Paměti Josefa Klimenta se dočkaly knižní podoby

Tajemníkem prezidenta Háchy

Paměti Josefa Klimenta se dočkaly knižní podoby
Tajemníkem prezidenta Háchy

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Skoro půl století čekal na zveřejnění rukopis Josefa Klimenta (1901–1978), vzpomínky zaměřené na osobnost Emila Háchy a jeho nejbližší okolí v době druhé republiky a německého protektorátu. Právník Kliment pracoval s Háchou na Nejvyšším správním soudu, svého nedávného šéfa následoval krátce po jeho zvolení do čela státu (30. 11. 1938) i na nové pracoviště. V Kanceláři prezidenta republiky měl – mezitím docent Karlovy univerzity – sice „plat menší než dřívější soudcovský“, přesto na Hrad nastoupil. To se mu stalo osudným. V květnu 1945 byl zatčen a následně odsouzen za kolaboraci. V kriminálech strávil patnáct let – až do amnestie v roce 1960.

Svědectví, jímž chtěl Kliment dokázat, že „Háchovo vedení mělo i v největší tísni duchapřítomnou linii“, je v mnoha ohledech cenné a nenahraditelné, sugestivní je například líčení cesty do Berlína 14. března 1939, jíž se tajemník také zúčastnil, i když Háchovu jednání s Hitlerem osobně přítomen nebyl. Když se 15. března večer smutná výprava vrátila do Prahy, Hitler, jak známo, už byl na jednu noc ubytován na Hradě. Osoba „s těkavým pohledem“ vyvolala v Klimentovi myšlenku na dvojníka: „Hitlerovi bylo dobře vidět do očí, ale nevypadaly v té chvíli na pána světa. Očima pohyboval, jako by mrkal, ač nebylo žádné ostré světlo (...). Zdálo se mi, že tyto oči jaksi z podhledu těkaly po celé místnosti zprava doleva, až téměř jako by se ohlížely dozadu. (...) Tázal jsem se Háchy, zda to byl podle jeho mínění opravdu Hitler. Dostalo se mi odpovědi sice jasné, ale neodstraňující zcela pochybnost: Myslím, že je to tentýž, který se mnou mluvil včera v noci v Berlíně.“

Kliment ctil Háchu jako brilantního právníka, jímž ostatně byl, plné pochopení měl také pro Háchovo jednání v zoufalé situaci loutkového prezidenta – protože má plné pochopení pro sebe; byl ostatně zprvu (spolu)autorem Háchových veřejných projevů, později je psal Emanuel Moravec. Líbí se mu rovněž Háchův trpký humor („V úzkém kruhu svých blízkých nazýval Hácha Hitlera ironicky vůdec“, zaznamenává i výroky jako „Jsme asanační četa“; když se prezidentovi donesla nelichotivá charakteristika „Hácha – Hitlerův brácha“, vyslechl ji prý se „shovívavým úsměvem“), byl zkrátka, jak říká, „velmi ovlivněn svým denním životem vedle Háchy“. Snad už za protektorátu, ale jistě ve vězení a později hledal odpověď na otázku po míře a omluvitelnosti kolaborace; našel ji mimo jiné v Montaigneových Esejích: „Moudřejší je sklonit hlavu než poskytnout možnost síle, aby pošlapala všechno.“

Musíme však Klimentovy paměti brát s rezervou. Ladislav Karel Feierabend ve svých Politických vzpomínkách líčí hradní setkání generála Balskowitze s protektorátní vládou 17. března 1939. Po generálově německém projevu řekl jeho pobočník, „že pan generál očekává, že mu někdo na jeho slova odpoví“. Padlo to na nervózního, potícího se premiéra Berana, ten „česky řekl, že se budeme řídit přednesenými pokyny a že doufáme, že pan generál bude s námi spokojen“. Pobočník požádal někoho o překlad do němčiny a Feierabend prý řeč přeložil „tak, že vyzněla jinak. Nato však dr. Kliment německy poznamenal, že překlad neodpovídal českému originálu, a chtěl překlad opravit. Ministr Havelka zachránil situaci: přerušil rychle Klimenta poznámkou, že tak rychlý překlad nemůže plně odpovídat a že se postará o to, aby generál Blaskowitz dostal dodatečně správný překlad písemně. / Když jsme odcházeli z této ,audience‘, řekli jsme si, že je nutné dát si na Klimenta pozor“. Kliment, jindy detailista, tuto událost zcela pomíjí.

Edice Václava Velčovského si jistě vyžádala dost práce, měla však být ještě pečlivější. Wilhelm Weizsäcker a Ernst von Weizsäcker jsou dva lidé, u toho druhého (státního tajemníka na říšském ministerstvu zahraničí) Kliment užívá jen příjmení, v rejstříku se z nich stala jedna osoba: profesor na právech pražské německé univerzity. Problematické jsou náhrady tvaru „musil“ za „musel“, výklad „odiózní (dnes oslavný)“ je... nedorozumění. To nic. Dobře že tady ta kniha je.

Josef Kliment: U obětovaného prezidenta / Hořké paměti Háchova tajemníka. Nakladatelství Academia, 770 str.

 

Jaromír Slomek

7. února 2020