Od loňského března se už ani nediskutovalo o tom, jaké bude hlavní ekonomické téma roku. Jako by „koronakrize“ od samého začátku byla tím, nač vlády napříč planetou čekají a jen odpočítávají čas do jejího vypuknutí. Tím nemá být řečeno, že jde o spiknutí WHO, Billa Gatese a Wall Street nebo skrytou invazi čínských komunistů, samozřejmě. Jen snad to, že skutečnost roku 2020 od března dál absolutně nekorespondovala s tím, o čem vypovídaly zdravotnické statistiky, pokud vůbec nějaké byly.

Velkou potíží ekonomie a ekonomické historiografie jako neexaktních věd je, že za použití reálně dostupných nástrojů nelze v praxi potvrdit či vyvrátit jakýkoli teoretický koncept. Nikdo už nikdy nebude schopen autoritativně dokázat, že zásadní ekonomické problémy by světovou ekonomiku čekaly, i kdyby WHO žádnou pandemii nevyhlásila (jak je přesvědčen autor těchto řádků). Od konce zimy už je jasné, že i za desítky let se budou studenti učit o roce 2020 jako o počátku koronakrize s hlubokým propadem ekonomik, armádami nezaměstnaných, první linií, druhou vlnou a všemi dalšími mediálními kýči. Jinými slovy řečeno, drtivá většina dnes žijících smrtelníků zemře velmi pravděpodobně s tím, že kdyby covid-19 nepřišel, žádná krize srovnatelných rozměrů by nebyla a (nejen ekonomické) dějiny by šly úplně jinou cestou.

Kdy už nebude o čem diskutovat

Zde je potřeba zásadně oponovat. Stranou ponechme samotná medicínská fakta, která se dramaticky liší od jejich planetárního mediálního obrazu – posedlost veřejnosti a novinářů koncem světa je natolik do očí bijící, že zůstává rozum stát. Logicky nelze vzhledem k charakteru ekonomie jako vědecké disciplíny argumentovat ani důkazy z experimentů s odlišným přístupem – neexistuje jiná světová ekonomika, kde by žádná pandemie vyhlášena nebyla, kde by neznali karantény, smrtící uzávěry, roušky ani zákazy cestování. Jasně, máme Švédsko, ale to je zrnko písku na Sahaře. Navíc až bude co srovnávat, nebude již o čem diskutovat. V časech, kdy se o historické pravdě rozhoduje dnes a denně na Twitteru a s fázovým zpožděním ve volbách, je to nakonec prakticky jedno.

Chceme-li získat trochu odstup a vidět vývoj v souvislostech, lze se ale také prostě poohlédnout zpět a prozkoumat podobné události v minulosti. Ve dvacátém století s výjimkou světových válek byly nejhlubší hospodářské problémy vyspělého světa spojené s tzv. velkou hospodářskou krizí třicátých let, respektive s ropnými šoky sedmdesátých let. V tomto století pak dominuje ta z konce jeho první dekády, které se říká velká recese a o níž „všichni“ vědí, že začala pádem banky Lehman Brothers. Ještě před ní na přelomu století přišla krize, kterou mělo zase spustit splasknutí tzv. internetové bubliny a která jen shodou okolností (spojených s reakcí na září 2001) nebyla nijak dramatická. Najdeme i další větší či menší hospodářské krize, ale v učebnicích a zejména globálním veřejném povědomí dominují právě tyto.

Všechny mají společné to, že jejich skutečné důvody byly výrazně odlišné od těch, na nichž se dnes shodnou prakticky všichni, kteří o nich jsou schopni něco říct. A zbytek, tedy drtivá většina populace planety, pak má pochopitelně úplně jiné starosti a představu o výše uvedeném jen velmi mlhavou nebo žádnou.

Pár slov ke zmíněným krizím minulosti. Tu největší, velkou krizi, ani omylem nezpůsobil krach na newyorské burze v říjnu 1929. Skokové vzestupy cen ropy na podzim a v zimě 1973 a pak po roce 1979 v žádném případě nezpůsobily ztracenou dekádu, kterou ve velké většině vyspělých zemí sedmdesátá léta znamenala. Kolaps cen technologických společností (manifestovaný propadem indexu agregujícím právě tyto firmy NASDAQ) na konci devadesátých let určitě nevyvolal otřes globální ekonomiky a krach „Lehmanů“ na podzim 2008 by sám o sobě neznamenal skoro nic, byť šlo o nominálně největší krach v dějinách ekonomiky USA.

Musí zaznít jasné slovo

Zde nutně musí zaznít jasné slovo o tom, co tedy způsobilo výše uvedené krize, když ne to, co je za jejich příčinu všeobecně považováno. A právě tím se dostáváme na hodně tenký led světa zkratkovitého vnímání reality a úderných novinových titulků. Oboje vylučuje hlubší porozumění problému a nahrává rádoby vzdělancům, kteří za studium považují znalost světových serverů mapujících dnešek a přehledových, párstránkových textů pojednávajících o minulosti. Ale hlavně: v ekonomii (a tady čtenáře asi trochu nadzvednu – té „správné“ ekonomii) se značné úsilí věnuje odlišení časové a kauzální souslednosti. Tedy zkoumání skutečných příčin, definičně dlouhodobých, od těch, které přímo předcházely manifestačnímu zhroucení, pádu či explozi, podle toho, o jakou krizi zrovna jde.

Tedy: burza v roce 1929 skutečně krachla, ceny ropy na podzim 1973 opravdu vyletěly, NASDAQ reálně zkolaboval a nad „Lehmany“ se zavřela voda. Všechny výše zmíněné historické krize by ale nastaly i bez těchto událostí, byť možná o něco později jako přímá reakce na jiný spouštěč. Už téměř století dominující makroekonomický proud se již v textech svého zakladatele (J. M. Keynese) etabloval jako ekonomie, která fatálně mylně zaměňuje příčiny s následky. A její hospodářsko-politická doporučení jdou tedy od samého začátku zcela špatným směrem: když je krach burzy, kolaps bank a obří nezaměstnanost (jako tomu bylo ve 30. letech) příčinou největší krize historie, tak musíme řešení postavit právě na… záchraně bank a pomoci nezaměstnaným.

Velká hospodářská krize stejně jako všechny výše uvedené mají přitom jeden klíčový společný jmenovatel na straně jejich dlouhodobých příčin, který však nikdy jako příčina mainstreamovými ekonomy prezentován nebyl. Společnou příčinou je procyklická, tím pádem pravidelné krize způsobující politika centrálních bank napříč světovou ekonomikou. Ty v sobě mají v podobě monopolu na emisi peněz a faktické stanovování jejich ceny jako genetický kód zanesenu schopnost vychylovat ekonomiku mnohem výkonněji než jakýkoli jiný nástroj v rukou centrálních orgánů. Tím, že ovlivňují klíčovou cenu v ekonomice, tedy cenu peněz (a na určování jejich objemu mají státní monopol), ovlivňují podstatným způsobem rozhodnutí činěná všemi dalšími ekonomickými subjekty. Postupem času se kumulují rozhodnutí, investiční či spotřebitelská, která jsou chybná. Časem musí přijít proces, který tato rozhodnutí vyhodnotí a ta špatná… potrestá.

Zúčtování chybných rozhodnutí

Tou událostí jsou krize. Chceme-li si ponechat ostatní atributy tržní ekonomiky, jako je svoboda pohybu zboží, služeb, kapitálu a osob, není možné se zúčtování chybných rozhodnutí vyhnout (nikoli náhodou keynesiánci různých barev dodnes najdou tu intelektuální drzost argumentovat tím, že hladomorem zachvácený SSSR byl jedinou ekonomikou nezasaženou velkou hospodářskou krizí). Čím déle je odkládáno, tím víc chyb se nakumuluje a následný propad je hlubší. V dnešním světě a při dnešních planetárních úrokových mírách je nejpozději od roku 2008 zaděláváno na opravdový průšvih. I kdybychom o žádném Wu-chanu nikdy neslyšeli, nárazu bychom se nevyhnuli.

Potíž je v tom, že takové tvrzení nikdy nebude možné autoritativně dokázat. „Skutečnost nastala“, pandemie byla vyhlášena, svět rouškuje a topí se v karanténách, obchod a následně produkce se fakticky zhroutily, obrovské masy lidí netuší, z čeho budou příští rok platit své účty. Jiná varianta roku 2020 nikdy nebude moci nastat – a tudíž „nebude vidět“ (to je velmi chytrý postřeh proslavený Frédéricem Bastiatem v polovině předminulého století ve slavném eseji Co je vidět a co není vidět). Nebude vidět, nebude existovat, nebudou se o ní psát palcové titulky, nezavalí sociální sítě. Tedy nikdy nebude možné bez rizika obvinění z dogmatismu trvat na tom, že to nemohlo dopadnout jinak.

Covid-19 se tak zařadí k dalším klíčovým událostem ekonomické historie, které by nic zásadního neznamenaly, kdyby přišly jindy. Z pohledu hospodářských dějin měly to absurdní štěstí, že byly jakousi „poslední kapkou“, která sice sama o sobě může být z hlediska reálného dopadu zanedbatelná, ale stala se tou, kterou přetekla pomyslná číše. I když tu mohly léta plnit mnohem větší kapky v podobě podstatně významnějších událostí. Jenže novinové titulky a poté i nadpisy kapitol v knihách a učebnicích budou jednou provždy mluvit jednoznačně.

Nejde o hru se slovíčky

Mohlo by se říct, že jde jen o hru se slovíčky a akademickou debatu odtrženou od každodenní politické reality. Bohužel nikoli. Když převládne povědomí, že krizi způsobil krach burzy, ceny ropy nebo vyhlášená pandemie, logicky se i budoucí léčba odvíjí od těchto událostí vnímaných jako skutečné příčiny. Klíčové pilíře světové ekonomiky, stejně jako té české, jevily výrazné známky blížícího se nárazu, ve 30. letech nebo třeba koncem desátých let. Klesala výnosnost investic, stejně jako inovační aktivita. Stále víc kapitálu směřovalo v důsledku nulových úrokových měr tam, kde se nikdy neměl ocitnout, rostlo zadlužení – států, firem i domácností. Tato rizika zmiňovali mnozí autoři již dávno. Bohužel, nemálo z nich udělalo své věci medvědí službu tím, že opakovaně předpovídali konkrétní blížící se krizi, která, stejně tak opakovaně, nepřicházela.

Zřejmě se chtěli zapsat do dějin stejně jako Nouriel Roubini nebo Nassim Nicholas Taleb, kteří „předpověděli“ poslední velkou krizi. Kdo zná jejich texty, musí se nad slovesem „předpověděli“ jen pousmát, ale sláva ty pány neminula a kdo by nechtěl být na jejich místě. Nebo prostě ekonomové jenom nechtěli pořád dokola opakovat „nevím“ na nekonečné dotazy novinářů, „kdy tedy přijde další krize a co ji vyvolá“. Nebo jednoduše nevěděli a s odpuštěním plácali, což je bohužel v těchto kruzích dost běžná praxe.

Krize vzor 2020 se liší jen tím, že zatím žádná jiná spouštěcí událost nebyla tak okatě postavená čistě na lineární projekci odhadovaných následků a nejistých příčin, to vše vycházející z dlouhodobě likvidačního, ad absurdum dovedeného principu předběžné opatrnosti. To je tvrzení, které asi i teď na začátku nového roku vyvolá spíš nesouhlasné reakce. Důkazy o jeho pravdivosti nebudou k dispozici vlastně nikdy – jednak vzhledem k samotné podstatě ekonomie a historie, jednak proto, že nelze někomu, kdo se chce za každou cenu bát, vysvětlit, že není čeho. To, podobně jako otázka, proč se na konci loňské zimy vše sesypalo tak rychle, je téma pro úplně jiné vědní obory. Ty, které mají co do činění s neuhasitelnou žízní bezprecedentně bohatnoucí populace po zprávách věštících špatné a ještě horší časy. Nebo ty zabývající se dramatickým úbytkem schopnosti kritického myšlení pozorovatelným v poslední dekádě.

Autor je ekonom.