Slovensko

S Ficem může soupeřit jenom Kiska

  - Foto: Denník N
Slovensko
S Ficem může soupeřit jenom Kiska

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Slovenská občanská pravice se ve volbách nikdy neprosadila samostatně, její osobnosti ale tento handicap překonávaly svojí autoritou.

Patřily mezi nekompromisní bojovníky s premiérem Vladimírem Mečiarem, jehož nedemokratické metody dostaly Slovensko na vedlejší kolej v integraci do EU a NATO. Posléze sveřepě hájily změny, které zemi vracely k euroatlantické orientaci a přitáhly do ní zahraniční investory. V posledních letech jejich hlas postupně zeslábl, což slovenskou pravici viditelně ochudilo, přinejmenším na zásadovosti a věrohodnosti. Názory a postřehy lidí, jako je bývalý předseda Občanské konzervativní strany a literární vědec Peter Zajac, přitom zůstávají stále stejně „zvonivé“.

Když srovnám vývoj na Slovensku a v Česku po roce 1989, slovenská společnost na začátku procházela prudšími výkyvy než česká – nejdřív mečiarismus a zápas s ním, pak období poměrně radikálních hospodářských reforem. Jak hodnotit následnou éru, kdy politice dominuje strana Směr?

Je to politika restaurace. Společně s Orbánem a ne bezvýznamnou částí české politické elity Fico posiluje geopolitickou orientaci na Rusko. V poslední době dokonce mluví o tom, že pokud Rakousko zavře svoje jižní hranice, zavře on hranice s Rakouskem a obežene je zátarasy z pozinkovaného hliníkového pletiva obloženého ocelí. Ostnatý drát už jsme na rakouské hranici měli, tvořil hranici mezi Východem a Západem. To je Fico v praxi. V domácí politice se Směr řídí heslem „rozděl a panuj“, mění celou architekturu státu, centralizuje a etatizuje. Jeho politika je politikou netransparentnosti. Posvěcuje stranickou korupci, která se stává samozřejmou součástí ekonomiky. V první řadě se to týká rozdělování eurofondů. Ve všech sférách vytváří maximální závislost na politicky řízené státní správě. Zneužívá policii a soudnictví. Úplně nechal zchátrat zdravotnictví a vzdělávání. To snad stačí.

Tvrdé hodnocení. Z předvolebních průzkumů ale vyplývá, že mnohým občanům tyto přešlapy nevadí. Nebo je Směr z jejich pohledu přebíjí něčím důležitějším. Čím?

Není to tvrdé, jenom velmi střízlivé a na Slovensku triviální konstatování. To, co jsem popsal, Ficovým voličům vůbec nevadí. Je nezajímá architektura státu ani korupce politiků, považují ji ve smyslu hesla „všichni kradou stejně“ za samozřejmou. Směr má na billboardech heslo „Děláme to pro lidi“ a druhé „Chráníme Slovensko“. Fico ví, že jeho voliči mají pocit, že se o ně stará, že on osobně jim dává zadarmo zdravotnictví, školství, vlaky, vánoční příplatky, a věří, že je chrání před imigranty. To si myslí více než 40 procent slovenské populace, jejich hlasy si mezi sebou dělí Směr a SNS, které tvoří spojené nádoby.

O čem jsou březnové parlamentní volby? Je Slovensko na nějaké důležité křižovatce?

Slovensko není na křižovatce. Slovensko je na trajektorii, kterou jsem popsal. Buď bude v této trajektorii pokračovat dál a potvrdí svůj východní azimut, a to nejen geopoliticky, ale celkovým vývojem společnosti a politiky, nebo se vrátí na západní trajektorii.

Fico a Směr zcela ovládají levicový prostor a nikoho do něj nepouštějí. Ortodoxní komunisté mají na rozdíl od Česka mizivou podporu. Nevidím ani výrazné levicové liberály. V čem je tajemství Ficova úspěchu?

V neschopnosti konzervativních a liberálních sil vytvořit jasnou alternativu k Ficově politice a v nedůvěře voličů k jejich schopnosti tuto alternativu prakticky politicky uskutečnit. Opozice fakticky na Ficovi celé čtyři roky paběrkovala a teď se v předvolební kampani pokouší přesvědčit veřejnost, že je jiná, než ve skutečnosti je.

Vládní strana se hlásí k sociální demokracii, na rozdíl od svých západoevropských stran ale zdůrazňuje vyhraněné postoje proti migrantům, a dokonce z toho udělala těžiště své kampaně. Nenechala si pravice trochu vyfouknout vítr z plachet?

Politici, kteří chtějí být v patologické nevraživosti vůči imigrantům ficovatější než Fico, jsou směšní. Stejně jako byli směšní politici, kteří chtěli být v brutalitě mečiarovštější než Mečiar a v hospodském nacionalismu slotovštější než Slota (Ján Slota, někdejší předseda nacionalistické SNS – pozn. red.).

Rozdrobenou pravici má ambici sjednocovat právník Radoslav Procházka. Může to dokázat? Kde jsou jeho limity?

Zatím se jako jediná reálná alternativa vůči Ficovi ukázal v prezidentských volbách Andrej Kiska. Rozdílným pohledem na svět a odlišným stylem politiky.

Kiska ale sedí v Prezidentském paláci a nestojí za žádnou z politických stran. Vraťme se k Procházkovi. Sám byl v prezidentských volbách třetí a jako premiér případné pravicové vlády asi nikdo jiný nepřichází v úvahu.

Chtěl jsem jenom poukázat na to, že i vůči Ficovi existuje reálná alternativa. Pokud ale sleduji slovenskou opozici a vidím, že její lídři – Procházka, Bugár, ale ani pythicky sa tvářící Figeľ – nemají problém jít do koalice s Ficem, mentálně absolutně nespolehlivý Matovič s Ficem koketuje a používá vůči svým partnerům podobné nástroje jako Fico proti němu a předseda SaS Sulík konkuruje Ficovi v nevraživosti vůči imigrantům, moje důvěra v opoziční alternativu mizí jako letošní sníh. A Procházka? Je to politik rakouské školy.

Myslíte tím, že místo zásadovosti upřednostní dohodu s hlavním soupeřem a rozdělí si ním moc – jako rakouští lidovci a socialisté?

Ne, myslím tím kličkování, které je dlouhodobou vlastností rakouské politiky.

Nevypovídá Ficova popularita o tom, že slovenská společnost má v sobě nějak zakódovanou náklonnost k typu silného vůdce?

Prezident Kiska si získal veřejnost jinými vlastnostmi než tím, že by se prezentoval jako silný vůdce. Takže ta náklonnost k typu silného vůdce zřejmě nebude ve slovenské společnosti zakódovaná nějak historicky fatálně.

Volby jsou 5. března. Pokud získá pět pravicových formací nadpoloviční počet mandátů, budou schopni dlouhodobě spolupracovat? Nezopakoval by se osud vlády Ivety Radičové?

Dovedu si představit, že zkušenost z pádu vlády Radičové možná stačila k tomu, aby se taková vládní koalice – která mimochodem celé poslední čtyři roky sama tvrdila, že nemůže vzniknout, protože jednotlivé opoziční strany si neuměly představit, že by měly vládnout s jinými opozičními stranami – udržela u moci čtyři roky. Základní otázkou je pro mě ale něco jiného, pokládám to za skutečný důvod zhroucení vlády Radičové. Ta se deklarovala jako vláda hlubokých reforem, ale zároveň zvyšovala daně, dusila živnostníky, bránila jakékoli reformě vzdělávání a ve zdravotnictví se chovala jako kohout běhající po dvoře s odřezanou hlavou. Nebyla schopná prosadit jakékoli personální změny v soudnictví a zuby nehty se bránila protikorupčním krokům Radičové.

Mimochodem, vy jste tehdy také přispěl k pádu kabinetu. Byla pro vás podpora evropského záchranného systému tak stěžejní otázka, aby kvůli ní vláda skončila?

Kabinet Radičové se rozpadal od první chvíle svojí existence. Podrývali ho v první řadě rozhodující koaliční partneři SDKÚ, KDH, Most-Híd. Jeho faktický pád způsobilo spojení hlasování o „eurovalu“ s hlasováním o důvěře vládě, přestože vláda dostala důvěru tři týdny před hlasováním. U konkrétního hlasování byly rozhodující hlasy SaS, naše hlasy už o ničem nerozhodovaly. Já osobně jsem byl extrémně proti pádu vlády, na všech koaličních jednáních jsem upozorňoval, že na to doplatí všechny koaliční strany. A také že doplatily. Moje nepřítomnost na hlasování byla už jen výrazem přesvědčení, že EU se má držet svých vlastních pravidel, což platilo v nejvyšší míře u eurovalu. V tehdejší situaci jsem to považoval za správné a nemám ve zvyku litovat svých rozhodnutí. V dnešní geopolitické situaci nicméně pokládám za podstatné nikoli ekonomické, ale geopolitické priority, spojené s osudem západního světa.

Proč se ve slovenské politice více neprosadil občansko-konzervativní směr? Nebyla možná nějaká trvalá společná platforma s liberály nebo křesťanskými demokraty?

My jsme byli pětadvacet let nejradikálnějšími představiteli protikorupční politiky a reforem. Vždycky jsme se spojovali s křesťanskými demokraty i s liberály, jenže konzervativní a liberální politika se na Slovensku už dávno nespojuje, ale fragmentizuje, tříští a tomuhle tříštění jsme neodolali ani my. Dnes nespojují konzervativně a liberálně uvažující lidi parlamentní strany, ale prezident Kiska, který má jasnou představu o fungování společnosti a ekonomiky, umí zřetelně pojmenovat oblasti justice, vzdělávání a zdravotnictví jako priority slovenské společnosti a vyzařuje elementární sociální empatii. Má podporu téměř šedesáti procent populace. Slovensko tedy není socialistické, to jsou jenom konzervativní a liberální politické strany neschopné.

Nesázíte na Kisku příliš? Může mít vize a představu, ale v politice přece záleží na tom, co prosadí. A jeho pravomoci jsou dost omezené.

To není sázka na Kisku. To je zpráva o slabosti opoziční politiky.

Předpokládám, že sledujete i českou politiku. Její charakter podstatným způsobem změnil bývalý manažer z bratislavského podniku zahraničního obchodu. Jak se díváte na fenomén Babiš?

Předtím, než se Babiš stal ministrem financí, bych si nedovedl představit, že v české politice může udělat kariéru člověk, který je v takové míře spojený s komunistickým režimem, získal svůj majetek v divokých devadesátých a nultých letech, přitom o všech ostatních tvrdí, že kradli, a jeho propojení podnikání a politiky je v tak příkrém konfliktu zájmů jako u něj. Ale zdá se, že šedivá je každá teorie a zelený je strom života…

Nehrozí, že i slovenskou pravici vytuneluje nějaký oligarcha?

Kauza Gorila, která propukla před čtyřmi lety, byla případem tunelování levice i pravice (aféra byla založená na údajných odposleších schůzek spolumajitele skupiny Penta a politiků – pozn. red.).

Myslíte si stále, že se Československo nemělo nebo nemuselo rozdělovat?

Myslím si, a vždycky jsem si to myslel, že Česká republika a Slovensko jsou geopoliticky dva slabí středoevropští hráči do špatného počasí. Vždy jsem na přednáškách a seminářích na Humboldtově univerzitě říkal svým posluchačům, že v dějinách střední Evropy neznám jediný případ, kdy by se nějaká dynastie dobrovolně vzdala části svého prostoru.

V Berlíně jste přednášel mnoho let, tak předpokládám, že dobře vidíte do německé duše. Co dělá migrační krize s německou společností?

Německá společnost je znejistělá, má strach a osciluje mezi přirozenou touhou pomoci utečencům a vědomím, že proces jejich integrace funguje zatím špatně. To je těch 80 procent lidí přesvědčených, že imigrační politika vlády není dobrá, a zároveň 90 procent lidí otevřených k imigraci. Německá společnost nemá strach ze samotných utečenců, ale má obavy z toho, zda a jak se je podaří integrovat do německé společnosti. Kromě toho si Němci začínají uvědomovat, že Evropa je chce nechat ve štychu. Jenže pokud nechá Evropa ve štychu Německo, nechá Německo ve štychu Evropu. To je spirála, na které významně participuje visegrádská čtyřka.

Komentátoři se nicméně soustředí na otázku, zda kancléřka Angela Merkelová unese tíhu politické zodpovědnosti, kterou na sebe uvalila faktickým pozváním uprchlíků do Evropy...

To je oblíbený český mýtus. Angela Merkelová nepozvala utečence do Evropy. Spolu s rakouským kancléřem Faymannem otevřela na začátku září 2015 rakouské a německé hranice pro politicky pronásledované utečence a ty, kteří utíkali především ze Sýrie před vojenským násilím, tlačili se na maďarské, srbské a rakouské hranici. Od první chvíle přitom rozlišovala mezi těmi, kteří mají právo na azyl, a ekonomickými migranty bez šance na azyl. Kdyby to neudělala, byla by dnes Evropa, a zvlášť střední Evropa, plná ilegálních migrantů. Politiku, která chápe dnešní imigraci jako německý problém, pokládám za krátkozrakou. Stejně jako šipky, kterými dnes utečence zvou Rakousko a balkánské země – avšak do Německa. Středoevropskou politiku, ale i politiku některých dalších evropských států založenou na tom, že nás má chránit NATO, že Německo má převzít všechnu zodpovědnost za uprchlíky a zároveň být dojnou krávou střední Evropy, považuji za hloupou a krátkozrakou. Pokud tedy nechceme mašírovat s Ficem a Orbánem do ruské náruče. Rusko a Ukrajina jsou spojené pupeční šňůrou s uprchlíky a Sýrií, a kdo ruskou politiku nechápe, anebo chápe až předobře, dělá to na vlastní škodu. Angela Merkelová má v tom hlavním pravdu – utečenci nejsou německým, ale evropským problémem.

Projevují mladí Němci zájem o studium slavistiky? Mají u nich česká a slovenská literatura srovnatelné postavení například s polskou?

Zájem mladých Němců, tedy především Němek, o studium české a slovenské literatury je v Berlíně a v ještě větší míře na ostatních německých univerzitách menší než ve Varšavě, Budapešti nebo Lublani. V Berlíně je spíš zájem o studium české, případně slovenské literatury a kultury v rámci středoevropských studií. Je to pěkné studium, kde si najdou prostor česká, ale i slovenská literatura a kultura vedle maďarské nebo polské, v kontextu jihoslovanských literatur a kultur a v poslední době i ukrajinské.

Sledujete současnou českou literaturu? Zaujal vás nějaký autor?

Po velké odcházející generaci české literatury, etablované v mezinárodním kontextu, vznikla jistá mezera, kterou autoři střední a mladší generace zaplnili pouze jednotlivě. Hlavně tohle jsem si uvědomoval jako berlínský bohemista. Ale odpověděl bych rád celkem osobně. V próze mám velmi osobní čtenářský vztah k tetralogii Vladimíra Macury Ten, který bude, k prózám Daniely Hodrové, k Sestře a Kloktání dehtu Jáchyma Topola a v poezii k básním Ivana Magora Jirouse.

26. února 2016