Piñata je dutá hlava z kartonu, kterou při narozeninách v Latinské Americe musí oslavenec se zavázanýma očima a za pobavení přihlížejících rozbít klackem. Když se mu to, po několika promáchnutích naprázdno, povede, vysypou se z ní proudy sladkostí, na které se vrhnou všechny přítomné děti a rvou si je do kapes.

V Nikaragui však slovem piñata označují měsíce na počátku roku 1990, poté, co obhajující prezident Daniel Ortega překvapivě prohrál volby a ještě před předáním úřadu své sokyni tento socialistický revolucionář narychlo vybrakoval státní pokladnu a rozjel privatizaci erárního majetku pro sebe a své známé. Takový politik by měl být nadobro odepsán. Ne však nezmar Ortega, který události ve Střední Americe formuje už čtyři desetiletí. V roce 2006 znovu vyhrál volby, zařídil si změnu ústavy, aby mohl být volen opakovaně, a upevňuje rodinnou moc, aby erární piñatu mohli v budoucnu rozbíjet i jeho potomci, až sám skoná.

Rodinný podnik Nikaragua

Pro politiky v Nikaragui je od vyhlášení nezávislosti před dvěma stoletími typické, že se snaží prezidentskou šerpu udržet v rodině. Největší stopu v dějinách zanechal klan Somozů, kteří vládli jako pravicoví diktátoři podporovaní z USA v letech 1936 až 1979 hned tři po sobě. Tehdy proti nim bojoval mladý Ortega a jejich jánabráchismus ostře kritizoval, za což skončil na mučidlech ve vězení.

Když je však u kormidla, půjčuje ho nepotisticky do rukou jen svým nejbližším, byť mu to ústava jasně zakazuje. Na rozdíl od jiných levicových lídrů Latinské Ameriky postrádá kníratý muž charisma i rétorický dar, takže při veřejných vystoupeních nechává mluvit svou choť Rosario Murillovou. Papouškovitě oděná první dáma tak může prokazovat svůj talent pro vzletná slova, který dříve uplatňovala jako socialistická veršotepkyně. Coby polyglotka manželovi slouží i jako neoficiální zástupkyně pro styk se zahraničím. Dvě dcery a jednoho syna si sedmdesátiletý politik dosadil do sboru nejbližších poradců. Další potomky má rozstrkané v šéfovských pozicích v hlavních televizních kanálech. A dvaatřicetiletý syn Laureano Facundo, považovaný za dědice trůnu, je hlavní osobou zodpovědnou za výstavbu 260 kilometrů dlouhého kanálu, který by měl vytvořit konkurenci Panamskému průplavu. Jediná, kdo rodinnou pohodu rozbíjí, je Zoilamérica Narváezová: nevlastního otce totiž veřejně obvinila, že ji jako adolescentku sexuálně zneužíval.

Když roku 1979 Ortegovo socialistické uskupení, zvané Sandinovská fronta národního osvobození, po letech odboje svrhlo somozovskou diktaturu a nahradilo ji vlastním režimem, báli se v USA, že jim na zápraží vyrostla další Kuba. Americký prezident Ronald Reagan nechtěl, aby se revoluční nákaza šířila dál po regionu. Zbraněmi potajmu podporoval opoziční contras, kvůli čemuž brutální občanská válka se zhruba 30 tisíci oběťmi neměla konce. Tento konflikt, v němž se řada zločinů proti lidskosti připisuje i samotnému Ortegovi, přispěl k tomu, že Nikaragua je dnes druhou nejchudší zemí západní polokoule, před ní už je pouze Haiti.

Tehdy „comandante Daniel“ kvůli podpoře z Kuby a Sovětského svazu užíval marxistickou rétoriku i praxi. Pustil se do znárodňování a pozemkové reformy, samotná realizace však kvůli neklidné situaci v republice drhla. Když na konci 80. let souhlasil s plánem OSN na mírové řešení, které bylo spojeno s novými prezidentskými volbami, byl překvapen, že mu voliči dali košem. A tak rozbil erární piñatu.

Na věci veřejné však nezanevřel. Byl nejvlivnějším opozičním politikem a nadále se pokoušel vrátit do nejvyššího úřadu. Což se mu za 16 let nakonec povedlo. Během té doby obrousil marxistické hrany – z revoluce zbyly nikdy nenaplněné proklamace o rovnosti a verbální napadání gringů. A proč ne? Ortegovi nikdy nešlo o čistotu ideologie, nýbrž o moc. Proto se sblížil i se dvěma rozhodujícími složkami nikaragujské společnosti, které ho v 80. letech měly za arcilotra: s vysokým klérem a vlivnými podnikatelskými rodinami. Kdepak by ho nyní jako v 80. letech napadlo mluvil o právu žen na potrat nebo o znárodňování velkých podniků! Tato pragmatičnost pomohla Ortegovi zaklínit se nesesaditelně v prezidentském křesle, které – zdá se – má už na doživotí.

Kde najít mecenáše?

Ortegovi při stabilizaci moci pomohly finanční injekce do rozvojových projektů od rozhazovačného venezuelského představitele Huga Cháveze, který je rozdával každému, kdo ho uznával za mluvčího Latinské Ameriky. Jenže když Chávez v březnu 2013 zemřel, protřelému pragmatikovi došlo, že potřebuje nového mecenáše. Do Libye k Muammaru Kaddáfímu, který mu dříve sponzoroval volební kampaň, už to nešlo, protože jej svrhlo arabské jaro a život mu nezachránila ani nabídka azylu v Nikaragui. Írán, jehož revoluce je podle Ortegy dvojčetem té jeho, nemá možnosti na to, vydržovat si protiyankeeovského spojence na druhé straně planety. Nadějnější by to mohlo být s Ruskem, tam Nikaragua dobré vztahy demonstrovala tím, že jako druhá na světě – hned po Moskvě – uznala nezávislost Jižní Osetie a Abcházie, jež se s ruskou podporou odtrhly od Gruzie. Ale volba nakonec padla na Čínu, která se v dlouhodobém výhledu jako jediná může postavit USA.

Šestimilionová zemička dala „říši středu“ možnost, jak se ukázat jako globální hráč. Dohodla se s málo známým investorem Wang Ťingem, který však má ve svém počínání podporu z nejvyšších čínských míst, že to bude on, kdo v kraťoučkém termínu pěti let postaví za padesát miliard dolarů průplav, jímž by si mohly zkracovat cestu mezi Atlantikem a Pacifikem i ty největší lodi. Nikaragua by si tak splnila dávný sen, který jí před více než stoletím vyfoukla Panama. Stát se planetární dopravní křižovatkou, jež díky poplatkům za použití kanálu odstartuje hospodářský vzestup.

Podnik je to dost riskantní, s velkými riziky ekologickými (část průplavu povede přes jezero, které je hlavním zdrojem pitné vody v Nikaragui) i bezpečnostními (oblast často stíhají zemětřesení a jsou kolem ní aktivní sopky). Také není jasné, zda je to skutečně výhodné ekonomicky, protože v zavedené Panamě finišují práce vedoucí k rozšíření současné kapacity tamního průplavu.

Nicméně Ťingova společnost H.K.N.D. se pustila do práce. Od Ortegy dostala povolení vést si kanál, kudy se jí zlíbí, a stát se postará, aby žádný svéhlavý majitel pozemků neblokoval cestu. Po dostavění ho bude mít Ťing stoprocentně ve vlastnictví, na Nikaraguu každý rok přejde jedno procento. Podle Ortegových kritiků jsou tyto podmínky pro jejich vlast příliš nevýhodné a vidí za nimi další piñatu rozbitou comandantem Danielem.

Jiní to celé mají za habaďúru. Stavba se bude schválně (jistě se k tomu u takového veledíla najdou objektivní příčiny) prodlužovat, ale Ortega se bude prezentovat jako jediný garant jejího dokončení a dosažení snu o blahobytu, který většina národa do průplavu vkládá. Tím ještě více posílí svoje už tak dost pevné postavení u piñaty, kterou bude moci se svými rodinnými příslušníky nadále vysávat. Bez rozbíjení – pomalu, ale jistě.