Po úspěchu svého filmu "Generace singles" o problémech, s nimiž se potýkají lidé žijící sami, se dokumentaristka Jana Počtová zaměřila na další celospolečenské téma 21. století. Ve svém novém celovečerním dokumentu Nerodič, který bude mít premiéru 21. září, na šestici svých přátel ukazuje proměny tradičního uspořádání v rodině a (ne)rodičovství. Jedná se přitom o téma, jež se svobodné sedmatřicetileté režisérky přímo dotýká.

„Je rodina opravdu tak v háji, jak se všude tvrdí?“ To je otázka, kterou si kladete na začátku dokumentu Nerodič. Našla jste na ni na konci natáčení odpověď?

Nemyslím si, že je rodina v háji. Jenom změnila svoji formu. Do natáčení jsem vstupovala s obavami – přeci jenom žijeme v hektickém 21. století, kdy se mění ustálené vzorce, ve kterých jsme byli vychovávaní. Dlouho jsem se obávala toho, založit si vlastní rodinu. Chtěla jsem, aby mé dítě vyrůstalo v úplné rodině a nemělo problémy, které do něj zaseje partnerská nerovnováha. Na konci natáčení jsem si uvědomila, že je úplně nepodstatné řešit podobné otázky, protože tyhle strachy máme všichni. A neznamená to, že se jim máme poddávat.

Ve filmu jste zachytila dva roky v životech šesti svých přátel. Je mezi nimi matka samoživitelka, otec se střídavou péčí o svou dceru, lesbický pár, který vychovává dvě děti a pro třetí hledá dárce spermatu, nebo naopak manželé, kteří děti nechtějí. Chybí tu ale, alespoň na první pohled, tradiční funkční rodina. Proč?

Nevím, co znamená pojem tradiční funkční rodina. Nechci říct, že kolem sebe takové lidi nemám, ale definujte slovo funkční. To, že ti lidé spolu jsou, ještě neznamená, že je ta rodina funkční. Je ta funkčnost v tom, že spolu ti manželé vydrželi? Kde se ale tohle dogma vzalo? Kde je napsáno, že jediná správná cesta, aby bylo dítě šťastné, je, když bude mít mámu a tátu, kterým to třeba ale zrovna nefunguje? A co znamená tradice? Za dob mé babičky, jíž bude v lednu sto let, bylo naprosto přirozené jít na první rande s mým dědou v doprovodu své sestry. Ona by mohla tvrdit, že se svět strašně změnil, že nefunguje tradičně. Nebo ještě jinak – dřív byla velmi často manželství uzavíraná z čistě ekonomických důvodů, aby se v rodině udržely peníze. Chudý si nemohl vzít bohatou, bohatá si nemohla vzít chudého. Je tohle to, co by chtěli ti, kteří tvrdí, že tradiční rodina upadá? Aby jim rodiče vybírali partnera?

Z filmu jsem ale stejně měla pocit, že všichni jeho aktéři vnímají svoji situaci jako životní prohru a někteří mají výčitky, že nedokázali udržet právě tu tradiční funkční rodinu.

Film je o lidech, kteří se nacházejí v situaci, kterou si dopředu nevybrali, nikdy o ní nesnili, nikdy ji nechtěli, ale nějakou shodou okolností se jim stala. Přesto se s ní nějak vyrovnali. Jsou schopní dál fungovat, mají rádi svoje děti a chtějí být dobrými rodiči.

Nevsugerováváte ale názvem Nerodič divákům to, že navzdory všemu, co jste řekla, se vlastně nejedná o rodiče v tom tradičním slova smyslu?

Název má chytnout, dráždit a donutit lidi, aby o tom přemýšleli. To, myslím, splňuje. Název je vybraný přesně kvůli všem obhájcům tradiční rodiny, aby to v nich vyvolalo otázky.

S filmem se vám podařilo trefit se do doby, kdy téma (ne)rodičovství rezonuje společností. Očekáváte, že s ním budete mít podobný úspěch jako s Generací singles?

To nedokážu odhadnout. Problém Nerodiče je, že na tohle téma jsou všichni odborníci, ale strašně málo lidí je upřímných k sobě samým a k tomu, jak žijí. Za každou cenu brání rodinu, ale přitom ji například vystavují „bokovkám“. Spousta single matek hlásá dogmata o tradičních rodinách, což je podle mě obrovský alibismus, když toho samy nebyly schopné. Každý by si měl zamést před vlastním prahem. Filmem se ale nesnažím předkládat nějaká dogmata a sociologické statě. Neříkám, co je pravda, a nesnažím se jím vnutit jasnou vizi. Jsem dokumentaristka a zaznamenávám jen to, jak to tu nyní funguje. Třeba se na Nerodiče někdo za x desítek let podívá a bude se divit, co se tenkrát řešilo. A možná to bude díky tomu, jak se historie opakuje v kruzích, představovat záznam šílené doby. Je možné, že na rodinu začne být vyvíjen větší tlak, lidé budou znovu klást důraz na udržení svazků. To, kam se budoucnost odvine, je nevypočitatelné. Třeba se za pár desítek let probudíme a všechno bude jako za dob našich babiček, kdy se chodilo na první rande ve třech. Nebo se to odvine úplně jinam a pojem rodina bude historie. Děti budou vychovávané v nukleárních rodinách, což bude něco, nad čím se nikdo nepozastaví.

Máte nějaké konkrétní vysvětlení pro změny v uspořádání rodiny?

Když zabrousíme do nedávné historie, například komunisté na rodinu kladli velký důraz, protože člověk, který má co ztratit, je lehce ovladatelný. Málokdo si tenkrát risknul, aby vystupoval proti systému, jelikož potom třeba jeho dítě nemohlo jít na vysokou školu. Dneska se rodinná politika proměnila. Je větší důraz na svobodu člověka, stát přestal lidem do rodiny zasahovat. To s sebou samozřejmě přináší řadu vedlejších efektů, jako je například individualizace. A potom je zákonitě složitější, aby se ty dvě individuality skloubily dohromady, když jsou čím dál tím odlišnější. Padly také veškeré umělé „berličky“, ekonomické a sociální důvody, které držely zdánlivě funkční vztahy při sobě. Pro mě osobně je to pozitivní změna, protože možnost svobodně se rozhodovat je pro mě zásadní, i když to s sebou nese velkou zodpovědnost. Každá doba ale přináší nějaké výhody, na které si lehce zvykáme, a nevýhody, které rychle odsuzujeme. Je potřeba koukat i na to, co to přineslo, nejenom na to, co to vzalo.

Myslíte si, že je posun od tradičního uspořádání rodiny správný?

Nechci odpovídat na to, jestli je to správně, nebo ne. Zaprvé to ukáže až čas, zadruhé je to záležitost každého, v čem se cítí dobře. Nejde posuzovat, jestli dřív, když rodiny držely pospolu, byla lepší i kvalita partnerského vztahu. To je měřítko, na které se nikdo nikdy neptal. Měříme to jedině rozvodovostí, ale to je pro mě naprosto liché srovnání. Spíš než aby se řešilo, že se 50 procent manželství rozvádí, by bylo podstatnější, kdyby někdo konečně udělal výzkum toho, jak kvalitní jsou vztahy, jak si lidé navzájem rozumí, jak jsou šťastní, jak jim to funguje.

Souhlasíte nicméně s tím, že žijeme v náramně pohodlné době, že nám nic nechybí, a možná právě proto řešíme někdy úplné zbytečnosti, nebo ne?

Žijeme rozhodně v době, která tu nikdy předtím nebyla. Nikdo neumírá hlady, většina lidí nemá problém, aby uživila svoje děti, doma máme plazmové televize a díky zdánlivé svobodě si cestujeme po světě. Na svých kamarádech vidím, že už rodinu neberou jako přirozenou součást života, protože mají rádi svůj určitý standard. Bojí se, že nebudou mít peníze na školné v luxusní škole, na velký byt, kde každé dítě přece musí mít svůj vlastní pokoj. Každý chce pro svoje děti jen to nejlepší – a pak má pocit velkého životního selhání, když to nezvládne. O to je ten tlak větší.

Ve filmu o sobě prozrazujete, že pocházíte z průměrně nefunkční pražské rodiny. „Přesto spolu moji rodiče zázrakem vydrželi až doteď. Já to ale vždycky chtěla jinak. Šťastněji a lépe,“ říkáte. Zní to, jako byste rodičům něco vyčítala.

Myslím si, že patří ke koloběhu života si v určitém období vyrovnat vztahy se svými rodiči a nějakým způsobem se od toho oprostit. Neznám nikoho, kdo by svým rodičům něco nezazlíval. Pochopila jsem, že nejde vychovat dítě tak, aby do něj rodič nezasel něco, s čím se jednou bude muset vyrovnávat. V dospělosti pak nastane otázka, kdy to rodičům odpustíme, přijmeme to a nějak si to obhájíme. Já jsem si tímhle stadiem vyrovnání prošla i díky filmu.

Co na váš rodinný stav a vůbec to, čím se zabýváte, vaši rodiče říkají?

Můj rodinný stav téměř neřeší, za což jsem jim vděčná. Co ale nechápou, je, proč točím takhle složité věci. Nejraději by byli, kdybych točila něco o přírodě. I tak mě ale mají rádi, jak nejvíc umí. Co si budeme povídat, propasti mezi jednotlivými generacemi jsou dnes čím dál větší. Generace našich rodičů zrovna nevyrůstaly v modelu, že je správné o všem otevřeně mluvit a být k dětem upřímný. Dost často doma slýchávali: Tohle nesmíš nikde říkat. A když jdeme ještě dál, byli vychováváni válečnou generací, která zase měla úplně jiný vztah ke svým vlastním rodičům. Moje babička otci pomalu vykala. Tam zas byla oblíbená věta: Poslouchej a dělej, co ti říkám. Skrze několik generací zpět se nikde neučilo, jak s dětmi komunikovat. Upřímnost přichází až s dnešní dobou. Možnost otevřeně mluvit o našich pocitech je benefit. Dítě se musí naučit vnímat pravdu – nebo se alespoň naučit o té pravdě komunikovat a vést dialog.

Nerodičem po šesti letech volně navazujete na film Generace singles. Platí, že vaše dokumenty stárnou s vámi? Že v nich zachycujete témata, s nimiž se momentálně potýkáte?

Je přirozené, že mě zajímají témata, která se kolem mě vyskytují. Ta témata se přitom mění tak, jak se v životě posunuji. Zatímco dřív jsem točila o lidech, kteří začínali žít v partnerských vztazích nebo si nemohli najít partnera a byli singles, teď se moje generace dostala fáze, kdy všichni řeší rodiny, případně rozpad rodiny a děti. S předstíraným humorem si často říkám, že se pomalu posunuji i do generace, která už ani nemůže otěhotnět.

Téměř všechny postavy z Generace singles dnes mají děti. Jak jste se od natáčení posunula vy? V rozhovoru v roce 2011 jste uvedla, že zatímco dřív jste žila s myšlenkou na to, mít hodně dětí, postupně jste zjistila, že to nemusí být úplně ten pravý sen.

Dokážu si představit, že někomu nemusí dávat smysl mít děti. Ve filmu Nerodič mám například pár, který děti nechce. Mají se natolik rádi, že tam už nepotřebují mít nikoho dalšího. Jestli jsem něco pochopila, pak to, že smysl dává žít život s někým blízkým, protože je těžké být tu sám. A je nespočet variant, jestli tím člověkem bude dítě, nebo jen partner, nebo nějaký blízký přítel. Pro mě je důležité cítit tu blízkost. Pak už je záležitostí každého z nás, kdo by tím jeho blízkým člověkem měl být. Mám pocit, že se žádné z posledních generací nepovedlo naplnit ten snový obraz skvělé rodiny, tak proč bychom to měli brát jako tragédii a neustále se snažit tohohle dogmatu dosáhnout? Je totiž tohle dogma opravdu vytvořené z lidskosti a reálného fungování světa? Jsme neustále traumatizovaní z toho, že jsme nedosáhli jakýchsi ideálních podmínek, ale možná je prostě na čase přijmout myšlenku, že se snažíme o něco, co pro lidi není přirozené. Ale nevím, na to asi nikdy nikdo nenajde odpověď. Je ale dobré o tom mluvit, protože pak je větší šance vyrovnat se s traumaty, která ani traumaty být v podstatě nemusí.

Nemůžu se nezeptat, ale cítím z vás, že jste na tradiční uspořádání rodiny trochu rezignovala. Dovedete si třeba představit, že byste mohla být po vzoru dvou postav ze svého dokumentu svobodnou matkou?

Nerezignovala, to rozhodně ne. Kdyby tomu tak bylo, netočím tenhle film. Ale upřímně, je těžké vyslat do světa zprávu, že se nebojím být single matka. Nebyla by to pravda. U spousty mých kamarádek vidím obtížnosti, které to v každodenním životě přináší. Uživit se a žít si v nějakém standardu je náročné. Musím ale říct, že o té variantě začínám uvažovat. Ale jestli jsem ji plně přijala a plně se s ní vyrovnala, to určitě říct nemůžu. Každopádně nejsem ještě před toto rozhodnutí postavená, takže neodpovím. Uvidíme, kam mě život zanese. Všechno může být z minuty na minutu jinak. Nebo může být všechno stejné. Snažím se tyhle věci neřešit. Můj život je naplněný, nenudím se. Mám pocit, že nestíhám všechno, co bych chtěla. Mám spoustu zájmů, miluju cestování. To mi taky přináší určité benefity, protože s rodinou by bylo cestování určitě omezenější.

Neříkáte si někdy, že by bylo skoro lepší mít dítě v mladším věku, kdy člověk nad vším ještě tak moc nepřemýšlel, nebál se budoucnosti a neřešil tolik peníze?

Vím o sobě, že jsem typ zodpovědného člověka, který všechno čtyřikrát obrátí a popáté to rozhodnutí zase změní. Samozřejmě že si někdy říkám, že by bylo lepší mít dítě ve dvaceti, ale to se prostě nestalo a řeším jen to, jak je to teď. Ale je pravda, že čím víc stárnu, ztrácím určitou naivitu, která je potřeba do každého vztahu.

Už víte, co by mohlo být tématem vašeho příštího dokumentu za dalších řekněme šest let?

Těch dokumentů bude určitě hodně, ale já mám už od začátku vysněnou trilogii o velkých sociálních změnách našeho století. Ráda bych natočila dokument o partnerských vztazích a vůbec o tom, jak se proměnilo jejich vnímání. Co dnes znamená pojem mužství a ženství a prochází tyto pojmy krizí? Tomu bych se ráda věnovala – a pak přejdu k něčemu dalšímu. Třeba se konečně začnu zajímat o tu přírodu, jak si přejí moji rodiče.