O novinářských zkušenostech i o hudbě s Emmou Smetanou

Děsila jsem se, abych kolegům nedělala ostudu

O novinářských zkušenostech i o hudbě s Emmou Smetanou
Děsila jsem se, abych kolegům nedělala ostudu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Celebrita, která se proslavila na mnoha frontách. Emma Smetana byla jednou z tváří Novy, odkud však za nepříjemných okolností odešla. Dnes je moderátorkou DVTV a působí ve své kapele, se kterou je aktuálně na turné. Pozornost na sebe upoutala i letos na jaře, když se vyfotografovala s hořící katedrálou Notre-Dame v Paříži. Její snímek se stal objektem lidové tvořivosti. Smetana se v rozhovoru pro Týdeník Echo rozhovořila i o tom, jak těžké období to pro ni bylo.

V dětství jste údajně chtěla být advokátkou nebo soudkyní. Proč jste se tedy nakonec rozhodla pro novinářskou profesi?

To bylo v druhé, racionálnější fázi dětství. Naopak v té první, nejvíce pudové a nejpravdivější, jsem chtěla být pop star. Novinářská dráha souvisí s tím, že mi rodiče účinně vštěpili zodpovědnost směrem k sobě, ke svým nejbližším, potažmo i ke společnosti jako takové. Novinařina je povolání, které jsem si zvolila proto, abych ze sebe neměla pocit, že si žiji nějaký sobecký a veskrze jenom zábavný život, jaký mám například s kapelou.

Za studií jste psala články do francouzského levicového deníku Libération. Později jste pracovala na Úřadu vlády v časech premiéra Mirka Topolánka, byla jste stážistkou v ČSSD…

Nedělala přímo ani pro ČSSD, ani pro Topolánka. Byla jsem na stáži u europoslance Libora Roučka, kde jsem pracovala jako asistentka jeho asistenta, kterým byl Tomáš Petříček. V Praze jsem se ale 5. srpna 2008 zamilovala do svého Jordana, dnes tatínka mé skoro tříleté dcery. To bylo asi čtrnáct dnů předtím, než jsem odjela do Bruselu. Tam jsem přijela s tím, že si toho vážím, ale budu tam místo domluveného půlroku pouze tři měsíce. Tušila jsem totiž, že potřebuji jet zpět do Prahy věnovat se vztahu. Takže jsem z primitivně osobních důvodů přijela do Prahy v době, kdy začínalo české předsednictví EU. Vzhledem k tomu, že jsem studovala evropské záležitosti, jsem se chtěla na této historicky vzácné příležitosti podílet. Přemluvila jsem proto Jiřího Františka Potužníka, tehdejšího mluvčího premiéra, aby si mě vzal jako asistentku. Díky tomu, že mluvím šesti jazyky, jsem měla na starosti zahraniční novináře. Jak v Evropském parlamentu, tak potom na Úřadě vlády jsem odváděla mediálně komunikační práci, s politickou agendou jsem do kontaktu nepřicházela, ani nebyl důvod. Ty ideové směry mám ale prostudované v teoretické rovině, doma mi leží dva magisterské diplomy z politologie.

Právě vaše ideové zakotvení mě zajímá.

Je jednoznačně proevropské a zřejmě pravdoláskařské, na což člověk v dnešní vyhrocené době přijde docela rychle. Obdivuji Václava Havla, podporuji nezávislost Tibetu, věřím ve spojenou Evropu a nerozumím tomu, když se země naší velikosti chce osamostatnit. Když říkám naše země, tak teď zrovna mluvím o České republice, ale pak mám ještě tu druhou – Francii, kde protievropské subjekty navrhují frexit z přesně opačných důvodů, než které uvádějí čeští euroskeptici. Je to tak absurdní, že by se tomu člověk zasmál, kdyby mu z toho nebylo smutno. Ta argumentace je nesmyslná tam i tady.

Když mluvíte o Francii a České republice, povězte, vidíte nějaký rozdíl také mezi tamními a českými intelektuály?

Těm pařížským to nejvíc sluší. A celkem se dá na první pohled odhadnout, na jaké straně politického spektra stojí. Ti pravicoví mívají například našité monogramy na košili, šijí si obleky na míru, vyžívají se v aristokratickému étosu a estetice. Levicoví zase mívají manšestrové kalhoty a saka, rozcuchané vlasy.

Vnímáte rozdíly jen takto vizuálně?

Tohle mě napadlo na první dobrou. Mám pocit, že český intelektuál má daleko větší kontakt s realitou, ten francouzský má větší tendenci se opravdu zavřít do kavárny, kde si bude intelektuálně existovat mezi dalšími intelektuály. Společnost je tam mnohem více stratifikovaná. Dá se mluvit o tom, že ve Francii nadále existují třídy. Žijí tam potomci šlechty a na druhé straně potomci pekařů. Nestává se pravidelně, aby syn bankéře otevřel pekařství nebo aby se syn pekaře stal premiérem. V Čechách, kde jsme si ty elity nechali zlikvidovat, není nemožné dostat se na špičku nějakého oboru bez ohledu na původ.

Nejvíce jste se zřejmě proslavila prací na Nově, odkud jste za poměrně divokých okolností odešla. Jak se s odstupem několika let na své tehdejší angažmá díváte? Nelitujete toho?

Ne. Dívám se na to stejně, jako když jsem ten odstup neměla. Nastupovala jsem tam s tím, že to bude mise, při které se něco naučím. Předpokládala jsem, že utrpím pár šrámů, ale takovou deziluzi jsem nečekala. Od začátku jsem věděla, že tam jdu tak na čtyři roky. Vydržela jsem to jenom tři a půl. Poté mě vyrazili, protože jsme tam s kolegou Hanušem Hanslíkem rozjeli vnitřní audit na téma nezávislost, respektive závislost zpravodajství. Audit trval čtvrt roku a v momentě, kdy dopadl neutrálně, tak se dalo čekat, že dostanu padáka. Krátce po něm jsem se dozvěděla, že jsem byla v době výpovědi těhotná, takže se stále soudíme o platnost výpovědi. Teď je to u Ústavního soudu. Jinak se na tu zkušenost dívám jako na cenný, i když bolestivý pohled zevnitř jednoho ze dvou nejvlivnějších médií u nás. O to víc si vážím práce v médiu, kde dělám teď.

Vaše dnešní práce je hodně odlišná od toho, nač jste byla zvyklá na Nově. Děláte rozhovory po boku respektovaných novinářů Martina Veselovského a Daniely Drtinové. Byla jste z toho přestupu nervózní?

Extrémně. Abych se do týmu připojila, mi nabídli tři měsíce před porodem. Šokovalo mě to zaprvé proto, že jsem čekala dítě a nemohla jsem předem vědět, jak rychle zase nastoupím do nějaké práce. Zadruhé jsem nechápala, že o mě tyhle novinářské špičky vůbec stály. O DVTV jsem snila od chvíle, kdy vznikla. Nastoupila jsem tam čtyři měsíce po narození Lennon. Děsila jsem se toho, abych jim nedělala ostudu. Domluvili jsme se nejdřív tak, že budu dělat pouze cizojazyčné rozhovory – ve francouzštině, němčině a angličtině. Uběhlo čtvrt roku a Filip Horký se rozhodl přestoupit do televize Seznam. Martin s Danielou mi společně s editory nabídli, abych se zapojila do denního vysílání a začala točit rozhovory i v češtině. Znovu jsem se zděsila, ale řekla jsem si, že to zkusím a budu sebekriticky pozorovat, jak mi to půjde, a když budu mít pocit, že je to opravdu katastrofa, tak včas uteču a uznám porážku. To bylo před dvěma lety.

Rodiče mi účinně vštěpili zodpovědnost směrem k sobě, ke svým nejbližším, potažmo i ke společnosti jako takové. - Foto: Benedikt Renč

Zároveň plníte i reportérskou roli. Během prezidentské volby na vás slovně zaútočil premiér Andrej Babiš…

Tisková konference v Průhonicích byla samozřejmě výživná. Bylo zajímavé se dozvědět, že jsem tak důležitá, že na mě má premiér České republiky složku. Oceňuji ale, že po osobním výpadu, kdy vytáhl moji matku a řekl o ní lež, se mi prostřednictvím SMS omluvil. Prý za to, že byl moc osobní. Neomluvil se ale mé matce a neomluvil se za to, že o ní lhal. Odpověděla jsem mu, že mu odpustím, až dorazí na rozhovor do DVTV, což se zatím nestalo.

Pozornost vyvolalo vaše selfie s hořící katedrálou Notre-Dame. Vznikaly pak nejrůznější fotomontáže. Jak jste to snášela? Dalo se to brát s humorem?

Spousta mých přátel mi říkala, že to selfie je to nejlepší, co mě mohlo potkat – stoupnou mi zhlédnutí u videoklipů nebo počet sledujících na Instagramu. Já jsem se z toho ale úplně radovat nedokázala. Je to něco, co se obtížně vysvětluje. Musí se to zažít. Pár hodin to byla legrace, ale pak se to přetavilo v totální hnus a kanál. Útoky mířily nejen na mě, ale taky na moje nejbližší. Bylo to v tak masivní podobě, že jsem si musela přiznat, že se mě to dotýká. Kdyby se mě to nedotýkalo, tak bych asi ani nebyla člověk. Ať už máme jakoukoli odolnost, tak nejsme jako lidé nastavení na to, abychom dokázali normálně a vyrovnaně zpracovat takovou nenávist, stovky a tisíce posměšných nebo útočných zpráv. Fotku dodnes vnímám jako neutrální věc, splnění zadání mé editorky, která mě poprosila, abych si, když už jsem v Paříži, udělala fotku z místa. Měla jsem dvě možnosti, buď poprosit nějakého kolemjdoucího, což mi přišlo trochu trapné, nechat se vyfotit před katastrofou a složitě někomu vysvětlovat, že jsem česká novinářka, anebo si udělat selfie. Chtěli jsme tím pouze ilustrovat, že jsem na místě. Prostě zpravodajská fotka, podobnou si teď udělali redaktoři ČT na posledním rozloučení s Karlem Gottem na Žofíně a samozřejmě to nikdo neřešil. V mém případě to ale určité skupině lidí posloužilo jako záminka, aby si mohli zrekapitulovat, čím vším jim ta pozérka Emma s nepřechýleným příjmením vadí.

Zkoušela jste také hereckou kariéru. Zahrála jste si dokonce ve třídílném filmu Hořící Keř od režisérky Agnieszky Hollandové. Proč vaše kariéra u filmu tak rychle skončila?

Pracovat s Agnieszkou Hollandovou považuji za vrchol v životě herce, který byl v mém případě hodně krátký. Dala jsem si čtyři natáčecí dny s Agnieszkou Hollandovou, poté jsem to viděla a byla jsem opravdu extrémně pyšná na to, že jsem v takovém projektu mohla figurovat. Všechna další natáčení byla sice milá a hezká, ale žádný výsledný film nedosahoval ani zdaleka kvalit Hořícího keře. Musela jsem si položit otázku, zda chci skutečně pracovat v prostředí, kde je ta kvalita takhle proměnlivá. A odpověděla jsem si po pravdě, že nechci. Hraji jen, když se mi po hraní začne stýskat, teď zrovna v jednom německém seriálu, taky jsem si zkusila titulní roli Lucie ve stejnojmenném hudebním představení s písněmi kapely Lucie, krásná zkušenost, ale moje srdce teď patří hudbě a DVTV. A především mé dceři Lennonce.

Když mluvíte o své kapele, co vás nejvíce hudebně formovalo? Byl to otec? Paříž?

Byl to můj tatínek, to znamená Beatles, Rolling Stones, celé rhythm and blues 60. let, George Michael, Van Morrison… Také to rozhodně byla ta část dětství strávená na turné s Věrou Bílou a Kale. Když dnes skládám, tak se v těch mých zpěvových linkách docela odráží cikánská melodika, zatímco v akordových postupech mě značně ovlivnili Beatles nebo Elton John. I proto se obklopuji lidmi, kteří mají bližší kontakt se současnou hudbou, abych ve výsledku vydávala věci, co aspoň trochu odrážejí, že je rok 2019.

Pokud se nemýlím, tak dnes mezi vaše hlavní vzory budou patřit asi Arctic Monkeys…

Ano. Arctic Monkeys jsou nejlepší kapela od dob Beatles. Moje generace má ale Arctic Monkeys asi o to radši, že do své hudby dokázali zakomponovat i všechny guilty pleasures lidí, co vyrůstali v 90. letech. Alex Turner, frontman Arctic Monkeys, podle mě musel stejně jako já milovat Backstreet Boys. Já to tam slyším.

Inspirace je pro mě patrná například ve vašem klipu Lost and Found, který je svou estetikou i prostředím hotelu podobný klipu Arctic Monkeys Tranquility Base Hotel & Casino.

Ano. Za estetiku videoklipů, režii a zpracování u nás zodpovídá Jordan a jeho bratranec přezdívaný Givi. Ale aby bylo jasno – tenhle můj klip, který jsme natočili v legendárním karlovarském hotelu Thermal, vymýšleli dřív, než Arctic Monkeys vydali ten svůj. Pak se samozřejmě trochu zhroutili, když ten jejich viděli.

Nějaké vaše koncerty jsem zažil. Když byl váš partner Jordan přizván na pódium, tak ho během chvíle díky svému charismatu opanoval. Nežárlíte? V novém klipu Over ho dokonce podřezáváte, o čem to vypovídá?

Jsem pyšná a divím se každému, kdo se do něj nezamiluje. A pokud jde o můj nový singl Over, tak tady platí, že bych v textu žádné hluboké významy nehledala. Ještě nejsem v takové životní fázi, abych chtěla do světa vysílat nějaká velká moudra. Klip si vymyslel Jordan a reflektuje odpozorované chování některých vesměs šílených žen v našem okolí.

S kapelou jste momentálně na turné. Co fanoušky čeká?

Ano, objíždíme republiku s Over Tour. Zahrajeme například v Ostravě, ve Zlíně, v Brně, v Plzni, Praze nebo v Kolíně. Kromě posledního singlu Over tam zazní další moje nové písně, které teprve vydám. Jordan tam taky zahraje pár ukázek ze svého připravovaného sólového alba, na což se já osobně těším nejvíc – až mi zase ukradne to pódium a já to budu pyšně pozorovat.

Vojtěch Šeliga

2. listopadu 2019