Rančeři zvolna přecházejí od krav k chovu bizonů, jejichž maso je zdravější a rentabilnější. Kdysi téměř vyhubené ikonické zvíře Severní Ameriky se hromadně vrací do prérií, i když je k nevoli ekologů zavřeno v ohradách.

Úzká silnice, která se kroutí hustými lesy a mezi rozeklanými skalisky parku Custer v americkém státě Jižní Dakota, se zničehonic narovná v táhlé prérii. Jenže plyn tu přišlápnout nelze. Cestu zahrazuje padesátihlavé stádo bizonů, které se nenucenou chůzí přesouvá přes vozovku na novou pastvinu. Stejně dokázaly v minulosti westernové ikony zablokovat i povozy dobyvatel Divokého západu. Jenže dnešní minuta čekání se tehdejším pionýrům mohla protáhnout až na tři dny.

Hordy bizonů od té doby značně prořídly. Před příjezdem bílého muže se vyskytovali prakticky po celé Severní Americe a jejich tehdejší počet se odhaduje na 60 milionů kusů. Dnes jich je 220 tisíc v USA a zhruba stejný počet v Kanadě – tedy dohromady zhruba 440 tisíc, z toho asi 30 tisíc v národních parcích. Zdá se to děsivě málo. Ale jen do té doby, než si uvědomíme, že na začátku 20. století, kdy vlády začaly zvíře chránit, jich na kontinentě žilo sotva pět set kusů.

Tehdy jim nijak nepomohlo, že si je kanadská provincie Manitoba dala na vlajku, že si z nich sportovní kluby dělaly (a dělají) maskota a firmy logo. Ani to, že na pěticentové minci více než dvě desetiletí bizon figuroval. Když si živou předlohu chtěl autor nikláku obhlédnout, musel za zvířetem zajít do newyorské zoo. V přírodě už téměř nebylo k nalezení.

Zdálo se, že čas bizonů v Severní Americe skončil. Téměř je vyhubila lidská hamižnost, ale snaha dobrat se zisku zase vedla i k jeho postupnému návratu do nekonečných prostor planin. „Rančeři je zachránili před vyhynutím, ač to některé ekologické organizace nechtějí pochopit,“ říká hrdě v coloradském Denveru Jim Matheson, který je mluvčím Národní bizoní asociace. Reprezentuje přes 4500 farmářů, kteří chovají tyto živočichy ve všech padesáti státech USA – tedy včetně Aljašky a Havaje.

Čas strakatých krav

Pro prérijní indiány byli bizoni nepostradatelní. Znamenali pro ně zdroj potravy, z jejich kůží dělali stany i oblečení, jejich kosti posloužily k výrobě zbraní i jiných nástrojů, rohy měly svou důležitost při ceremoniích a náboženských rituálech. Využili z nich úplně vše, aniž by ohrozili jejich celkové počty. Pro mohutné přežvýkavce představovali zhruba stejné nebezpečí jako medvědi či vlci.

Vše se změnilo s postupem kolonizátorů z Evropy, kteří nejenže lovili bizony kvůli jejich masu, ale hlavně kvůli jejich elastické kůži, kterou používali na řemeny do strojů pohánějících americkou průmyslovou revoluci. Poté se pustili do jejich masakrů, když bizonocidou chtěli dosáhnout toho, aby se jim nepoddajní domorodí protivníci konečně poddali. Profesionální lovci je stříleli o závod a rozžhavené hlavně podle zálesáckých vyprávění chladili vodou a případně i vlastní močí, jen aby ve vraždění mohli pokračovat. Tuto etapu dobývání Divokého západu vystihuje výrok generála Phila Sheridana: „Za účelem trvalého míru nechme lovce zabíjet, stahovat a prodávat bizony, dokud je úplně nevyhubí. Pak mohou prérie ovládnout strakaté krávy a civilizovaní kovbojové.“

Jeho výrok došel naplnění téměř dokonale. Bizony před úplnou likvidací zachránilo jen to, že nalezli útočiště v nově vznikajících přírodních rezervacích. Třeba dnešní zhruba čtyřtisícové stádo v národním parku Yellowstone se rozmnožilo z pouhých 23 mohykánů.

Další velká skupina o 1500 kusech se nachází ve státním parku Custer, kde se natáčely i pasáže slavného filmu Tanec s vlky. O bizony, jejichž rodiče si ve westernu zahráli s Kevinem Costnerem, se stará Chad Kremer. Padesátník s obřím knírem důstojníka c.k. armády je do býložravců, kteří si v zajetí prodlužují život oproti divočině z patnácti na 25 let, vyloženě zamilovaný. Vypráví, jak zvířata stresuje zářijový „round-up“, kdy je za stále rostoucího zájmu turistů seženou do ohrady, aby mohla být naočkována proti brucelóze. „Snažím se přitom nerozdělit skupinky těch, kteří se spolu pasou. Jsou jako kamarádi, co spolu chodí na pivo,“ říká ve své kanceláři uprostřed rezervace.

Při nahánění také vyčlení mláďata na odprodej jiným chovatelům nebo na porážku. „V Custeru nemůžeme mít v létě více než 1500 kusů, protože jinak by trávu vypásli na koberec,“ říká Kremer s tím, že bizon, který je sytý, nikam nemigruje. „Nejdůležitější je dát mu všechny důvody ke spokojenosti,“ doporučuje všem zájemcům o chov. Dodává, že ani ohrada, která je vyšší a výrazně pevnější než pro skot, ho neudrží uvnitř, pokud se zdánlivě pasivní tvor rozhodne jít dál.

Pokrm pro premiéra i kočku

V Custeru je prodávají na steaky od roku 1914 a jsou zakladatelé myšlenky, že bizony lze jako živočišný druh zachránit přes lidské žaludky. V 60. letech začali tento model následovat i komerční farmáři, ale pořádný boom nastal až v 90. letech. Trendy udává vlastník televizní stanice CNN Ted Turner, který má na svých rančích přes 55 tisíc kusů. Jejich masem zásobuje svůj řetězec Ted‘s Montana Grill, v němž prodávají bizoní steaky, klobásy nebo burgery.

Takové pochutiny se dají sehnat v oblasti prérijních států, jako je Montana, Severní a Jižní Dakota nebo Wyoming, ve všech větších městech. Například kousek před vjezdem do parku Yellowstone ve městečku Cody, které má svou hlavní atrakci v moderním muzeu celebritního zálesáka Buffalo Billa, vyjde cheeseburger s bizoním masem o dva dolary dráž než ten z obyčejného býka. Ve velkoobchodní síti se za bizoní steaky platí 2,5krát víc než za hovězí. Přesto jde spotřeba v posledních letech nahoru dvouciferným tempem. Především díky propagátorům zdravého životního stylu: 100 gramů bizoního bifteku obsahuje 143 kalorií, tedy o 72 méně než bifteku hovězího, protože je čtyřikrát méně tučné. Z tohoto pohledu je i mnohem lepší než vepřové nebo kuřecí.

U všech památek v této oblasti také prodávají energetickou svačinu zvanou Tankabar, kterou podle starého receptu ze sušeného bizoního masa a brusinek připravují Siouxové v rezervaci Pine Ridge. Odtud už tyčinka dobyla obchody se zdravou výživou po celých Státech a její export zatím komplikují dohady, jestli by měla být v úředních kolonkách začleněna pod zvěřinu, nebo pod hovězí.

Že bere využití této kulinářské suroviny, která nesmí chybět v jakémkoliv lepším řeznictví, jako normální i prezident Barack Obama, se ukázalo v březnu 2012, kdy v Bílém domě pohostil britského premiéra Davida Camerona pokrmem z bizona. Jiný důkaz normálnosti nabízí pohled do regálů s krmením pro domácí mazlíčky, o jejichž žaludky se Američané často starají zodpovědněji než o ty své. Existují granule pro psy a kočky, které se vyrábějí výhradně z masa těchto sudokopytníků. Nutriční odborníci navrhují, aby byla bizoní strava distribuována přednostně do školních jídelen v indiánských rezervacích, jejichž obyvatelé trpí cukrovkou více než zbytek americké populace.

Každý rok tak na jatkách v USA skončí 60 tisíc bizonů. Vysoké číslo, zasaďme si ho však do kontextu statistik ministerstva zemědělství. Obyčejných jalovic a býčků skončí řezníkům pod nožem 120 tisíc – jenže denně. Není divu, že při srovnání těchto dvou čísel se výše zmíněný Ted Turner stále považuje za malochovatele.

Zdálo by se, že vše nahrává k tomu, aby bizoni zase pomalu strakaté krávy z prérií vytlačili. Zaprvé na sobě nesou více masa (rekordní samec vážil 1724 kilogramů, zatímco nejtěžší býci tura domácího mají lehce přes tunu). Pro bizony, kteří jsou při pastvě méně vybíraví, není potřeba stavět na zimu stáje ani se o ně jinak starat – kromě dokrmování v případě neobvykle tuhých zim, protože většinou si umějí najít trávu i pod sněhem. Samice otěhotní sice až po dvou letech, ale za život mají více mláďat než krávy. Bizoni také mají pro rančery přínos v agroturistice, protože na ně potenciální zákazníky nalákají spíše než na obyčejný skot.

Hlavní překážka jménem strach

Na druhou stranu je tu několik komplikací: zaprvé je nutné výrazně investovat do mohutnějších ohrad a hlavně do stáda. Aby bylo dlouhodobě udržitelné, musí mít nejméně sto kusů, což je při ceně 4000 dolarů za tele už docela vysoká vstupní investice. A musíte mít v blízkosti jatka, kde umějí bizona zpracovat.

„Hlavní překážkou je však strach,“ říká ředitel Národní bizoní asociace David Carter, který by byl rád, aby erár i v zájmu rozvoje biodiverzity chovatele bizonů podpořila. Podle něho se lidé zaprvé bojí divokosti tohoto zvířete. Přes všechny snahy se nedá úplně domestikovat, takže je s ním daleko nebezpečnější zacházet. I v Custeru a dalších přírodních rezervacích před ním důsledně varují. Například v Yellowstone způsobují tvorové, kteří se krátkodobě dokážou rozběhnout rychlostí 64 kilometrů v hodině, neopatrným turistům třikrát více zranění než medvědi.

Strach číslo dvě mají statkáři z brucelózy, což je obávaná nemoc všech dobytkářů, protože napadá především březí krávy. Do Ameriky sice dorazila z Evropy společně se skotem, ale od něj se přenesla na divoké bizony. Když v tuhé zimě na přelomu let 1996–97 hladoví přežvýkavci při hledání potravy proráželi ohrady parku Yellowstone, chovatelé znepokojení představou rozšíření choroby mimo jeho hranice jich postříleli přes 1100 jako škodnou.

Kromě masa už dnes bizon další užitek nenese, protože kůži má na rozdíl od svých zdomácnělých bratránků na různých částech těla různě silnou, takže ji obuvnický průmysl odmítá. Hustá srst je sice kvalitní, ale je jí příliš málo na to, aby se pro ni hledalo větší využití, než je výroba suvenýrů. „I proto se rančeři také bojí, že se hospodářsky spálí. V roce 1998 narostly ceny živých bizoních telat na neúnosnou míru, takže se mnoho farmářů radši rozhodlo s byznysem skoncovat. Svá stáda vybili, což vedlo k prudkému propadu cen masa. Ale od roku 2003 jeho produkce i poptávka po něm bez přestání roste,“ vysvětluje Carter. Od dob definitivní prohry indiánů z planin v 70. letech předminulého století nebylo v prériích tolik bizonů jako nyní.

Dobytkáři z toho nadšení nejsou. „Vidí v nich konkurenci. Bojí se, že bizoni jim spasou trávu a jejich maso se bude prodávat místo hovězího. Přitom jejich chovem si zemědělci mohou skvěle diverzifikovat podnikání,“ agituje Carter.

Návrat dinosaurů do Montany

Jenže jsou to praví bizoni? Stephany Seayová, která v Montaně ve službách ochranářské organizace Bison Field Campaign monitoruje jejich život, v telefonickém rozhovoru označuje tvory žijící na rančích za „beefalo“, což lze do češtiny nejtrefněji přeložit jako „dobyzon“. Podle ní na farmách nežije ani jeden geneticky nepokažený jedinec, jehož předci by se v minulosti pod dohledem kovbojů „nezapletli“ s krávou.

„Je to nesmysl,“ brání se Jim Matheson z Národní bizoní asociace. Podle jejich výzkumů mají v sobě DNA tura domácího jen 2 % všech bizonů. „Byli bychom sami proti sobě, kdybychom lidem, kteří chtějí jíst kvalitní produkt, nabízeli beefalo,“ dodává s tím, že kusy s geny příbuzného živočišného druhu ze stáda vyřazují.

Seayová číslům, která udává Matheson, nevěří. Jako jediné „rasově“ čisté uznává ty, kteří žijí v Yellowstone, ty vidí jako základ pro opětovné rozšíření tohoto sudokopytníka po Severní Americe. „Bizon, který nemigruje, není bizon,“ odmítá to, že parky udržují stáda v malém počtu, aby neměla potřebu táhnout po tisíciletých stezkách dál. „Na původních 60 milionů se už nedostaneme, ale i pětina by vypadala skvěle. Vždyť jen v Montaně by jich klidně mohl žít volně milion. Proč bychom nemohli savce, který je pro cizince symbolem USA, navrátit do divočiny, když nám v ní nevadí třeba jelen? Je za tím lobby chovatelů dobytka, kteří celou prérii chtějí mít jen pro sebe,“ tvrdí sugestivně. Uznává, že by to byl hodně nákladný projekt, protože by bylo potřeba investovat do zřízení podchodů a nadchodů dálnic a do jejich robustnějšího oplocení, aby se zvířata nestřetla s auty.

Jenže je to fata morgana. Žádný z politiků není sebevrah, aby takový návrh prosazoval. Naopak především ve státech, kde žije rozhodně víc rančerů než ochranářů, je pro kongresmany lepší hrát na protipřírodní notu. Například New York Times z loňského ledna citují republikána a montanského senátora Johna Brendana: „Pokusy zavést do Montany velká stáda bizonů jsou podobné jako snahy vzkřísit dinosaury. A kdo tu chce mít dinosaury? Já rozhodně ne.“