Proč umělci tak rádi vstupují do veřejné debaty

Někdy je lépe mlčet

Proč umělci tak rádi vstupují do veřejné debaty
Někdy je lépe mlčet

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Umělci v této zemi dlouhodobě cítí potřebu vyjadřovat se k veřejnému dění. Jak se zdá, s příchodem nového koronaviru tato potřeba zesílila. V důsledku toho se na nás valí nekompromisně formulované názory novopečených virologů, epidemiologů, ústavních právníků a ekonomů z řad kulturní obce. Veřejné angažmá mnozí z nich považují za svou povinnost, která jim jednoduše „nedovolí mlčet“. Kniha esejů britského politického filozofa Michaela Oakeshotta (1901–1990) Racionalismus v politice, jež přednedávnem vyšla v českém překladu, by je snad mohla trochu uklidnit. Žádnou takovou povinnost totiž umělci podle Oakeshotta nemají a nikdy ani neměli.

V naší zemi je přitom role umělců ve veřejném životě možná silnější než jinde. Kořeny tohoto fenoménu asi nejlépe pojmenoval historik Jan Tesař v knize Mnichovský komplex: „(Novo)český národ byl počat na prknech biedermeierského lidového divadla. To mu vtisklo pečeť. To je na první pohled patrný svéráz české kultury. V žádné jiné kultuře nemá divadlo, herci atd. takové místo. Česká kultura, ale vůbec národní život, se do divadla stylizuje. Národní život není primárně autentický: národ sebe sama přehrává na prknech a v tom je začátek veškerých kvazi.“ Herci, umělci a v určité míře i spisovatelé se u nás od 19. století takto postupně proměnili ve „svědomí národa“ a v podstatě každý následující režim s touto prapodivnou konstantou nějak pracoval. Už Masaryk dobře věděl, že se bez svého Čapka neobejde. Do Národního divadla si herce svolali jak národní socialisté v červnu 1942, tak komunisté v lednu 1977. O úspěchu sametové revoluce bylo s definitivní platností rozhodnuto dost možná až v okamžiku, kdy se ke studentské stávce připojili divadelníci. Pár let nato Lucie Bílá na Staroměstském náměstí „dávala pac“ Václavu Klausovi a o něco později pro změnu Jiří Mádl s Marthou Issovou v režii Petra Zelenky přemlouvali „bábu a dědu“, aby volili pravici.

Dobré úmysly nestačí

Za tím vším stála představa, že umělci mohou k veřejným záležitostem říci cosi podstatnějšího než ostatní lidé, a co víc: že mohou být jejich důležitými arbitry. Slyšet tak jsou dnes a denně. Mluví většinou dost nahlas, nezřídka volí emotivní slova a s pečlivou argumentací si pokaždé nedělají starost. Nepochybně jsou v tom často vedeni dobrými úmysly, leckdy třeba i spravedlivým hněvem. Ten je však docela obtížné odlišit od obyčejné hysterie. Buď jak buď, umělci z nějakého důvodu cítí povinnost se ozvat, nezůstávat stranou, ale naopak jasně sdělit, co je správné a co nikoli. V krizových situacích, jako je ta současná, to zjevně platí dvojnásob. Tu a tam jsou jejich apely namístě, někdy jsou jen úsměvné a jindy bohužel už jen tristní. V nedávných týdnech jsme se o tom mohli přesvědčit opakovaně. Třeba suverenita, s níž herec Jan Hrušínský ve svém vystoupení v internetové televizi zhodnotil domnělou nesmyslnost vládních restriktivních opatření, byla odzbrojující. Vyrovnat se mu zvládl snad jen filmový režisér Robin Kvapil, který měl pro změnu od první chvíle zcela jasno ohledně příčin smrti zdravotní sestry v Thomayerově nemocnici.

Skoro by se chtělo říci: čím méně toho víme a chápeme, tím silnější a jednoznačnější názor hlásáme. Jak na stránkách Týdeníku Echo před časem trefně poznamenal Ondřej Štindl, nakonec je stejně možné „vytáhnout nejtěžší kalibr: můj názor je prostě takový a já na něj mám právo. Jako kdyby existence názoru byla nějakým výrazem posvátna, vrcholným projevem zázraku života, vždy bylo lepší, když je názor aspoň nějaký než žádný“. Ne, názor sám o sobě výrazem posvátna skutečně není. Existují názory více i méně kvalifikované a úroveň veřejné diskuse se pozná mj. podle toho, že v ní ty méně kvalifikované nedominují.

Nepochybně je prospěšné, když se v dialogu tříbí stanoviska, „demokracie“ skutečně „je diskuse“. Jen v ní patrně není třeba předkládat názor vždy a za každou cenu. Tu a tam – třeba když jde o složitou, jen velmi obtížně rozhodnutelnou otázku, zda máme populaci nechat promořit virem – je lépe mlčet.

Za této situace nabízí umělcům, jimž jejich svědomí mlčet nedovolí, několik námětů k přemýšlení Oakeshottův esej Nároky politiky. Hned jeho úvod říká: „V dnešní době je tolik slušných lidí, kteří se zajímají o politiku, a dospívají dokonce k nějakému druhu politické aktivity, že se téměř otřepanou frází stal názor, že dělat něco takového je povinností každého, a neuznávat nároky politiky se pokládá za známku jisté charakterové vady nebo nedostatku citlivosti. Domnívám se však, že tato údajná povinnost každého účastnit se bezprostřední politické činnosti je zjevným klamem; v nejlepším případě se zakládá na zdeformovaném sociálním cítění a v nejhorším případě na falešné stupnici hodnot.“ Proč? V zásadě proto, že politická činnost není „jediným adekvátním ani vše převažujícím a nejdůležitějším projevem citlivého postoje vůči společným zájmům společnosti či lidstva“.

Nebýt apolitický a neobčanský

Politika je v Oakeshottově pojetí důležitým, ale ne jediným rozměrem lidské existence. Na jedné straně je správné chránit politiku i politiky před znevažováním jejich nenahraditelné role v našich životech, na straně druhé je třeba dávat pozor na to, aby se společnost nezpolitizovala úplně. Z toho rovněž mnoho dobrého povstat nemůže. Ať už spatřujeme podstatu politiky ve vztahu „přítel–nepřítel“, nebo naopak ve vzájemném vyjednávání, politická aktivita s sebou podle Oakeshotta vždy nevyhnutelně nese „jistou omezenost náhledu“, „strnulé, vůči všem rozdílům necitlivé myšlení, emocionální a intelektuální návyky zfalšované opakováním a nedostatkem kontroly, projevy nereálné loajality, klamné cíle a falešné významy“.

Ne každý je bytostný homo politicus. Podle Oakeshotta na tom není nic špatného: jestliže dotyčný aspoň elementárně sleduje veřejné dění, chodí k volbám a do toho se svými přáteli průběžně vede neformální hovory o politice, žádné výčitky pociťovat nemusí. Důležité je nebýt zcela apolitický a neobčanský. Nicméně cokoli nad tento rámec už je věcí osobního rozhodnutí každého jedince. Obzvlášť se to týká literátů, filozofů a umělců, kteří by se měli přímé politické činnosti vyloženě zdržet, protože jenom tak „mohou zůstat odděleni od světa“, uchovat si „svého pravého génia“, a aspoň trochu tak „zmírnit nevědomost vlastní společnosti o sobě samé“. Umělec není bezmocný: svým dílem může nabídnout trochu jiný pohled na svět a ve výjimečných případech třeba i katarzi a útěchu. Chtít víc – třeba rovnou „měnit svět“ – je už ale možná jen známkou pýchy.

Je možné dělat dobré umění, anebo je možné dělat dobrou politiku, ale obojí dohromady jen velmi obtížně, pokud vůbec. To proto, že politická činnost s sebou „nese deformaci vědomí, před níž je společnost třeba neustále chránit. Žádat básníka a umělce, aby vytvořili program pro politickou nebo jinou sociální akci či aby takovou akci podnítili nebo inspirovali, znamená žádat, aby se zpronevěřili vlastnímu géniu, a připravit zároveň společnost o nutnou službu. To, co tvoří básník a umělec, je akce sama, ale v jiné a hlubší sféře vědomí. Jejich úkolem není předložit politický lék na politické neduhy, nýbrž poskytnout skutečný lék na hlubší neduhy tím, že společnost přimějí, aby si uvědomila svůj vlastní charakter. Emocionální a intelektuální integrita a vhled, charakterizující básníka a umělce, jsou něčím, co je politickému světu cizí, a cizí nejen fakticky, nýbrž samou svou podstatou“.

To neznamená, že umělci by měli žít ve věži ze slonové kosti. Oakeshott pouze konstatuje, že udělají lépe, když si dění na agoře budou všímat z odstupu a třeba ho i ve svém díle reflektovat, ovšem do půtek, které tam probíhají, se přímo zapojovat nebudou. Nejenže pak z toho nemusejí mít špatné svědomí, ale dokonce mohou žít s dobrým pocitem, že skrze svou tvorbu přinesli něco, co (snad) mělo jakýsi význam. A jestliže puzení k politice cítí natolik silně, že si nemohou pomoci, pak ať se jí začnou věnovat naplno. Ze spisovatele se může stát politický publicista, z básníka autor volebních sloganů, z filmaře třeba tvůrce virálních videí. Samozřejmě se mohou do politiky vložit i přímo, ať už v politické straně, nebo třeba v nějaké občanské iniciativě na komunální úrovni. V tom případě by ale neměli zůstat polovičatí.

Někdy má smysl sepisovat petice, chodit demonstrovat a výjimečně snad i burcovat druhé na sociálních sítích. Nic z toho ale nestačí. Politolog Bohumil Doležal dlouhá léta vysvětluje, že základem smysluplné veřejné aktivity musí být především „drobná politická práce“, jak ji známe od Palackého, Havlíčka a Masaryka. Ta vyžaduje mnoho času, mnoho úsilí a mnoho soustředění. Pokud je v ní člověk dlouhodobě poctivý a vytrvalý, může s trochou štěstí i cosi změnit k lepšímu a neušpinit se víc, než je nutné. Dobrým příkladem je třeba filmová producentka Hana Třeštíková, která na rozdíl od většiny svých kolegů z kulturní obce nezůstala u divadelních gest, vstoupila do komunální politiky a nepochybně v ní i leccos prospěšného vykonala.

Pro ostatní má Oakeshott jednoduchý vzkaz: Rozhodněte se, kde chcete stát, a podle toho se chovejte. V situaci, kdy se hospodské hovory o politice přenesly na sociální sítě a některá lačná média jsou z každého neuváženého výroku schopna udělat politikum, to platí ještě naléhavěji než v předinternetové době. To, že je někdo umělcem, nutně neznamená, že je zvlášť inteligentní, vzdělaný a soudný. V některých případech ano, v jiných nikoli. Žijeme ovšem v zemi, kde se umělcům a priori naslouchá pozorněji než jinde. Jejich slova proto ve společnosti budí vášně – ať souhlasné, nebo odmítavé. A pokud umělci rychleji mluví a píší, než myslí, přispívá to často ke stavu, kdy se, jak říká Robert Musil, „hrozně mnoho lidí cítí být v politováníhodném rozporu s hrozně mnoha lidmi“.

Spor o základní otázky života patří k základům naší civilizace a jistě by nebylo nic horšího než falešná jednota. To ovšem neznamená, že by ostře formulovaná, burcující stanoviska byla za každou cenu ku prospěchu. Obzvlášť nejsou-li podložena poctivým myšlením a opravdovou, žitou zkušeností a jsou-li vyslovována v době, kdy se celá společnost zvláštním způsobem otřásá. Za takových okolností by snad bylo dobré ono nezadatelné právo na názor občas trochu upozadit.

Tomáš Bojar

17. května 2020