Zásah bezpečnostních složek v pátek 17. listopadu 1989, nasazení útvarů Veřejné a Státní bezpečnosti a odboru zvláštního určení v centru Prahy a zejména na Národní třídě nepochopitelně patří k nejméně známým událostem této převratné doby našich novodobých dějin. Stranou pozornosti ještě třicet let po zásahu zůstává jak komplikovaná organizace a řízení celé akce, tak zároveň identifikace nasazených jednotek.

Dne 14. listopadu 1989 sekretariát městského výboru KSČ schválil „politicko-organizační zabezpečení shromáždění pražských vysokoškoláků“ v prostoru Albertov–Vyšehrad, jehož součástí byl pokyn vedení Správy SNB hl. m. Prahy a Středočeského kraje: „Připravit postup k zamezení event. provokací skupin studentů, kteří by chtěli postupovat jinou trasou (Opletalova ul.).“ V odpoledních hodinách 16. listopadu 1989 proběhla na správě SNB Praha instruktáž k „případnému nasazení“, jejíž součástí byla prohlídka prostoru předpokládaného nasazení a zároveň výběr stanovišť, na nichž měly být rozmístěny pořádkové jednotky. Závěr porady zachytil ve svých poznámkách náčelník Městské správy Veřejné bezpečnosti podplukovník Michal Danišovič: „Stanovisko MV KSČ a FMV je takové, aby se nedopustil průvod po Praze.“ Ve večerních hodinách vyhlásil zastupující náčelník správy SNB Praha plk. Jiří Bytčánek u příležitosti zajištění klidu a veřejného pořádku v průběhu oslavy 50. výročí Mezinárodního dne studenstva a pietní vzpomínky na Jana Opletala mimořádnou bezpečnostní akci a zároveň bezpečnostní opatření „Student“. Rozkazem byl aktivován řídící štáb v čele s pplk. Danišovičem, zasedající v operačním středisku Městské správy VB Praha vedle hotelu Fórum (dnešní název). Klíčovou pořádkovou jednotkou správy SNB Praha měl být školní pohotovostní oddíl (ŠPO) mjr. Bedřicha Houbala, sestavený ze 72 příslušníků ŠPO, 10 příslušníků správy StB Praha, 30 příslušníků odboru zvláštního určení správy vojsk MV, pěti psovodů a 24 příslušníků týlových složek ve třech eskortních autobusech, celkem tedy 141 mužů.

ŠPO měl na výchozí pozici v ulici U Nemocnice v Praze 2 dorazit o půl čtvrté odpoledne. Na parkovišti u Muzea SNB a vojsk ministerstva vnitra (dnes Muzeum Policie ČR), před místním oddělením VB Nové Město ve Vyšehradské a v kinosálu objektu Bartolomějská byly ve dvě hodiny odpoledne soustředěny čtyři zálohy s autobusy ve složení: Záloha č. 1 s velitelem kpt. Jiřím Exnerem v počtu 40 příslušníků pořádkové služby VB z Prahy 3 až 6, záloha č. 2 velitele kpt. Jiřího Srdínka v počtu 40 příslušníků VB z Prahy 7 až 10, stejně silná záloha č. 3 por. Ivana Chroustovského a záloha č. 4 npor. Josefa Hojky doplněná 20 příslušníky S-StB Praha. Dva eskortní autobusy obsazené příslušníky VB z Prahy 5 a 9 byly k dispozici od 15. hodiny v odstavném pruhu parkoviště Federálního shromáždění ČSSR v ulici Vítězného února (dnes Wilsonova) spolu s vozidlem pro psovody se psy. Pražská správa SNB tedy vyčlenila do svých záloh a k jejich doprovodu dalších 180 mužů.

Pohotovost pro 1197 mužů

Jako záloha z republikové úrovně, která měla zasáhnout v případě neúspěchu jednotek z Prahy a Středočeského kraje, byly vyčleněny dva prapory nejdůležitějšího pořádkového útvaru Pohotovostního pluku VB ČSR v čele s velitelem pplk. JUDr. Břetislavem Zdráhalou. Nejprve se 3. prapor mjr. Miroslava Valčíka v síle 407 příslušníků rozmístil o 15.30 hod. po rotách: 1. rota společně s 2. rotou v prostoru Výtoň–náplavka na nábřeží Bedřicha Engelse (dnes Rašínovo nábřeží) a 3. rota na stanovišti Karlovo náměstí č. 21. Zeslabený 2. prapor mjr. JUDr. Liboslava Jíchy sice vyslal na stanoviště Bartolomějská č. 6 příslušníky všech tří rot, nicméně pouze v počtu 189 osob; zbytek jednotky měl zůstat na základně v Praze-Hrdlořezích. Rozkaz stanovil, že opatření „Student“ se má zúčastnit 6 příslušníků VB v řídícím štábu a dalších 931 příslušníků Veřejné bezpečnosti spolu s 10 příslušníky Státní bezpečnosti v ulicích. Zároveň Obvodní správa Praha 2 dotovala bezpečnostní opatření „Vyšehrad“ 61 příslušníky VB společně s 25 příslušníky StB a Praha 1 ve svém obvodu nasadila dalších 147 příslušníků VB a 17 příslušníků StB (opatření „Socha I“). Celkem se plánovalo uvést do pohotovosti 1197 příslušníků SNB.

V dopoledních hodinách 17. listopadu 1989 proběhla operativní porada ministra vnitra ČSSR generálporučíka Františka Kincla, na které Kincl prvnímu náměstkovi Alojzi Lorencovi uložil zajistit po dobu své nepřítomnosti potřebná opatření. Sám vyrazil do Ostravy slavit narozeniny v rodinném kruhu. Už předtím, v ranních hodinách, vyjádřil první náměstek českého ministra vnitra generálmajor Karel Novák formální souhlas s vyčleněním výše uvedených dvou praporů pohotovostního pluku.

Velitel ŠPO Houbal aktivoval svoji jednotku 17. listopadu na základně u Roztylského náměstí v Praze 4. Dvacet minut po 15. hodině už byla vozidla na určeném místě u Karlova náměstí. Až v 18.35, tedy po tříhodinovém čekání, dostal pohotovostní oddíl rozkaz k přesunu na Národní třídu, a to po trase: Palackého most – Smíchov – Újezd – most 1. máje (dnes most Legií).

Podplukovník Zdráhala nad rámec původního rozkazu v 15.45 rozhodl o přesunu 1. praporu mjr. Otty Poláka (24 důstojníků + 350 frekventantů = 374), doplněného o šest obrněných transportérů OT-64 a tři vodní děla, na stanoviště Olšanská. Celkový počet vyčleněných příslušníků tak stoupl na 1571 osob. Ve stejnou dobu, kdy se jejich kolegové konečně začali přesouvat z Karlova náměstí k Národní třídě, však byli příslušníci pohotovostního pluku z Olšanské posláni na večeři.

V 18.25 hod. stodvacetičlenná 1. rota 3. praporu por. Milana Němečka, přemístěná do prostoru vyústění Vyšehradské ulice na Karlovo náměstí, dostala rozkaz posílit kordon příslušníků OS SNB Prahy 2 a druhé zálohy kapitána Srdínka. Přehrazení Vyšehradské za křižovatkou ulic Benátská, Trojická a Na Slupi mělo jediný cíl: zabránit postupu davu směrem do centra. Ten už tou dobou z Vyšehradu kráčel Lumírovou a Slavojovou do Vyšehradské ulice a později Plaveckou na nábřeží. Z davu se měla ozývat hesla „Gestapo“, „Kde je Štěpán“, „Pojďte s náma“, „Máme prázdné ruce“. Mezitím na vozy 2. roty 3. praporu pohotovostního pluku npor. Josefa Ryanta rozmístěné na výtoňské náplavce začaly z proudu demonstrantů postupujících po Engelsově nábřeží dopadat předměty za pokřikování hesel jako „Ať žije Charta 77“, „Jste zalezlí jako krysy“, „Pryč s vládou jedné strany a s komunisty“. V 18.41 hod. byl vydán pokyn k přemístění Ryantovy jednotky do Resslovy ulice. Krátce před sedmou večer velící štáb rozhodl o urychleném přesunu celého 3. praporu – tedy včetně 3. roty npor. Vladimíra Fraňka – do prostoru Národní třídy. Rozkaz nařizoval uzavřít křižovatku Perštýn a přehradit cestu demonstrantům, jejichž čelo bylo 150–200 metrů od obchodního domu Máj.

„Co vaše mámy?“

Vozidla pohotovostního pluku najížděla ze Spálené na Národní třídu a mjr. Valčík vydal velitelům rot pokyn k rychlému rozmístění. Do 19.15 hod. přehradil 3. prapor Národní třídu. Čelo demonstrace se přiblížilo na pět až deset metrů k uzávěře. Podle hlášení pohotovostního pluku agresivnější jedinci začali zapalovat svíčky a skandovat hesla „Jakešovo gestapo“, „Pověste komunisty“, „Smrt komunistům“, „Krysy“, „Budete viset“, „Nechceme Jakeše“, „Masaryk“, „Táhněte domů“, „Co vaše mámy?“, „Chceme novou vládu“, „Ať vyleze Štěpán“. V reakci na to řídící štáb vydal rozkaz 1. praporu, jehož příslušníci právě večeřeli na základně v Hrdlořezích, přesunout se do Hybernské a připravit se na zásah ve spodní části Václavského náměstí.

Před 19.30 hod. patnáct frekventantů v čele s podporučíkem Václavem Dragou uzavřelo Mikulandskou ulici a o něco později se poručíku Oldřichu Weberovi s dvaceti frekventanty povedlo zahradit přeplněnou Voršilskou. V 19.35 major Houbal ohlásil do štábu, že už je osobně na Národní třídě a z něj obratem dostal pokyn Národní přehradit na křižovatce Národní a ulice Karoliny Světlé. Tím bylo obklíčení úplné. Houbal svým mužům nařídil opustit vozidla, velitelé ze svých čet postavili kordony (četa npor. Richarda Paty vytvořila první řadu, druhou četa npor. Jaroslava Masáka); třetí kordon pak vytvořili příslušníci odboru zvláštního určení a správy StB Praha. V záloze zůstalo pouhých třináct mužů. Deset minut před 20. hodinou večerní už pořádková jednotka stihla zaujmout postavení asi dvacet metrů za křižovatkou. V reakci na to si demonstranti sedli na zem a vykřikovali hesla jako například „Gestapáci“, „Fašisti“, „Pryč s KSČ“, „Chceme novou vládu“, „Jakeše do koše“, „Smrt komunistům“. Řídící štáb se rozhodl zajistit celou sestavu zezadu vytvořením přehrady z vozidel Avia a eskortních autobusů. Školní pohotovostní oddíl v rámci přípravy k zásahu pomalu postupoval vpřed ve snaze udržet stálý kontakt s davem.

První řada se nejprve posunula do vzdálenosti asi pěti metrů od rohu křižovatky Mikulandské ulice a Národní třídy, posléze se dorovnala až na úroveň Mikulandské, kterou v té době ještě mohli „normálně“ odcházet lidé. Postupně uzávěra dosáhla šíře až pěti řad.

Na výzvy „Jménem zákona“ krátce před 20. hod. dav podle policejního hlášení reagoval pískotem, sedáním na vozovku a opět vykřikováním hesel. Kromě toho demonstranti začali hromadně zapalovat svíčky, které až dosud drželi v rukou, a postupně vytvořili souvislý asi metr široký hořící pás svíček napříč celou Národní třídou.

Jediná ústupová cesta

Také mjr. Šesták, velitel jednotky odboru zvláštního určení (OZU) v červených baretech, určené k likvidaci nejtěžších případů kriminální trestné činnosti včetně terorismu, slyšel výzvy k rozchodu demonstrantů směrem k Národnímu divadlu. Do toho dav se státními vlajkami a různými transparenty skandoval hesla, mezi nimi výkřiky typu „Nasrat“, „Polibte nám prdel“, „Gestapo“, „Gestapáci“. Přitom se ozývalo také pískání. Později začal dav skandovat různá hesla jako: „Pryč s KSČ“, „Pojďte s námi“, „Jakeše do koše“, „Zrušte KSČ“, „Pojďte na ně“, „Nebojíme se vás“. Na pokyn štábu major Houbal ve 20.05 vydal svým mužům rozkaz k zadržování „agresivních“ osob. Při zadržování směli používat chvaty i hmaty sebeobrany, jakož i služební obušky. V tu chvíli už příslušníci OZU v červených baretech z třetí řady postoupili do davu, před pořádkovou jednotku.

Velitel červených baretů Šesták později brutální zásah příslušníků odboru zvláštního určení zkoušel vysvětlit jako reakci na protržení kordonu davem. Až za této situace prý příslušníci použili mírnější prostředky, tedy obušky. Žádný povel jim k tomu nedal, měla to být jejich „spontánní“ reakce na demonstranty, kteří prý strkali a pěstmi bili policisty v první řadě. „V této situaci se promíchal dav s příslušníky našeho kordonu, viděl jsem, jak různí příslušníci všech jednotek i OZU používají obušky proti davu…“ Údajně až v tuto chvíli si Šesták všiml, že na Národní třídě stojí dva obrněné transportéry se zábranami, a pochopil, že davu zbývá jediná ústupová cesta – podloubím Kaňkova paláce. Přesto se právě v podloubí společně s podřízenými příslušníky v červených baretech podílel na brutálním zásahu proti stovkám demonstrantů.

O půl hodiny později, tedy po půl deváté večer, posílili levé křídlo uzávěry ŠPO na Národní řídě příslušníci zálohy číslo 2 kapitána Srdínka. Ti měli v rukou černé pendreky. Současně se zprava objevili policisté s bílými obušky. Za posledním kordonem vypomáhali psovodi s předváděním zatčených lidí do eskortních autobusů.

Zvýšený tlak demonstrantů v ulicích Mikulandské a Voršilské tou dobou donutil velení posílit uzávěry asi o 20 frekventantů druhé roty 2. praporu. Přesto o pět minut později mjr. Valčík hlásil, že přes navýšení uzávěry zůstává situace kritická, a požádal štáb o přivezení pojízdných zábran – obrněných transportérů.

Velitel 1. praporu mjr. Polák dostal tedy rozkaz odeslat dva OT-64 po ose Jindřišská – Myslíkova – Gottwaldovo nábřeží – Ostrovní do Voršilské a Mikulandské, kde měly být použity jako stacionární zábrany. Atmosféru zmatku dokresluje, že během této jízdy štáb s nimi ztratil spojení. Ve 20.40 hod. konečně oba obrněné transportéry projely mezi eskortními autobusy a zaparkovaly za jednotkou ŠPO. Velitel jednoho z „ótéček“ pprap. Josef Pech sdělil majoru Houbalovi, že Mikulandskou ulici se jim nepodařilo přehradit, a proto je využil na Národní. Obrněná vozidla pak svými zátarasy zahradila vozovku, zatímco na obou chodnících pěší policisté vytvořili propustné filtry. Konečně se příslušníci pořádkových jednotek mohli soustředit na zásah proti tvrdému jádru demonstrantů, které postupně zatlačili do podloubí Kaňkova paláce. Tehdy již příslušníci pohotovostního pluku ani školní pohotovostní jednotky a jejích záloh nikoho z kotle na Národní třídě nepouštěli. Abstraktními slovy VB: došlo zde k největšímu „zhuštění davu“. I podle velitele ŠPO Houbala prostor před transportéry vypadal jako po boji.

Krátce po deváté hodině se „dav rozplynul“ a velitelé mohli podat hlášení, že demonstranti byli z Národní třídy vytlačeni. Bezprostředně poté byly na této komunikaci zrušeny uzávěry, avšak jednotky pohotovostního pluku zůstaly na místě. Do zájmového prostoru se vracely malé skupinky lidí, které se snažily shlukovat a zapalovat svíčky. Tyto pokusy byly individuálními zákroky příslušníků 3. praporu eliminovány domluvami bez použití mírnějších prostředků. O půl desáté večer Perštýn opustil ŠPO, o půlhodinu později 2. a krátce poté i 3. prapor pohotovostního pluku.

Spletitá struktura

Jak vidno, struktura policejních jednotek, které 17. listopadu 1989 v Praze zasahovaly, byla až nepochopitelně spletitá. Do zásahu mohli mluvit nadřízení z federální, republikové, městské i obvodní úrovně. Skrývá se tu část vysvětlení, proč bylo celkově bezpečnostní opatření „Student“ na rozdíl od zásahům proti předchozím demonstracím tak neúspěšné, ba fatální pro komunistický režim. Kromě předchozího výčtu nasazených příslušníků byly do mimořádné bezpečnostní akce zařazeny také operativní hlídky správy StB Praha, hlavní správy kontrarozvědky (II. správa) a správy sledování (IV. správa); v zákulisí též působili příslušníci dalších správ, včetně například hlavní správy rozvědky (I. správa) a správy zpravodajské techniky (VI. správa).

V tomto textu nejde o úplnou rekonstrukci nasazení a činnosti nejdůležitějších pořádkových jednotek, z důvodů omezeného rozsahu je například zcela pominuto klíčové rozhodování řídícího štábu pplk. Danišoviče. Řídící štáb v neúplné sestavě zjevně nezvládl svoji roli, hlavně z taktického pohledu, zareagoval velmi pozdě, nechal demonstranty zastavit – a obklíčit – až na Národní třídě, kde pořádkovým jednotkám nezbylo (z pohledu moci pochopitelně) než je brutálně zmlátit, k čemuž si vybraly naprosto nevhodné místo – podloubí Kaňkova paláce. Obdobně se do článku nevešel popis činnosti stranických struktur, zejména městského výboru KSČ v čele s Miroslavem Štěpánem.