Norský tisk přirovnal vývoj na české mediální scéně k neveselé situaci v Bulharsku a Gruzii. Vidí zahraniční žurnalisté působící v tuzemsku poměry také tak ponuře? Čtyři z nich diskutují o ostudách i chloubách zdejší novinařiny.

Česká média vypadají dnes výrazně jinak než v době, kdy je novináři pozvaní do Salonu Týdeníku Echo začali sledovat. O jejich současné podobě si – česky – povídali spolupracovník norského veřejnoprávního rozhlasu NRK Terje Englund, dlouholetý bývalý korespondent amerického deníku Wall Street Journal Sean Carney, někdejší dopisovatelka dánského deníku Politiken Dana Schmidt, která se narodila v Česku, ale má dánské občanství, a spolupracovník Gazety Wyborczy a dalších polských médií Mariusz Surosz, autor knihy o Češích nazvané Pepíci.

Jak se podle vás změnila česká média?

Schmidt: Principiálně jsou lepší, než byla třeba před patnácti lety. Ale na druhou stranu se objevilo neuvěřitelné kvantum s prominutím sraček, těch ilustrovaných časopisů. Nevím tedy, jestli v nich pracují novináři. Takové množství, myslím, není v žádné evropské zemi. Velice fandím České televizi a jejich zahraničním korespondentům, kteří jsou skutečně na úrovni. Ještě k papírovým novinám: já pocházím z deníku, který vyhrává mezinárodní ceny za grafiku. Politiken dostaly už patnáctkrát cenu za nejhezčí evropské noviny. V této oblasti by se tady dalo ještě pracovat.

Englund: Jsem tu od roku 1993 a souhlasím, že kvalita novinářské práce se zlepšila. Ale samozřejmě klíčový okamžik je nástup nových majitelů do tisku. Považuji to za varovný signál, velice se toho bojím. V Česku všeobecně panuje velká nedůvěra k demokratickým institucím a hlavně k politickým stranám. Raketový vzestup hnutí ANO je toho zářným případem. Takže jestli běžný občan má také pocit, že ani média nepracují čestně a nehájí pravdu nebo svobodu slova, ale že kopou za majitele, je to myslím pro českou společnost velmi skličující a varovné.

Surosz: Úroveň je vyšší, ale to mluvíme o tisku a nemluvíme o internetu. Když čtu nějaký článek a je to můj obor, vidím, že tam ta úroveň není nejlepší. Pak jsou projekty, kterých si vážím, například DVTV. Jinak na internetu to jsou takové rychlovky. Samozřejmě že v týdenících nacházíte i delší články. Také bychom si museli ještě říct, jak je v Česku novinář placený.

Carney: Problém je ve vlastnictví médií a další problém je, že průměrný věk novinářů jde pořád dolů, i když to se děje i v jiných zemích. Starší novinář chce standardní výdělek, ale protože nejsou tržby, zkušení novináři dostávají padáka a zůstávají jen ti, kterým je v průměru kolem pětadvaceti. Když jdete na tiskovku, je tam spousta mladých, jsou dobří, mají zápal, ale často vůbec nevědí, co se dělo v 90. letech. Vůbec. Na to se neptají, nespojují ty různé body v minulosti a vidí jen na aktuální věci jako ve vakuu. To je strašně špatný terén.

Nastal hromadný přesun tištěných médií od zahraničních vlastníků do českých rukou. Pro někoho to může být přirozená věc, proč to vnímáte jako problém?

Englund: Nemám nic proti českým investorům, nejsou ani horší, ani lepší než zahraniční. Je tu ale podstatná otázka: Proč profíci jako Rheinisch-Bergische Verlagsgesellschaft, Axel Springer nebo Sanoma opustili český trh? Protože přišli na to, že zisk je tady nízký a chce to velké investice do digitalizace a restrukturalizace. Když profíci z Německa zjistili, že to nestojí za to, tak proč do toho, proboha, jdou Penta nebo Babiš, výrobce umělého hnojiva? Jak on z toho může udělat dobrý byznys? Já si napsal čísla: Bakalova Economia v roce 2014 ztratila 153 milionů korun, to je katastrofa. Vltava-Labe-Press, které teď koupila Penta, mělo ztrátu 61 milionů korun. Jen Mafra měla zisk 137 milionů korun. Já si ale myslím, že zisk není primární cíl, oni prostě chtějí mít mediální zbraň. Mimochodem, Marek Dospiva to řekl jasně a natvrdo v interview pro Hospodářské noviny: že se chce bránit proti iracionálním útokům. Velmi zajímavá formulace: on chce mít jistotu, že jeho verze, třeba proti Gorile, bude mít vždycky mediální ohlas.

Surosz: Pokud politik vlastní média, je to nebezpečné. Samozřejmě, pan Babiš může také říct, že se bude bránit proti útokům, ale myslím, že bude také dělat svou propagandu. Jaký je postoj novináře, který pracuje v té redakci? Je to ještě novinář, nebo už člověk, který dělá propagandu?

Když čtete české noviny, už jste na nějakou propagandu narazili?

Surosz: Pro mě to je samozřejmě kauza polské potraviny. V článku si přečteme, že inspekce něco našla nejen v polských potravinách, ale také v německých a slovenských, ale v titulku článku jsou jen polské potraviny.

Schmidt: Ale s těmi polskými potravinami to začalo dávno předtím, než se Babiš vyšvihnul. Třeba šlo o ten případ s průmyslovou solí v potravinách.

Englund: Máme tady několik příkladů. Těsně předtím, než pan Babiš převzal Mafru, hlásil, že se nebude nikdy míchat do redakční práce. No a uplynulo pár týdnů, zavolal do redakce a sprdnul tam novináře za to, že neinformovali o tiskovce Agrofertu. Posléze se omlouval: že to byla chyba a že se to nebude opakovat, ale to znamená, že buď pan Babiš nechápe, co to je redakční samostatnost, nebo že lže či mlží. A myslím, že b) je správně. Druhý příklad: Respekt je podle mého názoru nejkvalitnější tiskovina tady, ale Erik Tabery řekl úplně na férovku, že nebude vůbec psát o panu Bakalovi a o aféře kolem bytů na Ostravsku, protože pan Bakala je majitelem Respektu. Myslím si, že to je opačný směr, než je ten správný. Protože když máte nějakého majitele, máte se věnovat tomu majiteli možná ještě víc a kritičtěji než ostatní, abyste uhájili svou nezávislost. Třetí příklad: Sabina Slonková, která odstoupila jako šéfredaktorka Mf DNES, sama řekla, že manažeři Agrofertu komerčně tlačili na redakční linii. Pak bych ještě dodal, že Lidové noviny podle mého fungují jako nákupní oddělení ministra obrany pana Stropnického. Když ministerstvo chce koupit další pandury, kterých už je tedy docela hodně, jako první médium s tím přijdou Lidové noviny. Mají vždycky velmi dobré zdroje a velmi dobré důvody, proč je to nutné.

Carney: Dnes byl na titulní straně Lidových novin článek o armádních vrtulnících.

Englund: A dám ještě jeden příklad: tahanice uvnitř Generální inspekce bezpečnostních sborů. Odposlechy vyšly jen v Lidových novinách. To může být dobrá novinářská práce, ale také mediální manipulace, to nevíme. Nebo pád ministra Chládka přes Mf DNES – také přesně nevíme, co to bylo.

Schmidt: Mám několik blízkých přítelkyň, které pracují v impériu pana Babiše. Říkají, že ten fakt, že on tam někde je, v denní práci necítí, ale nevylučují, že v někom to nemůže vyvolat autocenzurní reakce.

Englund: Ale to funguje přece tak, že pan Babiš vybírá a zaměstnává šéfredaktora, je to jeho právo. A koho si vybral? Svého dlouhodobého spolupracovníka, pana Léka. Je tam už jakási vazba. To nefunguje samozřejmě tak, že pan Babiš se dostaví osobně do redakce a sprdne tam každého, kdo nepíše hezky o Agrofertu. Tam jde o jemné signály, které jdou přes šéfredaktora.

Zazněla tu myšlenka, že noviny by měly prioritně kritizovat svého vlastníka. Znáte z vašich zemí takové situace? Není to idealistický požadavek? Padla tu kritika vůči Respektu, ale když jsem byl před časem v Týdnu, tam se také nepsalo o aktivitách majitele časopisu, developera Sebastiana Pawlovského.

Carney: Wall Street Journal patří skupině News Corporation majitele Rupperta Murdocha. Různé jeho tituly měly problémy. Wall Street Journal se částečně zabýval třeba skandálem s odposlechy v Anglii. Stačí do článku napsat, že pan Murdoch je majitelem vydavatelství. Tečka. Aby to bylo jasné. Je ale třeba o tom psát, mlčet není dobré.

Surosz: V Polsku bylo velké propojení vlády a největších novin, které díky tomu dostávaly vládní inzeráty. A to šlo o hodně peněz. Ale podařilo se, že vznikla nezávislá média, především na internetu. Mluvili jsme o panu Babišovi, ale je tu ještě ČT. Kdo tam vládne? Kdybyste se ptali na Polsko, tam ten, kdo rozhoduje, kdo bude ředitelem Polské televize, je vládní strana.

V Norsku jsou média, která kritizují majitele?

Englund: Mám osobní zkušenost. Několik let jsem pracoval pro Dagens Naeringsliv, což jsou norské Hospodářské noviny. Hlavní majitel vydavatelství je velký rejdař Fred Olsen, nesmírný boháč. Jestli někdo mohl počítat s tím, že skoro každý den najde v těch novinách o sobě extrémně kritickou reportáž, tak to byl Fred Olsen. Bylo to až křečovité, ale redakční linie byla naprosto jasná. Fred Olsen je sice majitel našeho vydavatelství, ale pokoj od nás mít vůbec nebude. Naopak.

Schmidt: Pokoušel se na to nějak reagovat?

Englund: Ne, to by bylo trapné. Protože co je dobrý mediální investor? a) poskytuje absolutní redakční svobodu a b) poskytuje peníze na rozvoj novinářů a technologií, aby se finální výrobek prodával co nejlépe. Fred Olsen to jako dobrý podnikatel chápal.

Přinášely ty noviny zisk?

Englund: Jistě. Obrovský. A přitom je Fred Olsen každý den sprdnut svými vlastními novinami. Jen pro srovnání, norské Hospodářské noviny, Dagens Naeringsliv, mají náklad 82 tisíc výtisků, Hospodářské noviny v Česku 32 tisíc výtisků. Norsko má pět milionů obyvatel, Česká republika deset.

Zaznamenala média ve vašich zemích, že v Česku je vicepremiér, který buduje mediální impérium?

Surosz: V Polsku samozřejmě ano, protože jde o konkurenci na trhu s potravinami. Ale v Polsku se to často řeší příliš jednoduše: špatný je pan Babiš, naše potraviny jsou skvělé. Já jim vysvětluju, že to není tak jednoduché. A proč to tak píší? Protože ministerstva hospodářství nebo zemědělství mají vliv na tato média. Ale tady v Česku se objevil jediný dobrý článek, taková analýza, jak to ve skutečnosti je, a to bylo v Respektu. Jinak jsme slyšeli jen hlášky o špatných polských potravinách, především v televizi Nova.

Carney: Objevilo se srovnání Babiše s Berlusconim, ale to bylo všechno.

Englund: Zaznamenal jsem jen pár článků o tom, že to je typický postkomunistický fenomén. Zmiňovaly se o Gruzii, Bulharsku a ČR. Česko přitom podle mého tíhne kulturně jasně na Západ, a přitom je tu tento postbolševický fenomén. To je smutné a velmi varující.

Opravdu si myslíte, že díky tomu, že si ministr financí kupuje média, směřujeme na Východ, nebo ty obavy považujete za přehnané?

Schmidt: Je to přehnané. Musíme se podívat, jakou si to médium zachovává úroveň. Jsou to trošku bombastické teze, že se Česko obrací na Východ. Doufám, že to nebude nutné nikdy tvrdit.

Englund: Co v ČR chybí, to je silná, všeobecně respektovaná novinářská organizace. Já se nechci vytahovat Norskem, ale my máme organizaci založenou v roce 1896. Novináři mají velkou, někdy až přehnanou profesní čest: jsem novinář, mám integritu, nejsem najatá loutka. Něco takového tady není. Zaměstnanci Mafry se hádají se zaměstnanci třeba Echa nebo Svobodného fóra, kdo je správný novinář a kdo není, ale podstatné je, že jsme všichni novináři a jsme na stejné lodi, a tím pádem bychom měli být v jedné novinářské organizaci, která by měla bedlivě sledovat kvalitu novinářské práce.

Carney: Problém ve střední Evropě možná na rozdíl od Skandinávie je v tom, že se tady v článcích vůbec neobjevuje kontext. Není tam, jestli se stejný fenomén děje za hranicemi a proč se něco tak děje. Píše se, že něco se stalo – a tečka. Ale už se nedozvíme, co to znamená. Ve sloupcích a analýzách ano, ale v běžném zpravodajství nebo v televizi to není.

Englund: To ale souvisí s celkovou provinciálností české společnosti. Celostátní tisk funguje víceméně jako lokální tisk. Noviny nemají dopisovatele. Čestná výjimka je ČT, i když třeba korespondent v Izraeli je extrémně jednostranný, proizraelský, něco takového by ve Skandinávii nebylo možné.

Schmidt: Já vidím generační rozdíl. Když si pustím zprávy v dánské televizi, moderují je dospělí lidé. Nejsou tak krásní jako ty modelky v ČT, ale mluví přirozeněji, víc do hloubky.

Carney: Mně připadá, že ve zprávách ČT nechtějí říct, co se skutečně děje.

Jak to myslíte? Máte pro to konkrétní příklad?

Carney: Tak třeba ministr Mládek. On pokaždé přichází s nějakým nápadem, který je dobrý pro Rusko. Nebo s prolomením těžebních limitů. To je dlouhodobě proti zájmům ČR. Každý to ví, ale Mládek to chce. A jeho nový nápad je, že chce zvyšovat zásoby ropy z Ruska. Nebo pro jádro zase prosazuje jen ruskou technologii. – A v ČT se vůbec nikdo neptá, jaké vazby má ministr Mládek na Rusko. To je strašně nebezpečné.

Englund: Pokud jde o ministra Mládka, v ČT jsou poměrně vyvážení, ale jsou velmi opatrní. A také je důležité, jaký je to pořad. Máte zprávy ČT, kde nejdůležitější jsou krásné holky, a pak máte Reportéry ČT, kteří podle mého dělají výbornou investigativní práci.

Norsko se v aktuálním žebříčku zemí podle svobody tisku, který sestavuje Freedom House, umístilo na prvním místě, Česko bylo 28. Proč se ale v Norsku téměř nepíše o odebírání dětí tamním úřadem Barnevern? Není to i tím, že norské noviny jsou částečně financované státem a novináři do tématu možná i kvůli tomu nejdou, jak mi naznačili někteří Norové?

Englund: Norský tisk je extrémně otevřený – až na toto téma. To máte pravdu. Ale nesouvisí to s tím, že některé noviny dostávají státní podporu. Tu dostávají hlavně ty nejokrajovější, aby stát zajistil co největší různorodost médií. Velké deníky dostávají nejméně, nejvíc dostává tiskový orgán laponské menšiny apod. Ale možná se dá kritizovat, že norský tisk velmi nerad píše o kauzách Barnevernu, a to proto, že tisk může být manipulován jednou stranou. Je to svým způsobem autocenzura. V Norsku ale nikdo nechce, aby se stalo to, co tady v Kuřimi. Dva kluci byli nalezení ve sklepě, celý národ viděl v televizi, čemu byli vystaveni, jejich obličeje i jména, jak se jmenuje jejich maminka. Ti kluci jsou tak poznamenáni na celý život. Takže v Norsku na to jdou úplně opačně – aby těm dětem zajistili co nejlepší výchozí pozici pro další život.