V poslední době se intenzivně připomíná stalinistický hladomor na Ukrajině z let 1932-1933, při kterém zahynuly přibližně 4 milióny lidí. Za připomínku tudíž stojí i skutečnost, že se někteří západní intelektuálové snažili v těch letech hladomor bagatelizovat. Pod tíhou sovětské propagandy tak tehdy činili například i čeští velikáni Jan Werich s Jiřím Voskovcem.

K popírání hladomoru došlo v nahrávce „Pravda o sovětském Rusku“ z roku 1935, kde Werich ironickým tónem vypráví o svých zážitcích z návštěvy Ruska. V době, kdy se v Československu o hladomoru na Ukrajině již hovořilo, popisuje komik, jak jsou v Sovětském svazu lidé ve skutečnosti dobře živení.

„Ale horší než bída, horší než hlad! Přetvářka, faleš, přetvářka, lež! Malý děti. Ty malý nevinný děti – červený, vypasený, dobře živený… Lidi – dobře živený… Mladý holky – pche, krásný, vyvinutý… A to všecko jen proto, aby se zdálo, že tam není hlad,“ říká Werich.

V další pasáži mluví Voskovec také o nezaměstnanosti, což mělo jistě narážet na problémy tehdejšího Československa, které se stále potýkalo s následky velké hospodářské krize. „Taky jsem slyšel, že prej vůbec nezaměstnanost netrpěj, nýbrž: Pracovat, pané, pracovat budeš – a dostaneš za to svoje peníze,“ popisuje Voskovec. „No térór, térór,“ reaguje se sarkastickým tónem Werich.

Komunisté si vzácné nahrávky cení dodnes. Visí také na stránkách Komunistického svazu mládeže s komentářem: „Werich po návratu ze Sovětského svazu, kde byl s Jaroslavem Ježkem, natáčí s Voskovcem vtipnou scénku na téma antikomunistických pomluv vůči této zemi.“ Rovněž samotná nahrávka je opatřená komentářem.

Stefan Zweig ruské propagandě nepropadl

Sovětské Rusko si v meziválečném období rádo zvalo západní levicověji zaměřené umělce, aby jim ukazovalo „realitu“ sovětského Ruska. Ve skutečnosti jim však byly ukazovány spíše ony pověstné Potěmkinovy vesnice.

Své zážitky z návštěvy Ruska popsal například rakouský spisovatel Stefan Zweig v knize Svět včerejška: „… každé pobývání s těmito lidmi se stávalo nebezpečným pokušením, jemuž mnozí ze zahraničních spisovatelů při návštěvách Ruska skutečně také podlehli. Protože viděli, že jsou oslavováni jako nikdy a milováni skutečnou masou, měli za to, že musejí chválit režim, ve kterém jsou tak čteni a milování...“

Zweig však v dalších odstavcích popisuje, proč sám tomuto opojení nepropadl. Mohl za to neznámý student, který mu předal dopis, ve kterém popsal skutečné poměry sovětského Ruska.

„Byl to dopis bez podpisu, velice chytrý, lidský, ne sice od ‚bílého‘, ale přece plný rozhořčení vůči rostoucímu omezování svobody v posledních letech. ‚Nevěřte všemu, co se vám říká,‘ psal tento neznámý. ‚Nezapomínejte, že při všem, co vám ukazují, vám také mnohé neukážou. Pamatujte, že lidé, kteří s vámi hovoří, většinou neříkají to ,co by vám říci chtěli, nýbrž jen to, co vám říci smějí...‘“

Je proto lidsky pochopitelné, když Werich s Voskovcem ruské propagandě podlehli. Naopak je potřeba vyzdvihovat jejich zásadový postoj k nacistickému režimu, před kterým byli nuceni emigrovat do USA. Sám Voskovec měl v Americe kvůli podezření se sympatií ke komunismu problémy a stal se jednou s obětí mccarthismu. V roce 1950 tak byl 11 měsíců internován na Ellis Islandu, než byl do USA vpuštěn.

Čtěte také: Hladomor na Ukrajině. Komunistická genocida, o které se nesmělo mluvit