Jestli je v Londýně jedna stavba, která budí dojem bezpečí a stability, je to americká ambasáda. Obří ocelová kostka, kam se Američani přesunuli v roce 2018, je v podstatě supermoderním hradem. Důmyslný systém teras, zákopů a plotů doplňují neprůstřelná skla a Faradayova klec proti kybernetickým útokům. Nechybí ani vodní příkop.

Od Temže ambasádu odděluje jenom silnice, kterou se právě valí tisíce lidí. „Bez svobody nebude mír!“ skandují. Jedná se o protest ultralevicové organizace Black Lives Matter (BLM). Poté, co v sobotu protestanti zranili deset policistů, pomočili sochu Winstona Churchilla a – z neznámých důvodů – počmárali Abrahama Lincolna, vydali se v neděli do ulic znovu. K jejich dobru je ale třeba zdůraznit, že tentokrát jde skutečně o pokojnou akci, alespoň tady před americkou ambasádou.

Někteří nesou portrét zemřelého Afroameričana George Floyda, jiní transparenty s nápisy jako „Nemohu dýchat“ a „Černý život má cenu“. Nechybí ale ani obligátní „do p*dele s Trumpem“. Poměr černých a bílých Britů je zhruba půl napůl, většinou jde o lidi do 25 let. Roušku má každý druhý, někteří si je vyzdobili nápisy nebo nášivkami. „Rasismus je virus,“ čtu na jedné z nich.

„Spojené království není nevinné!“ zní pokřik protestujících. Pár z nich to ostentativně křičí na přihlížející policisty. Ti se ale zdají v bohorovném klidu. Stovky jich lemují proud demonstrantů, před samotnou ambasádou jich je několik desítek – ale upřímně řečeno, americká pevnost působí zcela nedobytně i bez nich. Nad celou scénou vlaje americká vlajka.

„Jsem tu, protože se něco musí změnit,“ říká mi Faysal Mohamed, 21letý rodák ze západního Londýna. „Vražda George Floyda byla poslední kapkou. My [černí Britové] musíme na všechno pracovat dvakrát tolik jako bílí. Policistům nevěříme, proto s nimi nespolupracujeme. Podezírají nás už jen proto, jak vypadáme. V Actonu, kde žiju já, je to ještě horší, než v centru Londýna.“

Podle jiných zvládá Spojené království integraci černé komunity relativně dobře. Ministryně pro ženy a rovnoprávnost Kemi Badenochová, sama černá Britka, prohlásila minulý týden v dolní sněmovně, že Británie je „pro černé lidi jednou z nejlepších zemí na světě“. Reagovala tak na nařčení z opozičních lavic, že mít černou barvu pleti „se rovná rozsudku smrti“.

„Británie byla první rasistická země na světě,“ pokračuje Faysal. „Měli impérium, vládli celému světu, a teď – po 300 letech – řešíme pořád tu samou věc. Musíme prostě změnit zákony téhle země. Hlavně Stop and Search (pravomoc policie zastavit a prohledat podezřelou osobu – šh). Do té doby budeme pořád jenom mluvit a nic se nezmění.“

Zákony se ale vztahují na všechny bez rozdílu barvy pleti. Pokud by policie neměla právo zastavit podezřelého, není zcela jasné, jak by mohla vykonávat svoji práci. Policejní násilí je ve Spojeném království velmi vzácné. V roce 2019 byla londýnská „met“ zodpovědná za dvě oběti z etnických menšin – jednu v přestřelce a jednu po zadržení. Podle statistik od roku 1990 odpovídá poměr úmrtí poměru zastoupení etnických minorit v populaci.

Samotné bezpečnostní složky mají řadu zaměstnanců jiné barvy pleti než bílé. V roce 2018 obletěly celou zemi snímky hrdinů z London Bridge, kteří se postavili ozbrojeným teroristům. Dva ze tří mužů oceněných Medailí krále Jiřího byli černými Brity. Je ale pravdou, že zastoupení menšin u policie neodpovídá rozložení obyvatelstva. V Anglii a Walesu žije zhruba 14 % černých a etnických Britů (BAME), přičemž u policie tvoří 7 %.

„Do p*dele s policií. Do p*dele s Borisem!” skanduje dav. Chvíli už to vypadá, že i dneska půjde do tuhého. Vzduchem proletí několik pet lahví s vodou, které pořadatelé rozdávali u stanice autobusu ve Vauxhallu. Jedna tak tak mine hlavu přihlížejícího strážníka. Bílá dívka vedle mě svým kamarádkám nadšeně sděluje, že BLM protestanti v Bristolu právě strhli sochu otrokáře ze 17. století. Před americkou ambasádou žádné sochy naštěstí nejsou. Reagan a Eisenhower, kteří stáli před bývalým sídlem na Mayfairu, byli přesunuti do muzea.

Situace se poněkud uklidní, když demonstranti pokleknou na znamení úcty k zemřelému Floydovi. Skanduje se sice dál, snad ještě intenzivněji, konfrontace je ale, zdá se, zažehnána. Jen muž a žena s transparentem „Bílé mlčení znamená násilí“ něco zuřivě vysvětlují strážnici, která jim zastoupila cestu skrze živý plot ambasády. Policistka kroutí hlavou – buďto jim přes hukot davu nerozumí, nebo se jí nechce věřit vlastním uším.

„Boris Johnson je bigot,“ říká mi Faysal. „Není jenom proti černochům, ale taky proti muslimům. Je to rasista a kamarád Donalda Trumpa. Z toho je vidět, že je to tu úplně stejné jako v Americe, jediný rozdíl je v tom, že naši policisté nemají zbraně.“

Obvinění Johnsona z rasismu se v britském tisku objevují s železnou pravidelností – vždycky, když někam kandiduje. Většina nařčení se zakládá na článcích, které Johnson psával do Spectatoru a Daily Telegraphu. Jsa milovníkem originálních přirovnání, často se skutečně pohyboval na hraně toho, co je v politicky korektní Británii považováno za přípustné. Například když napsal, že mu muslimské ženy v burkách připomínají poštovní schránky. Pro někoho je to doklad rasismu, pro jiného dost nevybíravého smyslu pro humor.

Zaujme mě bílá dívka, která nese ceduli s nápisem „Sex je super, ale už jsi někdy zkusil je*at systém?“ Jmenuje se Nika a je jí 23 let. „Vlastně ani není moje, našla jsem ji támhle dole,“ ukazuje mi. „Připadala mi dokonalá, tak ji nesu dál. Systém je diskriminativní, tak je potřeba se s ním vypořádat. Tohle je ta správná chvíle. Musíme ukázat, že je nás opravdu hodně.“

Podle OECD je kvalita života ve Spojeném království nadprůměrně vysoká. Placenou práci má 75 % lidí mezi 15 a 64 lety, 81 % dospělých má střední školu. Jako muž máte šanci, že se dožijete 79 let, jako žena dokonce 83. Až 94 % Britů věří, že znají někoho, na koho by se mohli spolehnout proti nouzi. Podle indexu lidského rozvoje (HDI), který zaznamenává Společnost národů, je Spojené království na 15. místě na světě, před Spojenými státy, Belgií a Japonskem.

„Vláda musí dělat víc pro rovnost. Také média se musí změnit. Měla by vynaložit více úsilí, aby naše protesty vykreslila jako mírumilovné. Vy jste tu dnes viděl nějaké násilí?“ ptá se mě Nika. Potvrzuji, že jsem nic takového neviděl. „Na BBC ale byly záběry, kde lidi útočili na policisty, přitom to není pravda. CNN je ještě horší, natočili reportáž o přestřelce s údajně rabujícími, přitom ti lidé byli demonstranti. A nejde jenom o Black Lives Matter. O strašném dopadu koronaviru na znevýhodněné menšinové komunity psal pořádně jen Guardian.“

Nika pravděpodobně odkazuje na reportáž BBC ze soboty 6. června. Na výročí Dne D se tam před Downing Street střetla policie s davem. Svět obletěly záběry splašeného policejního koně, který se řítil po ulici Whitehall. Zraněno bylo 10 strážníků a zatčeno 29 účastníků protestu. Liberálnost, nebo konzervativnost médií se nedá exaktně měřit. O konzervativnosti BBC, neřkuli CNN, by se ale dalo s úspěchem pochybovat.

BBC dokonce na svém webu z demonstrace, během níž se splašil kůň, nejprve informovala o „27 policistech zraněno během převážně poklidných protestů vůči rasismu v Londýně.“ Teprve po stížnostech odstranila adjektivum „poklidný“.

I další, naprostá většina televizních stanic na obou stranách oceánu věnovala násilí na demonstracích velmi omezený prostor a soustředila se na pozitivní obraz „mírumilovného protestu“.

Pokud jde o hořící budovy, Chris Cuomo ze CNN v přímém přenosu prohlásil, že „nikde není psáno, že protesty mají být pokojné“. Zapomněl tak na první dodatek americké ústavy.

Je podvečer. Dav prořídl a na místě zůstalo jen tvrdé jádro BLM. Policisté obnovili dopravu a polovina sboru odešla svačit do pohotovostních vozů. Těžiště protestu se přesunulo na improvizované pódium v altánku u řeky. Na zídce tam stojí dívka a hřímá do megafonu „Černé životy mají cenu“, „Do p*dele s Borisem“, atd. Některá projíždějící auta troubí na souhlas, jiná mírně zrychlují a mizí směrem k Lambethu.

Mladý muž nadšeně opakuje po dívce s megafonem. Na transparentu má obličeje George Floyda a Donalda Trumpa. Pod nimi se píše „Smrt George Floyda přebije (angl. trump) Trumpovo ego“. Jméno mi mladík říct nechce, ale odpovídat na otázky mu nevadí. „Trump je velkou součástí problému,“ vykládá. „Reprezentuje rasismus a bílou Ameriku.“

Podobně jako Boris Johnson, i Donald Trump čelil v minulosti nařčením z rasismu. Většina z nich se zakládala na jeho komentáři k násilnostem, k nimž došlo v srpnu 2017 ve Charlottesville (Vírginie). Poté, co se tam střetli příznivci krajní pravice a levice, Trump prohlásil, že „vina byla na obou stranách“. Jak souvisí Trump s vraždou George Floyda, ke které došlo v minnesotské Minneapolis, není zřejmé. K policejnímu násilí dochází v Americe po desetiletí, bez ohledu na to, zda vládnou demokraté, či republikáni. Minneapolis má demokratického starostu, stát Minnesota demokratického guvernéra a dvě demokratické senátorky.

„Dobře, ale Trump by mohl dělat víc,“ pokračuje mladík. „Jeho tweety jsou rasistické a vzbuzují nenávist. Měl by odsoudit bílé rasisty, jít do ulic a pokleknout s demonstranty. Jeho heslo je Make America Great Again. Ale co je na Americe tak skvělé? Kvůli ní teď trpí celý svět.“

Není to poprvé, co americké bouře vzbudily nepokoje až v Londýně. V roce 1968 na Mayfairu protestovalo 10 tisíc lidí proti pokračující válce ve Vietnamu. Zraněno tehdy bylo 50 policistů a zatčeno 250 demonstrujících. I tehdejší protesty byly svým způsobem součástí kulturních válek. Na rozdíl od těch dnešních se tehdy stále ještě přihlíželo k fundamentálním rozdílům mezi britskou a americkou historií, kulturou a politickou situací.

Mezitím se u megafonu střídají různí řečníci. Černý mladík vybízí své bratry, aby „se sebrali a pracovali na sobě“ a „dali ostatním najevo, že nejsou hrozbou, ale nadějí“. Odpovědí je mu všeobecný potlesk. Pak se zmocní megafonu záhadný muž, který začne popisovat vztah se svou manželkou. Nejdřív se mu také tleská. Potom ale prohlásí, že „bílí stoupenci potratů zabíjejí černé děti ještě v děloze“. Skupina bílých Britek za mnou zděšením vyjekne. „Ženy mají právo si vybrat!“ křičí směrem k altánu. „Spletl sis demonstraci!“ zapojuje se do křiku Nika. Megafon je mladíkovi rychle odebrán.

Protest pomalu končí a lidé se trousí podél řeky zpátky k Vauxhallu. Po cestě míjíme odložené transparenty, nedopité lahve a použité roušky. Na Twitteru se mezitím objevují první informace o tom, že před Downing Street opět dochází k násilnostem. Celkem je přes víkend zraněno 22 policistů a zadrženo 41 osob.