Ze dvou státních svátků, které na podzim připadají na dvacátý osmý den v měsíci, mají Češi k tomu včerejšímu přece jen vlažnější vztah. Zavraždění patrona českých zemí jeho bratrem Boleslavem je událost zasutá tak hluboko v dějinách, že se stala legendou, a samotný výraz „česká státnost“ má zase značně nesamozřejmou příchuť – vždyť za devětadevadesát let existence útvaru souhrnně zvaného „stát Čechů (a Slováků)“ se na jeho území vystřídalo šest režimů a z té necelé stovky let byli skoro polovinu doby jeho obyvatelé pány vlastních osudů jen papírově.

Přesto však nějaký stát měli. Shodou okolností se několik dní předtím, než si malý národ v srdci Evropy připomněl zamordování muže, od něhož odvozuje vlastní identitu, rozhodla část jiného, většího národa pro nezávislost a vznik nového státního útvaru. Obyvatelé iráckého Kurdistánu si dvacátého pátého září jednoznačně odhlasovali vznik zcela autonomního státu na severu Iráku. Pro bylo téměř devadesát tři procent voličů. Kurdové, kterých je celkově na čtyřicet milionů, jsou největším národem na světě bez vlastního státu a jejich dějiny jsou dějinami boje za vznik nezávislého Kurdistánu.

Teď jsou tomuto snu blíž než kdy jindy. Už proto, že referendum se zdaleka nedotýkalo jen irácké části Kurdistánu. Voliči měli rozhodnout, zda se „irácký Kurdistán a další kurdská území mimo něj mají stát nezávislým státem“. Tato formulace musí nutně dělat vrásky na čele všem důležitým hráčům v oblasti i světovým mocnostem. Velkou kurdskou minoritu má Írán, zvláštní model samosprávného zřízení si Kurdové vybojovali na severu zdevastované Sýrie a pak je tu samozřejmě Turecko, které s kurdským separatismem v podstatě vede čtyřicetiletou válku nízké intenzity.

Výsledek zářijového referenda už tak silný separatismus na území okolních států ještě mohutně podpoří. Kurdové mají navíc skutečně silné vlastenecké cítění a s myšlenkou velkého Kurdistánu se identifikují. Na rozdíl od obyvatel Sýrie a zejména Iráku, kteří se ztotožňují spíše s klanovými, náboženskými a etnickými strukturami než s jednotící státní ideou. Kurdové také v předchozích desetiletích i velmi nedávné minulosti ukázali, že jsou za nezávislost ochotni velice efektivně válčit. Pešmergové, armáda iráckého Kurdistánu, patří k nejlépe vycvičeným silám v oblasti a její příslušníci se tradičně pyšní vysokou bojovou morálkou. Kurdské milice YPG zase dokázaly, bez těžké techniky a moderního vybavení, prakticky zlikvidovat Islámský stát v Sýrii – z hlavního města chalífátu Rakky už zbývá jen pár obklíčených a rozbombardovaných domovních bloků v centru.

V Turecku kurdské guerilly zvýšily aktivitu na úroveň nevídanou od osmdesátých let. Čtyřicet milionů Kurdů teď vidí svůj vlastní svobodný stát na dosah. A tuto vidinu si těžko nechají vzít – na to v posledních letech vyteklo až příliš mnoho kurdské krve. Názor představitelů lokálních mocností na věc kurdské nezávislosti je však jasný: v žádném případě. Irácký premiér vyzval vládu iráckého Kurdistánu k „okamžitému zrušení“ výsledků referenda, turecký prezident Erdogan varoval irácké Kurdy, že riskují „etnickou válku“, a pohrozil vojenskou akcí, Írán zastavil všechny lety do Arbílu, hlavního města kurdského regionu, a podél jeho hranic zahájil rozsáhlé vojenské cvičení.

V době, kdy se zdá, že syrská občanská válka ztrácí na intenzitě a Islámský stát se potácí nad propastí, se tak na obzoru rýsuje další válka. Jenže pokud se některá z regionálních mocností rozhodne nově vznikající stát zadusit, v odhodlaných Kurdech bude mít strašlivého nepřítele – mnohem tvrdšího než bojovníky ISIS, jejichž morálku, jak se ukázalo, mnohdy v posledním roce  živila spíš konzumace levných amfetaminů než svaté nadšení pro Alláha. A pak je tu mezinárodní hledisko: na ropu bohatý sever Iráku, předpokládané jádro budoucího Kurdistánu, má nadstandardní vztahy se Západem a zejména s USA. Kurdové obecně jsou prakticky jediná vyloženě prozápadní síla v oblasti – mimo Turecko. Jenže to se pod Erdoganem Západu vzdaluje stále rychleji a případný vojenský zásah Turecka – člena NATO – proti iráckým Kurdům by mohl ohrozit jednotu Aliance jako dosud nic v její historii.

 Obyvatelé iráckého Kurdistánu i etničtí Kurdové v okolních zemích si rizika spojená s případným vznikem nového státu nepochybně uvědomují. Přesto si jeho vznik přejí. Pro Čechy je včerejší připomínka naší státnosti hlavně vítanou možností, jak si prodloužit víkend. Pro desítky tisíc příslušníků kurdských milic a ozbrojených sil i miliony kurdských civilistů bude postoj k národní identitě a vlastnímu státu dost možná už brzo buď otázkou války, nebo míru. Otázkou bytí a nebytí.