Je to smělý plán, dokonce i na Spojené arabské emiráty (SAE), které prosluly řadou superlativů. Aby se zajistilo zásobování pitnou vodou, plánuje jeden podnik dopravovat do Perského zálivu z opačného konce světa led. A ne jen nějaké kousky, ale hned celé ledovce. Nejen experti jsou skeptičtí.  

Co ekologičtí aktivisté označují za příznaky klimatických změn, je pro Abdalláha aš-Šáhího podnětem k nápadu pro byznys, píše německý list Handelsblatt. Od Anarktidy se ve stále rychlejším tempu oddělují ledové masy. Podnikatel z Dubaje je chce využít jako surovinu. Ledovce by měly přivlékat k pobřeží Emirátů lodě z míst vzdálených 10 tisíc kilometrů. V Perském zálivu by se poté zpracovávaly na pitnou vodu - a vedle toho by sloužily jako turistická atrakce. "Ledovce jsou unášeny proudy prostě jen tak Indickým oceánem, každý, kdo chce, je může sbírat," argumentuje Šahí. Se "sklizní" chce vedoucí podniku National Adviser Bureau začít už v roce 2019.  

K Dubaji by se to v každém případě hodilo. Nehledě na často úmorné vedro, které tam vládne. Vedle haly s lyžařskou sjezdovkou, umělých ostrovů a nejvyšší budovy světa by ledovce na pobřeží zálivu sotva někoho překvapily. Předtím je ale nutné překonat některé překážky - právní, finanční a logistické.

Nejprve je třeba vyslat lodě k Heardovu ostrovu, který se nachází na jihu Indického oceánu, na poloviční cestě mezi Austrálií, k níž od roku 1947 patří, a Jižní Amerikou. Ostrov Heards je chráněným přírodním územím. Ve vodách v jeho okolí by se hledaly vhodně velké ledovce, jež by lodě s pomocí lan odtáhly do Emirátů. Na dlouhé cestě by je sice čekalo stále teplejší moře, ale prý by příliš neroztály, protože většina jejich masy je skrytá pod hladinou. Když by dorazily do cíle, ještě stále by podle Šahího obsahovaly kolem 75 milionů litrů čerstvé pitné vody, kterou lze s minimálními náklady zpracovat. 

Dosud se v oblasti Emirátů získává většina pitné vody odsolováním, což je relativně drahé. Také státem podporovaný podnik Masdar z Abú Zabí hledá aktivně alternativy. Tamní ministerstvo energetiky ale tento týden dementovalo některé zprávy, že do SAE už míří první ledovec.  

První překážkou takového projektu by mohly být vysoké náklady. Šahí se zatím ke kalkulacím svého podniku nechtěl vyjádřit. Robert Brears, zakladatel soukromého výzkumného institutu Mitidaption, ale ve své studii proveditelnosti k "těžbě" ledovců vychází z toho, že by se jen počáteční náklady pohybovaly kolem 500 milionů dolarů, v přepočtu zhruba 12 miliard korun. Druhou překážkou je ochrana přírody, jež je ze strany Austrálie v oblasti Heardova ostrova dosti přísná. Existují také mezinárodní dohody, jež upravují a zakazují hospodářské využívání Antarktidy.

I kdyby se podnikatelům z Dubaje podařilo získat všechna potřebná povolení, byla by už samotná práce v antarktických vodách enormně náročná. Plují tam sem a tam tisíce ledovců a pohybují se bez jakéhokoli varování, říká Christopher Readinger z National Ice Center v USA. "Bouře tam dole dokáží být pravdu brutální, a není tam nikdo, kdo by vám mohl pomoci."

Na severní polokouli, v oblasti Arktidy, se už nějaký čas polární led ke komerčním účelům využívá, byť jen omezeném rozsahu. Třeba na severu Kanady odstřelují samozvaní "ledovcoví kovbojové" kusy ledovců a prodávají je pivovarům, vinařským sklepům nebo výrobcům vodky. Jedna norská firma prodává roztátý polární led v lahvích jako luxusní pitnou vodu.

Pro možné budoucí ledovcové kovboje na jihu by ale nebyl složitější jen přístup k masám ledu. Také výtěžnost na jeden kilogram ledovce by byla poměrně hubená. "Je to nejsušší led na světě," vysvětluje Robert Brears. Tohoto ledu lze podle něj nechat roztát velký objem a stejně se z něj získá jen velmi málo pitné vody, dodává.