Vzpomínky dcery Egona Hostovského

Otec mi zakazoval číst jeho knihy

Vzpomínky dcery Egona Hostovského
Otec mi zakazoval číst jeho knihy

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Ve své době se spisovatel Egon Hostovský (1908–1973) těšil přízni čtenářů i kritiky. Za první republiky dostal státní cenu, před holocaustem se zachránil odchodem do exilu. Po únoru 1948 odešel před další totalitou – komunistickou. Ve svobodných poměrech se vrátil do učebnic a veřejných knihoven. O jeho dílo se po léta v Čechách svědomitě stará jeho dcera Olga Castiellová, která dokázala po revoluci vydat takřka celé otcovo dílo. V dospělém životě se s ním přitom setkala jen několikrát.

V době, kdy se váš otec vrátil po válce z USA do Československa, vám bylo deset let. Když musel před válkou poprvé emigrovat, byly vám tři roky. Mnoho vzpomínek na něj z té doby asi tedy nemáte...

Žili jsme v Praze do mých tří let a já mám rozdělené vzpomínky na Prahu a na Opočno. Ale v pražských vzpomínkách si většinou neuvědomuji dospělé osoby. Pamatuji si například, to muselo být někdy těsně před válkou, že jsme s mámou stály na chodníku a pochodovali tam vojáci v trojstupu, ale na konci šli pouze dva. Jeden z nich na mě křikl – Holčičko, pojď s námi. Já jsem se vytrhla, chytla jsem je za ruce a šla jsem s nimi. Vzpomínku na tátu mám jedinou. Byla to hra, při níž jsem předstírala, že se bojím, a přitom jsem se zalykala smíchem. S tátou byla vždycky legrace.

Jak probíhalo první setkání po otcově návratu?

Setkali jsme se v květnu 1946, když otec přijel na sjezd spisovatelů. Líbil se mi a okamžitě jsem se do něj zamilovala. Matka se svým střízlivým vkusem měla dojem, že měl na sobě hrozný oblek – švestkově modrý, ale mě okouzlil. Měl hodinky s nylonovým hnědým páskem, barevnou kravatu, myslím i barevné ponožky. U nás tehdy bylo všechno spíš šedivé. Jedno celé odpoledne jsme strávili spolu. Vzal nás na Wericha do divadla, byli jsme v kině, kde jsem viděla první barevné filmy. Když mi šel koupit knížky do Melantrichu, tak tam zrovna dávali do výlohy jeho fotku.

Přivezl vám z Ameriky nějaký dar?

Ano přivezl, ale ne to, co jsem já chtěla. Já jsem tehdy už šila na panenky, ale on mně přivezl takového velkého plastového plaváčka. Byli jsme pozváni na oběd k Halasům a já jsem tu hračku táhla s sebou. O rok mladší František mi na uvítanou řekl: My máme taky takovou panenku. A šel mi ukázat malého Honzíka v kočárku.

Pak jste byli zase rodina?

Vrátila jsem se do Opočna a tam se mě samozřejmě všichni vyptávali, jaký je tatínek. Jednou jsme si hráli u kamarádky na dvoře a její maminka mi přinesla časopis Květen, kde byla povídka Kdyby měla hlad a bylo jí zima, abych si to přečetla. Bylo to o mně. Když jsem potom večer přišla domů, tak jsem mámě začala o té povídce vykládat. A tehdy jsem se dozvěděla, že se k nám táta už nevrátí. Ani jeden z rodičů totiž neměl do té doby odvahu mi říct, že jsou rozvedení a že se otec v Americe znovu oženil. Takže jsem na něj zanevřela. Řekla jsem si, že táta lže. A když u nás pak vycházely jeho knížky, hledala jsem v nich, jak ho usvědčit. Když jsem mu o tom řekla, tak mi zakázal jeho knihy číst, že prý nejsou pro děti. Já je opravdu přestala číst a nepamatuji se, kdy jsem znovu začala.

Jak jste se tedy vídali v dobách, než podruhé emigroval?

Klub spisovatelů tehdy neexistoval, tak spisovatelé sedávali ve vinárně U Šupů na rohu Spálené a Ostrovní ulice. Tam, kde je dnes stanice metra Národní třída, tehdy stálo anglické reálné gymnázium, kam jsem v letech 1947–1948 chodila. Takže jsme k těm Šupům občas zavítali a někdy tam býval táta se svou společností. Otec ale tehdy se svou novou rodinou nesehnal v Praze byt, takže bydleli v Klánovicích. Jezdil každý den do Prahy – pracoval na zamini a občas v Praze i přespal u kamarádů. Chodil k nám taky na návštěvy domů. To se pamatuji, že mu maminka pokaždé něco zašívala. Otcova druhá žena se necítila v Československu dobře, takže po pár měsících se s dcerou vrátila do USA. Otec pak žil v Klánovicích sám, a když slavil čtyřicátiny, tak jsme tam byly s matkou. Byl tam také třeba František Halas nebo samozřejmě otcův dobrý kamarád Josef Träger. V květnu 1948 odjel otec pracovat na velvyslanectví v Norsku. Naposledy jsme se viděli na Vánoce 1948, přijel na pár dní, aby zjistil, jaká je poúnorová situace. Pak se rozhodl pro emigraci.

Byli jste v korespondenčním kontaktu?

My jsme si nejdřív ani přímo nepsali. Máma si psala s panem Meisnerem, který byl v USA legálně, a ten o otci psal jako o Editě. Takhle to trvalo až do roku 1956. Otec se v USA rozvedl se svou druhou ženou, a když jsme se dozvěděly, že si vzal ženu o jednadvacet let mladší, moje matka to v dopise panu Meisnerovi nějak nevhodně komentovala. Otec se hrozně naštval a napsal jí jako Edita, že ho připravila o jeho dítě. To zas popudilo mě, takže jsem napsala Editě, že moje matka nikdy otce nepomlouvala. A tím začala naše korespondence. V roce 1964 se přestěhovali do Dánska a já jsem tam přijela na návštěvu.

Jaké bylo to setkání po letech?

Trochu rozpačité, protože jsme se neznali. Už jsem nebyla dítě. On o mně nevěděl, jaká jsem, jak jsem byla vychována, jaké mám názory. Například se mi neodvážil ani dát přečíst román Nezvěstný, akorát mi z toho dal přečíst jednu partii – pasáž, kde se po únoru 1948 sejdou novináři a politici a domlouvají, co a jak. Někteří mluví o emigraci. Tohle mi dal přečíst, aby mi ukázal, že emigrace není jednotná, že jsou tam lidé naprosto odlišných názorů.

S kým z Čechů se přátelil třeba v Americe?

Rozhodně ne s Tigridem. Byl na straně Peroutky. Ale on tam měl trochu problém, když se rodina jeho manželky rozhodla, že se přestěhují na venkov, kde bude mít klid na práci, ale byl to pro něj hrob. On musel být neustále ve městě a s přáteli, venkov pro něj nebyl. Pomáhala mu práce ve Svobodné Evropě, protože byl mezi lidmi, se kterými mohl mluvit česky. Že bylo přestěhování na venkov pro něj největším problémem, přiznával i v dopisech. Později tam měl i psychické problémy.

Proč ze Svobodné Evropy odešel?

Já jsem do roku 1993 vůbec nevěděla, že byl zaměstnancem Svobodné Evropy. Když  s ním uzavřely smlouvy dvě filmové společnosti (Henri-Georges Clouzot natočil film Špioni podle románu Půlnoční pacient a také se měl natáčet Dobročinný večírek, z toho ale sešlo.), myslel si, že je na určitou dobu zaopatřen a může se věnovat svému největšímu románu – Všeobecné spiknutí. Psal ho asi dva roky. Bohužel pak byla kniha neprofesionálně přeložená, takže se ten román vůbec nechytil. Z toho se zhroutil. Radili mu, aby si našel nějaké koníčky. Dokonce se pokoušel na zahradě pěstovat brambory, ale nakonec mu pomohlo, až když začal psát Tři noci.

Posílala jste mu české knihy?

Ano, třeba Škvoreckého. Otcovou zásluhou vyšla například jedna jeho povídka ze Sedmiramenného svícnu v Dánsku. Později dokonce i Tankový prapor s originálními ilustracemi. V dánském tisku doporučoval také Hrabala a Fukse. Posílala jsem mu i Vaculíkovu Sekyru, ta se mu taky líbila. Kundera mu připadal moc cynický.

Kdyby se váš otec dožil roku 1989, bylo by mu 81 let, což je méně, než je teď vám. Myslíte si, že by se vrátil?

Určitě. Když jsem přijela do Dánska a viděla jsem, jak se mu stýská, tak jsem ho přemlouvala, aby přijel. Sám chtěl hrozně v 60. letech přijet, ale jeho žena Regina ho v tom nepodpořila. Zřejmě se bála, že by se zase mohli stěhovat. Ovšem když otec umřel, tak sem sama přijela, aby zjistila, po čem se mu tolik stýskalo, a od té doby sem jezdila poměrně často. Měla jsem jí to za zlé. Přesto si myslím, že to bylo dobré manželství. V jejich vztahu se odráželo také to, že ona byla nejstarší ze čtyř dětí a otec byl naopak nejmladší z šesti dětí, takže i když byla o tolik let mladší, tak on byl zvyklý se podřizovat a ona naopak všechno řídit.

Váš otec měl jako mladík raketový nástup. Ve svých 25 letech měl vydaných sedm knih.

On v podstatě každý rok vydal knihu. Otec si ale také v poslední vůli přál, aby ty první knihy nebyly znovu vydávány. Byly opravdu ještě trochu naivní.

Literatura ho odvedla od vysokoškolského studia?

Víte, co si myslím? On původně přerušil studia, protože se chtěl oženit. Takže si našel místo. Rodiče se brali v roce 1932 a já jsem se narodila v roce 1936. V tom roce otec obnovil studia. Moje matka si pamatuje, že napsal habilitační práci a odevzdal ji profesoru Hýskovi (významnému literárnímu historikovi v meziválečném Československu – pozn. red.), ale už ji nikdy neobhájil. Tuhle historii najdeme v románu Sedmkrát v hlavní úloze a předlohou pro postavu Josefa Kavalského byl zřejmě Václav Černý, otcův starší spolužák z náchodského gymnázia. Domnívám se, že mu Černý dělal oponenta a práci ztrhal, což vedlo otce k tomu, že se na to vykašlal.

Po revoluci jste vydala dvanáct svazků díla svého otce. Ale je to jen beletrie. Proč v nich chybí publicistika nebo korespondence?

To si otec nepřál. Dělala jsem pro publikaci E. H. a jeho radosti života výpis z naší korespondence, takže jsem ji zčásti zveřejnila, ale opravdu bych nechtěla, aby se to kompletně vydávalo.

Studovala jste také na gymnáziu ve Vršovicích a s příjmením Hostovská jste byla nápadná. Neptal se vás třeba češtinář na otce?

Češtinář ne, ale ve vedlejší třídě, kam chodil například Zdeněk Svěrák, měli matikáře, který u nás jednou suploval. Když se podíval do zasedacího pořádku, tak řekl „Hostovská“ a musela jsem k tabuli. Dal mi příklad, ten jsem vypočítala. Načež se mě začal vyptávat, jestli mám nějaké příbuzné v Hronově. Řekla jsem, že v Hronově už ani ne, spíš v Opočně. Doma jsem to hlásila mámě a ta mi prozradila, že člověk toho jména doučoval tátu matiku. Takže bylo jasno.

Na filozofickou fakultu jste přišla v roce 1954. To byl váš otec redaktorem Svobodné Evropy…

Ani jsem tehdy netušila, že je otec redaktorem Svobodné Evropy. Měla jsem štěstí, protože se na každého psaly posudky, a když jste chtěl studovat, někdo vás musel doporučit. Já jsem měla tři – Josefa Trägera, Karla Konráda a Erika Kolára. Všichni byli členy komunistické strany. Byli naši známí a hlavně se nebáli. Studovala jsem polštinu a češtinu. Vlastně i v těch 50. letech jsem měla štěstí na kantory. Výborný byl Karel Krejčí nebo Vladimír Šmilauer. Krejčí byl později z fakulty vyhozen, ale to by bylo na dlouhé povídání.

O čem jste psala diplomovou práci?

O názvosloví v českých kuchařkách. Napadlo mě to před Vánoci, když se doma peklo cukroví. Brala jsem to od nejstarších kuchařek po Rettigovou, takže od 15. století. Důležité bylo, že téma je apolitické.

Po škole jste se znovu setkala se svým spolužákem ze základní školy Miloněm Čepelkou. Jak se to stalo?

Na umístěnku jsem se dostala jako učitelka na osmiletku do Nového Knína. S Čepelkou jsme se tam sešli náhodou. On tam byl už o rok dřív, protože studoval pedagogickou fakultu. Já tam strávila jen rok, ale Miloň asi tři roky. Pak mu nabídl Karel Šiktanc místo v Rozhlase. Šel tedy do vojenské redakce. Během času se tam uvolnilo místo, na něj dostal Zdeňka Svěráka. Oni chodili se Zdeňkem Svěrákem na pedagogickou fakultu a kamarádili spolu – už tam hráli divadlo a vydávali nějaký časopis, takže Miloň hrozně stál o to, aby přišel Zdeněk za ním do Rozhlasu, ale ten si to velice rozmýšlel, protože tehdy už učil na gymnáziu a bavilo ho to. Já jsem tam pak za nimi občas chodila.

Takže se dá s nadsázkou říci, že jste byla u zrodu Járy Cimrmana.

To zas ne. Ale znala jsem i Láďu Smoljaka. S tím jsem se seznámila na okresním kole recitační soutěže Wolkerův Prostějov v Mladé Boleslavi, tam jsme byli společně v porotě.

Kde jste potkala svého italského manžela?

V roce 1956 na večírku. Dělal tehdy v Rozhlase v zahraničním vysílání. Po válce dostal tuberkulózu a do Československa se jel doléčit. Nad Černošicemi bylo sanatorium Třebotov pro vysokoškolské studenty. V Itálii ležel totiž v Neapoli v sanatoriu pro 2000 pacientů. Zachránil se díky tomu, že po osvobození Neapole pracoval rok a půl u Angličanů v přístavu, naučil se anglicky a v sanatoriu si pak přečetl v nějakém odborném anglicky psaném časopise, že existuje streptomycin, který na ten jeho typ tubery zabírá, a tatínek mu lék opatřil. Když už neměl teploty, tak mu sestry-jeptišky každé ráno dělaly k snídani biftek. Pak přišel do Československa, kde bylo jídlo příšerné, a on přesvědčoval spolupacienty, že se v sanatoriu nepochybně krade. Tak dlouho s tím otravoval, až zavřeli celé vedení toho sanatoria. Poté se dostal na Slovensko a tam měl další průšvih, protože s ním udělali besedu a on mimo jiné řekl, že chudí lidé v jižní Itálii prodávají děti k adopci. Nějaký dělnický dopisovatel to napsal do slovenské Pravdy a můj muž byl v Itálii v nepřítomnosti odsouzen za pomlouvání státu a uvázl tady na deset let.

Kolik mu bylo let, když jste se potkali?

Jemu bylo třicet a mně dvacet. Připadala jsem mu moc mladá, takže se oženil se švédskou kolegyní z rozhlasu, ta ale v roce 1966 zemřela. Během těch předchozích let jsme se každý rok jednou v létě sešli, pozval mě vždy někam na večeři, ale ve vší počestnosti. Vzala jsem si ho jako vdovce s osmiletým synem.

Dovolíte obligátní otázku? Co máte z díla svého otce nejraději?

Román Nezvěstný. Možná také proto, že otec měl obavu dát mi ho přečíst. Knihu jsem poprvé četla až koncem roku 1972. Líbí se  mi taky proto, že mapuje období, kdy byl otec tady, že jsme to prožívali spolu. I ta místa, o nichž píše, jsem znala. Například vinárna U Terče byla ve skutečnosti vinárna U Šupů.

Vojtěch Šeliga

4. srpna 2019