Milovníci fotografie najdou v Praze několik míst, kam je možné se za ní vypravit – Dům fotografie v rámci Galerie hlavního města Prahy, Ateliér Josefa Sudka, Fotograf Gallery, Czech Photo Centre, Galerie Fotografic a Leica Gallery. Na konci roku 2020 doplnila tento okruh soukromá komorní galerijní instituce Spolku 400 ASA se sídlem v bývalé smíchovské trafostanici.

Skromný, ale působivý výstavní prostor založilo původně sedm dokumentárních fotografů: Karel Cudlín, Jan Dobrovský, Alžběta Jungrová, Antonín Kratochvíl, Jan Mihaliček, Tomki Němec a Martin Wágner ve snaze poukázat v době záplavy digitálních fotografií na klasický proud dokumentární tvorby nejen svých členů. Aktuálně šestou výstavou v pořadí se pod kurátorským výběrem Vladimíra Birguse věnují do konce září polskému fotografovi a kurátorovi Michału Szalastovi a jeho cyklu Albíni.

Problematika a stigmatizace obyvatel Tanzanie, kteří se celosvětově s pravděpodobností cca 1 : 20 000 (v Africe 1 : 5000) narodí s nedostatkem tvorby melaninu, způsobujícím ať už částečnou, nebo úplnou bezbarvost pokožky a její předčasné stárnutí, doplněné o červeně zbarvené oči, vedla ještě v nedávných dobách v Africe ke dvěma interpretacím – osoby s touto výjimečnou dispozicí buď považují za oživlé nesmrtelné duchy, kteří přinášejí štěstí, nebo je odsuzují jako posly zla na zemi a pořádají na ně smrtelné hony. A podobně jako u vzácné zvířeny se na černém trhu za tisíce dolarů prodávaly jejich vlasy, jazyk, genitálie nebo končetiny, vykopávaly se jejich hroby. Přestože je i v jiných afrických zemích proti lovcům lidí vedena vládní válka, stále nejsou albíni v bezpečí. Jejich diskriminace je často provází celým životem, a přestože jsou v západním světě častým objektem reklamních kampaní, v Africe mají problém dostat se ke vzdělání, zaměstnání nebo k informacím, jak předcházet rizikům všeho druhu.

Černobílý fotografický cyklus vznikl při dlouhodobém působení Michała Szalasta v komunitě obyvatel ostrova Ukerewe na Viktoriině jezeře. Místní ho s důvěrou vpustili do svých životů, a my tak máme zprostředkovaný prožitek člověka, který se od svého prvního uvědomění vlastní odlišnosti často straní společnosti, utíká před světlem a žárem slunce do stínů a temnoty domovů, kde jeho kůži nehrozí prudké a rychlé spálení. Kontrast bílé a černé barvy jak fotografie, tak odstínů kůže i tak gesta a prostředí radikálně vystihují na jedné straně temnotu osudu a traumata, která jej doprovází, na straně druhé snahu žít život radostný jako kdokoli jiný.