Americký brakový autor Frank Gruber v 60. letech napsal, že existuje pouze sedm typů klasických westernových zápletek: příběh o železnici, příběh o pomstě, příběh o ranči, příběh o kavalerii a indiánech, příběh o budování těžařského impéria, příběh o psancích, příběh o dobývání Západu a příběh o šerifovi. Byl si tím rozdělením tak jistý, že dokonce nabízel peněžitou odměnu tomu, kdo dokáže přesvědčivě definovat alespoň jednu další zápletku. Jenže western po zlaté éře 40., 50. a začátku 60. let začal postupně vyklízet místo novým žánrům – zejména sci-fi.

S ním má přitom svět westernů překvapivé množství styčných bodů. Han Salo z Hvězdných válek má hodně z westernového antihrdiny – psance z divokého pohraničí –, posádka lodi Nostromo, bojující s Vetřelcem, nápadně připomíná partu honáků probíjejících se nepřátelským územím Komančů a fanoušky zbožňovaný seriál Firefly z roku 2002 už příběhovou i vizuální DNA sci-fi a westernu míchal zcela otevřeně. A podobně jako western má i sci-fi několik základních příběhových rámců. Od začátku to bylo pochopitelně setkání s mimozemskou formou života a dobývání vesmíru, dále cestování v čase a popis života na Zemi po globální katastrofě. Čtvrtý častý motiv se objevil spolu s rozvojem informačních technologií – vztah člověka a jím stvořené umělé inteligence (AI). Mimozemšťané se zatím jaksi nehlásí, cesty časem se zdají být nemožné, zato varianta globální katastrofy je až nepříjemně reálná: místo jaderné katastrofy současný svět ohrožuje zrychlující ekologická devastace planety – žijeme v době tzv. šestého zániku, největšího a nejrychlejšího vymírání druhů od konce druhohor, kdy zmizeli dinosauři. Alespoň to tvrdí nedávná studie americké Národní akademie věd.

Jestli se však některý ze sci-fi konceptů zdá být skutečně na dosah, je to právě představa člověkem stvořené, sebe sama si uvědomující umělé inteligence. Samotný termín „umělá inteligence“ se z knih a filmů přestěhoval do běžného denního provozu, často se objevuje v médiích i komerčních sděleních. „Chytré“ už dávno nejsou jen telefony, ale i lepší domácí spotřebiče, úroveň umělé inteligence protivníka se léta řeší v počítačových hrách, specializovaní boti neustále prosívají internet a vyhodnocují chování uživatelů, aby jim mohli co nejefektivněji nabídnout zboží a služby. S přihlédnutím k překotnému vývoji informačních technologií – hardware i software starý jen deset let působí z dnešního pohledu předpotopně – se možnost vytvoření skutečné „strong AI“, tedy artificiální inteligence, výkonnostně srovnatelné s lidským intelektem nebo jej předstihující, zdá být realizovatelná v horizontu dvou či tří dekád. Za velmi pravděpodobné to pokládají i některé těžké váhy vědy a technologického byznysu. Jenže myšlenka, že se lidstvu podaří vytvořit jakéhosi kybernetického Boha, technologii, jež povede člověka i stroj do éry informační singularity, je dost možná právě tak romantická jako idealizovaná představa soubojů na kolty v pravé poledne a právě tak nereálná jako popis časoprostorových mašin, v nichž si hrdinové dobrodružných brakových sešitů z padesátých let vyráželi na lov brontosaurů.

Myšlenka umělé inteligence je v podstatě velmi stará – a od začátku byla spojena s mýty a příběhy. V pověstech antického Řecka najdeme mechanické bytosti, sestrojené bohem Héfaistem, a pak je tu mýtus o Pygmalionovi, který vdechl život mramorové soše. V historii umělé inteligence coby technologického i filozofického konceptu najdeme i výraznou českou stoupu: Rossumovi univerzální roboti, vymyšlení Karlem Čapkem, celosvětově etablovali výraz „robot“ pro umělou myslící bytost. Drama RUR také otevřelo téma vzpory inteligentních strojů proti lidským stvořitelům. Čapek tak započal cestu, která po desítkách let dospěla až k rakouskému kulturistovi v hlavní roli blockbusterů o Terminátorovi. Kruh se tím vlastně uzavřel.

Významný posun k dnešní představě AI nastal až po 2. světové válce, kdy do hry vstoupili i technologičtí odborníci, profesionálové nové disciplíny: kybernetiky. Klíčová byla role Alana Turinga, matematika, logika a de facto zakladatele celého oboru informačních technologií. Turing za války vedl tým šifrantů a kryptoanalytiků z Bletchley Park. Jejich úkolem bylo prolomení nacistických vojenských šifer včetně systému Enigma, který Němci považovali za zcela bezpečný. V Bletchley Park, v jednoduchých dřevěných boudách mezi věčně se přehřívajícími elektronkovými počítači o rozměrech nákladního auta, se zrodil dnešní digitální věk. Turingovi a jeho týmu se podařilo většinu šifer skutečně prolomit. Zachránili tím život tisícům příslušníků posádek spojeneckých konvojů v Atlantiku a ještě mnohem většímu počtu vojáků vyloděných v Evropě. V roce 1950 Turing přišel s konceptem, bez něhož se dodnes žádná vážná debata o umělé inteligenci neobejde: s Turingovým testem. V tomto teoretickém cvičení sedí testující (tedy člověk) v uzavřené místnosti a komunikuje střídavě s dalším člověkem a střídavě se strojem (či softwarovým programem), přičemž odpovědi od obou zkoumaných subjektů dostává testující v neutrální formě, např. prostřednictvím počítačové obrazovky nebo na papíře. Pokud testující nedokáže rozlišit, které z odpovědí poskytl člověk a které stroj či program, lze říct, že máme co do činění se skutečnou umělou inteligencí. Turingovy testy se od té doby pořádají především v akademickém prostředím a za účasti většího množství testujících a v posledních dvaceti letech se objevilo několik programů a chatovacích botů, kteří dokázali „přesvědčit“ až třetinu poroty. Loebnerova cena ve výši 100 tisíc dolarů pro první stoprocentně úspěšnou umělou inteligenci zatím ale udělena nebyla.

S rozvojem informatiky v 60. letech se úvahy o umělé inteligenci rozdělily do dvou proudů: ten první dodnes tvoří spisovatelé sci-fi, filozofové a technologičtí nadšenci – ti považují vznik nezávisle uvažující kybernetické entity za hotovou věc a zaobírají se popisem světa, v němž vedle sebe žijí člověk a myslící stroj. Patrně nejznámější a nejvlivnější osobou je futurolog a vynálezce Ray Kurzweil. Ten v knize Singularita přichází z roku 2006 vychází z Moorova zákona a aplikuje ho na celý technologický pokrok. Moorův zákon je predikce jednoho ze spoluzakladatelů firmy Intel Gordona Moora. Ten již v roce 1965 tvrdil, že výkonnost procesorů se při zachování ceny bude zdvojnásobovat přibližně každých 18 měsíců. Vývoj informačních technologií tuto předpověď dodnes takřka přesně kopíruje. Kurzweil uvádí, že vytvoření skutečné umělé inteligence by tento exponenciální růst urychlilo na dnes nepředstavitelnou úroveň – výpočetní kapacita AI entity by rychle přesáhla kombinovanou kapacitu všech mozků existujících lidí dohromady a došlo by k singularitě, tj. bodu, za nímž pokrok zrychluje prakticky neměřitelným tempem. Prolomení této bariéry by pak znamenalo například skutečné pochopení a ovládnutí všech fyzikálních principů a mechanismů, vznik sjednocené teorie pole – svatého grálu moderní fyziky –, technologické, medicínské a sociologické řešení většiny neduhů současného světa a patrně i jistý druh nesmrtelnosti – lidské vědomí by zřejmě bylo možno převést do softwarové podoby, kde by pak odosobněné digitalizované avatary fyzicky zesnulých existovaly v symbióze s entitou umělé inteligence. Teoretikové a futuristé tak popisují AI jako fenomén, který nejenže přinese dosud nevídaný pokrok, ale od podstaty změní povahu lidské existence a definitivně prolomí hranici mezi reálným a virtuálním prostorem. Kurzweil není žádný druhořadý pisálek – je vynálezem řady průlomových přístrojů v oblasti počítačového převodu písma a řeči, celkově vlastní na 400 patentů a v roce 2012 byl najat přímo Larrym Pagem, jedním ze dvou zakladatelů Googlu, aby „se podílel na projektech z oblasti strojového učení a zpracování jazyka“. Velkou pozornost také vzbudila akvizice Googlu z roku 2014: počítačový gigant tehdy za 400 milionů dolarů koupil britskou firmu Deep Mind, specializovanou na AI.

Publikace zpochybňující myšlenku umělé inteligence coby entity nadané téměř božskou mocí se shodují v jednom: základní omezení současných počítačů a programů tkví v jejich binární povaze. I ten nejvýkonnější počítač – stejně jako nejsofistikovanější program – běží na soustavě jedniček a nul. To je dědictví staré přes šedesát let. Rozhodovací proces a softwarová architektura založená na systému Ano/Ne se dobře hodí pro specializované úkoly, kde je důležitá kombinatorika a logika (třeba hraní šachů), ale v obecnějších zadáních, zejména tam, kde se dostává do hry nutnost odstínění a identifikace jemných nuancí a důrazů, jsou i nejpokročilejší stroje bezradné. Sebelepší chatovací bot nedokáže udržet smysluplnou konverzaci déle než pár minut, osobní asistenti v mobilech se hodí na odeslání mailu či zápis do diáře, ale komplexnější úkol jim svěřit nelze. Dnešní přístroje a programy jsou „chytré“ svojí mírou autonomie – samořídicí auto vás doveze, kam potřebujete, newsfeed sociální sítě nabízí uživatelům mix statusů a zpráv podle předpokládaných preferencí. Jenže na začátku musí data vždy vložit člověk.

Hlavní síla lidského vědomí spočívá v kombinaci emocionální a logické sféry myšlení, díky níž si dokážeme spojit zdánlivě nespojitelné. Naše vědomí se mnohem spíš než počítačovému kódu z jedniček a nul podobá kvantové superpozici – člověk má schopnost v jeden moment myslet a cítit v širokém spektru, často protikladném. Zná to každý, kdo se třeba pohádal s partnerem nebo členem rodiny. Právě schopnost mísit logiku, emoce a protichůdné myšlenky je patrně klíčem k lidskému intelektu a kreativitě. Od stroje lze kreativitu, natož uvědomění si sebe sama očekávat jen stěží. Významná část profesionálů v oblasti smart technologií a strojového učení odhaduje, že Moorův zákon bude dál platit, kapacita počítačů dále exponenciálně poroste – stejně jako jejich automatizace a autonomie –, ale na skutečnou inteligenci ve smyslu nabytí vědomí nedojde ani v dlouhodobém horizontu. Koncept silné AI se tak možná stane něčím podobným, jako je dnes jaderná fúze – technologií, jež bude už pořád jakoby na dohled, ale nikdy se ji nepodaří realizovat. Čekání na kybernetické božstvo (nebo ďábla) se možná ještě hodně protáhne. Nebo se tento digitální Godot nedostaví nikdy.