Po pětadvaceti letech nastal čas znovu mluvit o studené válce. Během desetiletí po roce 1989 jsme skoro nemluvili o ničem jiném. Nikdo z nás neočekával tak rychlý rozpad sovětského impéria ani stejně rychlý návrat východní Evropy k ústavní demokracii anebo splasknutí revolučních hnutí, která Moskva podporovala. Setkání s nečekaným nás přimělo k neobvykle důkladnému přemýšlení. Je to „konec dějin“? A „co zbylo z levice“? Pak šel život dál a začali jsme zase přemýšlet v malém. Pozornost Evropy se obrátila ke konstruování amorfní Evropské unie. Pozornost Ameriky se obrátila k islámu a k fantazii vytváření arabských demokracií. A pozornost světa se obrátila k základním lekcím z ekonomiky, našich globálních učebních osnov. A tak jsme z těchto a dalších důvodů na studenou válku zapomněli. Zdálo se, že to je velmi dobře.

Nebylo. Ve skutečnosti jsme o konci studené války nepřemýšleli ani zdaleka dost, zejména ne o intelektuálním vakuu, které po ní zůstalo. Studená válka přinejmenším nutila člověka se soustředit. Soupeřící ideologie s rodokmeny sahajícími dvě stě let nazpátek nabízely jasné, protikladné pohledy na politickou realitu. Teď, kdy jsou pryč, by se dalo čekat, že se nám věci budou jevit jasněji, ale zdá se, že opak je pravdou. Od konce druhé světové války a možná od ruské revoluce nikdy nebylo politické myšlení na Západě tak mělké a bezradné. Všichni cítíme, že v našich společnostech i v jiných společnostech, jejichž osud bude utvářet náš, dochází k zlověstným změnám. Ale postrádáme pojmy i slovník k popisu světa, v němž se nacházíme. Spojení mezi slovy a věcmi se přetrhlo. Konec ideologie neznamenal rozptýlení mraků. Způsobil tak hustou mlhu, že nemůžeme přečíst to, co máme přímo před očima. Ocitli jsme se v nečitelném věku.

Prométheus a golem

Co je, nebo byla, ideologie? Slovníky ji definují jako „systém“ idejí a přesvědčení, který lidé zastávají a motivuje jejich politické jednání. Ale tato metafora není výstižná. Ideje a domněnky hrají roli ve veškeré praktické aktivitě, nejen politické. Ideologie dělá něco jiného – zmocňuje se nás svým čarovným obrazem reality. Budeme-li se držet optické metafory, ideologie uchopí nerozčleněné vizuální pole a zaostří ho tak, že se předměty jeví v předem daných vzájemných vztazích. Politické ideologie vzešlé z Francouzské revoluce byly zvlášť potentní, protože byly vybaveny pohyblivými obrázky, které odhalovaly, jak se přítomnost vynořila z pochopitelné minulosti a nyní směřuje ke srozumitelné budoucnosti.V Evropě a pak na celém světě soupeřila o pozornost dvě velká vypravování: progresivní příběh kulminující v osvobozující revoluci a apokalyptický příběh, jehož vyústěním je znovunastolení přirozeného řádu věcí.

Ideologické vypravování evropské levice bylo křížencem mezi mýtem o Prométheovi a životem Ježíše. Lidstvo bylo podle něj rovné bohům, ale připoutané k balvanu dějin náboženstvím, hierarchií, vlastnictvím a falešným vědomím. Tak se věci měly po tisíciletí, až najednou v roce 1789 došlo k zázračné inkarnaci a duchové volnosti a rovnosti byli učiněni tělem. Problém byl v tom, že nenásledovalo spasení. Tak jako následovníci Ježíše Krista měli plné ruce teologické práce s vysvětlováním, proč se Ježíšův návrat pořád odkládá, tak i levice 19. a 20. století vyvinula revoluční apologetiku, která dávala smysl historickému zklamání. Ta učila, že Francouzská revoluce se zvrhla v teror a napoleonský despotismus, ale připravila půdu pro panevropské revoluce roku 1848. Ty měly sice krátké trvání, ale inspirovaly Pařížskou komunu. Ta sice trvala jen několik měsíců, ale poskytla příklad revoluci v říjnu roku 1917. Je pravda, že byla následována listopadovou revolucí a Stalinem a jeho terorem. Ale po druhé světové válce si pouť revoluce našla cestu do Číny a třetího světa, a globalizovala tak boj proti kapitalismu a imperialismu. Pak přišla Kambodža a hudba dohrála.

Kontrarevoluční pravice v Evropě byla sice v 19. století politicky mnohem silnější, ale nemohla nabídnout zdaleka tak velkolepé vypravování. Vznikalo jako reakce a pod tlakem, bylo matné a méně inspirativní. V krizových okamžicích však dokázalo být velmi přesvědčivé. Příběh, který vyprávělo, byl křížencem legendy o golemovi a knihy Zjevení. V nejznámější verzi příběhu o golemovi rabín vloží hliněné postavě do úst šém s božím jménem, postava obživne a řádí v ghettu, dokud se rabínovi nepodaří šém zase vyndat. Když si pod golemem představíme lid, pod šémem spisy Voltaira a Rousseaua a pod destrukcí ghetta revoluční teror, vstoupili jsme do mysli reakční pravice.

V legendě rabín golema zkrotí. Silám reakce se ale v 19. století nedařilo zkrotit síly revoluce, jež byly i vědecké, hospodářské a technologické povahy. Nedotčenou krajinu křižovaly železnice. Místo vesnic a venkovských usedlostí zaujala města, místo statků továrny, sekulární školy nahradily náboženské, neoholení politici nahradili vévody a knížata a z rolníků se stala jednolitá masa zbídačených dělníků. Jak šlo století, romantická pravice snící o návratu jasu a krásy se proměnila v apokalyptickou pravici přesvědčenou, že žije v době velké strázně. A když nečekaně zvítězila ruská revoluce a marxismus se z malé sekty proměnil v mocnou globální sílu, tvář Antikrista se odhalila celému světu. Začala poslední bitva, do níž vpadli nacionalističtí vykupitelé, kteří vládli svým národům železnou pěstí a kteří „jako vinař tlačí hrozny v lisu, tak ve spravedlivém hněvu vykonají soud nad bezbožnými“ (Zjevení Janovo 19:15). Nyní jsme vstoupili do mysli fašismu.

Marxističtí jezuité

Mluvit o takových věcech už dnes, po dvaceti letech, znamená křísit ztracený svět. Zkuste dnes popsat velkolepé drama politického a intelektuálního života mezi léty 1789 a 1989 mladým studentům – americkým, evropským, anebo dokonce i čínským – a za chvíli si připadáte jako slepý básník zpívající o ztracené Atlantidě. Fašismus je pro ně ,radikální zlo', tudíž nepochopitelné. Jak se mohl vyvinout a získat si miliony přívrženců, zůstává tajemstvím. Komunismus sice samozřejmě usiloval o ,mnoho dobrých věcí', ale ani ten nedává příliš smysl, zejména to, jak mohli lidé vkládat takovou víru do Sovětského svazu. Studenti prostě dnes necítí psychologickou přitažlivost ideologie a je pro ně obtížné představit si zotročenou mysl (Zotročená mysl – název eseje Czesława Miłosze o psychologii podlehnutí stalinismu, pozn. red.). Je pro ně snazší vstoupit do mentálního vesmíru Vyznání svatého Augustina než politických románů Dostojevského a Conrada.

To je štěstí a taky není. Řada z nás starších padesáti let si pamatuje, jak jsme se hádali s komunisty a jejich marxistickými souputníky a museli se obdivovat jejich impozantní, a ovšem odpudivé diskutérské obratnosti. Trpělivým, shovívavým tónem vysvětlovali, že to, co považujeme za podstatná fakta, jsou ve skutečnosti docela nepodstatná, a to, co se nám zdá triviální, je ve skutečnosti jádro věci. Nepůsobili dojmem, že mají klapky na očích a vytěsňují skutečnost. Naopak, problém byl v tom, že viděli úplně všechno, i to, jak je to vše spojeno skrytými silami působícími na ohromné vzdálenosti. Když se přihodila nějaká diskreditující událost, nejdříve se instinktivně snažili ji popírat. Ale záhy nastoupila sofistická argumentace, s níž obhajovali vše od Berlínské zdi po Rudé brigády s jistotou jezuity.

Takoví lidé jsou dnes vzácní a je to jen dobře. Ale je třeba připustit, že mizí i jisté cenné intelektuální schopnosti, které jsme si vypěstovali, abychom jim dokázali čelit. Například zvědavost a ambicióznost. Antikomunističtí intelektuálové tvrdívali, že dějiny nelze vměstnat do jediného systému nebo ideje. Společnosti jsou příliš složité, lidské motivy příliš různorodé a instituce příliš neprůhledné na to, abychom mohli zaznamenat statický obraz reality nebo neměnné zákony, které ji řídí. Ale žádný studenoválečnický liberál – Raymond Aron, Daniel Bell, Leszek Kołakowski, Isaiah Berlin, Ralf Dahrendorf – si nemyslel, že problémy, kterými se marxismus zabývá, jsou imaginární nebo se vymykají lidskému posouzení. Odmítali marxistickou teorii, protože byla neadekvátní úkolu, který si uložila, ne proto, že by její ambice byla zcela mylná (je třeba opakovat, že nebyli konzervativci). Bell si představoval, že konec ideologie osvobodí mysli, aby mohly zkoumat složité a nečekané interakce mezi politickými, ekonomickými a kulturními sférami moderního sociálního života, jak se vyvíjely v čase. Nepředstavoval si, že uvadne samotná chuť zkoumat. Ale stalo se to.

Levice to tak nevidí. Má za to, že věk ideologií nikdy neskončil a že pouze fašismus a komunismus nahradil nový „hegemonický světonázor“. Američané mu říkají demokratický kapitalismus a jsou s ním náramně spokojení, Evropané mu říkají neoliberalismus a jsou s ním nespokojení. Něco na tom je. Těžko popřít, že myšlenka demokracie, často nepochopená nebo pomlouvaná, je jediná politická forma, která si může činit nárok na globální, ne-li univerzální uznání. A je pravda, že jediným společným cílem všech vlád na světě je hospodářský růst, o nějž často usilují s ničím nerušenou vírou v to, že užitek z volného obchodu, deregulace a zahraničních investic s sebou nenese žádné náklady.

Šel bych ještě dál. Společenská liberalizace, která začala v pár západních zemích v 60. letech, dnes téměř všude naráží na minimální odpor vzdělaných městských vrstev. Zformoval se nový kulturní postoj. Považuje za axiomatický primát individuálního sebeurčení nad tradičními sociálními vazbami, lhostejnost v otázkách náboženství a sexu a apriorní povinnost tolerovat ostatní. Jistěže se projevila i reakce proti tomuto postoji, a to i na Západě. Ale mimo islámský svět, kde mají teologické zásady stále ještě autoritu, existuje čím dál méně námitek, jež jsou přesvědčivé pro lidi, kteří takové zásady nemají. Nedávné neuvěřitelně rychlé přijetí homosexuality, a dokonce manželství homosexuálů v tolika západních zemích, historicky bezprecedentní transformace tradiční morálky a zvyklostí, vypovídá o našich časech víc než cokoli jiného.

Říká nám, že toto je libertariánský věk. Ne proto, že by demokracie byla na pochodu (na mnoha místech ustupuje), že by se plody volného trhu dostávaly všem (máme novou pauperizovanou třídu) anebo že bychom si všichni mohli dělat, co chceme (protože přání se nevyhnutelně dostávají do konfliktu). Ne, náš věk je libertariánský z nepřítomnosti alternativy. Jakékoli myšlenky, přesvědčení nebo pocity, které dřív tlumily požadavek individuální autonomie, atrofovaly. Nevedly se o tom veřejné debaty a nehlasovalo se o tom. Po konci studené války jsme se prostě ocitli ve světě, kde každý pokrok principu svobody v jedné sféře ho automaticky rozšiřuje i v ostatních, ať chceme, nebo ne. Jediná svoboda, o kterou přicházíme, je svoboda volit si své svobody.

Ne všichni jsou z toho nadšeni. Levice, zejména v Evropě a v Latinské Americe, chce omezit ekonomickou autonomii ve prospěch veřejného dobra. Ale šmahem odmítají právní omezení individuální autonomie v jiných sférách, jako je monitorování a cenzura internetu, které také mohou sloužit veřejnému prospěchu. Chtějí neřízený kyberprostor v řízené ekonomice, což je technologický a sociologický nesmysl. Ti na pravici – v Číně, v USA, jinde – by chtěli totéž naruby: permisivní ekonomiku s restriktivní kulturou, což je stejně tak dlouhodobě neudržitelné. Jsme jako člověk ve vlaku, který se ho snaží zastavit tím, že bude tahat za sedadlo před sebou.

Náš nečitelný věk

Ale naše libertariánství není ideologií ve starém smyslu. Je to dogma. Je užitečné si uvědomovat rozdíl mezi ideologií a dogmatem. Ideologie se snaží ovládnout historické síly formující společnost tak, že jim nejdřív porozumí. O to se snažily velké ideologie 19. a 20. století, a to až příliš úspěšně; jelikož byly intelektuálně „totalizující“, dokázaly schvalovat politický totalitarismus. Naše libertariánství funguje jinak. Je vrcholně dogmatické a tak jako každé dogma připouští nevědomost o světě, čímž se jeho vyznavači stávají slepými vůči dopadům svého dogmatu na svět. Vychází ze základních liberálních principů – nedotknutelnosti jednotlivce, priority svobody, nedůvěry k veřejné moci, tolerance – a nepostupuje nikam dál. Nemá vypěstovanou chuť na realitu, nemá zvědavost po tom, jak jsme se sem dostali a kam směřujeme. Neexistuje libertariánská sociologie (což je oxymoron), psychologie, filozofie nebo historie. Přísně vzato neexistuje ani libertariánská politická teorie, protože se nezajímá o instituce a nemá co říct k nevyhnutelnému a produktivnímu napětí mezi individuálními a kolektivními cíli. Není liberální v tom smyslu, jak to chápal Montesquieu, američtí otcové zakladatelé, Tocqueville nebo Mill. Ti by v něm viděli vyznání nepříliš odlišné od Lutherova sola fide: dejte jednotlivcům maximum svobody v každém aspektu jejich životů a všechno bude dobré. A pokud ne, tak pereat mundus, nechť zhyne svět.

Dogmatická jednoduchost libertariánství taky vysvětluje, proč ho mohou zastávat lidé, kteří se jinak na ničem neshodnou: fundamentalisté malé vlády na americké pravici, anarchisté na evropské a latinskoamerické levici, proroci demokratizace, absolutisté občanských práv, bojovníci za lidská práva, neoliberální evangelisté růstu, hackeři, fanatici práva držet zbraň, výrobci porna a ekonomové Chicagské školy po celém světě. Dogma, jež je sjednocuje, je implicitní a nevyžaduje výklad; je to mentalita, nálada, presumpce – to, čemu se říkávalo neutrálně předsudek. Udržovat ideologii vyžaduje práci, protože politický vývoj neustále ohrožuje její věrohodnost. Je třeba ciselovat teorii a revidovat revize. Jelikož si ideologie činí nárok tvrdit, jak svět skutečně funguje, koleduje si o vyvracení. Dogma naopak ne. Proto je náš libertariánský věk nečitelným věkem.

Vezměme si dva příklady.

Evropská unie na hraně

Projekt ekonomické integrace Evropské unie byl od 80. let řízen neoliberalismem, výraznou formou soudobého libertariánství. Mělo to své konkrétní důvody, související s jistými selháními sociálního státu a malátností ekonomik dušených státními podniky, nadměrnou regulací a silnými odbory. Ale jak šel čas, na důvody se zapomnělo a neoliberalismus se stal tím, čím je dnes: dogmatem, jež zatemňuje vlastní dopady na reálný svět, které nejsou jen ekonomické.

Je například šokující sledovat, jak pomalu Evropanům dochází, jak vážně neoliberální přístup EU k ekonomické integraci ohrožuje principy demokratické vlády, jež se podařilo znovunastolit po druhé světové válce. Základem demokracie je kolektivní a individuální sebeurčení a až doteď se moderní ústavní demokracie rozvíjely jen v kontextu suverénních národních států. To má svůj důvod. Národní stát představuje jakýsi kompromis mezi politikou impéria a politikou vesnice – je dost velký na to, aby vedl lidi k uvažování přesahujícímu jejich lokální zájmy, ale ne tak velký, aby měli pocit, že nemají kontrolu nad svými životy. Poskytuje jasně vyznačenou arénu politického soupeření a kolektivní akce pro občany, kteří se s ním identifikují, a dává jim prostředky k tomu, aby mohli volat vládu k odpovědnosti. Nahlíženo historicky to není snadný kousek.

Od prvopočátku chyběl konsensus, čím vlastně má být EU, jen že to má být stroj na udržování míru a generování prosperity. Všichni se shodovali na tom, že to bude vyžadovat umenšení národní suverenity. Ale na počátku se věnovalo velmi málo myšlenkového úsilí vytváření demokratických procedur, částečně proto, že po zkušenosti s fašismem otcové zakladatelé lidu příliš nedůvěřovali. Ještě méně myšlenkového úsilí se věnovalo tomu, jak docílit identifikace veřejnosti s projektem – jak udělat ze Skotů i Sicilanů spoluobčany, kteří cítí, že sdílejí společný osud a respektují tytéž instituce. Výsledek je, že obyčejní Evropané dnes naprosto nevědí, co si mají o „Evropském projektu“ myslet.

Vidí, že závažná rozhodnutí se přijímají v bruselské byrokracii nebo v Evropské komisi, jejíž členové nejsou přímo voleni. Evropský parlament je volený, ale neexistují panevropské strany, které by nabízely komplexní programy vládnutí a nesly následky v případě, že je nebudou plnit. Voliči si musejí vybrat z národních kandidátek, jejichž členové nemohou slíbit nic a nejsou za nic zodpovědní, což povzbuzuje nezodpovědné protestní hlasování. Co se týče konstruování evropské identity, stačí jen poukázat na známý fakt, že na eurových bankovkách nenajdeme zobrazenu jedinou historickou osobnost, místo nebo památku, která by mohla rezonovat s občany od Glasgow po Taorminu, a že málokdo zná hymnu, kterou jim EU vybrala (je to Óda na radost, což je dosti ironické). Pocit kolektivního „my“, který Evropané měli, znejistila masová imigrace, ale i stálá expanze hranic EU na východ a jihovýchod a jednoho dne třeba i na jižní pobřeží Středozemního moře. Jestliže si Evropa už nemyslí, že má nějakou esenci, jádro, sdílené dějiny, a dokonce ani hranice, proč by mohla odmítnout členství jakékoli zemi, která prohlásí, že ona je taky Evropa?

Není divu, že se dnes občané silných i slabých zemí cítí podvedeni a navzájem si nedůvěřují. Když se Řecko a další země ocitly nad propastí bankrotu a EU vyžadovala úsporná opatření, jejich občané právem cítili, že ztrácejí kontrolu nad svým kolektivním osudem. Ale to platí i pro znepokojenou německou veřejnost, která se bojí, že uzavřela ekonomický sebevražedný pakt s lidmi, kteří neumějí hospodařit. Národní politici ve slabších zemích, kteří se chtějí udržet u moci, i když musejí zavádět škrty, ukazují na Němce; Němci to svádějí na rozpočtová pravidla EU. EU pak ukáže na vševědoucí finanční trhy, které vás odkážou na americké ratingové agentury. Absolventi MBA, kteří sedí v kancelářských kójích, se z nouze stali novými suverény Evropy. A co požadují? Méně demokracie a upřednostňování technokratických vlád a ekonomických expertů.

Obhájci Evropské unie nám připomínají, že úspěšně udržovala dvě desetiletí mír, a varují, že pokud má Evropa obstát vůči nestálým finančním trhům a ekonomickým mocnostem, jako je USA a Čína, musejí se národy ještě více vzdát suverenity. Možná je to tak. Evropa žijící v míru je drahocenná věc a silnější EU je možná nezbytná věc. Ale nejsou to demokratické věci.

Demokracie na písku

Zatímco Evropa v tichosti podrývala základy svých poválečných demokracií, Spojené státy se snažily vybudovat nové na písku. Američanům šlo v dějinách žití demokracie lépe než její chápání. Považují ji za své rodné právo a za univerzálně žádoucí cíl, ne za vzácnou formu vlády, která byla po dvě tisíciletí odmítána jako nízká, nestabilní a potenciálně tyranská. Většinou si neuvědomují, že demokracie na Západě byla původně v antice považována za beznadějný režim a teprve v 19. století začala být chápána jako potenciálně dobrý režim, teprve po druhé světové válce jako nejlepší forma vlády a až v posledních pětadvaceti letech se stala jediným legitimním režimem.

Stejnou ztrátou paměti trpí i americká politologická věda. V průběhu studené války politologové ve svém přesvědčení o absolutní a jedinečné žádoucnosti demokracie opustili tradiční studium nedemokratických forem vlády jako monarchie, aristokracie, oligarchie a tyranie a místo toho začali klasifikovat režimy podle jediné škály demokracie (dobře) – totalitarismus (špatně). Pak se stalo oblíbenou akademickou hříčkou, kam na té čáře umístit všechny ty „autoritativní“ státy (bylo Frankovo Španělsko napravo od Suhartovy Indonésie, nebo naopak?). Z tohoto způsobu uvažování vzešel naivní předpoklad, že po zhroucení Sovětského svazu začnou země přirozeně „přecházet“ od diktatury a autoritářství k demokracii, asi jako působením magnetu. Tato jistota se nyní vypařila a naši politologové zjistili, že pod příkrovem demokratických voleb můžou vybujet nepříjemné věci. Ale nechce se jim opustit tu jejich přímku, a tak píšou články o volebním autoritářství, kompetitivním autoritářství, klanovém autoritářství, pseudodemokraciích, fasádových demokraciích a slabých demokraciích. A pro jistotu ještě o „hybridních režimech“.

Ale v hlavách amerických politických a novinářských vrstev dnes existují jen dvě kategorie: demokracie a le déluge, potopa. Jestliže vycházíte z toho, že demokracie je jedinou formou vlády, pak je to celkem praktické dělítko. „Co by nemělo být, nemůže být,“ napsal německý básník. Nechceme nebo neumíme rozlišovat varianty nedemokracie, které dnes existují, a tak místo toho mluvíme o jejich „stavu lidských práv,“ který nám sděluje méně, než si myslíme. Obracíme se na organizace jako Freedom House, think-tank, který podporuje demokracii a informuje o porušování lidských práv ve světě. Vydává vlivnou výroční zprávu Svoboda ve světě, která se snaží kvantifikovat úroveň svobody ve všech zemích světa. Známkuje různé faktory (právo na politickou participaci, občanské svobody, svoboda tisku atd.) a z těchto známek skládá kompozitní index, který určuje, zda je země „svobodná“, „částečně svobodná“ nebo „nesvobodná“. Zpráva se čte jako burzovní zpravodajství: „Jedná se o sedmý rok za sebou, kdy počet zemí s klesajícím indexem převýšil počet zemí se zlepšujícím se indexem.“ V roce 2013 se čtenáři dozvěděli autoritativní informaci, že podle čísel došlo v roce 2012 k „nejvýznamnějším ziskům“ ve svobodě v Egyptě, Libyi, Barmě a Pobřeží slonoviny. Jeden neví, odkud začít.

Je jasné, že největším překvapením ve světové politice od konce studené války není postup liberální demokracie, ale znovuvynoření klasických forem nedemokratické vlády v moderních hávech. Rozpad sovětského impéria a následná „šoková terapie“ daly vzniknout novým oligarchiím a kleptokraciím, které mají k dispozici inovativní finanční a komunikační nástroje; v důsledku vzestupu politického islámu se miliony muslimů, kteří tvoří čtvrtinu světové populace, ocitly pod restriktivnější teokratickou vládou; v postkoloniálních státech Afriky a Blízkého východu se nejvýznamnějšími politickými aktéry staly kmeny, klany a sektářské skupiny; Čína obnovila despotický merkantilismus. Každá z těchto politických formací má svou povahu, kterou je třeba pochopit v její podstatě a ne jako menší či větší formu potenciální demokracie. Svět národů zůstává tím, čím vždy byl – voliérou ptactva.

Ale ornitologie je komplikovaná a podpora demokracie se zdá být o tolik jednodušší. Nechtějí snad všichni lidé, aby se jim dobře vládlo a aby se s nimi konzultovaly věci, jež se jich dotýkají? Nechtějí bezpečí a spravedlivé zacházení? Nechtějí uniknout strastem chudoby? No a liberální demokracie je nejlepší způsob, jak těchto věcí dosáhnout. To je americký názor – a je pravda, že ho zastává i spousta lidí žijících v nedemokratických zemích. Ale to neznamená, že chápou důsledky demokratizace a že by přijali sociální a kulturní individualismus, který s sebou nevyhnutelně přináší. Žádný národ není tak libertariánský jako dnešní Američané. Lidé si cení věcí, které individualismus ničí, jako je respekt k tradici, pouto k určitému místu, ústa ke starším, závazky k rodině a klanu a oddanost zbožnosti a ctnostem. Pokud si my a oni myslíme, že můžou mít všechno, tak se velice mýlíme. Na těchto útesech stále troskotají naděje arabské demokracie.

Co jsme zničili spolu s ideologií

Pravda je taková, že miliardy lidí nebudou žít v liberálních demokraciích ani za našich životů, ani za životů našich dětí nebo vnoučat – pokud vůbec někdy. Důvodem není jen kultura a mravy. K nim je třeba připočíst etnické rozdíly, náboženské sektářství, negramotnost, ekonomickou nespravedlnost, nesmyslné státní hranice narýsované koloniálními mocnostmi... je to dlouhý seznam. Bez vlády zákona a respektovaných ústav, bez profesionální byrokracie zacházející s lidmi nestranně, bez podřízení armády civilní vládě, bez regulačních orgánů zajišťujících transparentnost ekonomických transakcí, bez sociálních norem podporujících občanskou angažovanost a dodržování zákonů – bez toho všeho není moderní liberální demokracie možná. Takže jediná rozumná otázka, kterou si lze při uvažování o dnešních nedemokraciích klást, zní: jaký je plán B?

Nic neodráží úpadek dnešního politického uvažování víc než naše neochota položit si tuto otázku. Levici zavání rasismem a pravici poraženectvím (a liberálním jestřábům obojím). Ale když jediné možnosti, které si umíme představit, jsou demokracie, nebo le déluge, vylučujeme možnost zlepšení nedemokratických režimů jinak, než že se je budeme snažit násilně transformovat (po americku), anebo (po evropsku) marně doufat, že dohody o lidských právech, humanitární intervence, právní sankce, projekty nevládních organizací a blogeři s iPhony budou mít trvalý dopad. Takové jsou naprosto charakteristické bludy našich dvou světadílů. Příští Nobelovu cenu za mír by neměl dostat lidskoprávní aktivista nebo zakladatel nějaké nevládky. Měl by ji získat nějaký myslitel či politický vůdce, který přijde s modelem ústavní teokracie, jež poskytne muslimským zemím koherentní způsob, jak uznat, a přitom omezit autoritu náboženského práva a učinit ji slučitelnou s dobrým vládnutím. To by byl historický výkon, i když ne nutně demokratický.

Taková cena samozřejmě udělena nebude, a to nejen proto, že takoví myslitelé a vůdci nejsou k dispozici. Uznat takový výkon by vyžadovalo opustit dogma, že svoboda jednotlivce je za všech historických okolností jediné nebo nejvyšší politické dobro, a smířit se s tím, že platí něco za něco. Znamenalo by to přijmout, že pokud existuje cesta od otroctví k demokracii, pak bude na dlouhých úsecích dlážděna nedemokracií – tak jako byla na Západě. Začínám pociťovat jistou sympatii k americkým úředníkům, kteří před deseti lety řídili okupaci Afghánistánu a Iráku a začali okamžitě likvidovat stávající politické strany, armády a tradiční instituce politického konzultování a autority. Nejhlubším důvodem těchto chyb nebyla americká pošetilost nebo naivita, i když těch bylo vrchovatě. Bylo to tím, že neměli žádný způsob, jak přemýšlet o alternativách k okamžité a taky falešné demokratizaci. Kam se měli obrátit? Jaké knihy měli číst? O jaké modely se měli opírat? Všechno, co věděli, byl základní direktiv: napište nové ústavy, zřiďte parlamenty a prezidentské úřady a pak vyhlašte volby. A pak následovala skutečně potopa.

Libertariánský věk je nečitelný věk. Umožnil vzniknout nové pošetilosti, jež se liší od pošetilosti starých myslitelů. Naše pošetilost spočívá v tom, že si myslíme, že už nemusíme usilovně přemýšlet, dávat pozor anebo hledat souvislosti, že stačí, když se budeme držet svých „demokratických hodnot“, ekonomických modelů a víry v jednotlivce, a všechno půjde dobře. Poté, co jsme zažili nechutné scény intelektuální opilosti, jsme se stali spokojenými abstinenty odtrženými od dějin a nepřipravenými na výzvy, které už teď přinášejí. Konec studené války zničil veškeré zbytky důvěry v ideologie, které na Západě přežívaly. Ale asi taky zničil naši vůli rozumět. Abdikovali jsme. Libertariánské dogma naší doby obrací naše politická společenství, ekonomiky a kultury vzhůru nohama. A oslepuje nás tím, že se díky jemu stáváme ještě více ponořenými do sebe a lhostejnějšími, než přirozeně jsme. Svět, který vytváříme svýma rukama, je od našich myslí vzdálený jako ta nejvzdálenější černá díra. Kdysi jsme trpěli nostalgií po budoucnosti. Dnes trpíme amnézií přítomnosti.

Tato esej vyšla v časopise The New Republic v červnu 2014

Překlad Martin Weiss