Americký prezident Joe Biden a jeho čínský protějšek Si Ťin-pching dnes měli upřímný rozhovor o prioritách a řadě dalších témat. Oznámil to Bílý dům po první osobní schůzce obou prezidentů na indonéském ostrově Bali, kde se v úterý a ve středu koná summit skupiny velkých světových ekonomik G20. Biden podle Bílého domu čínskému prezidentovi řekl, že USA budou nadále s Čínou energicky soupeřit, ale soupeření nesmí sklouznout ke konfliktu. Prezidenti se shodli na tom, že jaderná válka by nikdy neměla nastat,

Dostupnost péče by mohlo podle komory zlepšit technické řešení, o kterém s nadsázkou mluvíte jako o seznamovací aplikaci Tinder. Jak si takové domlouvání rande se zubařem mají lidé představit?

Podle dat pojišťoven si 82 % lidí zubního lékaře samo spáruje, podle nepřímých čísel se zdá, že dalších 13-14 % chodí někam za vlastní peníze, protože chtějí mít i lepší péči. My se tedy bavíme o zhruba pěti procentech populace, která hledá zubního lékaře. V jiném oboru by se nad tím mávlo rukou, ale protože jsme největší, znamená to 500 tisíc lidí.

Pokud bych teď přijel do Brna a chtěl zubního lékaře, mám problém. Když budu naslepo volat do ordinací, automaticky řeknou, že neberou, bojí se, že třeba přijde někdo s konfliktem. Devět z deseti lidí, kteří nemají zubního lékaře, s ním mělo nějaký konflikt nebo se jim něco nelíbilo. Ale kdybych měl nějakého kamaráda v Brně, ten mě doporučil ke svému zubnímu lékaři, asi bychom se na nějakém termínu domluvili. Takhle to prostě běží pro 95 % populace.

Jak by tedy řešení mohlo vypadat?

Tuhle věc bychom mohli vyřešit nějakým takovým Tinderem. To znamená, kdybych se objevil v Brně, napsal bych: hledám zubního lékaře, mám v zásadě zdravé zuby – důležitá informace, jestli chce desetiminutovou prohlídku, nebo se na něm bude pracovat rok – a jsem třeba ochotný platit nadstandardy.

Plus si myslím, že by pomohlo vytvářet nějaké čekací listiny, je řada doktorů, kteří si zapíší nové lidi někam na papírek s tím, že pokud jde třeba o prohlídku, která je jednou za rok, ozvou se jim do tři čtvrtě roku. Na kyčel se taky čeká třeba dva roky. I slušní lidé nejvíce panikaří tam, kde třeba umře zubní lékař a 1500 jich začne okamžitě volat, jestli je zítra někdo vezme. On je nikdo v té malé obci nevezme. Ale co víme ze zkušenosti, že do roka si všichni někoho najdou. Pojišťovny by to měly domlouvat, začíná se to lepšit. Dříve měly tendenci lidem dát seznam všech zubařů, což situaci zkomplikovalo, protože každý z nich začal v panice obvolávat třicet ordinací.

Jak s tím tedy mohou pomoci?

První řešení, rychlé, je tedy to, že se pokusíme, aby se lépe párovali pacienti s lékaři, vím o spoustě zubařů, co pacienty hledají. Druhá věc je, že ve všech zemích dokola i v Česku berou kraje peníze na zajištění zdravotní péče. Oni si jenom politici zvykli, jak „bydlí“ vždycky čtyři roky v nemocnicích, že všechny peníze jdou jenom do nich. Objektivně jsou ale obce, které mají problém. Kdyby kraj řekl doktorovi: je to sice strašlivých dvanáct kilometrů, ale myslíme si, že by bylo lepší, kdybys těch dvanáct kilometrů jel ty, tak my ti dáme ročně nějaké peníze. On by si praxi zřídil v té obci a těch 1500 lidí, co tam nabere, nebude jezdit 12 kilometrů. Řada starostů to udělala.

Komora také navrhuje zmapovat, v jak velké míře se nepotkává nabídka s poptávkou a nasměrovat k zubařům více prostředků z pojišťoven. Dá se i bez toho zatím alespoň zhruba říct, kolik peněz podle vás v systému chybí? Dá se něco vyřešit i jen přesměrováním současných prostředků?

My v českém zdravotnictví vlastně nepotřebujeme žádné peníze navíc. Standard určený ve stomatologii je řekněme péče na úrovni osmdesátých let. Ani to se ale nedaří zajistit. V Česku je obecně problém, že ve všech zemích Evropské unie jde 15-20 % peněz ze zdravotnictví do primární péče, lidé jsou zdravější, déle žijí, od nemocnic je drží dětští, praktičtí a zubní lékaři. Jenže v Česku vyhrává už roky volby „co nejvíce nemocnic“, stát ví, že je jich řada zbytečná.

Zásadní krok je dát víc peněz do primární péče a říct doktorům, že mají méně posílat lidi do nemocnic. Od toho se odvíjí stomatologie, všichni vědí, že na minutu dostáváme násobně méně peněz než praktici. Kdo byl někdy u zubaře a praktika, asi chápe, že náklady máme vyšší. Jenom se říkalo: nějak to z těch lidí dovyberte. A my jsme se dostali do situace, kdy je nějaká část lidí ve statisících, která ty peníze nemá nebo je dát nechce. Většina lidí se s tím nějak smířila, že má zdravotní pojištění, ale mnoho se jim toho nedostává. Kdyby to chtěl ministr zdravotnictví vyřešit, dal by stejné peníze jako dává praktikům i zubařům, těm by se pak třeba také vyplatilo překupovat zaniklé praxe i v malých obcích.

Jak je to s kapacitami stomatologů? Objevují se argumenty, že jich je dostatek jen na papíře – někteří nespolupracují s pojišťovnami, další třeba vykonávají praxi už jen jako vedlejší činnost, je to skutečně něco, co by vyřešilo jen víc peněz na úhrady úkonů? V čem spočívá ta motivace?

Ona je to taková strašná, skoro bych až řekl lež. Pravda je taková, že třeba já, s docenturou a třemi atestacemi jsem žádal 25 let o smlouvu u pojišťovny a dostal jsem jí až jako prezident tento rok. To je realita.

Čím to bylo?

Říkali mi, že je nadbytek zubařů a stálo by to peníze. Chodí zamnou lidé s lehčími formami zhoubných nádorů nebo premaligních lézí, což když se dostane do fakultní nemocnice, stojí pojišťovnu strašné peníze, třeba 80 tisíc. Když to operuji já, dostanu 1300 korun. To jsou ty rozdíly v bonifikacích. Druhá rovina je, že si říkáme, že úhrady jsou trochu nesmyslně nastavené. Mladí zubaři tuší, že amalgám bude zakázaný a pojišťovna říká, že musí dělat jenom to. Nikdo jim ale nebrání, aby jako na Slovensku řekli: platíme na výplň určitou část peněz a co je nad, si může pacient doplatit. Hned by to bylo vyřešené, jen bychom se netvářili, že je to zadarmo.

Jiná motivace za tím tedy není?

Kdyby smlouva dávala smysl, pojišťovna nám těch 1500 za plombu zaplatila, proč bychom se chtěli dohadovat s lidmi, když bychom si jako celý zbytek medicíny udělali čárku a těch 1500 by nám naskočilo? Třeba v Sasku je tuším pět zubních lékařů, kteří jsou tak strašně drazí nebo specifičtí, že nemají smlouvu s pojišťovnou. Všichni ostatní ji mají. Je to otázka těch smluv. Kdyby vláda udělala smlouvu se Škodovkou, že auto stojí maximálně sto tisíc korun, protože se tím vyhrají volby, asi by byl taky nedostatek aut.

Máme jeden z nejvyšších počtů zubních lékařů na počet obyvatel na světě. Takže s vysokou pravděpodobností, když máme víc než Rakousko, Slovensko, Německo, asi bychom to měli zvládnout. My nechceme desítky, stovky miliard. Bavíme se o jednotkách miliard, za které tady nebude pět set tisíc lidí bez péče.

V září komora vydala zprávu s návrhy k reformě stomatologie hrazené ze zdravotního pojištění. Mluvíte v ní o „postkomunistickém zdravotním systému“ a například i o nutnosti masivních investic do osvěty pacientů, zatímco řada zemí EU už brzy takřka nebude znát, co je to zubní kaz. To zní téměř, jako by šla péče o zuby v Česku od revoluce pozpátku. Jsme na tom v evropském srovnání tak špatně?

My jsme kus toho komunismu zdědily jako velmi hustou síť, kdyby pojišťovny nebyly hloupé, trvaly by na tom, že každý musí převzít obvod tam, kde se uvolní. Jak je ta naše republika strašně malá, jsou to vždycky nějaké legrační vzdálenosti. Z nějakého města tam asi deset, patnáct kilometrů zubař může dojet. To bylo to dobré z komunismu.

Co bylo špatné, že komunisti nedávali důraz na čištění zubů a obecně základy hygieny. Když jsem převzal před šesti lety komoru, průměrný Čech si koupil 0,91 kartáčku ročně a Němec 6. Ti směřují k tomu, že už brzdí s počtem zubních lékařů, protože předpokládají, že kolem roku 2040 nutnost péče, jak ji známe, zanikne. Pořád budou vrozené vady, úrazy, není to konec stomatologů, ale bude jich potřeba dramaticky méně.

Tedy správnou péčí se tomu dá zcela předejít.

Dostanete to prakticky na nulu. Za mě jsme počet koupených kartáčků zdvojnásobili, ale rád bych to dostal na těch šest. Školství to má učit, ale neví jak. Máme na to tedy různé dobrovolníky. Jsou čtyři stupně podle kvality čištění zubů a vyspělosti zubů. Jednička je, kde si zuby čistí prstem, čtyřka jsou vyspělé země. My jsme na té škále asi na 2,5. Teď je naším úkolem řadě lidí vysvětlit, aby si vůbec čistili zuby. Statisíce lidí si tu zuby prostě nečistí. A pak jsou tu miliony lidí, kteří to dělají blbě.

Chtěli jsme dát třeba peníze na studii, kolik je kazu v Česku. To se naposledy dělalo v roce 2008. Půlku jsme chtěli zaplatit, dali jsme na to půl milionu. A ministerstvo řeklo, že na to nedá ani korunu. Jsme jediná země EU, která to neměří. To je to postkomunistické, místo normální systematické práce máme velké řeči, že budou jezdit pojízdné autobusy se zubaři.

Ještě k aktuálnímu případu, který vyvolal poněkud znepokojení právě v souvislosti s dostupností péče, tedy „kempování“ stovek lidí v Hustopečích, kteří se chtěli zaregistrovat u zubaře. Vy jste řekl, že komora připraví pokyny, aby k něčemu takovému už nedocházelo. Jaký je tedy správný postup, třeba než bude to technické řešení?

Zatímco si různí doktoři vybírají pacienty, i když by neměli, tenhle pan doktor byl slušný a řekl, že jak lidi přijdou za sebou, tak je vezme. Otevřel velkou kapacitu 800 lidí, to je na státní vyznamenání, kdyby to takhle dělali všichni, máme to vyřešené. Udělal jen jedinou blbost, že se rozhodl brát lidi v jeden den. Což se ze zákona nesmí a nebylo to šťastné. On to myslel dobře, vyhradil si celý ten den jen na zápis pacientů. Ta věc se v Česku nestala poprvé, ale už asi potřetí. Chceme proto udělat nějaký návod, že je to dobré, ale když je chcete registrovat, musí se zvolit jiný způsob, kvůli kterému není podmínka „kempovat“ v jeden den. Osobně si myslím, že kdybychom měli funkční zdravotní pojišťovny, tak v koeficientu, jak jsou v místě lidé pojištění, by ten doktor řekl třeba: dobře, máte tu nějakou čekají listinu, vezmu si 800 lidí, takže mi pošlete 400 lidí z VZP, 50 z jiné pojišťovny, 40 z další.