Říká se jí generace Y. V Salonu Echa diskutovali čtyři její zástupci o tom, jestli jsou dnešní dvacátníci skutečně tak odlišní od těch, jimž je třicet a víc a kterým by „neměli věřit“. Platí ale ještě o představy a klišé, které si o mladých ti starší obvykle vytvářejí?

Do Salonu Echa přišla moderátorka televize Nova Emma Smetana (26), dcera studentské vůdkyně z roku 1989 Moniky MacDonagh-Pajerové, brněnský aktivista Hnutí Duha Josef Patočka (21), syn zakladatele toho ekologického sdružení Jakuba Patočky, dále producent filmu o studentu Janu Palachovi Hořící keř Tomáš Hrubý (28) a básník, knihovník a vedoucí literárně-kulturního časopisu H_aluze Tomáš Čada (29). Smetana, Hrubý i Čada bydlí v Praze, poslední z nich ale prožil nedávnou část života v severních Čechách.

Mají dnešní dvacátníci jiné hodnoty, priority než dvacátníci před dvaceti lety? V čem jsou jiní?

Patočka: Pro generaci mých rodičů byla zlomovou událostí sametová revoluce. Kolem tohoto příběhu si staví ten narativ, který se projevoval i teď během oslav 25. výročí, totiž že bylo nastoleno něco, co je definitivní a s čím se všichni budeme ztotožňovat. Výsadou naší generace je, že nemusíme vnímat ten 89. rok tak emocionálně. V prostředí, v němž se pohybuju, je spousta lidí, kteří se ani s dalšími příběhy danými generací rodičů neztotožňují. Otevřeli se mnohem kritičtějšímu myšlení o poměrech, ve kterých žijeme. Mnoho z nich přichází na to, že dnes jsou manipulováni subtilnějším způsobem, ne tak brutálním jako za minulého režimu, například penězi. Přestávají věřit příběhu úspěchu, což je další velký příběh předchozí generace, který říká, že pečlivou, poctivou prací můžeme dosáhnout blahobytu. Souvisí to s nezaměstnaností v mé generaci. Pak se neztotožňují s názorem, že na to, co v životě za něco stojí, si člověk vydělá. Tohle všechno je žene k určitému eskapismu: snaze prostopovat Evropu či odejít na venkov a nebo k tomu, že chtějí přetvořit společnost tak, aby její hodnoty nebyly tak peněžní a tržní.

Smetana: Také vidím, že vnímání cesty k úspěchu se proměnilo. Už tu nepřevažuje idealismus, že to jde spravedlivou cestou, spíš přichází cyničtější pohled na věc. Možná jsem ale ovlivněná tím, že přes dva roky pracuji v komerčním médiu, které se v oblasti mezilidských vztahů a kariérního růstu řítí ještě trochu rychlejším tempem k tomu, co asi bohužel čeká zbytek společnosti, k jakési její zvláštní brutalizaci.

K čemu takové pocity u velké části mladé generace vedou? Přijmou tyhle vzorce chování a stanou se životními „cyniky“, nebo povedou k útěku, jak o tom mluvil Josef? Či je ještě jiná možnost?

Čada: Já s tím, co říkal Josef, nesouhlasím, protože spousta lidí se snaží vytvářet svůj svět, který je baví a který často nemusí být postavený na finančních hodnotách, ale třeba na hodnotách sounáležitosti. Je pravda, že tahle pozitivní místa znám hlavně z Prahy, kde se teď pohybuji. Ale poznal jsem poměrně dobře i severní Čechy, kde jsem studoval, a tam je velká míra zapšklosti, naštvanosti a odporu k tomu, jak to tady funguje.

Hrubý: Ale na druhou stranu se pořád ukazuje, že nějaká sociální nebo třídní pohyblivost v té společnosti funguje a v kreativních odvětvích to platí absolutně. Znám spoustu takových příkladů ze své generace.

Smetana: To je třeba to, co neexistuje ve Francii. Tam se narodíš do určité rodiny, skupiny. Sociální hierarchie tam funguje tak, že jsi od narození odsouzen zůstat ve své sociálně-ekonomické skupině. Výjimky jsou, ale opravdu jsou to výjimky.

Hrubý: Zvlášť v anglosaských zemích je spousta studií, které dokazují, že pokud se narodíš do jedné sociální vrstvy, během svého života se maximálně dostaneš o jednu výš, a většina lidí to stejně nedokáže. Ale já okolo sebe vidím, že společnost pořád dokáže lidi odměňovat. Scenárista Hořícího keře (v době natáčení osmadvacetiletý Štěpán Hulík, pozn. red.) se narodil v Uherském Hradišti do rodiny zámečníka a zdravotní sestry a překonal všechna dítka z bohatých rodin, která snila o tom, že budou scenáristy. Protože má talent a píli. Neříkám ale, že ta společnost to spoustě lidem nedělá těžké a že to je vždy spravedlivé.

Smetana: U nás jsou podmínky rovnější díky tomu, že jsme postkomunistická země a slova „elita“, „aristokracie“ vnímáme pořád jako sprostá.

Hrubý: Existuje Giniho koeficient, koeficient nerovnosti v rámci společnosti, a ten vede třeba Brazílie, USA ho mají extrémně vysoký, zatímco v Česku je jeden z nejnižších vůbec.

Čada: Jenže jakým způsobem se hýbe?

Hrubý: Samozřejmě že ty nůžky se rozevírají a s tím musí naše generace nějak zápasit. Ale pořád je nerovnost relativně nízká.

Patočka: Abych nezapřel studenta sociologie: předpokládám, že žiješ v Praze, kde se právě shromažďuje množství těch lidí, kteří dokázali prorazit. Proto jsou v Praze lidi optimističtější a proto je tu řádově nižší nezaměstnanost. Ten Giniho koeficient neříká třeba nic o tom, že Česká republika je na tom velmi špatně z hlediska mobility ve vzdělání. Oproti dalším zemím jsme na tom hůř. Pokud se narodíte lidem se základním vzděláním, je velká pravděpodobnost, že na vysokoškolské vzdělání nedosáhnete. Protože jsme nezažili ten velký zlom, kdy se situace v mnoha ohledech zlepšila skokově a protože nepoměřujeme, jaké to bylo, ale jak bychom chtěli, aby to bylo teď, proto je znechucení znovu významným pocitem podstatné části naší generace. Znechucení rasismem, reklamami, konzumem, nerovností. Myslím, že uvnitř generace, která teď dospívá, se rodí nový potenciál pro systémovou kritiku uspořádání, které v mnoha ohledech nenaplňuje ideály, jaké se v 89. roce do budoucnosti vkládaly.

Je to tak ale i u mladých lidí, kteří mají dobře placenou práci – třeba právě v těch reklamkách nebo v komerční televizi?

Smetana: Já to tam vnímám jako své osobní sociologické studium a místy jsem znepokojena, že lidé, kteří vytvářejí každý den zpravodajství pro dva miliony lidí, v sobě nemají tenhle druh revolty nebo touhy po tom, aby něco bylo jinak. Jak svět funguje, je pro ně naprosto vyhovující, protože je přehledný a úspěšnost se v něm dá opravdu měřit podle výše příjmů, podle toho, jak je kdo slavný. Myslím, že tahle generace zlenivěla a zpovrchněla, což vede k tomu, že je ochotna naslouchat klišoidním diskurzům, ať už je to ze strany politiků, či odborné obce.

Hrubý: Nedávno jsem byl na průmyslovkách a byl jsem v šoku, jak děcka, kterým je šestnáct až osmnáct, otevřeně vyjadřují podporu Dělnické straně. A to i v Praze. Ale já vidím i pozitivní efekty. Teď mám na mysli lidi, jimž je dvacet až třicet, a ta společnost díky nim prochází nějakou evolucí. Vidím lidi našeho věku, kteří se nebojí jít do konfliktu s autoritami a jsou schopní se líp organizovat. Vezměme fenomén posledních voleb a pár lokálních hnutí, která dokázala na spoustě míst porazit velké strany, a dokázala to nadšením a s nulou  peněz. Je krásný graf, který říká, kolik peněz na volby vydali Piráti a Žít Brno – a kolik třeba ODS v Praze. Jedny stojí jeden volič desetník a druhé pět tisíc. A to ukazuje to, že demokracie znamená, že můžete mít menší zdroje, ale když jste schopný, dokážete porazit někoho, kdo je daleko silnější. To mi přijde jako optimistický výhled.

Takže vaše generace není tak úplně apolitická, jak se traduje?

Čada: Já se obávám, že ve velké většině apolitická je.

Hrubý: Tihle lidi věří, že mohou dělat apolitickou politiku, ať už jde třeba o hnutí, které zvítězilo v Praze 7, nebo Žít Brno. Jenže dříve nebo později narazí na politické problémy. Třeba na otázku sociálního bydlení. Začne to mezi ně vrážet vnitřní klín, začne tam vznikat pravé a levé křídlo a stejně se ve finále budou muset nějak politicky definovat.

Říkáte, že mladí jsou organizovanější, sebevědomější. Jak a kde se to naučili?

Hrubý: Na rozdíl od lidí, kterým je nad třicet, my jsme nebyli nijak vystavení komunistickému školství a vyrůstali jsme ve společnosti, která byla svobodná. Nemáme strach z autorit a nebojíme se jich.

Smetana: Ale tím pádem vznikla první generace českých učitelů, kteří se bojí svých žáků, protože ti žáci se víc ptají. Když jsme se vrátili z Francie, bylo mi deset let, šla jsem do české školy a po dvou týdnech bylo zřejmé, že to nepůjde. Měla jsem spoustu otázek, nebyla jsem a priori drze naladěná, ale učitelé to tak vnímali. Když jsem se ptala, proč se musíme přezouvat nebo proč si žáci stoupají, když učitel přichází do třídy, vnímali to jako šílenou provokaci. Po Francii, kde to kritické myšlení je zase podporováno až moc, kde děti i dospělí mají reflex nesouhlasit s většinou, protože mají vlastní názor, jsem se tady ocitla v druhém extrému. Jakákoliv moje poznámka, že ve výkladu mi něco nepřipadá logické, dostala učitelský sbor do těžké defenzívy. Cítili se ublížení a i zbytek třídy se tvářil dost divně, co že mám pořád za problémy.

New York Times v jednom výzkumu uvedly pět milníků dospělosti, které se mladí snaží ve svém životě odsouvat co nejdál: dokončení školy, odchod z domu rodičů, finanční samostatnost, manželství a založení rodiny. Co říkáte názorům, že „generace Y“ je líná a neodpovědná?

Smetana: Nemyslím si, že když moje babička s dědou měli moji maminku v sedmnácti letech, stali se dřív dospělými. Nejsem si jistá, jestli tyto životní okolnosti urychlí nějaký proces. Spíš v tom hrají roli různá traumata, která my nemáme a která nás nenutila se přes něco přenést. Z mého pohledu hlavním cílem dnešního mladého člověka je bavit se, nic moc neřešit a nějak se ve svém soukromém vesmíru zařídit.

Hrubý: Na druhou stranu, pokud měli dítě v sedmnácti, nemohli strávit čas od sedmnácti do sedmadvaceti tím, že ho propařili jako spousta mých spolužáků. Takže pokud má člověk později děti, opravdu mu to mění život a priority. Tahle generace se někdy nazývá generací Petrů Panů, protože odmítá dospět. A to je patrné už u Husákových dětí.

Smetana: Souvisí to také s tím, že muži i ženy mají větší šanci potkat víc potenciálních partnerů než tehdy, kdy nebyla perspektiva, že se ocitnu v jiném prostředí, v jiné zemi, kde čeká někdo lepší. Vidím kolem sebe lidi, kteří jsou ve svých vztazích šťastní, ale odmítají to jakkoli potvrdit, protože bůh ví, co ještě přijde. V partnerské rovině je zvýšená míra zvědavosti a strachu obětovat svobodu a možnost, že by to v případě nějakého dalšího chtíče mohlo být jinak.

Sociologové došli také k závěru, že mladí – na rozdíl od předchozí generace – už nejsou ochotní vzít práci, která není zcela podle jejich představ, a nechají se raději živit rodiči…

Patočka: Jenže pro spoustu lidí našeho věku není žádná práce, a pokud se nějaká na trhu nabízí, jsou to bullshit jobs, jak jim říká antropolog David Graeber z London School of Economics. On má krásnou definici, že člověk, který dělá práci, která by se dala volně přeložit jako práce na hovno, přitom ví, že by vůbec neměla existovat. To jsou všechna ta posouvání papírů v kancelářích, péče o psy, rozvoz pizzy, práce v call centru. Já sám jsem čtrnáct dní v call centru pracoval a taky prodával kreditní karty klientům před důchodem. A tento vývoj, kdy vzniká čím dál víc různých zaměstnání, kvůli kterým nemají rodiče čas ani na děti, úplně popírá původní předpovědi z 60. a 70. let, že lidi budou pracovat míň a práce je bude naplňovat. To je podle mě jedním z důkazů toho, že růst nám reálně nic nepřináší a že s tímto uspořádáním ekonomiky je potřeba skoncovat. Pro zaměstnance call centra působí svět nehostinně.

Takže tady máme skupinu dvacátníků, kteří budou chtít změnit společenské uspořádání – i když mně osobně není jasné, jak a na co –, a pak tu bude skupina těch, kteří budou říkat, že stejně nevymyslíme nic lepšího, než máme teď. Jak to tedy dopadne, až tahle generace povede společnost?

Hrubý: Já jsem v call centru taky dělal, ale z té perspektivy jako Josef to zase nevidím. Jsem spíš zastáncem ekonomického uspořádání, které tu teď je, považuji se za workoholika, a když si objednám pizzu, budu rád, že je někdo ochotný mi ji přivézt. Dokonce si myslím, že existují i lidi, kteří tu pizzu rozvážejí rádi. Nevím, jak uspořádat společnost tak, aby v ní bullshit joby nebyly.

Smetana: Měly by být vyhrazeny právě studentům, aby se zvýšila jejich motivace dělat něco jiného než bullshit jobs.

Pro současné dvacátníky je daleko jednodušší se přestěhovat a žít v jiné zemi. Proč vy a další mladí zůstáváte v Česku?

Smetana: Nebo proč se vracíme… Po maturitě na francouzském gymnáziu jsem z Česka odjížděla s rozhodnutím, že se sem nikdy nevrátím. Potom jsem se sem vrátila z osobních důvodů, což tedy není měřítko. Ale když se bavíme se svými spolužáky Slováky, Poláky, Rumuny z pařížské univerzity, která nám udělila diplom, díky němuž jsme byli předurčení k vedoucím pozicím a díky němuž se objevily i velmi zajímavé a platově nesrovnatelné nabídky na místa ve Francii, hodně z nich se vrací domů. Říkají, že přidaná hodnota návratu do této geografické zóny je ta, že si tu člověk připadá zajímavější, přínosnější, výjimečnější. I když to zní možná arogantně a nafoukaně. Ve Francii jsem podlehla dojmu, že jsem nahraditelná v čemkoliv, co dělám. Podobně kvalifikovaných lidí je tam mnohem víc. Naopak v Česku mám víc pocit, že vyčnívám. Možnost vyznamenat se tady je prostě větší než v takzvaně pokročilejších zemích, kde je profesně zdatných lidí asi víc.

Jsou mladí Češi jiní než jejich vrstevníci na Západě?

Hrubý: Mě zaujal průzkum, který říká, že mladí v západní Evropě jsou pro své zaměstnání daleko méně ochotni obětovat kvalitu svého života. Pro ně je důležitější, že práce trvá osm hodin a ne dvanáct, že nejsou vystaveni takovému tlaku. Kdežto v Americe jsou v tom ochotni k daleko větším ústupkům a je zajímavé, že u nás, kde je to možná ještě protireakce na komunismus, je to bližší té Americe než západní Evropě. U nás jsou mladí lidi ochotni pracovat déle a pod větším stresem. Můžeme se bavit, jestli je to dobře, či špatně, ale je to jiné než v západní Evropě.

Jde o to, jestli jsou ochotní, nebo – jak by řekl Josef – nucení, protože z výzkumů vyplývá, že mladí dnes víc než jejich rodiče upřednostňují „úspěch“ v soukromí nad úspěchem v práci...

Čada: Ve střetu těchto dvou světů nemůže dojít ke shodě. Problém je v tom, že člověk, který se má dobře, nemá vůbec ochotu se vcítit do pozice člověka, který na to nemá. Protože by se taky musel vzdát něčeho, co má, ve prospěch těch ostatních.

Patočka: Já si nemyslím, že pokud se lidé mají dobře, souvisí to s tím, jak se mají materiálně. Víme, že nad určitou hranicí víc peněz víc štěstí nepřináší, ale i tak žijeme ve společnosti, kde bohatí musejí dál bohatnout a odnášejí to ti druzí.

Hrubý: To je odvěký střet společnosti, přestože se tvrdí, že pravolevé uvažování je přežité. Chápu, že vy máte pocit, že mi schází empatie, protože jsem spíš v té skupině, která je etablovaná ve společnosti. Ale myslím si, že nějaká základní soutěživost a to, že v té společnosti nějaký sen můžeš snít a že ho chceš snít, tu společnost pohání zdravým způsobem dopředu.

Je tedy něco, co vás spojuje generačně víc?

Hrubý: Je to uvědomění si, že zdroje téhle planety jsou limitované a že to, že exploatujeme přírodu, je špatně, že brzy způsobíme nevratné škody a cykly, které nás můžou smést. To je možná otázka, kterou budeme muset řešit dřív. Spíš než kvůli pravolevému sporu budeme muset redefinovat kapitalistický model. Já vidím tahle civilizační rizika palčivější než ta sociologická.

Čada: Pokud říkáš, že ten systém musíš redefinovat kvůli jeho podstatě, tak to znamená, že je na něm něco špatně.

Hrubý: Věřím, že ten systém se zvládne redefinovat sám a že to už dělá.

Patočka: To sis naběhl na vidle. Je výborný, že si to uvědomuje čím dál víc lidí. Jenže tohle uvědomění si nevede k ničemu, co by ten vývoj radikálně proměnilo. Naomi Kleinová ve své poslední knížce Klima versus kapitalismus říká, že současný systém vůbec není nastaven tak, aby se dokázal zachránit sám.

Hrubý: Dokázal bych ti na případě freonů a olova dát příklady, jak se kapitalistické společnosti dokázaly postavit k těmto problémům líp a rychleji než ty socialistické. Ale my jsme tady proto, abychom hledali společné body naší generace, a zatímco jsme na pravolevém pojetí světa pořád ještě rozdělení, myslím, že na těch ekologických tématech jde společný jmenovatel daleko víc napříč názorovým spektrem a že i ta pravicová část společnosti došla k poznání, že je to něco, co nás bezprostředně ohrožuje a čemu je třeba se postavit.