Rozhodnou slovenské volby uprchlíci?

  - Foto: Shutterstock
Rozhodnou slovenské volby uprchlíci?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Kterému politikovi v nejvíce prospěje, když se vyostří migrační krize? Není to šéfka francouzské Národní fronty Marine Le Penová ani předsedkyně Alternativy pro Německo Frauke Petryová, nýbrž socialistický premiér Robert Fico.

Že by se mu hodila nějaká eskalace problémů s uprchlíky, třeba jako bylo silvestrovské osahávání v Kolíně, asi veřejně nepřizná. S blížícím se termínem 5. března, kdy budou Slováci hlasovat v parlamentních volbách, je ale tato souvztažnost čím dál zřetelnější.

Už od podzimu se na předvolebních materiálech Ficovy strany Směr objevují hesla „Chráníme Slovensko“ nebo „Bojujeme s migrační krizí“. Co na tom, že uprchlíci o Slovensko nemají zájem a ve srovnání se sousedním Maďarskem či Rakouskem vláda v Bratislavě nemusí skoro nic řešit. Fico ale ví, že brnkání na hrozbu vnějšího nepřítele a národní pud sebezáchovy u voličů spolehlivě zabírají. V české kotlině může jeho odpor k přerozdělovacím kvótám pro migranty a verbální zdrženlivost k politice Bruselu imponovat, jenže u Fica nejde o principiální stanovisko. V mnoha jiných oblastech zůstává slovenská vláda poměrně krotká.

Fakt, že strašením před migranty nedrží linii se svými přáteli ze západoevropských socialistických stran, Fica příliš netrápí. Už v roce 2006 ho kritizovali za uzavření koalice s nacionalisty a HZDS někdejšího autoritativního premiéra Vladimíra Mečiara, jeho renomé doma to ale nijak nepoškodilo. Kolegům mohl zavřít ústa argumentem, že, měřeno voličskou podporou, patří mezi nejúspěšnější socialisty v Evropě. Jiná věc je, že bez důrazu na národoveckou notu by toho stěží dosáhl. Podle sociologů a politologů Směr vlastně není klasická sociálnědemokratická strana, ačkoli si tento přívlastek přidala do názvu. Fico si je vědom, že opomíjením „vlasteneckých“ prvků by přišel o cennou část voličů. Přesvědčit se o tom mohl při úspěchu extremisty Mariana Kotleby v posledních krajských volbách.

Teta Anka a silikonová Mária

Burácivou protimigrační rétorikou Fico vytvořil jakousi mediální clonu, s níž celkem úspěšně překrýval domácí problémy. Až do přelomu roku, kdy se události začaly vyvíjet v jeho neprospěch. Uprchlíky v hlavních zprávách vystřídaly reportáže o hromadných výpovědích zdravotních sester a stávce učitelů za vyšší mzdy. Do protivládních protestů se sice odhodlala jen menšina z obou profesí a obě akce skončily faktickou porážkou, spolu se staršími i čerstvými korupčními aférami ale strhly pozornost na potíže v resortech, které by teoreticky měly být výkladní skříní levicové vlády.

„Všechno jsou to témata směřující k zodpovědnosti vládní strany,“ říká Martin Slosiarik, šéf respektované agentury Focus. Její průzkumy ještě ke konci loňského roku naznačovaly, že Směr by mohl zopakovat svůj historický úspěch z minulých voleb, získat podruhé za sebou nadpoloviční většinu mandátů v Národní radě a znovu sestavit jednobarevnou vládu. V listopadu Focus naměřil straně 39 procent hlasů. Do začátku února ale Směr ztratil pět procentních bodů. A takový posun už se nedá svádět na statistickou odchylku.

Nejslabším místem Směru je patrně zdravotnictví. Před necelými deseti lety, kdy Fico vyhrál volby poprvé, postavil velkou část svého úspěchu na kritice reforem předchozího kabinetu, který částečně liberalizoval zdravotní pojištění a zavedl sérii poplatků, které se později staly vzorem pro vládu Mirka Topolánka. Směr v tehdejší kampani bodoval se slogany o bezplatné zdravotní péči. Jeho výsledky po osmi letech vládnutí (2006–2010, 2012–2016) jsou ale tristní. Navzdory povinným odvodům si slovenský pacient ročně doplácí stovky eur a musí si do nemocnic stále nosit vlastní toaletní papír, shrnul v nemilosrdné analýze deník Sme. Většinu poplatků sice vládní strana zrušila, stouply však doplatky za léky a především se zhoršila dostupnost běžné zdravotní péče. Polikliniky si našly způsob, jak vybírat peníze, především za přednostní vyšetření, což bývá jediný způsob, jak se v rozumné lhůtě dostat k lékaři. Množí se podezření z korupce a za poslední dva roky vyplulo na povrch několik velkých skandálů.

Nejznámější se udál před dvěma roky a šlo v něm o nákup předraženého CT přístroje pro nemocnici v Piešťanech. Ukázalo se, že přístroj bylo možné pořídit za trojnásobně až čtyřnásobně nižší cenu, rozdíl se v přepočtu pohyboval v desítkách milionů korun. Firma Medical Group SK, která veřejnou soutěž na CT přístroj vyhrála, byla historicky navázaná na tehdejšího předsedu parlamentu, druhého muže Směru a zároveň neoficiálního bosse slovenského zdravotnictví Pavla Pašku. Vláda se nejdřív snažila případ bagatelizovat, s přibývajícími informacemi o podivných okolnostech tendru ale nakonec aspoň navenek sklopila uši. O místo přišel nejen Paška, ale i tehdejší ministryně zdravotnictví.

Loni na podzim Slováky pobouřila další kauza, přezdívaná „Teta Anka“ – podle krycí aktérky, sedmasedmdesátileté důchodkyně Anny Sučkové, jejíž synovec šéfoval státem vlastněné Všeobecné zdravotní pojišťovně. Seniorka papírově figurovala v několika společnostech, které s pojišťovnou podepsaly desítky kontraktů. Po odhalení „rodinného byznysu“ se její synovec musel odporoučet z funkce. Poslední aférka se datuje až po novém roce a tentokrát nepostrádá lechtivý náboj. Z podnětu opozice vyšlo najevo, že vláda Směru nápadně zvýšila dotace rehabilitační klinice, do níž si chodily promasírovat záda také manželky ministrů. Když šéf tohoto zařízení poslal do médií prohlášení, novináři si všimli, že podle vlastností tento dokument vznikl na počítači Ficovy sekretářky Márie Troškové, bývalé modelky, která se nechávala fotit do pánských časopisů s odhaleným silikonovým poprsím.

Fenomén Matovič

Navzdory všem skandálům a částečnému poklesu preferencí Směr zůstává naprosto dominantní silou. Nesporně těží z toho, že na levé straně spektra prakticky nemá konkurenci (rigidní komunisté nemohou ani pomýšlet na návrat do parlamentu) a zbytek politické scény zůstává až zoufale roztříštěný. I když se potvrdí trend z posledních průzkumů a Ficova strana nedosáhne na parlamentní většinu, může po volbách rozdávat karty. Za jejího nejbližšího a současně nejméně konfliktního koaličního partnera je považována Slovenská národní strana (SNS), která se Směrem vládla už v minulé dekádě. Doplatila sice na nehorázné manipulování s veřejnými zakázkami a vypadla z parlamentu, od počátku loňského roku však její podpora v anketách vyšplhala výrazně nad předepsané pětiprocentní kvorum.

Jedinou reálnou alternativou k vládě Směru, respektive Směru a nacionalistů, může být volební úspěch a následná dohoda pěti středopravicových stran. Jejich souhrnné preference se v posledních průzkumech blížily počtu mandátů, které by dohromady daly Směr a SNS. Šance na sestavení protificovské koalice ale předem snižuje pár nepřehlédnutelných rizik. Především je to možnost, že se některá z těchto formací nedostane do parlamentu. V tom okamžiku by varianta vlády bez Fica automaticky padla (teoretickou možností by byla dohoda pravice s SNS, to je ale nepředstavitelné už jenom proto, že jedna z těchto stran, Most-Híd, se opírá o hlasy maďarské menšiny z jihu Slovenska). Kolem hranice zvolitelnosti lavíruje hlavně Svoboda a solidarita (SaS), postavená na hospodářském liberalismu a zároveň na odstupu vůči hlubší integraci EU. Vede ji ekonom Richard Sulík, který se díky svým neotřelým názorům v době vrcholící evropské dluhové krize zapsal do širšího povědomí i v Česku. Jistotu nemá ani nesourodé uskupení OĽaNO-NOVA, přičemž jeho nejvýraznější tvář, podnikatele a předsedu strany Obyčejní lidé Igora Matoviče bude užitečné trochu přiblížit.

Matoviče nejvíc charakterizuje populismus ve stylu „my nejsme běžní zkorumpovaní politici, ale jedni z vás“. Stejně jako v minulých volbách kandiduje z posledního místa na volebním seznamu a spoléhá na preferenční hlasy. Na kandidátku přizval různorodou společnost – kromě zavedených politiků, jako je bývalý ministr spravedlnosti a vnitra Daniel Lipšic, také aktivisty všeho druhu – od ekologů, učitelů, zdravotníků až po konzervativní katolíky. Českému čtenáři může být tento přístup v mnohém podezřelý, nicméně Matovič není oligarcha, ale neřízená střela a kverulant, který vypouští do médií, co se mu zachce, a jímž si nemohou být jistí ani potenciální spojenci. Své o tom ví Radoslav Procházka, předseda nejsilnější opoziční strany Síť, kterého si Matovič loni tajně nahrál, jak se baví o možném neplacení DPH při inzerování v jeho regionálních novinách. O Ficovi zase bez důkazů prohlásil, že si s manželkou založil konto ve středoamerickém Belize.

Matovič dosáhl, že se k němu průběžně vracejí média, jeho výstřelky se však nepromítly do vyšší podpory. Naopak, před volbami se sám dostal pod tlak, když se musel bránit Ficově nařčení, že před lety v obavě z daňové kontroly zničil část účetnictví svojí firmy a tu pak převedl na tzv. bílého koně. Opoziční média upozorňovala na skutečnost, že premiér odkazoval na staré dokumenty z daňové správy, k nimž by se legálně neměl vůbec dostat. Objevily se názory, že Fico si před volbami za svůj terč vybral právě Matoviče, a to proto, že pokud se jeho voliči budou cítit zklamaní, nedají hlas ostatním pravicovým stranám.

S fenoménem Matovič do velké míry souvisí i druhá velká hrozba pro variantu pravicové koalice, vzájemná nedůvěra a latentní nestabilita. Nejde ani tak o ideologické spory mezi liberály a konzervativci jako spíš o osobní animozity. Někdejší lídr reformních koalic a dvojnásobný premiér Mikuláš Dzurinda na Slovensku není vůbec oblíben, hlavně kvůli síti klientelistických vazeb, odhalených při aféře Gorila s odposlechy tajné služby. Ale málo platné, žádný ze současných opozičních politiků nemá jeho schopnosti udržet mnohočetné uskupení různých ideologií, osobností i zájmů pohromadě. Když v roce 2010 Směr ve volbách neuspěl a na sestavení vlády se dohodla pravice v čele se socioložkou Ivetou Radičovou, mnozí si dělali velké naděje. Jenže koalice se zhroutila po roce a půl, protože se nedokázala sjednotit na postoji k záchrannému mechanismu eurozóny. Možná přitom stačilo jen pokračovat v jednání a obrušovat hrany. Rozervanost tehdejší koalice naopak pomohla Ficovi k triumfu v předčasných volbách. Skeptici si myslí, že na stejný nešvar by zašla znovu. Pochybnosti vyvolává už představa, že vláda bude závislá na nepředvídatelném Matovičovi. Šéf strany Most-Híd Béla Bugár dokonce prohlásil, že s ním do vlády nepůjde.

Vratky za plyn a zase uprchlíci

V opozici si největší zálusk na premiérskou židli dělá Radoslav Procházka, původním povoláním ústavní právník, který dříve stejně jako jeho vrstevník Lipšic seděl v parlamentu za křesťanské demokraty (KDH). Jeho strana Síť může pomýšlet asi na patnáct procent hlasů. Procházka projevuje velké ambice, ale také pozoruhodnou schopnost, jak znejistit ostatní – nejvíce proměnlivým či nejednoznačným vyjadřováním, zda připouští povolební spolupráci s Ficem. „Rád by spojoval, všechny ale rozděluje,“ řekl o něm trefně jeden oslovený respondent v novinách.

Rozdrobenost a nesourodost opozice samozřejmě vyhovuje Ficovi, který se snaží otřepat z defenzivy nepříjemných zpráv. Rok a půl stará prohra v prezidentských volbách s nestranickým podnikatelem a mecenášem Andrejem Kiskou ho mohla utvrdit v tom, že je lepší spoléhat na své osvědčené silné stránky. Relativně slušný hospodářský růst mu umožňuje, aby voliče lákal na nové sociální úlevy a mimořádné příspěvky (vláda začala na konci ledna posílat domácnostem poukázky s vratkami plateb za zemní plyn). Jeho výhodou je také spolupráce nebo přinejmenším schopnost dohody s největšími podnikatelskými skupinami, jako jsou J&T, EPH nebo Penta. Především ale znovu obrací pozornost k zahraničí a migrantům. Minulý týden se novinářům pochlubil, že Bratislava dostala protestní „demarši“ z Berlína kvůli schůzce předsedů vlád visegrádské čtyřky, Bulharska a Makedonie v Praze, která řešila také uprchlíky. Na programové konferenci Směru, kam ho přijel podpořit i český prezident Miloš Zeman, pak trochu tajemně prohlásil: „To, co se může stát, může být něco, co jsme v životě nezažili.“ Nakolik mu podobné výroky opravdu pomohou, se ukáže po sečtení hlasů během prvního březnového víkendu.

19. února 2016