Nebijte své děti! Rozhodně ne na veřejnosti a nezkoušejte je ani někde na pískovišti jenom „symbolicky“ plácnout po zadku. Nezvyšujte na ně hlas a nenadávejte jim. Nenuťte je dojídat jídlo. Pokud je vezmete na oběd do restaurace, nepopíjejte u toho alkohol. Sladkosti dávejte svým dětem výjimečně, pokud možno jen v sobotu. To je několik hlavních přikázání z mnoha, kterými by se měli řídit rodiče v Norsku a dalších skandinávských zemích, pokud nechtějí, aby o své ratolesti přišli.

Mezi cizinci, kteří se stěhují na sever Evropy, jsou stále populárnější webové stránky a semináře, v nichž se adepti života v blahobytných severských státech učí pravidlům chování vůči dětem, která se tam během posledních desetiletí vžila. Nejen vžila, ale představují i nekompromisně vymáhaný zákon. Tak tvrdý, že při jeho nesplnění mohou být děti rodičům státem zabaveny, a to dokonce natrvalo.

Riziku tomuto, pro matku absolutnímu trestu, je nyní vystavena Češka Eva Michaláková, které norský úřad Barnevern (někdy psáno s určitým členem na konci slova jako Barnevernet, v překladu „blaho dítěte“) před třemi a půl lety odebral její dva syny. „Vždyť jsem neudělala nic horšího, než že jsem své děti vychovávala tak, jak je běžné v České republice. Přiznávám, že občas jsem jim dala na zadek,“ říká Michaláková. Původně jí děti úřady vzaly sice hlavně kvůli podezření, že je jejich otec sexuálně zneužíval, ale na odebrání trvaly a dodnes trvají i poté, co se toto nařčení neprokázalo a nepotvrdilo se ani pozdější udání pěstounky, že jeden z chlapců si po půlroce údajně vzpomněl i na zneužívání matkou. Odvolací soud uznal, že pro tyto kriminální činy nejsou důkazy, ale soudce přesto nedoporučil vrácení dětí matce, a to ani poté, co se s manželem, který byl úřady především napadán, rozvedla. Soud mimo jiné argumentoval přiznáním Michalákové, že své syny někdy „výchovně propleskla“, což je v Norsku nelegální. Přestože se ani v Česku nikdo tělesnými tresty nechlubí, jejich používání schvalují podle průzkumu z roku 2013 jako občasný výchovný prostředek dvě třetiny Čechů.

O poradenství, jak uniknout z hledáčku Barnevernu, mají zájem především přistěhovalci ze střední a východní Evropy. Pro Rusy, Poláky či Čechy jsou nová pravidla často nečekaným civilizačním střetem. Stejně jako realita, jak jsou severské úřady neoblomné, nepodplatitelné a většinou ostatní společnosti respektované. Lidé z Východu narážejí pochopitelně mnohem víc než ostatní Zápaďané, v jejichž zemích je bití dětí na rozdíl třeba od Česka také nelegální a výchova není zdaleka tak autoritativní jako v postkomunistických zemích. Severskou zvláštností je ale možná to, že rodiče tu žijí pod jakýmsi tlakem všemocného úřadu, který má po celé zemi tisíce dobrovolných spolupracovníků ochotných na skutečná či domnělá provinění svých sousedů upozornit (podat takzvanou „zprávu o znepokojení“), a toto špiclování je většinou opět přijímáno spíše pozitivně. „Ten tlak dělá rodiče lepšími,“ řekl mi jeden známý žijící ve Skandinávii.

Vyšší zájem

V Česku zřejmě nejsledovanější právní spor současnosti začne během několika týdnů tisíc kilometrů severně od našich hranic. Rodačka z jihomoravského Hodonína Eva Michaláková bude v norském městě Buskerud před nadřízeným úřadem Barnevernu, zvaným „krajská komise o převzetí péče“, žádat, aby jí norský stát vrátil její dva syny, dnes devítiletého Denise a šestiletého Davida. Ty nyní může vídat už čtvrtý rok jen dvakrát ročně na malou chvíli a nesmí je obejmout. Když se komise přesvědčit nenechá, je na řadě jednání u okresního soudu. Norská právnička Michalákové zároveň podává žádost o svěření chlapců do péče jejich tety žijící v Hodoníně, pokud by Norové matku i nadále vetovali.

Kauza vzbudila obrovský zájem české veřejnosti i zájem tuzemských politiků, kteří začali intervenovat u svých norských protějšků. Zdánlivě „pouze“ soukromá tragédie jedné rodiny má ovšem širší přesah. V českém tisku už se psalo o tom, že jde o střet civilizací, té naší nedokonalé s mnohem dokonalejší. A že Východoevropané, kteří chtějí žít v Norsku nebo třeba v Británii, jež také ve velkém odebírá děti z rodin, se mají podřídit tamním pravidlům, nebo zůstat doma.

Ale protože ona „dokonalost“ se začíná zajídat už i mnoha Norům a jejich sousedům, poněvadž postihuje i skandinávské rodiny, půjde zřejmě o střet mnohem složitější. Česka se případ Michalákových týká nejen tím, že účastníci jsou českými občany. V čase, kdy i v tuzemsku se začínají vzhledem k politickému posunu doleva znovu objevovat plány na renesanci sociálního inženýrství, je dobré připomenout, že každé důkladně promazané úřední soukolí na vymáhání dobra může v domnění vlastní neomylnosti začít dělat chyby a být náchylné k zneužití. To se může týkat každého systému, který ve „vyšším zájmu“ půjde přes mrtvoly. Barnevern ve svých metodických pokynech například hlásá, že utrpení biologických rodičů nesmí úředníky odradit od prosazení zájmu dítěte.

Petici odeslanou do Evropského parlamentu s žádostí o „prošetření dominantního a destruktivního odebírání dětí, k němuž denně dochází v severských zemích“ podepsaly už před více než rokem desítky norských, švédských, dánských a finských právníků, psychologů a lékařů. Před necelými dvěma týdny schválil sociální a zdravotní výbor Rady Evropy jednomyslně návrh rezoluce, v němž vyjadřuje znepokojení nad masivním odebíráním dětí z biologických rodin v některých státech. Zatímco v Portugalsku je v krizových situacích do péče příbuzných svěřeno 75 procent dětí a v Lotyšsku 63 procent, ve Švédsku a ve Velké Británii to je pouze pět procent a ve Finsku jen tři procenta. U Norska, které není členem Evropské unie, tento údaj chybí. Podle norských statistik je ale v této severské zemi ročně odebíráno rodičům nejméně deset tisíc dětí, což je více než dvakrát víc než v dvojnásobně lidnatém Česku (tady v roce 2013 úřady rodičům vzaly přibližně čtyři tisíce dětí). V žádném případě ale nechceme tvrdit, že česká státní péče o děti je lepší: v tuzemsku například stále mnoho dětí zbytečně končí v ústavech.

Když rodina vybočuje

Jak tedy příběh „nedokonalé“ rodiny Michaláků vznikl a jak se zápas matky se sociálními inženýry, prosazujícími tyranii dobra, vyvíjel? Tehdy pětadvacetiletá účetní Eva Pavelková z Hodonína se s budoucím otcem svých synů seznámila v roce 2001 v Chorvatsku. Poté, co se o čtrnáct let starší Josef Michalák vrátil z dovolené do Norska, kde žil od poloviny 80. let, začali si psát a po čase jí emigrant nabídl, ať se za ním jeho korespondenční láska na sever Evropy přestěhuje.

V roce 2003 Eva Pavelková přesídlila do městečka Solbergelva v jihovýchodním Norsku, do domku, kde Josef Michalák bydlel a měl i obživu – výrobu rybářských mušek. Jeho nová partnerka začala pracovat jako uklízečka a učit se norsky. O dva roky později se jim narodil syn Denis. To už bydleli v městečku Mjondalen, kde se po narození Denise vzali a Eva Michaláková tam později získala místo v prádelně. „Matka umí dobře norsky. Je hlavní živitelkou rodiny,“ píše se o tomto období v pozdějším rozsudku soudu. V roce 2008 se Michalákovým narodil syn David.

Život to ale nebyl jednoduchý i proto, že Josef Michalák byl poněkud zvláštní povaha. Měl navíc velké potíže se sluchem, a když mluvil, často křičel, aniž si to uvědomoval. Eva Michaláková tvrdí, že jí před svatbou také zatajil důležitou věc. „A sice to, že je psychicky nemocný. Naplno to u něj propuklo až po odebrání dětí a rozvodu,“ tvrdí Michaláková. Aby rodinu uživila, brala v prádelně večerní směny a velkou část péče o děti připadla na jejího manžela. Chlapci chodili od útlého věku do školky, v Norsku je to možné už od sedmi měsíců.

Ředitel Úřadu pro mezinárodní právní ochranu dětí Zdeněk Kapitán, na nějž se po odebrání dětí paní Michaláková obrátila s žádostí o pomoc, tvrdí, že podle dokumentů, které má k dispozici, se Barnevern o tuto rodinu českých přistěhovalců zajímal už od roku 2008. To by ale nebylo nic neobvyklého. V Norsku se ročně narodí asi 60 tisíc dětí a 25 tisíc z nich se víceméně ihned po narození stává předmětem zájmu Barnevernu. Stačí, že rodina trochu vybočuje. Michaláková tvrdí, že až do propuknutí kauzy se na ni BV neobrátil. BV se ke konkrétním případům nikdy nevyjadřuje a neudělal výjimku ani v případě deníku ECHO24.cz, který případ dlouhodobě sleduje.

Česká matka říká, že si několikrát stěžovala na učitelky v mateřské školce, kam její děti chodily. „Chlapcům tam někdo ukradl zimní overaly. Davídkovi několikrát ve škole rozbili brýličky, hodněkrát přišel s pískem v plínce. Při strkanici s jiným chlapcem měl Denýsek modřinu na celé sanici a otevřenou ránu v pusince, vůbec mi o tom neřekli. Když jsem chtěla mluvit s rodiči toho chlapce, nebylo mi to dovoleno,“ vypočítává Michaláková témata konfliktů se školkou.

Důkazy chybí. Nevadí

Na konci března 2011 mateřská škola oznámila Barnevernu, že má podezření na sexuální zneužívání jednoho z bratrů Michalákových. V jeho stolici se totiž objevila krev a učitelka školky také úřadu popsala svou konverzaci s chlapcem, kde hoch měl tvrdit, že jej otec v noci budí a chce si s ním „hrát“. Hoch podle zprávy také říkal, že otec bije jeho i matku. „Matka se v mateřské škole objevila s monoklem,“ píše se ve zprávě školky, kterou její pracovnice zpětně vypracovaly pro potřeby BV. Michaláková ale tvrdí, že modřina vznikla tak, že dítě, které leželo vedle ní, se ve spánku otočilo a nechtěně ji koplo nohou do obličeje.

Úředníci podnikli v rodině šetření, kde narazili na křičícího otce. Zapsali si, že jednoho z chlapců upřednosťňuje, zatímco druhému z bratrů má říkat, že „je hloupý“. „Udělal hrozný dojem,“ řekl o otci deníku ECHO24.cz norský psycholog Peer Kaald, který později coby svědek v kauze Michalákových kvůli postupu norských úřadů u soudu prohlásil: „Stydím se, že jsem Nor.“

Barnevern v květnu děti z rodiny odebral a umístil je do různých pěstounských rodin. Jedna z pěstounek se navíc půl roku po odebrání přihlásila s tvrzením, že jeden z bratrů jí podrobně popsal údajné zneužívání otcem, kterého se měla zúčastnit i matka, a také bití, jehož se měli dopouštět oba rodiče. Policie tedy ze sexuálního deliktu vedle Josefa Michaláka začala vyšetřovat i jeho manželku. Chlapec ale pro potřeby policie tvrzení pěstounky nepotvrdil. Lékaři navíc už dříve zjistili, že projevy, které u učitelek vzbudily podezření na znásilnění, souvisejí s hochovou střevní chorobou a rodiče také měli důvod dotýkat se jeho přirození – měl totiž zánět předkožky. Policie tedy stíhání zastavila.

Okresní soud pro oblast ve městě Hokksund připustil, že důkazy o sexuálním zneužití chybí, přesto o něm ve svém spisu spekuloval a nakonec rozhodl, že odebrání dětí bylo správné, protože „byly vystaveny emočnímu a fyzickému zanedbávání rodičovské péče“. Evě Michalákové také určitě nepomohlo, že u soudu přiznala, že děti někdy „výchovně propleskla“. Závěr posudku říká: „Ani jeden z rodičů není emočně tak zainteresován, abychom mohli doporučit vrácení dětí rodičům.“ Otci byl kontakt s dětmi znemožněn zcela, matce umožněn jen dvakrát ročně na dvě hodiny. Odebrání dětí potvrdil i odvolací soud z roku 2013, který argumentuje „selháním péče“ a tělesnými tresty. (Oběma rozsudky se podrobněji zabýval článek v deníku ECHO24.cz Máme ‚tajný‘ norský verdikt. A pochybnosti o něm zesilují.)

Temná minulost

Soud se kupodivu vůbec nepozastavil nad tím, že chlapci jsou od sebe odděleni a žijí každý zvlášť v různých pěstounských rodinách. „Zrovna teď se v Norsku řeší podobný případ afghánské rodiny, kde došlo také k oddělení odebraných dětí. BV to bez okolků zdůvodnil tím, že tak chce zabránit únosu dětí rodiči,“ říká český právník Andrej Ruščák, který žije v Norsku. Stejně jako v případě Michalákových ani zahraniční rodiče dalších odebraných dětí s nimi nesmějí na schůzkách probíhajících za asistence pracovníků BV mluvit v mateřském jazyce – aby se nemohli domluvit na něčem, čemu Norové nerozumějí.

Bratři Michalákovi, kteří nepozbyli českého občanství, a spousta dalších dětí „zabavených“ cizincům vyrůstají v norských pěstounských rodinách, odstaveni od své kultury a jazyka, který pomalu zapomínají. V takových případech jde zcela jistě o porušení Mezinárodní úmluvy o právech dítěte, jíž je Norsko signatářem a v níž se píše, že v případě náhradní péče „je nutno brát ohled na žádoucí kontinuitu ve výchově dítěte a na jeho etnický, náboženský, kulturní a jazykový původ“.

Tyto případy ponorštění tak upomínají na temnější norskou historii. Ta se týká zdejších Romů, kteří žili podobně jako Romové v Československu do 50. let kočovným způsobem života, ale pak začali být vystavováni drsné asimilaci. Docházelo k nedobrovolným sterilizacím, a dokonce lobotomiím, děti Romů byly odebírány z rodin a „ponoršťovány“. Nedobrovolně ponoršťovány byly i děti norských Sámů. Temná operační praxe skončila v 70. letech, ale státní únosy dětí v zájmu jejich „zcivilizování“ pokračují, i když už nejde jen o Romy.

Zatímco kauza Michalákových vzbudila v Česku značný a samozřejmě oprávněný ohlas, něco podobného se nedá říct o zhruba 140 případech odebrání dětí českých občanů ve Velké Británii, k nimž došlo po roce 2009 a něž loni upozornil Týdeník Echo. V drtivé většině se totiž jedná o Romy, a průměrný Čech se tedy tváří, že to není jeho problém. Jak ukazuje případ Michalákových, tedy „východní“ rodiny v konfliktu s „civilizovaným“ západním státem, není to tak docela pravda.

Přestože veřejné mínění v Norsku se podle Norů a lidí tam žijících staví v případech odebraných dětí spíše na stranu úřadů a média kauzy líčí jako „smůlu“ přistěhovalců, právník Andrej Ruščák připomíná, že je to především norský problém. Velká většina zhruba deseti tisíc v Norsku odebraných dětí jsou Norové. „A jejich rodiče se na rozdíl od přistěhovalců nemohou obrátit na žádné diplomaty nebo vlády cizích států,“ podotýká Ruščák.

Náklady na provoz Barnevernu jsou obrovské, v přepočtu kolem 40 miliard českých korun ročně (tedy zhruba rozpočet našeho ministerstva obrany!), přičemž dvě třetiny jdou z komunálních zdrojů a třetina od státu. Kritici hovoří o velkostroji na peníze, kdy motivace účastníků nemusí být vždy jen blaho dítěte. Podle údajů z roku 2010 se v tomto roce čtyři tisíce Norů snažilo získat odškodnění za utrpení a zneužívání, jemuž byli vystaveni jako děti po odebrání do pěstounských rodin a ústavů. Celkem 2673 z nich byla náhrada přiznána a vyplaceno dostali v přepočtu celkem 1,3 miliardy norských korun, tedy asi 4 miliardy korun českých. Rodičů, kterým úřad neoprávněně odebral děti a zruinoval jejich životy, se však odškodnění netýkalo.