Dítě z Čech je název nové knihy uznávaného francouzského politologa a arabisty Gillese Kepela. Pařížský univerzitní profesor na ní začal pracovat jako odsouzenec na smrt. Po útoku džihádisty v Magnanville v červnu 2016 strávil skoro dva roky pod policejní ochranou. Kepel nemluví česky, ale jeho děd a otec pocházejí z Čech. Několik dní před vydáním Kepelovy české epopeje v pařížském nakladatelství Gallimard se s autorem sešel historik Florian Louis. Vedli spolu rozhovor o Kepelově rodinném pátrání spojeném s písmenem K., jež označuje jeho otce, a o dalších nevšedních osudech mezi Prahou a Paříží. Kniha ve Francii vyšla 6. října.

Dítě z Čech přináší tematický předěl ve vaší tvorbě. Není zde řeč o arabském světě a islamismu, jimž jste zasvětil svůj badatelský život, ale o vašich českých kořenech. Pokud jde o formu vašich posledních esejů, zejména v Arabské a ve Francouzské vášni (Passion Arabe a Passion Française), začal se v nich projevovat osobní tón. Je vaše kniha přerod ve vaší dosavadní práci a zároveň na ni navazuje?

Navazuje na to, co jsem po čtyřicet let publikoval. Ale mezi odbornými pracemi, které jsem věnoval islamismu v různých podobách, a Dítětem z Čech, není podle mého hluboká propast. Je to literární text, jehož prostřednictvím se snažím zkoumat, „jak jsem psal některé knihy“ – abych parafrázoval Raymonda Roussela… tedy to, co ze mě udělalo arabistu. Nejsem výhradně člověkem inkoustu a papíru, ale také člověkem z masa a kostí. V červnu 2016 mě vrah z Magnanville Laroussi Abdalláh odsoudil k smrti, když ve jménu džihádu zavraždil za krutých okolností policistu Jean-Baptiste Salvainga a jeho družku. Měl v úmyslu nejen zapálit mé publikace, ale také mě zabít jako lidskou bytost. Strávil jsem skoro dva roky pod policejní ochranou, zkroucený ischiasem. Okamžitě jsem z něj načerpal text s názvem Vyjít z chaosu, jehož název byl možná osobnější než jeho obsah. Ale především jsem měl čas zamýšlet se nad tím, před jakým životem chtěl džihádista uchránit své souvěrce. Zejména proto, že ačkoli jsem toho měl, jak se říká, po krk a nervy v háji, můj sluch zůstal nedotčen. Ušní bubínek nebyl narušen bolestným křikem mých kolegů, ani jejich voláním na protest! Odešel jsem tedy z toho „tělesa“, tedy z univerzity, k němuž jsem celý život patřil, ale pro které jsem už nebyl ničím jiným než odsouzencem na smrt, a mnohem víc jsem se snažil pochopit, kam až jsem dospěl. Tím spíš, že můj otec procházel ve stejnou dobu dlouhou agónií naší doby, Alzheimerovou chorobou. Uchoval si pouze vzpomínku na dávné časy a na postavu vlastního otce… který přijel z Prahy v roce 1908 do Paříže, aby přeložil Apollinaira do češtiny. Začal jsem pronikat do minulosti, o níž jsem nic nevěděl, ale okolnosti, kterými jsem procházel a které ten pohyb urychlily, zatímco já jsem se propadal do hlubin jako dítě z Čech, kterému jsem zasvětil deset let pátrání a psaní.

Litujete, že jste se literatuře nevěnoval dřív?

Nikoli, protože to, co jsem dělal ve svém předchozím životě, mě velmi těšilo a doufám také obohatilo. Člověk nemůže být tím, kým je, a zároveň tím, kým byl. Je mi 67 let, vyškolil jsem zástupy studentů a mám to štěstí, že jsem stále na École Normale Supérieure obklopen mladou generací, která je dokonale připravena na pokračování v cestě a ve kterou bezvýhradně věřím. Právě ten životní materiál, který znásobil zkušenosti s překonáváním hranic uprostřed roztaveného magmatu dnešního islamismu – kromě mé vášně pro čtení od útlého věku – mi poskytl literární látku, jejíž utváření chápu jako vývoj.

Co vás vedlo k tomu, abyste přešel k literatuře?

Především otcova nemoc. Jediný náš možný rozhovor se točil kolem jeho kořenů, ale všechny souvislosti jsem neznal. Nikdy jsem se opravdu nezajímal o naši rodinnou historii, jelikož jsem zasvětil život zkoumání současnosti a přemýšlení o budoucnosti. Abych ho doprovodil až do konce, zavázal jsem se to všechno vydupat ze země. Dozvěděl jsem se hodně o sobě, ale také jsem oživil historii Evropy, která je téměř úplně zapomenuta. Právě jsem se vrátil z Prahy, kde jsem měl přednášku před vydáním své knihy, a dnes téměř nikdo, nemluvě o lidech mladších než já, ale i o lidech mé generace, si nevzpomene, jaké bylo myšlenkové a citové souznění mezi Francií a Československem. Byla to jedna z meziválečných vášní Evropy, která skončila katastrofickým roku 1938 dramatem Mnichovské dohody, která znamenala konec té šílené lásky. Rodinná sága nabízí prizma, kterým lze znovu pohlédnout na tu zasutou historii, kterou lze charakterizovat jako „emické“ vyprávění nebo ego-historii.

Jeden příběh z knihy na dokreslení: Milan K., postava, která hraje roli mého otce, po příjezdu z Čech, studuje v Paříži na Montaignově lyceu (kde jsem také studoval, stejně jako můj nejmladší syn) po prázdninách roku 1938, těsně po Mnichovské dohodě. Tehdy mu bylo deset let. Při první hodině profesor literatury vyzval studenty, aby tvořili věty s použitím dané slovní zásoby. Mezi navrženými slovy bylo přídavné jméno „nevyhnutelný“. Jelikož si nebyl jist svou francouzštinou, požádal o radu otce Rudolfa K., který poznamenal: „Říká se, že válka je nevyhnutelná“. Nazítří se hrdě přihlásil o slovo a sotva promluvil, napadli ho spolužáci, prostoupení mnichovanstvím: „Ty špinavý Čechu, kvůli tobě budeme mít válku!“ O přestávce se do něho pustili. Ale protože předchozí rok strávil v českých lesích štípáním dříví, ukázal jim své „dřevorubecké bicepsy“ a „rozbil jim obličej“. Zůstal po škole, ale ubránil se „francouzským kapitulantům“…Pokud mám definovat „žánr“ Dítěte z Čech, říkejme mu epopej… jehož byl Rudolf K. paladinem a jeho syn Milan K. bardem.

Do jakého žánru řadíte své dílo? Je to esej? Román? Kronika?

Na okraj Apollinairových veršů z Pásma, které představují můj cestovní plán: „A ty couváš ve svém životě pomalu / Jda na Hradčany nahoru a poslouchaje kvečeru / jak v hospodách české písně zpívají“, jsem si připomněl citát z bratří Goncourtových: „Historie je román, který byl, román je historie, která mohla být“. Robert Kopp, který právě znovu vydal romány Goncourtových v ediční řadě Bouquins, kterou řídí, ve své skvělé předmluvě vysvětluje, jak pečlivě zaznamenávali svou látku do deníku, aby jej pak převedli do literatury. Já se snažím po svém sledovat tutéž linii, až na to, že moje látka není současná, ale skládá se především ze stovek dopisů, jejichž odesílatelem nebo příjemcem byl Rudolf K. Námět vychází z bohaté soukromé korespondence, kterou jsem náhodou objevil, rozšířené později o soustavné pátrání v pražských archivech. Kupodivu se zdá, že literární ceny udělované jménem bratří Goncourtů, arbitrů elegance a peněžního toku francouzského knižního trhu, jejichž zákony diktují obchodníci, patrně zapomněly na původního ducha svých zakladatelů. Zachovaly pouze literu a oceňují díla, která se řadí výhradně k „žánru“ románu, který dodržuje kritéria, jež se mi zdají stejně úzká jako pomíjivá. Tato literární forma se rozvinula s průmyslovou buržoazií. Látka vychází z množství soukromé korespondence, kterou jsem nečekaně objevil, rozšířené později o soustavné pátrání v pražských archivech, kde prodejci diktují zákony, kterému nastavují zrcadlo, i když se anachronicky odkazují na „řecké a latinské romány“ nebo na Román o růži. Nejsem přesvědčen, zda tento žánr je věčný, a především zda neodpovídá adekvátně otázkám, které sužují současnost. Naopak se mi zdá, že naše 21. století si žádá, abychom našli cestu, jak tvořit příběhy, které lépe odpovídají našim zájmům a poznávacím nástrojům, které máme k dispozici, zejména v dnešním virtuálním světě.

Byl pro vás přechod k literatuře a stylu, „transgender“ obtížný nebo dokonce bolestný?

V žádném případě. Udělalo mi to naopak náramnou radost. Abychom použili vaší metafory, nazvěme tuto „změnu pohlaví“ výrazem coming out. Vůbec nemám pocit, že bych změnil styl, „protože styl je člověk sám“, jak ho definoval Buffon,
velký klasifikátor literárních žánrů… Pro druh, nebo chcete-li rasu, pak pro míšence, ke kterým náležím polovinou svých slovanských předků, je styl podstatnou záležitostí, podmínkou každé věty i zdrojem největší radosti, když se nám konečně podaří přiblížit se vazbě mezi slovem a věcí. My míšenci jsme zvláště citliví na to, že neexistuje žádné a priori „přirozeného jazyka“. Musíme ho neustále objevovat a vytvářet. Zažil jsem to ve své odborné dráze jako arabista, který se neustále učil tomu idiomu v neustálém obdivu nad nekonečným objevováním. Ale to platí ještě víc pro francouzštinu. Je mi jistě mnohem bližší, ale očekávání je něco jiného. Je to jazyk, ve kterém píšu. Rád mluvím arabsky, ale nemám žádnou potřebu stát se autorem. Uvažuji zcela podobně jako Proust, který poznamenává, že „nejkrásnější knihy jsou napsány jakoby v cizím jazyce“. Hodně jsem se snažil v této „Slovanské epopeji“ (jak se jmenuje cyklus Muchových obrazů) v Dítěti z Čech obnovit styl Rudolfa K., který psal francouzsky. Měl jsem jen jeden vzor, protože ty stovky dopisů a jeho deník jsou psány výhradně česky — znám jen pár základních slov jako „pivo“, nebo „děkuji“ — a všechno jsem si dal přeložit, což trvalo roky. Jedinou francouzskou výjimkou je dopis, který poslal Apollinairovi v září 1911 z otcova venkovského sídla v Čechách. Právě tehdy vydal překlad dvou povídek ze sbírky Kacíř &spol. Guillaume byl uvězněn v La Santé, neboť byl podezřelý z účasti na krádeži Mony Lisy, do které byl zapleten jeden z jeho interlopových přátel. Citoval jsem několik úryvků z toho dopisu, jehož styl mě zaujal. Pozorujeme smyslové, téměř fyzické potěšení Rudolfa K. při hledání slov, včetně malé chyby, mimoděk poetické, která přesně podtrhuje požitek z nejadekvátnějšího slova. Jako vášnivý frankofil sestavil jakousi encyklopedii pro poučení svého syna Milana K. prostřednictvím pohlednic zasílaných s železnou pravidelností a s pozoruhodnými krajinami – od útesu v Étretat po katedrálu v Chartres… Na zadní straně je komentoval česky slovy, „srdce a svědomí světa“, aby jim dodal příchuť Francie.

Napsání vašeho textu vyžadovalo značnou dokumentaristickou práci, tím spíše, že nemluvíte česky. Byla ta přípravná práce natolik odlišná od té, která byla nezbytná pro napsání vašich předchozích děl?

Nebyla, jelikož jsem si osvojil metodu ověřování zdrojů a vedení rozhovorů. To bylo moje řemeslo. Dokázal jsem to bez větších potíží, ale začal jsem od nuly, neboť o českém světě jsem nevěděl nic. Zasvěcování mi trvalo deset let, zatímco moje „odborné“ knihy mi zabraly jeden až tři roky… Poslední tři jsem vlastně napsal, když jsem zároveň dělal průzkum pro Dítě z Čech… Navzdory podobnosti výzkumu je objekt odlišný: je to věčné přecházení mezi subjektivitou a objasňováním světa, v němž se tento svět odvíjí. Kniha je napsána ve druhé osobě, obracím se na otce, který nepochopil (a nikdy se s tím pořádně nesmířil), že se syn Čecha stal arabistou… Uvědomil jsem si to, když jsem zdědil soupravu kabylské keramiky, kterou přivezl Rudolf K. z Alžírska v roce 1924. To byl zásadní mezník v jeho životě, když se rozhodl zůstat v Paříži, protože se nepohodl s Edvardem Benešem, jedním ze zakladatelů Československa, přestože hrál významnou roli mezi vlastenci, redigoval Český národ, první časopis nezávislosti ve francouzštině, ve svém bytě v ulici Boissonade na Montparnasu. Rozhodl nahradit Čechy (Bohême, se stříškou nad e Čechami s obrácenou čárkou). Ta keramika, která mě provází dodnes, je vystavena na mé knihovně, jako bozi lárové, představovala mou podvědomou znalost kulturní oblasti, které jsem zasvětil svou kariéru. Tu otázku jsem si položil až při psaní své knihy… Z jeho bytu, v němž jsem prožil dětství, a který jsem po jeho smrti obýval s rodiči, jsem z okna pokoje pozoroval obrovský strom s namodralými větvemi. Později jsem ho rozeznal jako cedr, který přivezl Chateaubriand z Libanonu. Sám jsem pak přišel na svět v létě 1955: bylo to nevyhnutné, protože mého otce, od podzimu 1954 naturalizovaného Francouze, by poslali do války v Alžírsku, kdyby nebyl živitelem rodiny – aby zabíjel Araby nebo byl jimi zabit. Možná jsem si tím, že jsem se stal arabistou, ujasnil to směřování našeho osudu jako asimilovaných cizinců, a tak jsem splatil dluh. Vlastně nevím. Tyto hypotézy tvoří „fikční pakt“ eposu…

S otcem a dědečkem ukazujete především mužskou část původu. Proč ženská odnož zabírá v této knize méně místa? Možná si ji šetříte pro budoucí knihu?

Původní text byl o třetinu delší, ale při rozhovoru se svým lektorem Laurencem Brissetem jsem se rozhodl vykopat právě tento příkop. Ženská látka, který vyžaduje dlouhé bádání ve vesnici mateřského původu ve vnitrozemí Mentonu, na který v předchozí kapitole narážím, zbude na pozdější text, který složí diptych s tímto jediným „dá-li Bůh“!

Je to tedy kniha, která nás zavede do České republiky, ale také na mnoho dalších míst, takže nabývá podobu evropského příběhu.

Její titul má mnoho významů. Syntagma enfant de Bohème, slyšíme-li ho bez přečtení, okamžitě evokuje verš, který zpívala Carmen ve stejnojmenné Bizetově opeře: „Láska je dítě bohémy“, ale ten výraz nese silný význam, konotuje Henryho Murgera, Pucciniho, Montparnasse… Já používám cirkumflex, který odkazuje na českou zemi, odkud pocházíme. Náš rod je ve věčném pohybu tam a zpět mezi oběma znaménky… používáme „stříšku“ nad „e“ (karon slovanských jazyků), které se vyskytuje v textu… Tato diakritika, kterou je vidět, ale ne slyšet, představuje prostor mezi sebeprojekcí a otázkou původu.

Sledujeme evropské itineráře, protože náš příběh vysídlenců vychází z exilového života v kruhu přes zpětný proud nenávisti a vášní starého kontinentu. Cestujeme po Itálii, Magrebu a Ženevě, kde Rudolf K. vedl kancelář Československé tiskové agentury při Společnosti národů, stěhujeme se do Anglie, do Londýna před nacistickým útokem, do francouzské školy přesídlené do Cumbrie, kde studuje Milan K. …

Hláska K okamžitě připomene Kafku. Člověk si nejprve vybaví jeho dopis otci jako ozvěnu vaší knihy. Jaký vztah cítíte k dílu této pražské ikony?

Kafka je také české dítě, ale jeho vztah k literatuře má židovský rozměr, který postrádám, na rozdíl od toho všeho, co jsem po celý život četl v arabském tisku. Ve skutečnosti používám v knize písmeno K jako jakýsi erb naší nepravděpodobné linie, literární fikce, která tvoří mou epickou, nikoli skutečnou rodinu. Ukazuje se, že nejstarším předkem, kterého jsem schopen identifikovat, byl můj pradědeček, kapitán náhončí (titul, kterým byl poctěn také La Fontaine) z Nadějkova, který se jmenoval Josef K. To připomíná nepochybně Kafkův Proces. Později jsem zjistil, že Hermann Kafka, „otec“, jemuž Franz napsal svůj dopis, zahájil svou dráhu jako obchodník s ojetinami v Písku v jižních Čechách. Právě tam si Rudolf K. dal pořídit maturitní fotografii na táborském gymnáziu. Jsou to jeho první podobizny, na které jsem narazil, z doby, kdy v devatenácti letech odjel do Prahy studovat francouzštinu na Karlovu univerzitu. Příběh je oživen mnoha takovými náhodnými okolnostmi. Její vydání 6. října 2022, kdy se v Praze bude konat summit hlav států a vlád Evropské unie pod českým předsednictvím posiluje mou víru v ateistickou prozřetelnost…

Jednou z předností vaší práce je připomínka důležitých vazeb mezi Francií a Českou republikou. Zapomněli jsme, do jaké míry byly svého času skutečnými „sesterskými republikami“. Co se stalo s těmi svazky?

Ty vazby bývaly v minulosti velmi těsné. Československo bylo mladší sestrou Francie. Navíc se zrodilo v Darney ve Vogézách, když prezident republiky Raymond Poincaré předal 30. června 1918 — také jsem se narodil 30. června… — vlajku 22. pluku československých lovců v čele s francouzským štábem, jehož důstojníci, např. malíř František Kupka, byli bilingvní. Rudolf K. měl hodnost aspiranta. Počínaje velkou Rodinovou výstavou v Praze v roce 1902 hleděly české intelektuální elity k Paříži, aby čelily Vídni. Od konce 19. století je mezi českými malíři navázán důvěrný dialog století. Symbolismus, kubismus, fauvismus, orfismus – vyhlášený Apollinairem na Zlatém salonu roku 1911 před dvěma Kupkovými obrazy – až po surrealismus, jehož intenzitu nám nedávno připomněla výstava Toyen v Muzeu moderního umění. Soupault a později Breton se vypravili do Prahy, kterou považovali za telurické město. Národní galerie vlastní bohaté sbírky těchto děl, ale je velmi málo navštěvovaná, neboť turisté, kteří se valí po Karlově mostě, o jeho existenci nevědí, jelikož neodpovídá klišé, které nám vnucují cestovní kanceláře. Vystaven je zde také obraz představující mladou manželku Rudolfa K. od Coubina, „Sedící akt“, na který dítě z Čech dlouze hledí…

Napsat tuto knihu o sobě a svých předcích je dílo, ze kterého člověk nevyjde bez újmy. Proměnila vás tato spisovatelská dráha, vyšel jste z ní jiný, než když jste na ni vstoupil?

„Nikdy nevyjdeš z hamamu, jak jsi do něj vešel“ – abych se zmínil o své univerzitní dráze… Měl bych pocit neúplnosti, kdybych tuto literární změnu neznal.

Je ti líto, že tvůj otec už tu není, aby si přečetl tvou knihu?

Pokoušel jsem se mu ji ukázat před jeho odchodem. Přinesl jsem mu pohlednice, které mu Rudolf K. poslal, když byl ještě dítě, ale nedokázal je rozluštit. Možná mu je matka četla, ale on jim nerozuměl. Nejsem si jist, zda si tu korespondenci přečetl. Později ve svých devadesáti letech už nebyl schopen rozluštit písmo. Čech v něm nepochybně vypadl z paměti zmítané nemocí. Vytvořil si jakýsi idiolekt, pletl si francouzská, česká a anglická slova… k zoufalství pečovatelů v domově důchodců, kteří nechápali, co říká.