Neblaze proslul svou brutalitou, když nechal zaživa uvařit dva politické disidenty nebo postřílet stovky až tisíce protestujících ve městě Adižan. Jeden z nejkrutějších a také nejdéle vládnoucích světových diktátorů, uzbecký prezident Islam Karimov, zemřel ve věku 78 let. Politologové se obávají, že po sobě zanechává mocenské vakuum, které může ještě více ohrozit už tak křehkou stabilitu ve středoasijském regionu.

Karimov se narodil 30. ledna 1938 v uzbeckém Samarkandu a vyrostl zde v sirotčinci. Jeho matka byla tádžické národnosti, původ jeho biologického otce je nejasný. K moci se dostal v roce 1989, když se stal generálním tajemníkem tamní komunistické strany. O rok později obsadil post prezidenta Uzbecké sovětské socialistické republiky, aby v roce 1991 vyhlásil nezávislost své země na rozpadajícím se Sovětském svazu.

Zemi vládl dalších 25 let, během nichž se neuskutečnily jediné demokratické volby. Loni v březnu už popáté zvítězil v prezidentském hlasování, při němž získal údajně 90 procent hlasů. „Bez silné vlády nastane ve společnosti chaos,“ varoval tehdy před volbami.

Karimov se stylizoval do role ochránce stability Uzbekistánu, sousedícího s neklidným Afghánistánem. Hrozbu radikálů však sám využíval jako záminku k potlačení jakékoli opozice.

Mezinárodní agentury a demokratické státy obviňují Karimova z rozsáhlého porušování lidských práv, práva na svobodu projedu a z umlčování nezávislých médií, jako i ze soudnictví zcela podřízeného vládnoucímu klanu. O praktikách uzbeckého diktátora otevřeně promluvil Craig Murray, který v zemi působil jako britský velvyslanec v letech 2002 až 2004.

Murray popsal rozsáhlé mučení, únosy, vraždy, znásilňování vězňů, ale i finanční korupci, náboženské stíhání a cenzuru, k nimž v zemi docházelo. Snad nejznámějším případem brutality Karimova režimu byla poprava disidentů Muzafara Avazova a Khuzniddina Alimova tak, že je stráže v roce 2002 uvařily zaživa.

V květnu 2005 došlo ve městě Andižan k masakru obyvatelstva, který je považován za vůbec největší vládou řízený masakr 21. století. Státní ozbrojené složky tehdy při protivládních protestech zabily podle oficiální verze stovky demonstrujících. Ve skutečnosti však obětí mohlo být až 1500, těla řady zabitých byla údajně uložena do skrytých masových hrobů.

Na druhou stranu Západ Uzbekistán vždy oceňoval za to, že plní funkci bariéry bránící průniku islamistů z Afghánistánu. Po útocích na Spojené státy z 11. září 2001 se Uzbekistán zařadil do světové protiteroristické koalice a USA měly na jeho území vojenskou základnu.

Karimov se nezdráhal tvrdě zakročit ani proti členům své rodiny. V roce 2014 uvalil domácí vězení na svou starší dceru Gulmaru Karimomovou, která začala režim svého otce tvrdě kritizovat. Podnikatelka a popová hvězda, jež působila jednu dobu jako velvyslankyně ve Španělsku, se sama dopouštěla rozsáhlé korupce, figurovala v případu organizovaného zločinu a byla vyšetřována mimo jiné kvůli praní špinavých peněz. Ještě do roku 2013 se zdálo, že bude nástupkyní svého otce v roli prezidenta, ale kvůli rodinným sporům její vliv zeslábl.

Od roku 2014 se začalo spekulovat, že se Karimovou nástupkyní stane jeho mladší dcera Lola Karimovová -Tilljajevová, která je uzbeckou velvyslankyní při UNESCO a žije v Paříži. Podle aktuálních informací to však vypadá, že by se novým lídrem měl stát někdo z vlády nebo bezpečnostních sil. Ruská média v této souvislosti nejčastěji mluví o současném premiérovi Šavkatovi Mirzijojevovi.

Převážně muslimský Uzbekistán, jehož chloubou jsou historická centra Hedvábné stezky Samarkand a Buchara, je nejlidnatější zemí z bývalých středoasijských republik Sovětského svazu. Má přes 31 milionů obyvatel, země je téměř šestkrát větší než Česká republika. Zhruba 70 procent země pokrývá poušť, zbytek savany a bavlníkové farmy. Uzbekistán je jedním z největších vývozců bavlny na světě a je bohatý i na energetické suroviny a drahé kovy.

Právě kvůli bavlně byl Karimov častým terčem zahraniční kritiky, její sběr totiž probíhá z velké míry formou nucených prací obyvatelstva, často dětí a studentů. Například Rádio Svobodná Evropa před dvěma lety informovalo, že vláda ten rok přinutila jít na pole všechny studenty v řádu desítek tisíc osob. Podle výzkumu londýnské Školy orientálních a afrických studií z roku 2008 se na této otrocké práci podílí alespoň 86 procent oblastních škol, většina výtěžku jde pak do kapsy členům Karimova rodinného klanu.

V roce 2014 měl Karimov navštívit Českou republiku, proti se však postavili zástupci nevládních organizací a ze setkání s ním se nakonec omluvili premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD), ministři i vedení hlavního města. Uzbekistán poté Hrad požádal o odložení návštěvy.

Na návštěvě Uzbekistánu byl v roce 2004 tehdejší český prezident Václav Klaus. Právě na to současný prezident Miloš Zeman před dvěma lety upozorňoval, když měl Karimov přijet do ČR, uzbeckého diktátora totiž pozval ještě jeho předchůdce a Zeman pouze převzal jeho závazky. Lidskoprávní organizace Člověk v tísni, která Zemanovi poslala otevřený dopis vyzývajícího ke zrušení návštěvy, však upozornila na to, že Klaus Uzbekistán navštívil ještě před andižanským masakrem, který dramaticky změnil pohled mezinárodní diplomacie na středoasijský stát.