Dobytí enklávy Srebrenica srbskými jednotkami a následný masakr přibližně 8 tisíc lidí se staly jedním z tragických vrcholů tříleté občanské války v Bosně a Hercegovině. Vyhánění z domovů, masové vraždění, ale i výsměch požadavkům mezinárodního společenství se staly v letech 1992 až 1995 smutnou realitou, pád jedné ze šesti bezpečných zón vyhlášených OSN ale všechny šokoval. Vojáci pod velením generála Ratka Mladiče vstoupili do Srebrenice 11. července 1995.

Sám Mladić, který se před spravedlností skrýval až do roku 2011, se ve městě po jeho dobytí ukázal v doprovodu kamery. V polní uniformě se srdečně zdravil se svými vojáky, nařizoval strhnout muslimské nápisy a do objektivu dodal, že je „v srbské Srebrenici, kterou dává srbskému národu jako dar“. Vyděšeným uprchlíkům jen o několik hodin později rozdával chléb a říkal: „Ničeho se nebojte, buďte v klidu. Brzy přijede dost autobusů a odveze vás – nejdřív ženy a děti – do bezpečí.“

Autobusy sice za několik dnů přijely, odvezly ale jen ženy, děti a starce; na muže se nikdy nemělo dostat. Před srbským útokem žilo ve Srebrenici a okolí asi 45.000 lidí, půlka z nich byli uprchlíci z okolních obcí, kteří se sem uchýlili v letech 1992 a 1993. Osud lidí ze srebrenické enklávy, odkud jim sarajevská vláda od března 1993 nedovolovala odejít, se postupem času stal důležitou kartou v rukou Aliji Izetbegoviče a také prostředkem nátlaku na mezinárodní společenství.

Enkláva na východní hranici Bosny, ze všech stran obklíčená územím pod srbskou kontrolou, byla skoro úplně závislá na libovůli Srbů, kteří ovládali okolní území a do Srebrenice propouštěli jen málo konvojů se zásobami. Příliš jistoty neposkytovalo ani několik stovek slabě vyzbrojených nizozemských vojáků sil OSN. I oni navíc měli potíže se zásobováním a jejich situaci neulehčoval ani mandát, který neumožňoval účinně zasáhnout do případného konfliktu.

INFOGRAFIKA ČTK
Masakr ve Srebrenici není ani po čtvrt století historií. Na hřbitově ve Srebrenici bude v sobotu pohřbeno dalších osm bosenských mužů a chlapců; 25 let poté, co byli zabiti během nejhoršího masakru v Evropě od druhé světové války. #ctk #historie #infografika pic.twitter.com/3pSQQu2xci

— CTK (@CTK_cz) July 10, 2020

Útok na enklávu o rozloze 150 kilometrů čtverečních začal 6. července 1995 raketovým ostřelováním, přičemž Srbové v obavě před leteckými útoky NATO postupovali pomalu. Nálety ale nepřišly a do srbských rukou navíc padlo 30 Nizozemců, kteří sloužili na předsunutých hlídkových postech. Krátce před pádem města letouny aliance nakonec zaútočily, další bombardování, které mohlo změnit situaci, bylo ale odvoláno poté, co Srbové pohrozili zabitím zajatých vojáků.

Srbské jednotky vstoupily do samotného města od jihu kolem čtvrté hodiny odpoledne 11. července 1995. Většina obyvatel Srebrenice, hlavně ženy a děti, se v té době soustředila u základny vojáků OSN ve vsi Potočari severně od města. Podle odhadů se zde tísnilo až 30.000 lidí, mezi nimiž byla jen asi tisícovka mužů. Právě z nich se o několik desítek hodin později staly první oběti vraždění. Podle svědků Srbové mnohé z nich na místě zastřelili, další odvezli.

Část mrtvých dodnes není identifikováno

Muži, vojáci i civilisté, doprovázení asi desítkou žen z významných srebrenických rodin, se pak kolem půlnoci na 12. července vydali na cestu přes hory do Tuzly. Ze zhruba 13.000 lidí se jich ale do cíle více než padesátikilometrového pochodu dostala jen třetina. Během cesty se kolona několikrát střetla se srbskými jednotkami. Část lidí zahynula, mnoho vyčerpaných uprchlíků ale Srbové zajali. A brzy zavraždili, a to – jak se později prokázalo – podle předem připraveného plánu.

Celkový počet obětí srebrenického masakru, který Mezinárodní soudní dvůr OSN označil za genocidu, se dodnes jen odhaduje, nejčastěji se hovoří o 8000 mrtvých. Pátrání po osudech zabitých a jejich identifikaci znesnadnilo i urychlené přemístění těl z původních masových hrobů na nová místa. Dodnes se podařilo, zejména díky genetice, identifikovat téměř 7000 obětí vraždění. Na výročí masakru se každoročně u Srebrenice konají nové pohřby, bylo tomu tak i letos.

Události ze Srebrenice, kam se po válce vrátila jen část muslimských obyvatel, jsou živé dodnes, a to nejen v samotné Bosně. Srbské vedení ale dlouho odmítalo odpovědnost za masakr. Vláda bosenské Republiky srbské masakr poprvé potvrdila v červnu 2004, kabinet tehdejšího Srbska a Černé Hory podobný krok učinil až o rok později. V březnu 2010 pak prozápadní srbská vláda svedla v parlamentu velký a nakonec úspěšný boj za schválení rezoluce, jež masakr odsoudila.

Za účast na masakru odsoudily soudy v Bosně, Srbsku i v Haagu desítky lidí. Až na 20 let skončili ve vězení členové srbské polovojenské jednotky Škorpioni, kteří byli postaveni před spravedlnost poté, co se záznam činu dostal v roce 2005 na obrazovky. Muži považovaní za hlavní strůjce genocidy – Ratko Mladič a někdejší bosenskosrbský prezident Radovan Karadžić (zatčen v roce 2008 v Bělehradě) – se dostali před Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY).

Loni v březnu Mechanismus OSN pro mezinárodní trestní tribunály (nástupce ICTY) vyměřil Karadžićovi i za Srebrenicí doživotí. Doživotní trest již dříve dostali tři bosenskosrbští důstojníci – Zdravko Tolimir, Vujadin Popović a Ljubiša Beara. Na definitivní verdikt čeká Mladić, v první instanci odsouzený též na doživotí. Někteří lidé, kteří jej blíže poznali, přitom tvrdí, že masakr nepřímo způsobila i sebevražda jeho dcery. Studentka medicíny Ana si vzala život v březnu 1994 otcovou pistolí, když se prý dozvěděla o jeho roli v etnických čistkách. A Mladić se po její smrti zatvrdil.