O ruském opozičníkovi Alexeji Navalném se ve světě často mluví jako o jediné reálné alternativě Vladimira Putina. Fascinace mladým, dobře vypadajícím právníkem často hraničí s představou ruského spasitele. Mnohde v zahraničních médiích je slyšet názor, že právě on má potenciál být prezidentem, který povede ruský národ na cestě k demokracii. Je ale Navalnyj opravdu takový typ demokratického politika, jak si západní společnost maluje?

Alexej Anatoljevič Navalnyj, pokud necháme stranou jeho kontroverzní nacionalistické názory, které dnes sám označuje za mladickou nerozvážnost, začínal jako bloger upozorňující na korupci v zemi. Postupně se za obrovské lidské i finanční pomoci vypracoval na přední příčky ruské opozice. Kampaně jeho organizace Fondu boje proti korupci rozkrývající korupční aféry nejvyšších státních představitelů jsou v Rusku internetovým hitem. Jistě se mu musí přičíst k dobru, že jako jeden z mála opozičníků dokázal za poslední léta do ulic dostat dříve nemyslitelné množství lidí.

Jeho úspěch je založen na výzvě Rusům, že za jejich mizernou životní situací stojí korupce politiků. Představitelé státu kradou, a proto nezbývají peníze na důchody, výstavbu nemocnic a opravy špatných silnic. Potud se jedná o program, který má potenciál oslovit široké vrstvy ruské společnosti, jež budou v březnu 2018 vybírat prezidenta země.

Jazýček na vahách ruské politiky

A zde nastává kámen úrazu. Navalnyj se prezentuje jako politik „západního“ kalibru, ovšem budoucí voliči stojí spíše na straně politiky silného muže současného prezidenta, což mimo jiné znamená nezpochybnitelnost anexe Krymu. Ukrajinská otázka je dnes nejožehavější téma ruské politiky, které má potenciál v mžiku zlomit vaz i těm nejpopulárnějším z populárních. Kandidát na prezidenta Navalného ražení to musí mít obzvlášť na paměti, ale zároveň si musí dávat pozor, aby nezpochybnil své renomé, jež si vydobyl na Západě. Jak Navalnyj přistupuje k otázce Krymu a co by to znamenalo pro mezinárodní politiku, pokud by se teoreticky stal příštím prezidentem?

Jeho postoj ke Krymu připomíná snahu sedět na dvou židlích současně. Snaha uchovat si obraz liberálního opozičníka, který oponuje nezákonným snahám prezidenta Putina o rozšíření „Ruské říše“, ale zároveň nenaštvat své budoucí voliče, kteří anexi Krymu většinově podporují. Lavírování mezi dvěma protichůdnými identitami může působit poněkud komicky.

Bezprostředně po referendu, které se konalo na Krymu v březnu 2014 pod bedlivým dohledem ruských ozbrojených jednotek, se Navalnyj připojil k mezinárodním hlasům a samotný fakt konání referenda za takových podmínek ostře odsoudil: „Neuznávám výsledky krymského referenda z roku 2014. Musíme na poloostrově uspořádat spravedlivé referendum, abychom se dozvěděli, součástí jakého státu obyvatelé Krymu chtějí skutečně být. Status Krymu může být důvodem zhoršení vztahů mezi Ruskem a mezinárodním společenstvím na dlouhé roky“. Navalnyj se nemýlil. Moskva neustále čelí kritice kvůli anexi poloostrova a EU a USA uvalily na Rusko ekonomické sankce. Pochopení pro ruské řešení krymské otázky se nenašlo ani u nového prezidenta USA Donalda Trumpa, který dal jasně najevo, že očekává navrácení Krymu Ukrajině.

Fikaný opozičník ale pokračoval v kličkování. Referendum sice nezákonné je, ale jeho Strana pokroku se účastnit voleb na Krymu přeci může. Stejně tak nevidí nic špatného na tom, že by se na okupovaný poloostrov občas zajel podívat. Avšak – abychom citovali přesná slova – „Krym není nějaký chlebíček se šunkou, abychom si ho sem tam předávali. Měli bychom uspořádat normální referendum, a ne to, co se konalo. (…) Asi všichni můžeme předpokládat jaké budou výsledky. Jak se rozhodnou – tak se rozhodnou.“

Navalného představa „spravedlivého referenda“ zní krásně, kdyby neměla hned několik háčků. Především z právního hlediska je pro civilizovaný svět Krym územím Ukrajiny, tudíž jakékoli hlasování, které uspořádá Rusko, je automaticky nezákonné. Na podobné návrhy reagoval vůdce Krymských Tatarů Mustafa Džemilev, jemuž byl vstup na poloostrov zakázán a jehož syn byl po anexi zatčen: „Zdá se, že ten vystudovaný právník má v hlavě akorát piliny. Možná by si měl zopakovat základy mezinárodního práva. Referendum o statusu části území se podle ukrajinských zákonů konají na celém území země. Je-li řeč o referendu, pak jedinou cestou je osvobození Krymu od okupace cizí mocností a navrácení do právního pole Ukrajiny. A jedině tehdy, na základě ukrajinských zákonů a pouze, uznáme-li to za vhodné, můžeme mluvit o referendu.“ Samotní Krymští Tataři, kteří se při anexi otevřeně postavili na ukrajinskou stranu, se stali terčem tvrdých represí. Tisíce jich z poloostrova muselo uprchnout.

Jak získat území. Zn. rychle a efektivně

Krym se již čtvrtý rok nachází pod ruskou okupací a v Kremlu rozhodně nesedí s rukama v klíně. Masivní propaganda je na denním pořádku. Mnohem závažnější je ale proměna etnického složení poloostrova. Podle údajů občanských organizací se počet uprchlíků na konci roku 2016 pohyboval kolem 40 tisíc. Jedná se především o již zmiňované Krymské Tatary a Ukrajince. Rusko se snaží poloostrov zalidnit etnickými Rusy, a proto zde usídluje tisíce ruských úředníků a především vojáků s rodinami. U všech se samozřejmě prověřuje, zda smýšlí patrioticky, tedy zda sdílí přesvědčení, že Krym je Rusko.

Nedávno Navalnyj znovu odpovídal na otázku ohledně Krymu: „Nevidím způsob pro vyřešení krymského problému a nevěřím, že může být vyřešena prezidentem Navalným, prezidentem Putinem nebo kterýmkoli jiným prezidentem v dosažitelné budoucnosti.“ K tomu politik opět zopakoval slova o „spravedlivém referendu“. Dodal, že se bude snažit do referenda a do trojstranných komisí s EU v této otázce zapojit i Ukrajinu.

Je otázka, co si Navalnyj sám o Krymu opravdu myslí, co je předmětem jeho prezidentské kampaně a co mu radí jeho poradci, aby říkal. I kdyby byl nakrásně přesvědčen, že Rusko jednalo protiprávně, může si dovolit otevřeně to přiznat před občany, kteří jsou většinově přesvědčeni o opaku a do jejichž čela chce příští rok v březnu kandidovat?

I kdyby tvrdil jen naoko, že Krym je součástí Ruska, ale ve skutečnosti by toužil zahájit proces navrácení zabraného území Ukrajině, jen co nastoupí do prezidentské funkce, byl by to rozumný nápad, když hned za zdmi Kremlu číhá 140 milionů občanů, z nichž většina je přesvědčena o nezpochybnitelném nároku na poloostrov v Černém moři? Nejspíš by to pro Navalného znamenalo politickou sebevraždu dřív, než by si v prezidentském paláci stačil vybalit kufry. Jak již před sto lety trefně podotkl ukrajinský spisovatel Volodymyr Vynnyčenko: „Ruský demokrat končí tam, kde začíná ukrajinská otázka.“

Autoři jsou členy Východoevropského klubu při Filozofické fakultě UK