Je to zoufalé, přestože se už konečně ozývají rozumné a varující hlasy, že tento způsob léčení bude horší než nemoc a patří jim za to velký dík, zejména lékařům Václavě Adámkové (Seznam TV), Janu Hnízdilovi (Aktuálně.cz), prof. Pavlu Kolářovi (Seznam.cz), imunoložce Lucii Kotlářové (LN), ekonomům Zdeňkovi Tůmovi a Mojmíru Hamplovi (HN) a nepochybně i dalším, které jsem nezachytil, všechno marné.

Náš psychicky labilní premiér nejpřísnější karantény na světě, ačkoli patříme k nejméně nakaženým zemím v Evropě, chystá další měsíc nouzového stavu, kterým pohřbí českou ekonomiku. Že se Babiš producíruje jako zachránce národa a katastrofu, o kterou se přičiní, hodí na triko ekonomické recesi v Evropě, je zjevné a politicky výhodné. Jeho hrůzný funebrácký projev s truchlorouškou a řeči o babičkách a dědečcích, pro které v zařízeních LDN, hospicích a domovech seniorů nehnul prstem - a dnes je už pravděpodobně pozdě, jsou tu výmluvným dokladem.

Že ale hysterii a panice podléhá tolik novinářů i politiků ba dokonce a to zejména i vědců je na pováženou a zasluhuje alespoň částečné vysvětlení.

Je to především charakter této relativně mírné, avšak prudce se šířící pandemie, která snese toxické srovnání s obyčejnou chřipkou. Koronavir je nesmírně nakažlivý a počet postižených stoupá geometrickou řadou, dokud nenarazí na strop kolektivní imunity a podle poradců britské a německé vlády dr. Vallance a dr. Drostena nakazí nejméně polovinu obyvatel.

Mnozí postižení si nemoci ani nevšimnou, u naprosté většiny půjde o pár dní nevolnosti jako u nachlazení, smrtelné případy se týkají téměř výlučně starých a těžce nemocných, často v posledním tažení. Proč Západ podléhá takové panice a neřídí se příkladem Jižní Koreje, Tchaj-wanu nebo Japonska, kde fungují hygienická omezení a izolace starců i při běžném hospodářském chodu země?

Paní primářka Václava Adámková z antibiotického střediska říká „vynášíme koronavir nade všechny mnohem vážnější infekce a pandemie, data o počtu nemocných koronavirem jsou prezentována zavádějícím způsobem a špatně, statistiky jsou účelové”. Přiznává, že jejich účel nechápe. Stejnou otázku se pokouší zodpovědět další vynikající odborník profesor Pavel Kolář a dochází k překvapivému závěru, že velký podíl viny na současné panice a politice karantény mají, inu právě ti odborníci, kteří pod vlivem své odbornosti snadno podléhají chybné metodice a k nepochopení míry dopadů na jedince i společnost. Jak by ne, když je tak jednoduché u vysoce nakažlivé choroby dojít k exponenciální křivce, přestože vůbec neznamená vysokou úmrtnost v populaci ani smrtnost k neznámému počtu nakažených.

Podíváme-li se střízlivě na statistku úmrtí, píše anglický profesor patologie John Lee (Spectator), tak ve stejném období zemřelo loni v Británii 51 000 lidí, dnes údajně na Covid-19 za čtyři týdny 422, čili 0,8 procent.

Globální čísla za první kvartál činí 14 milionů úmrtí, koronavir představuje 19 000, to znamená 0,14 procent – čísla se jistě zvednou, ale nyní jsou nižší než běžné infekce a neměly by znamenat žádnou drastickou reakci na omezení ekonomické výkonnosti společnosti, odpovídají-li běžné chřipce 0,1 procento. Proč jsme ale změnili metodiku určující příčinu smrti a tvrdíme, že to způsobil tento vir?

Vždyť většina pacientů umírá na vleklou chorobu, kterou dnes opomíjíme a zahrnujeme ve statistice jako koronavirus. „Drastická opatření, jež mají snížit výskyt Covid-19, nás přesvědčují, že jsme zamezili něčemu, co neznamená nic víc, než že pacienti zemřeli na něco jiného.”… „V nejpostiženější Itálii je průměrný věk zemřelých 78,5 roků, zatímco pravděpodobnost dožití činí 82,5 let, ta ale samozřejmě neplatí v jarní sezóně.

Americké středisko prevence publikuje týdenní výskyt chřipky a od září eviduje 38 milionů nakažených osob, z nichž bylo 390 000 hospitalizováno a 23 000 podlehlo. To nikoho nevzrušuje, protože jsme na to zvyklí.

Úmrtnost koronaviru se v každé zemi radikálně liší, znamená to snad, že představují odlišnou nemoc, nebo že mají populace různou imunitu? Nezbývá než předpokládat statistickou chybu. Je docela možné, že Itálie a Španělsko doplatily na mezigenerační bydlení a družnost, evidují ale koronavir jako jedinou příčinu smrti.

Epidemie mají jistě svá ohniska, jako byl Wu-chan nebo Lombardie, které měly být včas izolovány, ale morální dilema politické reakce na pandemii neznamená volbu život, nebo peníze. Nyní můžeme očekávat psychické problémy, sebevraždy, rozvody, chudobu, potíže s vykolejenými dětmi a světovou hospodářskou krizi, nemluvě o úmrtnosti spojenou s koncentrací zdrojů na relativně nevinný koronavir. Jak změříme důsledky, které se také týkají zdraví a lidských životů? Vlády se vymlouvají na vědu, ale tahle uspěchaná věda a televizní prezentace paniky či drastických případů s nečekaným návalem pacientů nemá s vědou nic společného.

Je tu ale ještě něco, co zásadně ovlivnilo život západní přestárlé společnosti – scestný princip předběžné opatrnosti! Podle něj je každé riziko možného nebezpečí třeba brát jako reálné. A to i v případě, že není zcela ověřené. „Je třeba se řídit principem předběžné opatrnosti, existuje-li aspoň předběžný vědecký názor, že je opodstatněný důvod k obavám před rizikem poškození zdraví lidí, živočichů a rostlin, které by mohlo narušit vysokou úroveň ochrany životního prostředí.” (Evropská komise 2. února 2000)
S touto zásadou připravujeme svým dětem a vnukům černou budoucnost. Celonárodní karanténa je cestou do pekel. Nedělám si naději, že politiky přesvědčíme o změně kurzu, když se jim podařilo tak úspěšně vyděsit celý národ.