Praktikující duchovního směru Falun Gong, který je v Číně zakázaný, vězní bez soudního procesu, mučí a kolují spekulace, že se stávají oběťmi nedobrovolného odebírání orgánů. Zažila to také Annie Yangová, která spojuje časté zdravotní prohlídky ve vězení s tím, že totéž hrozilo také jí. O svém věznění a poměrech v Číně mluvila Yangová, která nedávno navštívila Prahu, s deníkem Echo24.

Proč vás zavřeli? Jenom proto, že praktikujete Falun Gong?

Ano, to byl jediný důvod, proč mě zavřeli. Policie u mě našla množství knih o Falun Gongu. Knihy mistrů u mě doma. To byl ten důvod. Někdo mě musel nahlásit úřadům, že praktikuji Falun Gong. Zatkli mě a odsoudili. Nejdřív jsem 40 dní nemohla mluvit s právníkem a celá procedura proběhla bez soudního procesu. Odsoudili mě na dva roky do pracovního tábora.

Někteří čínské úřady obviňují, že praktikujícím Falun Gongu násilně odebírají orgány. Neměla jste obavy z něčeho takového? 

Ne. Až když jsem odešla z Číny, tak jsem se dozvěděla o odebírání orgánů. Vyděsilo mě, že jsem to mohla být já. Když jsem byla zavřená, dělali mi zdravotní prohlídky každé tři měsíce. Testovali moji krev, moč a rentgenovali mě. Tehdy jsem nevěděla, proč to dělají. Praktikující Falun Gongu totiž nepijí alkohol, nekouří a cvičí. Takže naše tělo a orgány jsou velmi zdravé.

Proč tenhle duchovní směr tak vadí?

Důvod je, že veřejnosti byl poprvé představen roku 1992 a od té doby jeho popularita rostla – z nuly na sto milionů! Toto číslo praktikujících je mnohem větší než počet příslušníků komunistické strany. V roce 1999 ho proto čínská vláda zakázala. Druhý důvod je, že Falun Gong je založený na pravdivosti, soucitu a toleranci. Když se podíváte na historii komunistické strany, je to jen o lhaní a zabíjení.

Jak s vámi v táboře zacházeli?

Když jsem byla v pracovním táboře, drogově závislí byli pověřeni tím, aby nás sledovali i celé hodiny. Aby nás tloukli. Ale protože můj případ byl mezinárodně známý, řekli jim: Nebijte ji.

Tohle dělají praktikujícím Falun Gongu, aby se vzdali své víry. Když se vzdáte svojí víry, nebudete mít problémy. Jenom si odsedíte zbytek trestu.

Mě nemlátili, ale mučili mě. Například mi nedávali dost jídla. Každé jídlo bylo třeba jenom jeden plátek chleba a ve vedru 40 stupňů Celsia jsem měla jen půl litru vody na 24 hodin. Každý den mi dovolili spát jen dvě až tři hodiny. V takovém teple jsem se nemohla umývat – žádná sprcha, žádná výměna oblečení, žádné mytí vlasů až dva týdny.

Fyzicky vám jinak neubližovali?

Nemlátili mě, ale porušili všechny mé potřeby jako lidské bytosti – jídlo, spánek, hygiena. Donutili mě například sedět na úzké plastové stoličce. Povrch byl velmi nepohodlný. Musela jsem mít blízko u sebe kotníky a kolena a sedět vzpřímeně. Neměla jsem povolení zavřít oči. Nemohla jsem se hýbat víc jak 20 hodin za den. Po týdnu jsem byla úplně rozlámaná. Když jsem se chtěla napít, musela jsem požádat ty drogově závislé. Když jejich šéf řekl „ano“, mohla jsem se napít. Když jsem se napila, musela jsem požádat o další povolení: Třídní veliteli, můžu odložit hrníček? Když souhlasil, mohla jsem to udělat.

Neváhala jste, že se víry zřeknete? Ten tlak musel být nepředstavitelný.

Víte, vydržela jsem to tři měsíce, než moje mysl úplně zkolabovala. Zřekla jsem se víry. Předstírala jsem, že jsem se jí zřekla.

Pak vás přestali mučit?

Ne. I pak mě drželi izolovanou v černé cele a podobně. Ale myslím si, že je to horší než fyzické mučení. Nesete si pak s sebou vinu.

Jak si vysvětlujete, že vás na rozdíl od ostatních nenechali mlátit?

Než mě zavřeli, obchodovala jsem starožitnostmi a často jsme jezdila do Londýna. Mám tam mnoho přátel a ti kvůli mně psali dopisy britské vládě a lidskoprávním organizacím. Takže o mém případu se vědělo. Proto mě nemlátili.

Odsoudili vás na dva roky. Strávila jste v táboře celou dobu?

Zůstala jsem jen rok a půl právě kvůli mezinárodní podpoře. Mezinárodní podpora jako články v novinách mi hodně pomohly.

Po propuštění jste se rozhodla Čínu opustit. Jak těžké to bylo?

Po propuštění bylo moje tělo velmi slabé a zbělely mi vlasy. Musela jsem se pohybovat velmi pomalu. Vypadala jsem starší než moji rodiče, kterým bylo v té době 70 let. Řekla jsme si, že musím odejít do Velké Británie. Díky práci jsem měla vízum na pět let. Tím pádem jsem toho mohla využít a dostat se tam. Naštěstí když policie prohledávala můj byt, prohledali každý kout, vzali knihy a všechny materiály o Falun Gongu. Ale nenašli můj pas. Měla jsem velké štěstí.

Moji sousedi mě museli sledovat. Kdy chodím ven, kam jdu… Odešla jsem ve tři hodiny ráno, když hustě sněžilo. Když jsem čekala na letišti, srdce mi hlasitě tlouklo. Nevěděla jsem, jestli se neobjeví policie a neodvede mě. Když letadlo přistálo v Londýně, konečně jsme se mohla zhluboka nadechnout.

Nepřemýšlela jste, že se do Číny vrátíte?

Bylo by to velmi nebezpečné – to je důvod, proč jsem odjela a nevrátila se deset let. Moje rodiče zastrašují a volají jim, kde jsem. Nemůžu se vrátit. Kdybych to udělala, hned by mě zavřeli. Tím jsem si jistá. Teď už by neměli jen důvod, že jsem praktikující Falun Gongu, teď ještě žiju v zahraničí a mluvím s médii.

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.

Čtěte také: ‚Čína je jako Frankenstein. Také nemá duši‘