Nešlo jim o dílo ani o výsledek, ale o to, jak jsou dobře nasvícení a zda jsou lidé kolem nich v dostatečném předklonu. Ostatní dělili na „toho zmáknu“ a „toho zlikvidovat“. Nesnesli sebemenší náznak odporu nebo protinázor. Systémově manipulovali se svými nadřízenými, aby vytvořili dojem nepostradatelnosti.

Takhle vylíčila Týdeníku Echo své nedávné nadřízené žena, která podle svého přesvědčení měla tu smůlu, že ji vedli psychopati. „U toho prvního odhaduji, že se brzy spojí s někým, kdo bude mít o firmu zájem, aby si vydobyl vyšší post, a stane se aktérem nepřátelského převzetí. U toho druhého očekávám, že způsobí předčasné volby v Praze,“ míní pracovnice, která prošla několika marketingovými odděleními a kvůli své budoucnosti v branži nechce být jmenována.

Snad každý z nás má pocit, že se s vyšinutými manipulátory v zaměstnání setkal, a dosadí si konkrétní jména. Další „hraniční“ osobnosti sleduje v české politice. „Hady v oblecích“ popsal už před bezmála deseti lety ve stejnojmenné knize (2006) americký psychiatr Paul Babiak a jeho kanadský kolega Robert Hare. V uplynulé dekádě se psychopaty v bílých límečcích zabývaly desítky zahraničních, převážně amerických a britských studií včetně těch, které zkoumaly podíl top manažerů s poruchami osobnosti na krachu bank a fondů a finanční krizi, která vypukla v roce 2008. „Psychopaté pracující v korporacích a především ve finančních korporacích měli hlavní podíl na vyvolání krize,“ tvrdí například ve své studii z roku 2012 profesor Clive Boddy z obchodní fakulty Middlesexské univerzity v Londýně.

Babiak s Harem, kteří si na rozpoznávání psychopatů v manažerských pozicích vybudovali slušnou živnost a jsou dnes na roztrhání, letos ohlásili začátek dalšího velkého výzkumu – rozdali dotazníky v nadnárodních korporacích a velkých společnostech a nejen odborníci z branže s napětím očekávají, co jim z toho tentokrát vyjde. Výsledky výzkumu by měly být zveřejněny za několik měsíců. Před několika týdny byly ovšem vydány dvě studie o tom, jak lze psychopatického jedince rozpoznat, a další o rozdílech mezi psychopaty a narcistními osobnostmi ve firmách.

Je pozoruhodné, že v Česku s bohatou historií firem vytunelovaných bezskrupulózními jedinci a s pestrou řadou sociopatů v politických funkcích od komunální po ty nejvyšší dosud žádná větší práce na téma psychopatických lídrů nevznikla. Týdeník Echo se rozhodl zmapovat, k jakým závěrům zahraniční experti na duši nejen letos, ale také během posledních deseti let tohoto dobrodružného zkoumání vedoucích pracovníků dospěli.

Temná tetráda

Čeští psychologové či psychiatři se psychopatií ve vedoucích funkcích soustavně nezabývají a problematiku komentují jen na požádání. „Podle mě jsou to u nás spíše politici než manažeři, kteří ztrácejí cit pro dosah svého sociálního jednání,“ říká pražský psychiatr Jiří Krombholz. „Emoční vazby některých osobností ve vrcholných pozicích jsou nízké, a mají proto tendenci emoce, které jim chybějí, získávat ze svého okolí. Například provokacemi, jež vyvolávají plusové, ale i negativní hodnocení. Třeba pan prezident občas schválně provokuje a získává uspokojení z toho, že je v centru pozornosti a vyvolává bouři. Není v tom ale jediný a diagnózu po mně na dálku nechtějte,“ poznamenává psychiatr.

Ve vedoucích manažerských pozicích je výskyt psychopatů nejméně čtyřikrát vyšší než v běžné populaci, uvádí většina studií; některé tvrdí, že dokonce až pětadvacetkrát. Pokud zůstaneme u střízlivějšího a serióznějšího odhadu, není to zas tak hrozné: ve vedení firem jsou čtyři procenta psychopatů, mezi „normálními“ lidmi pak pouhé jedno procento.

Podle psychologa z Oxfordské univerzity Kevinna Duttona je nejvyšší podíl psychopatů mezi šéfy firem (CEO), právníky, obchodníky, novináři a pozoruhodně také mezi chirurgy a policisty. Za psychopata je obecně považován ten, jehož chování a vztahy s ostatními se odchylují od norem považovaných ostatními jedinci za „normální“. Psychopatičtí jedinci se vyznačují absencí svědomí, empatie a pocitu lítosti či viny, mají sklony k patologickému lhaní, manipulování ostatními, bleskovému střídání emocí, neúnavné sebeprezentaci, impulzivnosti, parazitnímu životnímu stylu, sexuální promiskuitě. S oblibou ponižují ostatní, šíří o nich lži, přisvojují si cizí zásluhy.

Psychopatie bývá někdy oddělována od dalších hraničních osobnostních vlastností, jako je narcismus a machiavellismus (snaha o ovládnutí druhých stylem účel světí prostředky), jejich soubor kanadští psychologové Delroy Paulhus a Kevin Williams už v roce 2002 označili jako „temnou triádu“.  Ta byla později rozšířena o „každodenní sadismus“ na „temnou tetrádu“.

Narcistní rysy u 42 amerických prezidentů zkoumali výzkumníci z Emory University v Atlantě a sestavili žebříček narcisů v Bílém domě, v jehož čele se objevil Lyndon Johnson – před Theodorem Rooseveltem a Andrewem Jacksonem. Z těch současnějších prezidentů figuroval na sedmém místě Bill Clinton. Barack Obama nebyl do výzkumu zařazen. Jak by asi vypadal žebříček narcisů na Pražském hradě?

Udržování fasády

Proč jsou „hadi v oblecích“ majiteli firem na rozhodující místa vlastně najímáni? Na první pohled na tom není nic překvapivého: tito lidé mají dar zaujmout, vyznačují se jistým kouzlem osobnosti, dokáží přesvědčit o svých vůdcovských schopnostech, jsou asertivní. Zaměstnavatelé někdy oceňují „silný charakter“ psychopatů, kteří dokážou udělat dojem, že skvěle zvládají stres a vycházejí vítězně z vypjatých situací.

Přijímací řízení však nejdou do takové hloubky, aby odkryla temné stránky jejich osobnosti. „Psychopati investují energii do budování a udržování fasády, jež zajišťuje jejich kariéru,“ upozornil Robert Hare v rozhovoru pro Fraud, časopis amerických forenzních auditorů.

Mnozí argumentují: ať je to klidně grázl, hlavně ať je finančně úspěšný. Jako příklad může posloužit zakladatel firmy Apple Steve Jobs, považovaný za charismatického vizionáře a brilantního inovátora. V životopise Waltera Isaacsona je ale také popisován jako neurvalý člověk bez soucitu, nikdy neváhající zesměšnit podřízené nebo se chlubit jejich peřím.

Majitelé společností drsné typy najímají záměrně. Sebeschopnější a inteligentnější zájemce o vedoucí post může mít sebepronikavější intuici pro vývoj trhu, ale bez značné dávky bezohlednosti potřebné k vyhazování zaměstnanců, kteří neunesou enormní zátěž, nezapadá například do plánů na zeštíhlení firmy. Někdy je to ale právě bezohlednost manažera, která stáhne firmu ke dnu.

„Hraniční a psychopatické osobnosti mohou být úspěšné krátkodobě, zadělávají však na budoucí průšvih. Ten může spočívat ve vysoké fluktuaci, ztrátách na akciích či obchodních partnerů,“ podotýká pro Týdeník Echo psycholog František Hroník, autor knihy Manažerská integrita. Zmiňuje společnost, jíž poskytoval poradenství: „Její majitel ji dokázal svou ambicí vytáhnout k nevídaným výsledkům. Jenže za tu cenu, že po čase mu lidé odcházeli a ti, kdo zůstávali a osvědčili se jako věrní, měli důvod všechny nové zaměstnance ‚cepovat‘. Firma po nějaké době opět dosáhla růstu v tržbách i počtu lidí, kterých bylo asi 120, než splaskla na třetinu. Tento kolotoč se v průběhu deseti let třikrát zopakoval. Nakonec čtvrté kolo už nevydržela a v roce 2010 zkrachovala. Protože jsme byli dodavateli této firmy, tak nás to dokonce u jiného zákazníka diskvalifikovalo, že jsme s takovou firmou spolupracovali. Co naplat, že jsme s metodami majitele a jeho managementu nesouhlasili a snažili se to změnit?“

Psychopat nezívá

Psychopati jsou paradoxně sami považováni za dobré psychology. Podle Paula Babiaka se totiž v zájmu prosadit své cíle stávají bedlivými pozorovateli vlastností lidí v pracovním kolektivu, zaměřují se na jejich slabiny a využívají jich. Dokážou spolupracovníka přesvědčit, že právě oni jsou jeho spojencem, dokonce přítelem, a naváží s ním krátkodobou „psychopatickou alianci“. „Psychopati se považují za scenáristy, režiséry i producenty svých životů – jak v práci, tak mimo ni. Jiní lidé pro ně existují pouze proto, aby zahráli role, které se od nich požadují,“ říká Robert Hare.

Moderní firmy, jež spíše než na dlouhodobé kariéry sázejí na časté výměny manažerů, se tak stávají „psychopath friendly“. Manažerská selhání vyjdou často najevo až příliš pozdě, když už se viník dokázal přemístit třeba za lepším platem do jiné společnosti. Britský psycholog Boddy v jedné studii připomíná, že zhruba do 70. let minulého století bylo v korporátním světě na náhlé změny uprostřed kariéry pohlíženo spíše s despektem a manažeři firem od nich byli spíše odrazováni.

Mohou firmy předejít tomu, aby se v nich nebezpečný maniak uhnízdil na důležité pozici? „Lovci psychopatů“ Babiak s Harem vyvinuli systém dotazníků a osobnostních testů („psychopathy checklist“), které doporučují používat při výběrových řízeních. A vědci přicházejí s novými příznaky, podle nichž lze údajně rozpoznat psychopata. Tento měsíc například v odborném časopise Personality and Individual Differences vychází studie Baylorovy univerzity v Texasu, podle níž se psychopati na rozdíl od ostatních „nenakazí“ zíváním. Člověk se zdravou mírou empatie totiž podle studie na zívání, tedy projev únavy druhého, s nímž je v kontaktu, reaguje také zíváním. „To, že jedinec zívání neopětuje, znamená, že mechanika jeho empatických projevů nefunguje normálně,“ řekl pro on-line deník Huffington Post výzkumník Brian Rundle. A univerzita v rakouském Innsbrucku zase minulý měsíc přišla s objevem, že psychopati upřednostňují hořkou chuť v jídle a pití. Zjistila to prý na vzorku pěti set lidí, kterým byly předkládány různé pokrmy a nápoje a respondenti pak byli podrobeni osobnostním testům. Z toho vyplývá poněkud bizarní doporučení, abychom byli ve střehu před lidmi, kteří nesladí kávu.

Jak získat pozornost v natřískaném baru

„Když se v jedné osobě spojí vynikající intelekt s psychopatickou povahou, vzniknou ty nejlepší podmínky pro to, aby se zrodil skutečný génius, jenž se dostane do biografických slovníků,“ napsal William James (1842–1910), považovaný za „otce“ americké psychologie. Tento výrok citoval ve své knize Psychopatův průvodce na cestě k úspěchu, která vyšla loni v Británii a letos v Česku, znalec osobnostních poruch z Oxfordu Kevin Dutton. Ten se ve svých posledních publikacích (jedna se jmenovala Moudrost psychopatů), zřejmě v reakci na předchozí celosvětový zátah proti psychopatům v kravatách, snaží k nim přistupovat s empatií, tedy s tím, co právě psychopatům podle výzkumů chybí. „Strávil jsem řadu let cestováním po světě a debatováním s touhle bezcitnou elitou,“ píše Dutton, který diskutoval s „chladnokrevnými manažery hedgeových fondů, neurochirurgy bez nervů, zlatoústými advokáty a bezohlednými šéfy představenstev“. Podle Duttona je v každém psychopatovi „hodný“ a „zlý“ psychopat a ty nejvíce negativní rysy osobnosti je možné pečlivým výcvikem potlačit, například snížit „úroveň impulzivnosti či bezohlednosti“ a soustředit se na pozitivně využitelné vlastnosti, jako jsou „chladnokrevnost, sebevědomí, nebojácnost“. Příkladem je důstojník speciálních jednotek SAS Andy McNab, britský hrdina z války v Zálivu, diagnostikovaný jako psychopat, s nímž psycholog vede v knize debatu a dochází k závěru, že mnoho lidí s touto poruchou osobnosti dokáže ovládat „psychopatův mixážní pult“ často protichůdných vlastností a „skamarádit se“ s psychopatickou částí své osobnosti tak, že jej to dovede k úspěchu, aniž za sebou nechá pomyslné, či dokonce skutečné mrtvoly. A tento úspěch může mít podobu získání vysněné práce nebo třeba jen pozornosti barmana v natřískaném baru.

Na obranu vedoucích pracovníků je třeba rovněž připomenout výzkum psychologů Cynthie Mathieuové a Craiga Neumanna (ve spolupráci s Babiakem a Harem), podle nějž své šéfy za psychopaty považují především zaměstnanci, kteří sami mají psychické potíže, problémy ve vlastní rodině nebo nejsou spokojeni se svou prací. Tyhle potížisty odborníci označují termínem „toxičtí zaměstnanci“.

„V poslední době zaznamenávám větší poptávku po vzdělávacích programech, ve kterých se zabýváme tím, jak budovat důvěru a odpovědnost každého ve firmě,“ tvrdí psycholog a konzultant František Hroník. „Abych však nebyl jen optimistický, kdykoliv se vyšších manažerů ptám, co si představují pod pojmem ‚jít na hranu, nebo dokonce za ni‘, stále převažuje vnímání hrany zákona či hodnot. Výjimečně si pojem ‚jít na hranu‘ vyložili tak, že by měli jít na hranu svých schopností a možností.“