Claude Debussy prohlásil, že umřít není nesnesitelné tak jako nešťastná láska. Hloubka citů, které prožíváme ve vztazích, často mění nás samé, náš život a nazírání na něj a pak o to víc bolestná bývá ztráta milované bytosti. Dávný příběh nadpozemské lásky vodní víly Eurydiky a básníka a pěvce Orfea, který pro svou milovanou odešel do podsvětí prosit Háda o její návrat do světa živých a následně skončil tragicky unáhleným ohlédnutím, se stal volnou inspirací pro nový cyklus kreseb a maleb Siegfrieda Herze.

Plzeňský umělec, jehož vyjádření se neomezuje pouze na výtvarné umění, ale i na komponování klasické hudby, psaní básní či přípravu knihy o Richardu Wagnerovi, si své umělecké jméno zvolil osudovým rozhodnutím, kdy dosáhl vítězství nad okolnostmi svého života (der Sieg), osvobodil se hlubokým usebráním (der Friede), které se mu pak rozprostřelo v jeho srdci (das Herz).

Tento malíř ducha kávy, jak se mu občas přezdívá, si pro výtvarnou podobu svých portrétů známých i neznámých osob přelomu 19. a 20. století zvolil dílem náhody tušové akvarely, které vymývá bronzovými, až zlatavým odstíny nápoje, který se mu kdysi nechtěně převrhl do malby v plenéru. Poprvé jsme jeho výrazově silné rozpíjející se výjevy převážně na papíře mohli spatřit v pražském Centru DOX v období prvních covidových vln roku 2021, kde spolu s kurátorem Ottou M. Urbanem připravil výstavu O lásce. Nyní na ni volně navazuje v nedalekém Boldu s konvolutem kreseb na papíře i maleb na plátně, které o síle nešťastné lásky znovu intenzivně vypovídají sevřenějším způsobem. Kurátor, který autorovo dílo podrobně zná, stejně tak i jeho život a osobnost, je v tomto případě důležitější než v jiných – umělec totiž žije mnoho let dobrovolně v ústraní společnosti a z mnoha důvodů se v hluboké koncentraci a za zvuků svých oblíbených skladatelů noří o samotě do svých kontemplací se štětcem a tuší. Svá díla původně neměl v úmyslu vystavovat vůbec, svých výstav se obvykle ze zdravotních důvodů účastnit nemůže, a tak je důvěra vůči kurátorovi esenciálně nutná.

Výjevy na výstavě Eurydike opět nezapřou inspiraci černobílou fotografií, oblibu filmů Fritze Langa, volnou návaznost na techniku Gerharda Richtera či na prchavé voyeuristické fotografie Miroslava Tichého. Navíc vznikaly za zvuků hudby nejen oblíbeného Richarda Wagnera. Intimní svět žen, zachycených v mnoha něžných, ale i extatických momentech, eroticky dekadentních i stydlivě křehkých, je plný citu a emocí přenášených na diváka. Do hnědých a šedých odstínů občas probleskne modrá, oranžová, růžová či červená a podobně jako výrazné tóny v hudbě rozsvítí a vypointují atmosféru obrazu. Autorovými slovy: „Nejvyšší bolest stejně jako nejvyšší rozkoš je pak ve stále hlasitějším světě bezhlesná. Znovunabytí její hlasitosti je jednou z tendencí mé tvorby. Skutečná dramata druhých totiž není možné vymýšlet.“