Mexiko už tři měsíce od prezidenta vyžaduje vysvětlení, jak je možné, že ve vězení beze stopy zmizí 43 studentů, kteří byli zatčeni za účast na nedovolené demonstraci. Dosavadní vyšetřování děsivého případu ukazuje, že je policisté předali svým kumpánům z mafie k nezákonné popravě.

Uprostřed Zócala, jak se říká centrálnímu náměstí mexického hlavního města, se tyčí monumentální sloup, na němž se v záchvěvech větru důstojně vlní obří trikolora. V jejím stínu však aktivisté rozdávají vlajku republiky jen v černobílém provedení. Je to na znamení smutku ze zmizení 43 studentů. Ztratili se 26. září, a to přímo z věznice. Tento případ Mexičany, kteří jsou po osmi letech války zločineckých kartelů se státními ozbrojenými složkami zvyklí na každodenní záplavu mrtvol, zvedl ze židle.

Avelardo Vázquez Peniten, Adán Abrajan de la Cruz, Bernardo Flores Alcaraz, Marco Antonio Gómez Molina… Na patce sloupu jsou vylepeny jejich podobizny, u některých jmen je pouze černá silueta. Všichni mladíci se v zapadlém internátu Ayotzinapa ve státě Guerrero, který leží na jihozápad od metropole, připravovali na dráhu učitele a osudného dne se vydali protestovat. Proti tomu, že kantoři z venkovských oblastí nemají stejné kariérní možnosti jako jejich kolegové z měst. Už nikdy se nevrátili.

Bylo jich 43

Informace si protiřečí, ale kostra příběhu je známá. Budoucí pedagogové s radikálně levicovým myšlením, kteří si jako mnozí další obyvatelé chudé oblasti přivydělávali nařezáváním makovic pro získání šťávy na výrobu heroinu, vyrazili do Igualy narušit veřejné vystoupení manželky tamního starosty. María de los Ángeles Pinedová Villová, jejíž tři bratři stáli vysoko v hierarchii místního kartelu Guerreros Unidos, si dlouhodobě připravovala cestu k tomu, aby chotě ve funkci nahradila. Žádní narušitelé si jí nehodili, takže policisté dostali pokyn zastavit je za každou cenu.

Strážníci si vzali jako záminku únos linkových autobusů, kterými se švorcoví mladíci chtěli dostat do Igualy. Zdá se těžko přijatelné, aby aktivisté nechali všechny pasažéry vystoupit a šoféra donutili k převozu do místa protestu. Ale v Mexiku to patří k normálnímu a pořádkovými silami akceptovatelnému průběhu demonstrací, které organizují učitelské odbory. Nyní ale na autobusy začali střílet, přičemž zabili tři studenty. Ty, kteří nestihli utéct, pozatýkali. Bylo jich 43. Zásah byl tak zmatečný, že jiný policejní oddíl spustil střelbu i na autobus lokálních fotbalistů, kteří s politikou neměli co do činění, a zabil tři nevinné osoby. Tyto oběti však zůstaly ve stínu zmizelých studentů.

„Živé jste je odvezli, živé je chceme zpět,“ skanduje pod sloupem v centru metropole několik desítek vytrvalců, ač vědí, že to nelze splnit. Vydrželi na Zócalu od prosincového masového pochodu, který prezidentovi Enriqueovi Peñovi Nietovi ze středové Strany institucionalizované revoluce (PRI) předvedl, jak strašně jsou Mexičané vytočení z faktu, že drogové mafie prorostly erárními strukturami. Nejde totiž jen o ony studenty: kauza Iguala je zkratkou toho, co se v jejich vlasti děje.

Policisté předali zadržených 43 mužů lidem z kartelu Guerreros Unidos (Jednotní válečníci), kteří dostali za úkol se nepohodlných dvacátníků navždy zbavit. A to beze stopy. Práci provedli výtečně. Mladíky zavraždili, těla spálili a popel roztrousili. Po téměř tříměsíčním hledání se prozatím podařilo ověřit totožnost pouze jednoho zmizelého. Místo toho byly při pátrání objeveny desítky ostatků jiných osob, které dosud nikdo nepostrádal. „Guerrero je největší masový hrob v Mexiku,“ říká politolog Néstor Vargas.

Na případu je nejděsivější samozřejmost, s níž policie spolupracovala s podsvětím. Obviněním převážně příznivců levice, že politické elity využívají narkomafií, aby likvidovaly jejich oponenty, které pak policie jednoduše označí za oběť bojů zločineckých skupin, dal případ Iguala štempl věrohodnosti. „Zavraždění těch 43 kluků není nic výjimečného. Jen se to běžně neděje v takovém množství a tak očividně. Ty, kteří k jejich odstranění dali rozkaz, ani nenapadlo, že by se o to mohl někdo v Mexiku, natož v zahraničí zajímat,“ říká levicový lobbista a v mládí guerrillero Mario Rechy.

Poslední kapka z Igualy

Čím to, že zrovna případ ze zapadlého města dostal do ulic statisíce Mexičanů, když na podobné masakry má země bohužel až příliš bohatou přítomnost? Třeba v červnu 2009 při požáru archivu, který podle spekulací založili místní politici, aby zahladili stopy svých přečinů, ve vedle stojící školce zahynulo 49 dětí. V srpnu 2011 přepadli členové nejbrutálnějšího kartelu Zetas během provozu kasino ve městě Monterrey, když jeho majitel odmítal platit výpalné. 52 mrtvých. A letos 30. června vojáci postříleli dvaadvacet mladíků, kteří údajně pracovali na nejnižších stupních mafie, v obci Tlatlaya v centrálním Mexiku. A to jsou pouze nejkřiklavější případy.

Podle politologa Nelsona Vargase, který Peñovi Nietovi nemůže přijít na jméno, je za ohlasem posledního masakru snaha prezidenta shodit levicové představitele Strany demokratické revoluce (PRD). „Zatímco jiné případy, v nichž šlo vinit politiky vládní partaje, největší televizní kanály ignorovaly, Iguale věnovaly spoustu času jen proto, že její starosta je z PRD, stejně jako guvernér státu Guerrero. Zdejší televize jdou hlavě republiky na ruku, ale tady se jim to vymklo z kontroly, protože lidé svoji zlost obrátili proti samotnému prezidentovi,“ tvrdí Vargas.

Byť je Mexiko rájem pro konspirační teoretiky, většina dotázaných mluví přízemněji o tom, že „Iguala“ je příslovečná poslední kapka, po jejímž dopadu se sklenice trpělivosti přelila. Veřejnost si protesty říká o to, aby stát konečně začal plnit základní funkci, pro kterou ho lidstvo před tisíciletími stvořilo: zajišťoval bezpečnost. Za posledních osm let, kdy se erár pustil do otevřené války s podsvětím, zahynulo násilnou smrtí na 100 tisíc Mexičanů.

Dvacátnice Roxana Rojasová z Guadalajary si libuje, že se demonstrací účastní více lidí než obvykle a že to nejsou jen „známé firmy“, které nevynechají žádnou akci proti establishmentu. „Tentokrát nepřestaneme, dokud nedosáhneme svého. Klidně i odstoupení Peñi Nieta,“ říká odhodlaně, ale neumí definovat, co by měl udělat, aby protestující část národa přestala požadovat demisi.

Čekání na Vánoce

Jeho reakce na to, že mu demonstranti zapálili dveře prezidentského paláce a v guerrerském Chilpancingu vážně poničili tamní parlament, jsou velmi umírněné. „Vypadá to, že nechce represivními zásahy přilévat olej do ohně a doufá, že se rozzlobení občané jako už tolikrát postupně unaví. Určitě spoléhá na blížící se Vánoce,“ dešifruje neakčnost nejvyššího představitele Elías Kuri – majitel textilní firmy a šéf neziskovky Iluminemos México, která se snaží nabídnout své recepty na zastavení epidemické zločinnosti. „Iguala jasně ukazuje, že nemůžeme dostat bandity z ulic, pokud je nejdříve nevymeteme z úřadů,“ dodává.

Manifestanti, jimž chybí jakékoliv vedení, skandují obecná hesla o vymýcení korupce a zastavení násilí, což jsou v krátkodobém horizontu v zemi těmito nešvary tak prostoupené absolutně nesplnitelné cíle. Prezident zlost ještě rozdmýchával tím, že především zpočátku neodhadl důležitost „Igualy“ pro veřejné mínění. Trvalo mu dvacet dní, než se vůbec sám k případu, který mezitím už hýbal společností, vyjádřil. Navíc jaksi mimochodem a dost nešikovně frází „padni komu padni“, na niž už jsou Mexičané kvůli jejímu neustálému používání alergičtí.

Často k tématu nechal raději mluvit generální prokurátora Jesúse Murilla Karama, který však nevydržel mediální tlak. Počátkem listopadu podrážděně odmítl odpovídat na otázky novinářů s tím, že „už je unaven“. Tato větička spustila smršť reakcí a vtipů na sociálních sítí, kdy Mexičané vypočítávali, co všechno je v jejich vlasti unavuje. Jenže hashtagy na Twitteru ani „laiky“ na Facebooku ještě žádnou revoluci nevyhrály. A nevyhrají ji ani v případě opakování mexické revoluce, kterou občané kvůli zoufalé správě věcí veřejných neustále – už celé století – hrozí.