Kam kráčí Česko? Podobným směrem jako téměř celá západní civilizace – do nových a neprobádaných politických vod, kde neplatí stará nepřátelství a aliance a kde se naopak lze dočkat spojenectví, jichž by se ještě nedávno nenadál ani ten největší vizionář. Když se červnových oslav pětasedmdesátin Václava Klause zúčastnil sociolog, dnešní socialistický europoslanec a ještě nedávno guru novolevicového proudu české společnosti Jan Keller, pamětníci si mohli hlavy ukroutit. Dobře si totiž vybavovali Klausova slova o soudruhu Kellerovi, stejně jako Kellerovy břitké a pohrdavé odsudky Klausovy politiky. Co se to najednou stalo, že jednak organizátoři oslav Kellera pozvali a ten že pozvání přijal? Co když nejde jen o oboustrannou zdvořilost, ale o jeden z projevů zásadních tektonických posunů v české a evropské, či dokonce západní politice?

Evropská migrační krize naplno odhalila, že to, co jsme nazývali starou a novou levicí, má k sobě podobně daleko, jako měla kdysi pravice a levice. Socialisté starého ražení se ocitají na jedné lodi s konzervativci, když odmítají naivní a idealistické vize světa fluidních hranic, kde je všechno všech, které prosazují neomarxisté, jež můžeme najít i ve stranách, které o sobě tvrdí, že jsou liberální. Vlastně se ukazuje, jak moc byli a jsou navzdory Marxovu učení socialisté fixováni na stát jako takový – stát se všemi atributy v podobě exkluzivního občanství, jasných hranic, suverenity apod.

Z předchozího odstavce se ukazuje, že pro analýzu stávající a budoucí situace nám přestávají stačit zažité termíny pravice, levice, liberál, socialista.

V náznacích jsme toto zmatení již zažili při nedávné prezidentské volbě, kdy starolevicové barvy hájil Miloš Zeman a novolevicové Jiří Dienstbier. Jejich velká vzájemná nevraživost a vzdálenost neměla a nemá jen personální podtext, ale skutečně ideový – přestože oba vzešli z ČSSD a strana nakonec oba v různých fázích volby podpořila, mají k sobě neskonale daleko. Podobně zmateně tomu bylo na opačné straně spektra – mnozí zapřisáhlí pravičáci ve druhém kole volby nehlasovali pro Karla Schwarzenberga, tehdejšího předsedu nominálně konzervativní strany, ale právě pro Zemana. Nešlo o hromadné zmatení myslí, nýbrž o projev proměny podoby politického střetu.

Podoby politického střetu

Co se to tedy vlastně stalo? Nenacházíme se ve zlomovém bodu? Co když politický střet v podobě, jak jej dosud chápeme, končí a přichází změna? Naše představa o politickém (a stranickém) střetu byla do nynějška založena na myšlence, že klíčovým společenským štěpením, které politiku ovlivňuje, je to socioekonomické – vlastníci vs. pracující, poměr k vlastnictví výrobních prostředků, zjednodušeně pravice vs. levice. To ale nebyl vždycky hlavní politický rozpor, dokonce jde o jeden ze sporů nejmladších. Mnohem starší byl spor centrum vs. periferie, způsobený národními revolucemi 18. a 19. století. Následoval – alespoň v některých zemích – silný spor mezi státem omezujícím ve svůj prospěch moc a vliv (především katolické) církve ve společnosti a církví a jejími příslušníky. Doplněno o fenomén sekularizace vznikl silný rozpor mezi církví a státem. Po nástupu průmyslové revoluce došlo k velkému růstu měst, jak kvantitativnímu, tak co se týče jejich významu. S tím souvisel přirozeně i odpor ze strany venkovského obyvatelstva. Průmyslová revoluce tak vedla ke vzniku rozporu mezi městem a venkovem. Tato revoluce ale proměnila i charakter ekonomiky, která od té doby stála především na soukromém kapitalistickém podnikání a námezdní práci. A právě v rozporu těchto dvou kategorií – kapitál vs. práce – tkví čtvrtá a až do současnosti nejzávažnější štěpící linie uvnitř společnosti, jež dala nejprve vzejít velkému marxistickému revolučnímu hnutí a která ovlivňuje hlavní politický směr dodnes.

Takto vysvětlíme, proč kdysi hlavními konkurenty toryů v Anglii nebyli labouristé, ale liberálové. Nebo proč v Irsku vlastně dodnes nemá stranický střet pravo-levou podobu. Podobně lze vyložit pro mnohé nepochopitelnou podobu polské politiky, kde prostě podoba ekonomiky není hlavním štěpením.

Jinými slovy, rozporů existovala a existuje řada, nicméně ten pravo-levý (kromě výjimek) dominoval. To, že to tak bylo či ještě možná je dodnes, ale neznamená, že tomu tak musí být napořád.

Česká štěpení

Když se podíváme podrobněji na českou politiku v moderní éře, tedy po roce 1848, vidíme, jak mnoho odlišných hlavních štěpení ji v minulosti definovalo. Poté, co padla fikce nutnosti mít pouze jeden celonárodní politický subjekt – Národní stranu –, který by hájil české zájmy proti německé rozpínavosti, vyprofiloval se střet staří vs. mladí neboli staročeši vs. mladočeši. Poté, co se stranický systém v devadesátých letech 19. století fragmentarizoval, točila se česká politika řadu let kolem konfliktu klerikální–antiklerikální. Když pak bylo Rakousko-Uhersko zbořeno, a padla tak mocenská záštita církve, toto téma se během prvních let Československa takřka vypařilo. Kromě vztahů k Němcům dominovala politice nového státu otázka střetu města a venkova, výborně reprezentovaná agrárníky. Kde je dnes tomuto střetu konec?

Stejně tak bezprostředně po pádu komunismu nepředstavoval střet pravice vs. levice hlavní nosné téma. Tím byl komunismus vs. antikomunismus, přičemž ale druhá zmíněná pozice v sobě zahrnovala nepřebernou škálu možných postojů, takže společně mohli v rámci Občanského fóra – byť dočasně – vystupovat Petr Pithart, Václav Klaus, Petr Uhl, Miroslav Macek, Pavel Dostál a řada dalších názorově zcela odlišných politiků.

Poté, co Miloš Zeman vytáhl z politického suterénu do extraligy sociální demokracii a vymezil ji jednoznačně proti konzervativně-liberální ODS, získala česká politika rysy standardního západního politického střetu. Nestalo se tak ale náhodou až v samotném závěru starých západních politických časů, takže onomu českému pravo-levému střetu bylo souzeno jen dvacet let?

Nové štěpení

Co je vlastně dnes západním politickým standardem, jímž bychom se mohli poměřovat? Je to Národní strana Marine Le Penové jakožto jeden z hlavních pólů francouzské politiky, kdy se jasně čeká postup této političky do druhého kola příštích prezidentských voleb? Je to Norbert Hofer sahající po vítězství v rakouských prezidentských volbách? Nebo neomarxistická řecká Syriza, která již ve dvou parlamentních volbách zvítězila? Či snad americký Donald Trump?

Je standardem faktické rozštěpení britských konzervativců a labouristů na klíčové otázce britské budoucnosti – tedy zda získat zpět suverenitu a svrchovanost, nebo zda si nechat vládnout z Bruselu? Na jaké jiné politické otázce než této základní a zásadní by se měly sjednocovat strany a prezentovat společné vidění světa a budoucnosti? Přesto se to nestalo a ekonomičtí liberálové a libertariáni se dostali na jednu loď s mnohými socialisty a nacionalisty.

Vypůjčeno od Zygmunta Baumana, již nějakou dobu žijeme v tekuté době, snad bychom možná mohli i říct, že v době tekutých písků, které povalují někdejší jistoty. Politice – i té české celonárodní a komunální – začínají stále více dominovat takzvaná postmateriální témata. V nich nejde primárně o ekonomické spory, ale o rozpor hodnotových priorit.

Přestáváme se přít o to, jaká má být ochrana zaměstnanců či podpora podnikatelů, zda mají mít přednost přímé, nebo nepřímé daně; namísto toho stále vážněji řešíme, zda má homosexuál právo adoptovat dítě. Sociálně demokratičtí politici už nejsou vyzýváni k odchodu ze strany kvůli podpoře přímých či nízkých daní, ale kvůli popleteným názorům na homosexuály, jak jsme viděli minulý týden na případu poslankyně Nytrové.

V zásadě jsme akceptovali relativně vysoké zdanění; vzrušit nás přitom dovede pouze korupce – ať už skutečná, či jen domnělá –, ale vlastně se moc nedohadujeme o smysluplnosti toho, proč si stát bere z našich výplat téměř polovinu a skrze další daně možná i víc. Prioritním politickým tématem se namísto toho stává, zda si můžeme zapálit v hospodě. A to tématem tak silným, že je kvůli němu znásilňován parlament.

Hromadně (zatím jen jako Evropa) jsme rezignovali na to, že jsme schopni se zbraní v ruce ubránit svou vlast. Řada přímořských států přiznává, že vlastně neumí ubránit své hranice. Zcela tak odbýváme jednu z několika málo základních funkcí státu – obranu jeho území. Nebráníme ani vlastní kulturu a civilizaci – i u nás se rozmáhá západní sebemrskačství, které civilizací bílého muže již dlouho opovrhuje. Kdo z takzvaných seriózních politiků se dnes odváží říct, že naše civilizace je nejhodnotnější v lidské historii?

Cíleně rozkládáme odvěké mocenské struktury – zprava i zleva. Stavíme děti proti rodičům. Státy vedené neomarxistickými elitami mají stále více chuti vstupovat do rodinné výchovy. U dětí s kriminálním chováním vážně řešíme, jak je možné, že jsou za mřížemi a nemůžou na opušťák. Ve vězení dospělých pak není prioritou spravedlivý trest a ochrana společnosti, ale lidská práva a důstojnost vězňů. Práva má násilník, který vleze do mého domu, a jemuž nemohu ublížit. Právo nemít vyvěšenu fotku na dveřích obchodu má zloděj, který v něm kradl.

Namísto toho, abychom vážně a seriózně řešili blížící se demografickou katastrofu, zabýváme se tím, zda je fér, že máme v pasu či občance uvedeno pohlaví, že nenabízíme veřejné záchodky pro transgender osoby či že ve vedení soukromého byznysu je málo žen. Namísto pohádek, kde dobro vítězí nad zlem a kde spolu tatínek s maminkou a dětmi žijí šťastně až do smrti, píšeme a vydáváme pohádky o dvou princích, kteří v sobě naleznou zalíbení a vše skončí úžasnou veselkou.

A nejen to – cíleně rozkládáme mechanismus suverénního národního státu ve prospěch chiméry nadnárodní rajské říše, kde budou moci být všechny sociálněrevoluční vymoženosti nařízeny bez obtěžující diskuse.

K velkým posunům nedochází jen na úrovni státu, ale i ve městech a obcích. Politická budoucnost místních politiků se může lámat ne nad tím, zda účelně hospodaří a starají se o vhodnou infrastrukturu a občanskou vybavenost, nýbrž jestli se dobře starají o bezdomovce, zda budují dostatek cyklostezek či jestli se snaží zlikvidovat legální hazard. Když se snažíme zastavit stavbu silničního obchvatu, moc nás nezajímá, jak obtížně se žije lidem podél přetížené silnice, ale jestli neohrozíme řasy a žáby v blízkém mokřadu. Stvořitelská pyramida je postavena na špičku, kdy člověk je nejníže a plankton nejvýše.

Jistě, tato témata – nedávno označená jako „sluníčkářská“ – se objevovala již před desetiletími, nyní se ale zdá, že začínají naprosto dominovat a válcovat témata způsobu organizace státu a ekonomiky.

Co je toho důvodem? Zřejmě to, že nám je přespříliš dobře, a to tak, jak nám nikdy nebylo. Kapitalismus – dnes už opět tolik vysmívaný – dost možná sám sobě svým úspěchem vykopal hrob. Tolik věcí považujeme za samozřejmé, že už nad nimi nepřemýšlíme a nepovažujeme je za hodné ochrany. Naopak se snažíme tyto kapitalistické vymoženosti vylepšit – skrze lepší a ještě lepší a úplně nejdokonalejší regulace. Bezpečí je nám víc než svoboda.

Přes všechny regulace však ekonomické zákonitosti vítězí, jak se o tom mohou přesvědčovat řečtí obyvatelé. Vždyť Alexis Tsipras, chce-li dostat další půjčky, postupuje nikoli podle svých marxistických, ale podle alespoň vzdáleně (neo)liberálních požadavků.

Výrazným důvodem, proč ustupuje socioekonomický spor do pozadí, je dost možná i to, že stále více lidí je fakticky v zaměstnaneckém postavení, případně závislých na státním přerozdělování – kolik soukromníků žije ze zakázek veřejného sektoru, kolik živnostníků je živnostníky jen naoko, z důvodu takzvaného švarcsystému, kolik neziskovek by bez dotací veřejných orgánů nepřežilo? Když ztratila svůj význam církev, oslabily, až téměř zanikly jak klerikální, tak antiklerikální strany. Když se ztrácí z veřejného prostoru skuteční soukromí podnikatelé a skoro všichni jsou zaměstnanci nebo výrazně závislí na veřejné moci, proč by měly zůstat silnými klasické pravicové a levicové strany?

Společná cesta staré pravice a staré levice?

Ne, není to xtá variace na staré známé prorokování, že střet pravice a levice ztrácí smysl. Tato volání totiž nikdy nebyla voláním po konci politického střetu pravice a levice, ale po konci politického střetu jako takového; volání po příchodu doby expertních a jediných možných správných řešení. Ti, kdo takto volali a volají, neměli a nemají dobré úmysly se svobodou a demokracií. Touží – byť možná nevědomě či nepřiznaně – ovládat společnost a vyřadit diskusi jako něco zbytečného. V přímém přenosu to zažíváme při debatách o tom, jak je možné, že britské referendum skončilo „špatně“ – kdo volit měl a kdo ne, když už se vůbec o fakticky bezvariantní otázce hlasovalo.

Konstatujeme-li tedy slábnoucí význam socioekonomického střetu, nedodáváme jedním dechem, že končí politický střet jako takový. A vůbec to neznamená, že strany, které jej reprezentují, zaniknou. Tak jako nezanikly české strany politického katolicismu, ale přeměnily se v minoritní, nicméně stále existující stranu; tak jako v některých zemích nezanikly strany reprezentující periferii (nejrůzněji definovanou); tak jako hned nezanikli staročeši – stejně tak nemusí zaniknout strany hájící explicitně pravicové a levicové ekonomické přístupy. Jen už nemusí představovat dva hlavní póly stranické soutěže. Dokonce mohou v řadě ohledů najít společné slovo. Skutečně se může stát, že k sobě stará pravice a stará levice najdou cestu (jako kdysi staro- a mladočeši, kteří dokonce skončili v jedné společné straně) v boji proti nové, sociálněinženýrské levici a jejím sluníčkovým pohledům na téma uprchlíků, politické korektnosti, klimatologická témata či práva nejrůznějších, často obskurních minorit.

Co ale zůstává, je spor svobody a nesvobody. Jen asi bude zahalen do jiného hávu, než jsme byli zvyklí. Jde a půjde o svobodu státu vymáhat a aplikovat na svém území zákony podle zájmů svých občanů a rozhodovat o tom, kdo v něm může žít. Půjde o svobodu jednotlivce myslet a vychovávat své děti v přirozených kategoriích. Půjde o svobodu prosazovat a realizovat názory, že společenské struktury nejsou nutně odpovědny za osobní selhání a za kriminální chování jednotlivců. Póly těchto stále živějších debat dnes dávno nevymezíme dichotomií Klaus–Zeman, pravice–levice. Stará pravice a levice dnes mají společný zájem vytknutý před závorku uchovat svět alespoň v částečně srozumitelné a přirozené podobě. Proti nim stojí síly snažící se přirozenost člověka a společnosti z gruntu proměnit; teprve nyní skutečně může „zhynout starý, podlý svět“.

V posledních třech letech jsme v české politice fascinováni fenoménem jménem Andrej Babiš. Správně řešíme skandální propojení světa médií, vysoké politiky a byznysu. Tento problém musí česká politika a společnost brzy vyřešit, chce-li být ještě kdy dotazována na názory na řešení jiných problémů a nechce-li být v budoucnu stavěna před diktátorská rozhodnutí. Ne nutně současného vicepremiéra, ale všech dalších, kterým ukazuje cestu.

Nicméně vyřešení této velké polistopadové patálie bude jen předstupněm k budoucím střetům mnohem výraznějším. Střetům, v nichž nepůjde o výši daní, ale o zásadnější témata našich privátních životů, ve kterých nás čekají možná zcela jinak definované politické tábory a loajality.