdíl mezi střední třídou v Česku a třeba v Německu může ilustrovat i to, že u nás jsou mzdy na zhruba třiceti a něco procentech německých mezd. Přitom produktivita práce je prý na sedmdesáti. Sedí ten poměr?

Münich: Když si český plat směníte za eura, vyjde vám to na těch 30 procent, ale když zakomponujete různé ceny služeb, jsme na tom výrazně lépe.

Švihlíková: Je to 40 procent.

Jak je možné české střední třídě pomoct?

Matějů: Dávat jí najevo, že je tím, o co se můžeme opřít. Za druhé je potřeba ji daňově podpořit a ne ji daňově škrtit. A vzdělání musí fungovat jako výtah do střední třídy. Segregace našeho školského systému, která funguje na dělení už v 6. třídě základní školy, je asi největší v Evropě a je děsivá. Jestliže do nové střední třídy je cesta zarubaná, rodí se další frustrace. Střední třída se vždy vyznačovala tím, že byla otevřená, nasávala a umožňovala mobilitu.

Švihlíková: Ale abychom si nedělali iluze, že někdo vzdělaný jde automaticky nahoru. Často to docela překáží. Pokud máte politicko-ekonomické struktury, kterým moc nezáleží na tom, co umíte nebo víte, nýbrž to spíše překáží, zato máte informace na Lojzu a Pepíka, které můžete vydírat, tak sociální mobilita vůbec nefunguje. Což může být další zdroj frustrace.

Nemyslím, že by převládal pocit, že člověk tady nemá šanci dostat se do tzv. mocenských struktur, že by to bylo úplně nereálné.

Matějů: Poslední studie OECD ukazují, že struktury vzdělání a pozice se novým příchozím spíše uzavírají. To je fakt, ale u nás to ještě není tak dramatické.

Jaký vliv na střední třídu má ekonomická globalizace?

Švihlíková: To je další ohrožení, protože spousta firem reagovala tak, že struktura se začala zplošťovat, dole je tzv. nízký operativní management a pak ta špice. A místa jsou stále častěji outsourcována. Vědomí, že v Číně je dalších 50 milionů lidí, kteří mohou dělat totéž co já, jenže xkrát levněji, samozřejmě vytváří strach, o kterém jsme tu hovořili. Když hovoříme o kvalitě života, nestačí mluvit o příjmu a o tom, že roste počet aut, ta nejistota a pocit ohrožení jsou naprosto zásadní. Potom se tyto pocity přelévají do politické roviny. Pak jsou samozřejmě další věci jako dluhy, zadlužení domácností je enormní.

Jak se mění politické smýšlení střední třídy?

Matějů: Když jsem sledoval, jak se vyvíjí identifikace se střední třídou, ukázalo se, že zklamání z toho, že do ní už pravděpodobně nepatřím, v tu chvíli změnilo volební chování. Dokonce i živnostníci začali na konci 90. let volit doleva, což je u živnostníka v našem prostředí paradoxní. A pokud živnostník začne volit doleva, je to výraz určitého zoufalství, protože nevidí rovné příležitosti a férovou konkurenci. Takže si radši říká: Dejte mi redistributivně můj díl, než abych soutěžil, protože soutěž je neférová.

Münich: Takové rozdvojení středostavovské duše.

Matějů: A to není frustrace ze životní úrovně, ta, myslím, je ta nejmenší. Největší frustrace u střední třídy nastává tehdy, když vnímá omezení konkurence, kterou by střední třída jinak mohla použít ve svůj prospěch. Ona chce férovou konkurenci.

Není typický pocit příslušníka střední třídy ten, že neustále něco marně dohání, pokulhává za těmi, kteří jsou na tom líp? Že musí přidat, aby si mohl pořídit hypotéku, kterou by si přál? Není to vlastně něco jako motor té společnosti?

Matějů: Pokud je to něco jako motor, je to dobře, ale nesmí to dospět do situace, že to je beznadějné. Třeba příliš velká hladina korupce vede k pocitu, že je to beznadějné. Kdežto motor, čili pořád doháním, pořád se snažím – inovovat, získat více zákazníků, založit další firmu –, to je v pořádku. Takže jde o tu míru frustrace, která může vést v určité chvíli k pocitu: Tak a dost – a teď mě budete živit.

Münich: Když si vezmete USA – tam mají data – a jejich výzkumy o vnímání pocitu, jak jsou spokojení, zjistíte, že v dlouhodobém horizontu se Američané cítí pořád stejně, přestože se mají v průměru neskutečně líp, než se měli před sto lety.

Sociologové upozorňují na to, že v éře globalizace padá břímě financování tzv. sociálního státu na střední třídu, protože nadnárodní firmy se z toho vyvlečou a jdou raději jinam, kde je s tím nikdo moc neobtěžuje. Pomohly by regulace?

Matějů: Jsem dalek toho, abych věřil, že jde regulovat všechno. Negativní stránka je, že se poměrně rychle může přesouvat kapitál, aniž můžeme ovlivnit, jaké to bude mít důsledky. To důležitější je, aby stará střední třída měla podmínky pro existenci a růst, protože ta zajistí stabilitu té země. To neznamená, že budeme vyhánět kapitalisty! A protože nemůžeme naštěstí regulovat tak, jak bychom si někdy přáli, musíme balancovat. Pokud bude mít třeba Škodovka zázemí malých středních firem, což tady má, tak tu bude zůstávat. Víc s tím nemůžeme dělat. Jinak bychom museli zavést diktaturu, ale to snad dělat nebudeme.

Švihlíková: Představa, že regulujete kapitál, a proto jste diktátor, mi tedy přijde mimo. Na střední třídu je činěn tlak z mnoha směrů. Má nést náklady, trpí nejistotou, je zadlužená, tohle všechno působí na její chování a politické preference. Když na ni klademe nároky, aby byla stabilizátor politicky a ekonomicky, musí mít k tomu nějaké podmínky. Mluvíme o malých a středních firmách, vypadá to romanticky a hezky, ale ty jsou suverénní jen zdánlivě. Ony jsou totiž na nadnárodní firmy napojené nedůstojným způsobem. Znám spousty živnostníků, kteří vypadají jako velice samostatní, ale ve skutečnosti dělají pro jednu fabriku.

Matějů: Jeden nástroj vláda vždycky má, pokud budu mluvit o možnosti tvořit kapitál, a tím je úvěrová politika. Malé a střední podniky musejí mít pocit, že mají podporu, že získají úvěr za slušných podmínek.

Švihlíková: K té dostupnosti úvěrů: když se podíváme na náš finanční systém, kdo mu dominuje? Jsou to velké nadnárodní banky. A co tu dělají? Odvádějí kapitál do zahraničí, ve stovkách miliard. Nemáme regionální ani malé banky. Těm nadnárodním finančním skupinám je pan Vomáčka, truhlář, totálně ukradený. A také tu musí být mzdová úroveň, aby si lidé mohli produkty malých a středních firem dovolit. Na besedách mi říkají živnostníci: Já dělám pro Němce, Rakušany, protože tady svoje kvalitní řemeslné zboží neprodám.

Münich: To ale rozplétáte problém od konce, mzdu samu od sebe nezvýšíte. A pak jsem slyšel, že za všechno neštěstí mohou zahraniční korporace a že nejlepší bude je vytěsnit. Ale jestli někde problém je, máme ho my sami tady v nefunkční státní správě, v neefektivní regulaci, což jsou zákony, v jejich vymáhání. To jsou věci, které soukromý sektor nevyřeší.

Nehrozí, že bezradná střední třída bude hledat recept v příklonu k extremismu?

Matějů: Málokdy hrozil extremismus tak jako v současné době. Pro to je evidence. Když se díváme na volební preference střední třídy, vidíme, že má zásadní odpor volit jakýkoliv extrém, protože extrém vždy znamená změnu podmínek, ale střední třída potřebuje stabilitu: když investuju, potřebuju, aby moje investice nepřišla vniveč. Je jedno, zda je to vzdělání, či malý kapitál. A já se bojím, že pokud bude střední třída frustrovaná, začne volit extrém. Ostatně jeden z příkladů, kdy střední třída totálně selhala, bylo Německo a nacismus. Neříkám, že se to tady děje, ale je třeba extrémy studovat, abychom věděli, co se může stát. U nás střední třída v 90. letech jednoznačně odmítala krajní levici i krajní pravici, ale teď vidíme v jiných státech, že extremismus začíná být problém číslo jedna. Potřebujeme stabilní velikou skupinu, která se tomu bude efektivně bránit. Alespoň ve volbách, když ničím jiným.